Soud

Před půl rokem se nám narodil syn. Chtěli jsme pro něj jen to nejlepší a tak jsme se jako řádní rodiče připravili. Nakoupili jsme nespočet věcí, vychytávek a pomůcek.

Ale život nás, jako už mnohokrát předtím, naučil, že to ne vždy má smysl. A tak jsme spoustu z té spousty užitečných věcí nikdy nevyužili. Inu počali jsme je prodávat. Šlo to jako po másle. Lidé se na inzeráty hlásili a náš byt se zase stával trochu obvatelnějším.

Až se na jeden z posledních inzerátů přihlásila jedna paní, se kterou byla od začátku komunikace poněkud složitější. Její útočný a vyhrocený styl mě po chvíli začal lézt na nervy a když po několikáté napsala, že si naší věc koupit nemusí, když neudělám ten a ten ústupek, byl jsem metr od toho jí napsat – dobře, nekupujte, pěkný den.

Ona by si řekla, že jsem blbec, já to samé o ní a svět by šel dál. Jenže místo toho, abych svůj vztek vůči ní posiloval, raději jsem více pozoroval sám sebe. Proč mě její styl štve, čeho ve mně se to dotýká a proč je mou reakcí hněv a ne klid.

Přeci jen moje emoce jsou jen moje zodpovědnost. Ne její. To mi pomohlo jí začít vnímat ne jako příčinu mého naštvání, ale jako lidskou bytost, která to primárně nedělá, aby mě nahnětla, ale má k tomu nějaké vlastní důvody. Které mohu vnímat, ale nemusím je přebírat na sebe.

Po pár dnech jsme se skutečně setkali a … stála tam úplně normální paní, ne ježibaba. 🙂 A to, co jsem z ní cítil, ve mně rezonuje ještě teď. Byl to velký smutek. Ta paní se očividně něčím trápila, a proto se chovala tak, jak se chovala. Nebyla zlá, jen emočně zraněná.

A tak jsem jí mohl plně pochopit. Nesoudit, ale soucítit. Všechny moje nepřátelské myšlenky a pocity vůči ní zmizely a já se zase ponořil do vnitřního míru a klidu. 

(Text vyšel jako sloupek v pátečním tištěném vydání deníku Metro.)

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena