Kašlete na šťastné vztahy … tvořte radši ty dospělé

Musím se vám přiznat, že už jsem trochu otrávený tou neustálou společenskou honbou jen za spokojenými a šťastnými vztahy. Ten zmar. Ta frustrace. Ta postupná rezignace a úpadek, který lidé sklízejí, mě už nějak nebaví. I proto jsem se rozhodl napsat tenhle článek.

Jasně všichni chceme spokojený vztah. Jasně všichni chceme život naplněný spíš štěstím než neštěstím. A jasně všichni chceme vztahy, které budou super. Jenže u toho docela často zapomínáme, že hezký vztah je “pouze” přímý důsledek naší schopnosti v prvé řadě vytvořit vztah dospělý. Vídám kolem sebe celé zástupy lidí, kteří se o 106 pokouší získat nebo vytvořit krásný a fungující vztah a nedaří se jim to hlavně, protože netvoří vztahy dospělé, ale dětské.

Pokud tvoříme vztahy dětské, nemůžeme po sobě ani partnerovi chtít, aby náš vztah byl naplňující, hluboký, intimní, důvěrný, láskyplný … prostě šťastný a funkční. To je možné jen ve vztahu dospělém.

No a co to vlastně ten dospělý vztah je? Je to další vývojová fáze. Podobně jako dospělost je další vývojová životní fáze po dětství. Je to vztah dvou lidí, kteří nejsou dospělí jen navenek podle občanky, ale kteří jsou skutečně dospělí i uvnitř. Cítí se tak a chovají se tak. Zásadní rozdíly podrobněji rozepíšu v následujících řádcích.

Nechápejte mne špatně, tento článek není jakkoli odsuzující nebo povyšující. Není to o tom si říci – dětské jsou horší než dospělé, tedy lidé v prvních jsou horší než ve druhých. Pouze v těch dětských je mnoho příjemných a důležitých aspektů vztahu nedostupných. 

V dospělých vztazích se vyskytuje něco, co v těch dětských moc není. 

Odvaha být sám sebou.

Zodpovědnost primárně za sebe. 

Práce na sobě.

Svoboda projevu.

Jasné hranice a postoje.

Trpělivost.

Pojďme se na to podívat zblízka. 

1) Odvaha být sám sebou. Nežijeme v bláznivé společnosti, když ten, který je sám sebou a je autentický, je vlastně odvážný? Chlap, kterej má koule, se vlastně nebojí být sám sebou. K ženě, která to také dokáže, ostatní buď s respektem vzhlížejí nebo jí obdivně závidí. Nojo jenže co to vlastně je – být sám sebou. Znám řadu lidí, kteří fakt věří, že jsou sami sebou, ačkoli nic v jejich životě tomu nenasvědčuje.

Být sám sebou v prvé řadě znamená nepotlačovat svoje niterné a hluboké přání a potřeby. Nepotlačovat, tedy dávat průchod svým přáním, názorům, postojům, cílům i snům. Znamená to nepotlačovat sami sebe kvůli okolí. 

Znamená to vnímat a naslouchat tomu vnitřnímu hlasu, který nám v každé situaci říká (ať už mentálně nebo emočně) – tohle ano, tohle ne. Určitě to sami znáte, že vlastně v každé situaci tak nějak podvědomě víte, jak byste se chtěli a měli  zachovat. Co byste udělali, kdybyste neměli strach? Být sám sebou znamená být skutečně svobodný, vnímat svou přirozenou podstatu a dávat přirozený průchod svým myšlenkám a emocím. 

Jenže my tenhle vnitřní hlas (sami sebe) neposloucháme. Máme z něj dokonce často strach. Sami sebe se pak snažíme přesvědčit, že přeci “dělat si, co chci” by přece nemohlo dopadnout dobře. A tak děláme to, co nechceme, protože věříme, že to je ta správná cesta. A proto končíme v dětských vztazích … svázaní a nespokojení.

2) Zodpovědnost primárně za sebe. Tak takhle to v dětských vztazích nefunguje. Tam se jeden nebo druhý (případně oba) v prvé řadě cítí zodpovědní za toho druhého a za jeho emoce a jeho náladu. Znáte to.

“To jak se cítí můj muž, je moje vina … moje zodpovědnost, za to můžu já, protože já jsem udělala nebo neudělala to a to .… Nebo. Za to jak se cítím já, přece může moje žena, kdyby začala s tím a tím nebo nechala toho a onoho, pak bych byl i já v pohodě.” 

Názorný příklad slepé cesty, respektive zaručené cesty ke konci naplňujícího vztahu. V dospělém vztahu oba ví, že jsou primárně zodpovědní především za svoje myšlenky, emoce, nálady. Za svoje (ne)blaho. 

Nepředávají pak tuto vlastní zodpovědnost za vlastní život na svůj protějšek s objednávkou – ty to za mě vyřeš. A ani nedělají opak. Nepřebírají na svá bedra pocit zodpovědnosti za toho druhého s tím, že – já to za tebe vyřeším. 

Zodpovědnost sám za sebe (a ne za partnera) je ten nejlepší protilék proti rostoucí epidemii v dnešní společnosti – proti roli oběti. Kdekdo se dneska cítí jako oběť a náležitě si poté na svůj protějšek stěžuje – “ona/on mi ubližuje, já jsem ale chudák/chudinka … prosím politujte mě.” Jenže to rozhodně do dospělých a dobrých vztahů nevede.

3) Práce na sobě. V dospělém vztahu každý pracuje především sám na sobě. Snaží se rozšiřovat své vlastní sebepoznání a pochopení, proč v takových situacích dělá/cítí to a v jiných tohle. 

Snaží se zlepšit svoje vlastní sebehodnocení, sebevědomí i sebedůvěru. Snaží se lépe a lépe pracovat sám se sebou a se svými emocemi, mentálními programy a vzorci chování, aby jeho vlastní život byl lepší a radostnější. 

Snaží se uzdravovat především svoje vlastní emoční zranění, staré bolesti a křivdy, aby v jeho nitru panoval klid a on mohl být víc aktivní a méně reaktivní … aby ho nerozhodila každá kravina, kterou mu někdo řekne nebo napíše při FB diskuzi.

Naopak se nesnaží pracovat na svém partnerovi, ani se ho nesnaží kvůli své pohodě změnit nebo opravit. 

4) Svoboda projevu. Ta může existovat jen v dospělých vztazích. V těch dětských panuje totalita projevování. Vládne tam skrytě či otevřeně jakási vnitřní StB, která všechny projevy nejprve vyhodnocuje a pak buď povolí nebo zcenzuruje. 

“Když řeknu teď tohle, nestane se něco blbýho? Mám to říkat / nemám to říkat? No radši to neřeknu vůbec nebo to nějak naznačím.“

Nejsme pak svobodní a neprojevujeme se svobodně, ale omezuje sami sebe kvůli strachu, co by naše slova mohla nebo nemusela způsobit. Jenže takto se především propadáme do spirály frustrace, vztahových projekcí a domněnek.

V dospělých vztazích, když chci říct A, řeknu A, když chci říct B, řeknu B. Je to jasné. Pravdivé a autentické. Jen tak mezi partnery může vzkvétat důvěra a bezpečný prostor. Pro hnidopichy – ne, svobodně se projevovat automaticky neznamená stát se sobcem nebo hulvátem.

5) Jasné hranice a postoje. Ty bychom v dětských vztazích hledali marně. Tam vládne nejasnost a mlžení. Leč pro kvalitní svazek je nutné umět jasně říct tohle chci, tohle nechci, tohle se mi líbí, tohle se mi nelíbí a tohle už nedělej, tohle mě bolí a tohle mě těší.

Být jasný a mít jasné hranice, za které se umím pevně postavit, znamená být i pro druhého jasný a čitelný. Tím pádem se se mnou může cítit bezpečně i příjemně. Ví, kdo jsem (ale hlavně to vím já) a co ode mne může čekat. Také to znamená vědět, co chci a kam v životě jdu. 

Být jasný znamená respektovat sám sebe a své hranice. Nenechat je kdekoho jen tak překračovat. A jen ten, který respektuje svoje hranice, získává přirozený respekt i od ostatních. A to je jeden z pilířů dospělých vztahů. Partneři se respektují navzájem. Bez respektu, umírá důvěra …. a bez důvěry umírá i láska.

6) Trpělivost. V dětských vztazích se chce všechno hned. Tady a teď. Bez čekání. Bez práce. Bez snahy. A taky se tam věří, že až se stane tohle nebo tamto, pak už bude hotovo a vše už bude v pořádku a jako v ráji. Pak už se nebude třeba dál snažit, protože “už to bude fungovat samo.”

Omyl. Dobrý vztah není nikdy už úplně a konečně hotový a nefunguje na něj jakýkoli manuál nebo návod. Na dobrém vztahu se trpělivě a kontinuálně pracuje. Je to ovoce naší práce. Nepadá na nás z nebes. Nejde najít.

V dětském vztahu se spokojenost a funkčnost hledá a nárokuje. V dospělém vztahu se spokojenost a pohoda společně vytváří. Den za dnem. Měsíc za měsícem. A stejně jako vaše zahrada nebude nikdy hotová, tak i pohodový vztah nebude nikdy hotový tak, aby pro své fungování nevyžadoval další zalití a zkypření. Vztah je proces, ne konečný stav.

 

Tak to bychom měli takový základní náčrt rozdílu mezi vztahy dospělými a dětskými. Pokud tedy chcete vztah, kde se vám bude dobře dýchat a dobře žít, začněte nejprve budovat vztah na dospělých základech. Staňte se nejprve vy skutečně dospělými a opusťte dětské modely a vzorce chování. Pak se vám otevře zcela nová dimenze vztahů i života. Fakt. Nekecám. Sám jsem to zažil.

Pokud do téhle nové dimenze chcete vstoupit, nabízím vám svůj čas a svoje zkušenosti při osobních konzultacích.

Archiv

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena