Proč neumíme odpouštět

Odpuštění je velká věc. Vzpomínáte, když jste naposled něco velkýho odpustili … jak vám pak bylo, jaká úleva, radost, klid a příval energie? Super, že? Škoda to nedělat pořád. ? Nejsme hloupí. Víme že odpouštět je dobré, a přesto nám to někdy nejde – malé i velké věci. Cítíme se pak lapení v začarovaném kruhu, který nás otravuje a blokuje. Pojďme se podívat na ty situace, kdy něco chceme odpustit, ale za boha se nám to nedaří a taky se podíváme, jak na to.

Jsou to asi nejčastější dotazy, které mi klienti pokládají, když na tohle téma zabrousíme:
jak mám odpustit?
chci odpustit, ale nevím, co pro to udělat?

Jsou to zcela legitimní otázky, jen zrovna v nich nemusí ležet dobré východisko. Proč? Protože často máme dojem, že jsme připraveni odpustit a dovolujeme si to. Jenže tak tomu není – kdyby ano, vůbec bychom se tím nezabývali a prostě už dávno odpustili. Když se nám nedaří odpustit, není to tím, že nám chybí nějaký propracovaný nástroj, jak to udělat, ale někde uvnitř sebe máme rozpor mezi naším vědomým přáním odpustit a podvědomým nastavením.

Úplně nejčastěji takový rozpor vzniká, protože podvědomě nevnímáme odpuštění jako akt, který nám (nebo světu) přinese něco vskutku dobrého a přínosného.

Tolik lidí si brání v prožívání pozitivních emocí, protože “odpustím mu, až se mi omluví” nebo “odpustím jí, až svou chybu napraví”. Tolik lidí si ničí zdraví tím, že odpuštění vnímají jako projev slabosti a vlastní prohry. Tolik lidí si ubližuje tím, že “přece nemůžu odpustit, dokud nebude viník potrestaný a spravedlnost znovu nastolena.”

Mnoho lidí se svým vlastním odpuštěním podobně čeká … až se něco stane/změní, pak odpustím. Tomu já neříkám odpuštění, ale obchod – ty mě omluvu, já tobě odpuštění. Jenže pak nejsme tvůrci, ale jen čekatelé a ti reagující … a proto se nám nedaří odpustit. Prvotní impuls musí být náš vlastní. Odpouštíme jen a jen kvůli sobě … tedy pokud za to sami sobě stojíme.

Odpuštění nemůže být pouhá reakce, musí vycházet z nás – z našeho nitra bez kalkulu nebo podmínky. Pak se od tíživých pocitů můžeme osvobodit. V první řadě se pro odpuštění musíme opravdu rozhodnout a vnitřně si ho povolit. Zbavit se všech omezujících podmínek “odpustím, až … ” a převzít za svůj emoční stav (i odpuštění) plnou zodpovědnost. Nečekat na nic a nikoho.

Vždyť bychom se také nemuseli vůbec dočkat … a to by byla škoda především pro nás samotné.

Archiv

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena