Až bude čas

Když jsem poprvé vstoupil do domova seniorů, kde jsem zrovna začal jako mladej kluk brigádničit, někde uvnitř sebe jsem věděl, že to pro mě bude přelomová zkušenost. A taky byla.

Slyšet tolik životních příběhů za tak krátkou dobu se mi do té doby nikdy nepoštěstilo. Radosti, strachy, vášně, smutky, lásky i nenávisti. Bylo v nich všechno. Jako bych držel prst na samém tepu života. Jedna věc mě ale zasáhla nejvíc.

Věta “až bude čas”.

Ta se jako červená nit táhla téměř každým vyprávěním. Lidé na sklonku života mi jeden za druhým vyprávěli, jak nežili svoje životy, tak jak opravdu toužili, protože s tím chtěli začít “až bude čas” … a život jim mezi tím protékal mezi prsty.

Odkládali malé i velké rozhodnutí na to “až bude čas”. Trávili svůj život na místě, kde už je to nebavilo, s lidmi, se kterými tam nechtěli být … protože to změní “až bude čas”. Byla to pro mě v té době dost děsivá zkušenost být svědkem toho, že celý život se dá prožít, pročekat a proodkládat na to “až bude čas”.

Když dneska po skoro dvaceti letech poslouchám lidi kolem sebe, mám občas dojem, že jsem se znovu ocitl v domově seniorů. “Až bude čas” sem, “až bude čas” tam.

Vždycky si u toho vzpomenu na ty oči zalité bolestí, které věděly, že už dál a dál odkládat nemůžou, protože času už moc nezbývá. Poslední dobou se často vracím k uvědomění, na které se v oparu mládí a nejlepších let tak snadno zapomíná – že tady nebudu napořád.

Že všichni máme času jen velmi omezené množství a měli bychom s ním nakládat moudře a smysluplně … protože někdy je ten nejlepší čas teď a tady.

(Text vyšel jako sloupek v tištěném deníku Metro.)

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena