Dokud se za sebe nepostavíš … nic nebude(š)

Dnes to bude stručné, jasné, výstižné. Jeden příběh z Itálie. Jeden konec. A jeden happyend.

Příběh bude o mojí klientce Martině. Pracujeme spolu už nějaký ten pátek, takže mohu sledovat její obdivuhodný pokrok a cestu životem.

Poslední schůzku zmínila, že ji štve, že za ní její manžel, když by si to přála, nepostaví. V určitých kritických momentech, když by měl mluvit, mlčí a když by měl mlčet, mluví.

Prostě ho za svými zády necítila. Když tam nestojí on, tak kdo tam stojí? Nikdo. Martina při našem rozhovoru zjistila, že ani ona za sebou plně nestojí. Že ustupuje i tam, kde by chtěla a měla pevně stát a hájit svou pozici. Svůj postoj.

Čím méně si za sebou stála, tím více to vyžadovala po svém choti. No a ten to samozřejmě neplnil. Ale zpátky k Martině. Její uvědomění, že sama za sebou nestojí jí okamžitě vedlo k myšlence, že by to tedy měla dělat.

Měla bych přece stát sama za sebou. Pevně. Jasně a s láskou. Jaké by to bylo?

Cítila v tom příliv nové energie i sílu. Jenže se také vynořil strach – když to udělá a vymezí se, zaujme jasné stanovisko, řekne sobě ano a okolí ne a postaví se za sebe … tak … může skončit sama.

Lidi, se kterými chce mít dobré vztahy, ji opustí. Tenhle strach jsme pojmenovali a zarámovali do její historie – kde se vzal, z jakých zkušeností se vyvinul a s jakými lidmi souvisí (ano Freud by měl radost – máma a táta tam hráli hlavní role). A řekli, co Martina může příště udělat jinak – lépe a radostněji.

Za pár dnů mi od Martiny přišly krátce po sobě dva emaily.

První byl takový rozmrzelý – tak jsem se vymezila své tchýni, ona se naštvala a teď to vypadá, že mi nebude pomáhat s hlídáním dcerky. Takže budu mít méně času pro sebe. To to tedy dopadlo přesně, jak jsem čekala – blbě.

V její zprávě byla cítit lítost a naštvání, ale také jakési potvrzení jejího vzorce – vymezím se = budu sama.

Byl to krásný příklad toho, jak si naše podvědomí za každou cenu chce potrvdit, že má pravdu … i kdyby nás to mělo zničit. A jak se my můžeme mýlit, pokud mu bezmezně věříme …

Protože za pár hodin přišla druhá zpráva. Tchyně volala svému synovi (jejímu muži) a ten – světe div se – se poprvé v životě za Martinu postavil.

Dokázal své mámě říct ne a svojí ženě ano. Uvědomil jsem si, že přesně takhle to funguje. Dokud se za sebe nepostavím já, nemůžu čekat a chtít, že si tam stoupne někdo jiný a pokud ano, je dobré se ptát – proč to dělá a co za to čeká.

A naopak, pokud se za sebe umím postavit, bude tam stát i můj partner a okolí. Prostě dokud se za sebe nepostavíš … nic nebude(š).

PS: A to hlídání nakonec taky dobře dopadlo.

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena