O ztracených mužích aneb chlapci v mužských tělech

Dnešní článek se mi nepíše úplně snadno. Z části proto, že píšu tak trochu i o sobě, o Alešovi, který tady žil a chodil vlastně ještě nedávno. Z části protože ztracených mužů potkávám mnohem více, než těch neztracených …. a těch prvních pořád přibývá. 

A taky protože vnímám, že nás jako muže čeká pořádný společenský výprask, abychom konečně otevřeli oči a začali nejenom hledat cestu ze ztracení, ale hlavně nacházet. Svou zdravou roli v moderním a neustále se měnícím světě. Sami sebe. Svou cestu … každý jinou a zároveň společnou.

Definice ztraceného muže. 

Myslím, že to hlavní, co definuje ztraceného muže je ztráta identity a strach. Tedy spíše strachy. Ztracený muž je plný strachů. Není to jeho vina, prostě to tak je. 

Říká se, že žena se ženou rodí a muž se mužem stává. Souhlasím s tím. Stát se mužem není něco, co se chlapci přihodí v 15, když dostane občanku nebo v 18, kdy se může poprvé legálně opít.

Chlapec se mužem stane hlavně tehdy, pokud ho k dospělosti dovede jiný dospělý a zralý muž. Bez téhle “pomoci” se z chlapce muž rodí velmi bolestně, nejistě a zdlouhavě. A ani věk, sociální postavení, majetky nebo milenky na tom nic nezmění.

Bez téhle “pomoci” zůstane chlapec chlapcem klidně až nadosmrti. 

Na co jsme zapomněli?

Všechny staré kultury a civilizace to moc dobře věděly. Stovky a tisíce let praktikovaly tyto společnosti k dokonalosti vytříbené přechodové rituály, ve kterých se pod vedením starších mužů, stal z kluka muž. 

Muž, který znal svou roli ve společnosti a mohl tak se vztyčenou hlavou a sebevědomím kráčet po vlastní dobrodružné stezce života. Muž, který ví, kam jde a proč tam jde. Cítí takovou zvláštní sebejistotu. Takovou zvláštní oporu a podporu. Zvláštní sebedůvěru, která ho žene vpřed. Nikterak zásadně nepochybuje o svojí hodnotě. Respektuje sám sebe i život kolem.

Může čerpat sílu od svých předků, od svojí rodiny, od přírody, světa, vesmíru i sám ze sebe. Je nejen zdrojem této nekonečné životní energie, ale i jakýmsi nástrojem skrze který se tato energie ve světě manifestuje. Skrze který tato životní energie tvoří a dává věcem smysl a řád. 

A ono to fungovalo. Přírodní národy nebyly hloupé, ba naopak. Jejich hluboké porozumění lidským zákonitostem jim můžeme závidět nebo se od nich učit. Perfektně o tom píše třeba americký psycholog Bret Stephenson v knize Co dělá z chlapců muže.

Mimo jiné tam ukazuje celou řadu přechodových rituálů, jejich tvrdost, nenahraditelnosti i blahodárný vliv na celou společnost. Muže především.

Ať už to byl 4 denní rituál hledání vize o půstu v tichu a samotě nebo obřezávání kamenným pazourkem, při kterém nesměl rodící se mladý muž ani pohnout brvou. 

Prastaré národy si byly moc dobře vědomi nebezpečí, pokud by kluky nechaly růst jako dříví v lese s naivní představou, že oni dospějí tak nějak sami. Věděli, že by tím jen “vychovávali” ztracené muže. Zmatené, oslabené, nejisté a vzteklé kluky v mužských tělech.

A taková společnost by v dávném tvrdém přírodním světě dlouho nepřežila. 

Muži dělají muže

Všimněte si, že aby se z kluka nestal další ztracený muž, ale skutečně dospělý a zralý muž, potřebuje k tomu staršího dospělého a zralého muže, který ho touto životní transformací provede. Jenže aby se to povedlo, musí i tento průvodce být muž, který zná sám sebe a svou roli, svou cestu a je plný životní síly a energie, se kterou umí zkušeně pracovat a smysluplně s ní tvořit.

A tady se od starých civilizací dostáváme k té naší. Jak rádi říkáme – vyspělé.  Kolik synů a chlapců mělo/má to “štěstí”, že má v kritické době dospívání a kýženého přechodu (potažmo celého dětství) k dispozici takového průvodce? Takového tátu, který ví, co a jak (a proč)?

No moc jich nebude. Ostatně nemůžeme se ničemu divit. Ani tihle tátové často neměli takové táty, kteří by věděli a skutečně vedli své syny k dospělosti a k tomu – být muž. Je to problém mnoha generací. 

My “pouze” sklízíme další kyselé hrozny.

Přesně takhle vzniká ztracený muž. Celé generace ztracených mužů, kteří neví, proč tady jsou, co je jejich úkolem nebo posláním, kteří neví, kam v životě jdou a už vůbec ne, proč tam jdou. Nevidí hluboký smysl svého konání, svého života, svých vztahů. 

Problémy ztracených mužů

Jsou ztraceni sami v sobě i v tom velkém světě, který je někde v hloubi jejich duše děsí. Cítí se slabí, nedostateční, prázdní a frustrovaní. V životě i vztazích nejistě tápou, marní svůj drahocenný čas v práci, která je vyčerpává, nedává smysl a hrozně moc nebaví. 

Mají problém přijmout zodpovědnost a dát svému životu řád a směr. Získat si respekt od žen, kolegů i přátel. Unikají do nadužívání virtuálního světa – k online hrám, pornu nebo do nablýskaného a vyumělkovaného světa iluzí – do sociálních sítí. Tam to je bezpečné. Tam nic nehrozí … ale taky nic neroste. Všem doporučuji knihu legendárního psychologa Philipa G. Zimbarda – Odpojený muž.

Nechtějí být v kontaktu s přítomností a realitou, protože je moc šedivá, studená a nepříjemná. Vůbec jim nevyhovuje a oni neví, jak ji změnit. Netouží být konfrontováni (a tak zesílit a vyrůst) s vlastními tíživými a opakujícími se myšlenkami a emocemi.

A tak se odpojují – od svých pocitů a vnitřního prožívání i od svých žen a dětí. Pozvolna padají do propasti pasivity a rezignace.

Postupně a nenápadně se přestávají snažit žít naplno. Přestávají vůbec toužit svůj život pozvednout. Nevěří tomu. Rezignují a pomocí “rozumných argumentů a příběhů” sami sebe přesvědčují, proč to nejde.

Stávají se obětí vlastních přesvědčení a jedovatými a skeptickými dědky v mladých tělech. Jejich bolest a frustrace se pak velmi snadno transformuje do vzteku, zlosti a otevřené či skryté agresivity.

No a pokud syn vyrůstá s odpojeným otcem, má našlápnuto se jednou stát ztracený mužem. A prokletý kruh Ztracení se uzavírá.

Opuštění začarovaného kruhu

Pokud tenhle vzorec chceme přetrhnout, musíme být pro své syny opravdu přítomní. Pokud chceme, aby ztracených mužů ubývalo a aby i náš vlastní syn jejich počty nerozšířil, musíme v první řadě opustit řady ztracených mužů my sami.

Dnes je nám přes dvacet, třicet nebo čtyřicet a více let a už se nemůžeme vrátit do puberty a projít si řízeným, tvrdým a nutným přechodem do dospělosti. Už se nemůžeme lítostivě obracet zpátky s tím, že jsme nedostali to, co jsme měli (a na co jsme měli svaté právo) dostat. Role ublížené oběti nikam nevede.

Dnes už je to čistě naše zodpovědnost. A naší zodpovědností k sobě samým i dalším pokolením je být přítomni nejen pro své syny, ale především sami pro sebe. Tedy rozhodnout se už dál v životě neutíkat. Ale obrátit se do vlastního nitra, podívat se do zrcadla a začít otevírat všechny naše 13. komnaty, které jsme se až doteď snažili přehlížet a ignorovat.

Otevřít všechny ty staré křivdy a dávná zranění, které nás i dnes oslabují a emočně (podvědomě) vysávají.

Potřebujeme čelit vlastním strachům. Popasovat se s nimi. Otevřít je. Vyčistit je. Překonat je. Hlavně strach, které ztracené muže ovládá snad nejvíc. Nejsem Dost Dobrý.

Jeden strach vládne všem

Nejsem dost. Něco mi chybí. Nestačím. Nezvládám. Jsem málo. Jsem malý. Podprůměrně průměrný. Zbytečný. Nechutně obyčejný. Špatný. Slabý. K ničemu.

Ztracený muž neví, kdo ve skutečnosti je. Kdo se skrývá v jeho nitru. Nevnímá svůj potenciál nebo hodnotu. Nevidí svou pravou cenu a velikost. Ztracený muž nevnímá svoje pravé já. Svoje mužské jádro – zdroj svojí životní síly i moudrosti a intuice. Svůj životní kompas. Případně mu nedůvěřuje, když už se ve světlé chvilce objeví.

Schválně, pánové, kolik z vás dobře vnímá svou mužskou podstatu? Kolik vůbec ví, co to je …

Životu ztraceného muže vládne nejistota. Pochybuje o sobě i o druhých. Je to mistr ve zpochybňování svých úspěchů a schopností. Nikdy to není dostatečně dobré. Nikdy to není úplné. Nikdy si není zcela jist. Vždy tomu něco chybí. Vždy to šlo udělat lépe. Tudíž nikdy nepřichází vnitřní klid a pocit hluboké životní satisfakce. 

Není se čemu divit. Nevidí svůj největší životní dar – svoje pravé já. Svoje přirozené já, se kterým přišel na svět. Tu nejkrásnější část sebe sama. Zdroj svojí síly, důvěry i jistoty. Zdroj vnitřní moudrosti i pravého nefalšovaného sebevědomí. 

Jenže aby muž automaticky mohl vidět, cítit, přijmout a ocenit svoje pravé já … a pak z něj čerpat a svobodně ho projevovat, musí mít zážitek a zkušenost, že i jeho otec (i máma) jeho dar viděl, cítil, přijímal a miloval a podporoval.

Pokud tahle zkušenost chybí nebo tahle potřeba nebyla plně saturována v ten správný věk, v dospělosti se projevuje právě jako strach “nejsem dost” a nejistota “nezvládnu to”. 

Tati, kde jsi byl

Pokud kluk od svého táty nezažil plnou přítomnost (tedy nejen fyzickou, ale mentální i emoční) a pozornost, lásku, uznání a ocenění, nese si v sobě velké zklamání. Ze svého táty i sám ze sebe. Z celého světa. Tohle nezpracované zklamání a bolest z něj, ho nejen oslabuje a energeticky vysává, ale především v podvědomí vytváří blok mezi ním a jeho mužskou podstatou a silou. 

“Když mě táta – muž – zklamal, jak mohu plně důvěřovat sám sobě jako muži a svojí mužské energii? Vždyť to je energie, která není silná a přinesla hlavně zklamání a bolest.”

Bude se pak v dospělosti cítit slabý. Bez pevné půdy pod nohama. Bez kořenů. Nebude důvěřovat sobě ani druhým. Nebude schopný tvořit skutečně hluboké a intimní vztahy. Nebude si vážit sám sebe.

A vztahy se ženami pro něj budou jeden velký oříšek … na kterém si často vyláme zuby.

A navíc sám sebe ztracený muž nehodnotí správně. Pravdivě a realisticky podle toho, kým skutečně je a jaký opravdu je. Sám sebe totiž hodnotí podle svých negativních zážitků a zkušeností. Tudíž se jeho sebehodnocení nezakládá na pravdě a nemůže tak nikdy být reálné … natož pozitivní.

Ztracený muž věří, že někde uvnitř je “špatný” … proto si nemůže důvěřovat a mít se fakt rád. Nebo být sám sebou a svoje nitro sebevědomě ukazovat.

A bez důvěry v sebe a svět nemůže chlapec dospět v muže. Dokud s touhle nedůvěrou nezačne pracovat a nezačne ji transformovat v důvěru, bude ztracený. 

Abychom sami sebe, pánové, našli a zjistili, proč tady jsme a kdo vůbec vlastně jsme a kam směřujeme, musíme být přítomní sami se sebou. 

Musíme si v našem přeplněném kalendáři vytvořit primárně prostor a čas na sebe. Dovolit si zdravě upřednostnit “já” před “oni”. Ale hlavně se proto musíme fakt rozhodnout a naše rozhodnutí musí mít pevnost skály. Tady žádné bezpečné zkoušení a hra na jistotu (“až budu vědět, tak začnu”) nebude fungovat.

Být sám se sebou. V tichu. V klidu. Ideálně v přírodě s vypnutým mobilem. Trávit méně času s obrazovkou a více se svými pocity a myšlenkami. Zapisovat si je. Mluvit o nich. Pracovat s nimi.

Vracet se ke svému přirozenému Já a učit se mu znovu-důvěřovat. Dovolovat si ho každý den o malinkatý kousíček víc projevovat.

“Co bych dělal, kdybych se teď a tady v této situaci nebál?”

Nepotřebujete návody

Tenhle ale text není záměrně návodný. Není to manuál z Ikey. Nebude vás krok za krokem vodit za ručičku ve stylu “udělej tohle, stane se tohle a je to vyřešené.” Tímhle stylem z chlapce muž nevyroste. Takhle snadný a lineární to není a nebude. Životní změna si žádá víc než jen následování předem vyšlapané cesty. 

Biju na poplach, ať otevřeme oči a začneme. Nenabízím další bláznivý a unifikovaný (a samozřejmě osvědčený!) návod, jak se tím “opravdovým mužem” stát.

K tomu si budete muset, pánové, dojít každý svou vlastní originální cestou. Pro začátek bude stačit pevná a pravdivá touha a jasné rozhodnutí “CHCI TO JINAK.” (i když teď třeba nevím jak přesně)

Dává vám to celé smysl? Chcete opustit řady ztracených mužů a sami sebe najít? Nabízím své zkušenosti a individuální průvodcovství nebo pravidelné večerní semináře pro muže.

Jste zváni do prostoru, kde je všechno možné.

PS: O ztracených mužích a partnerských vztazích jsem psal ZDE … Muž bez vize – vztahový parazit

Archiv

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena