Setkání s dítětem, které mi změnilo život

Sobota

Ležel jsem na posteli a četl si knihu. Bože jak dlouho jsem to nedělal. Jen si číst. Jen ležet v takovém zvláštním tichu a klidu. Prokousávám se příběhy. Střídavě na mě jde pláč a radost. Ty příběhy moc dobře znám. Jsou jak z mého života. Ležím a přemýšlím. A trochu se vztekám na Terezu. Nemá to ale smysl. Takhle se daleko nedostanu – říkám si.Proč se vztekám? Najednou v sobě cítím díru. Díru někde uvnitř. Neviditelnou, přesto tak živou. Je tam a neumím si ji zaplnit. Chci, aby ji Tereza zaplnila za mě. A když to nejde, vztekám se. Projede mnou pocit hrůzy, jaký program si v sobě nosím. A pak úleva, že to je venku. Ve světle mýho vědomí. Nechci to jen po ní. Vidím celý orloj lidí, po kterých to chci. A moje díra je pořád stejná. Moje díra … Nikdo kromě mě mi ji nezaplní. Tak jo. To zní dobře. To zvládnu. Nějak. Jakkoli. Úleva je pořád větší … Přichází první slzy …

Čtu dál. Příběh o lásce. Když očima míjím pasáž o hlubokém zamilování, jen tak bezděčně zvednu oči a spatřím vedle sebe Terčin vlas. Jsem dojatej. Všechno, co k ní cítím, mnou ve vteřině projede. Je to větší než slova. Něco se změnilo. Vidím jí v jasnějších barvách. Těším se na ní. Na její ďolíčky. Úsměv i oči. Na její dokonalý tělo, ale hlavně na její esenci. Tu miluju nejvíc. Žene mě to ven. Oblékám se a vyrážím do lesa. Když do něj vstupuju, vidím kluka. Je mu tak 5. Vidím sebe. To on má v sobě tu díru. Bolí to. Brečím. Je mi to líto. Jdu dál lesem. Pořád ho v sobě cítím. Celou dobu tady na mě čeká. Přes všechnu tu bolest, je tady pořád. Chci se vrátit v čase a říct mu, že je to ten nejlepší kluk na světě … že chci jenom jeho … že s ním budu napořád. Obejmout ho a chránit. Starat se o něj. Dát mu všechno to, co nedostal. Brečím. Kácím se k zemi jako strom při zemětřesení. Cítím sám sebe jako nikdy předtím. Vstávám a jdu dál. Jsme 2. On a já. Moc jsme spolu nemluvili. Byla mezi námi propast. Kdybych měl takovýho syna, byl bych nejšťastnější táta pod sluncem. Sakra vždyť já ho mám v sobě celý život … tak proč jsem nebyl štastnej?! Beru ho za ruku a jdeme oba. Jsem tady pro něj a on je tady se mnou.

Večer. Chuť na červenou řepu mě motivuje jít ven. Vracím se z obchodu a posadím se na schody pod lampu. Napiju se freshe a vedle mě sedí kluk. Fyzicky ho cítím. Dívá se na mě a tiskne se ke mně. ZA chvíli už pobíhá okolo. Řádí jako malej čertík. Sleduju ho a po chvíli se vydávám za ním. Řádím s ním. Asi budu dobrej táta. Vracíme se domů. Jdu si lehnout. Lezu pod peřinu a k břichu si tisknu polštář. Usínám s ním. Něco z polštáře proudí do mě a něco ze mě proudí do polštáře. Za chvíli polštář doslova hoří. Asi horkokrevnej kluk.

Neděle

Budím se ještě za tmy. Jdu se podívat na hodiny a je ráno. Spal jsem celou noc bez probuzení. V kontrastu dnů minulých nová a příjemná věc. Začíná se rozednívat a já pádím do lesa. Vstupuju do něj a dostávám iracionální strach, že něco nezvládnu. Zklamu. Selžu. Nepostarám se … o sebe, o Terezu, o děti, rodinu, o práci … a najednou tam vidím malýho kluka, jak se hrozně bojí, že se nepostará o svou mámu. Sakra takhle to nemělo být. Oni se měli starat o něj. Vyvalí se stará bolest. Brečím jak na lesy. Vidím prcka, jak se trápí a snaží o něco, co prostě není možný a jak ho to uvnitř žere jako rakovina.

Už tady ten balvan můžeš nechat – říkám mu a slzy tečou proudem. Přicházím na vrchol. Slunce se zrovna vznáší nad špičkami smrků a borovic a hřeje mě na tváři. Sedím na kameni. Pár hodin jen já a les. Občas brečím, jak se vynořujou různý vzpomínky, nový souvislosti a uvědomění. Je to emoční masakr. Šrumec. Objevuju tolik novýho, že to vzápětí všechno zapomínám. Jen ten prožitek někde ve mně zůstáva. A pak ho zase vidím před sebou. Stojí přede mnou malej černej kluk se zářícíma očima. Do mozku se mi derou slova – nejseš pro mě dost dobrej, nejsem s tebou spokojenej, seš jenom dítě – on jen klidně stojí a povídá – ale ty seš pro mě ten nejlepší, miluju tě úplně celýho, takovýho jakej si .. úplně …

Ta čistota jeho slov a nevinnost jeho sdělení, ta velikost jeho srdce okamžitě prorazila můj pancíř … jako vrtačka. Seděl jsem na kameni ohromený i ochromený, když mi skočil do náruče a někde uvnitř se mě dotknul tak silně a hluboce, že jsem nemohl pláč zastavit, i když jsem skoro nemohl dýchat. Ten malej klučina ve mně otevřel hodně starou bránu. Za ní jsem viděl sám sebe, jak se někde v hloubi duše na sebe dívám jako na toho, který pořád ještě není dost a o to víc to chci po druhých – přijměte mě, uznejte mě, oceňte mě. Uff padá ze mě nějaké staré břemeno a cítím se lehčí. Vidím svou letitou touhu stát se tím správným chlapem jako touhu toho malýho kluka, co nejrychleji dospět, co nejrychleji být doma hlava rodiny. Jenže 5 letej kluk se nikdy nemůže stát mužem …

Je na čase si dovolit být zpátky dítětem. Přijmout ho. Vnímat ho. Uznat ho v sobě. Jen tak můžu bejt celej. Celistvej. Mnohé jsem tam na tom kameni prožil, pochopil, pustil i dostal. Tam nahoře na tom kopci jsem se svléknul sám před sebou. Uviděl se bez příkras. Bez masek. A nebyl jsem tam jenom já a malej kluk, ale taky bojovník. Za všemi těmi strachy a bolestí je velkej bojovník, co to nikdy nevzdal a i přes všechny ty šrámy pořád pokračoval dál a dál. Jsem bojovník. Je na čase ho v sobě plně přijmout a uznat ho.

Vracím se a hlavou se mi honí – tak tohle je to slavné sebepřijetí. Tedy další krok sám k sobě. Potkávám lidi. Je to jiný než jindy. Cítím se víc součástí toho, čemu říkáme lidstvo. Usmívám se na ně a oni se usmívají na mě. Zdraví mě. Vypadají přátelsky. Doma se dívám na fotku Terezy, kterou mi poslala z pracovní cesty. Vypadá tam o poznání jinak. Nová žena. Nějak se změnila. Ne … ona je pořád stejná, to ve mně se něco změnilo. Vnímám jí jinak. Projedou mnou slova – vidím v tobě ženu, vidím v sobě muže. Moje tělo pulzuje. I moje srdce. Těším se na ní jako poprvé … Těším se na všechno, co mě tady ještě čeká.

PS: Tenhle příběh jsem zažil tak dávno, že už snad ani nevím, kdy přesně se stal. Jedno vím ale jistě. Změnil mě. Od základů a navždy. Nějaká moje vnitřní struktura, která byla tak trochu nestabilní se zpevnila, uzemnila a zesílila. I vám přeju, ať se setkáte sami sebou. A ať se přijmete bez pochyb a nároků.

 

Archiv

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena