Proč mě chtěla moje žena opustit a jak jsem tomu zabránil

Moje žena to se mnou nemá lehké. Jsem tvrdohlavej, umím vyvinout tak extrémní výkon, že dříve či později padnu vyčerpáním, sdílím s ní svoje obavy a strachy méně než bych měl … 

Snadno by se dalo říct, nojo vždyť jsem chlap a my už to takhle máme. Jsme tak trochu emočně uzavřenější a svoje nejhlubší emoce spíše skrýváme.

 

Jenže dámy a pánové mě to stálo málem vztah s nejúžasnější ženou, jakou jsem kdy potkal. A ani jsem to skoro nevěděl. Tak snadno mohl být všemu konec. Proč? Protože jsem se jí neukázal celý. Ze začátku jsem jí ukazoval jen tu svou část, která se mi líbila. Na kterou jsem byl hrdý a za kterou jsem byl vděčný. 

Tu druhou, za kterou jsem se tak trochu styděl … tu jsem se snažil vědomě i nevědomě skrýt nebo zamaskovat. No prostě nějak zařídit, aby o ní ani nevěděla. Jenže moje žena je bytost velmi bystrá a proto mě rentgenovým zrakem prohlédla snadno a rychle. 

Všechno to, co jsem maskoval, svým vnitřním zrakem viděla a světě div se … neodešla ode mě. Ale mohlo se tak stát. Zrovna nedávno jsme se spolu o podobných věcech bavili, když mi řekla …

 

… mě ta tvoje síla, odhodlanost a rozhodnost hrozně přitahovala, ale cítila jsem, že to nejsi celej ty, že tam něco chybí a pak jsme se jednou líbali a já jako nárazovou vlnu ucítila i tvou obrovskou křehkost a jemnost. Ukázal ses mi celej a já s tebou zase chtěla být naplno. Bez toho by to za mě nešlo.

 

Jo byly to přesně ty momenty, kdy jsem byl tak moc ponořený do prožívání přítomného okamžiku a emocí, že jsem se “přestal hlídat” a najednou jsem se projevoval celý a nelimitovaný. No a pak rychle zpátky do zajetých kolejí.

V té době jsme se o tom ani nebavili, nezaznívaly od ní žádné výčitky ani pobídky – otevři se víc, odhoď masku, neskrývej se. Nic z toho. Jen se mnou byla a sama se mi otevírala v takové míře, která se hluboce dotýkala mého srdce. Její autenticita a otevřenost mi svým způsobem pomáhala otevírat i moje emoce a nitro.

 

Někde uvnitř jsem věděl, pokud chci tenhle vztah tvořit a rozvíjet, musím se posunout na další a hlubší úroveň. A musím to udělat sám. Znám se. Vím, že pokud by na mě začala tlačit, abych se otevřel, dělal bych přesný opak a nejspíš bychom spolu už dneska nebyli. 

Jenže to ona nedělala. Svým chováním mi ukazovala někdy velmi tvrdě i láskyplně, kde mám rezervy a kde mě ještě čeká spousta vnitřní práce. Dokázala mne přijmout s těmito rezervami a pracovala sama na sobě. Měl jsem tak prostor začít přijímat i svoje skrývané stránky.

 

Možná to taky znáte. Záleží vám na někom důležitém a chcete ho zaujmout a vaše mysl má úplně přesnou a jasnou představu, jak to udělat.

“Hlavně musím být takový a nebo taková. Tohle musím ukázat. Tohle raději schovám nebo ukážu, až to bude bezpečné.” (čili nikdy)

 

Přijde nám to jako skvělá a mnohdy jediná strategie k úspěchu, ale kopeme si tím vlastní hrob. On ten náš protějšek stejně naše masky a taktiky prokoukne a pak je nejen zklamaný, ale také se může cítit podvedený a obelhaný. Ponížený a zmanipulovaný. Ztrácíme respekt a ve vztahu vzniká rozkol a propast mezi milenci. 

Co jiného také můžeme čekat, když se bojíme ukazovat a říkat pravdu? Jak si nás může někdo skutečně vážit, když se před ním trvale a úmyslně schováváme? Když nejsme autentičtí a pravdiví k sobě samým?

Já vím, jak je těžké se ukázat celý a nic neskrývat. Někdy mi to jde lépe, někdy svoje rezervy ještě vnímám a pracuji na nich. Ale bez odkrytí vlastních karet žádný dobrý vztah nevybudujete. Nejde to. A ani sebelepší maska nebo skrýš nepřežije. Dříve či později se zhroutí. A čím později, tím to bude mít na vztah ničivější následky.

 

Všichni máme svoje osobní témata, která nechceme otevírat. 

Všichni si v sobě nosíme stará zranění, kterých se nechceme dotýkat.

Všichni máme dojem, že určité naše kvality nejsou dobré a druzí je přece odmítnou, když je ukážeme. 

Všichni se tu a tam děláme lepší než jsme a věříme, že budeme přijatí, když nebudeme sami sebou na 100%. 

A všichni máme rezervy, na kterých stojí pracovat.

 

Ne kvůli ženám, mužům, dětem, penězům a já nevím kvůli čemu všemu. Ale hlavně kvůli sobě samým. Protože my se primárně neotvíráme druhým, primárně se potřebujeme otevřít sami sobě a vnést světlo vědomí i do těch nejzazších hlubin našeho podvědomí. Vidět se takoví jací jsme a přijmout se se vším všudy. A pak se ukázat světu v plné nahotě.

To je něco, co čeká každého, kdo to se svým dobrým životem myslí vážně a kdo chce svůj život trávit s těmi správnými lidmi v těch správných vztazích. Chcete i vy?

Archiv

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena