Vztahová hra na viníka a oběť: přebírání a předávání zodpovědnosti. Jak vzniká, funguje a jak z toho ven?

Stál jsem na tramvajové zastávce a čekal na svou tehdejší přítelkyni. Měla už 20 minut zpoždění a já se mohl doslova vzteknout.

Vnitřně jsem zuřil. Jak si to mohla dovolit? To je jí úplně jedno, že tady čekám? Kdy už přijde? Cítil jsem se hrozně. Zmítaný někde mezi bezmocí a vztekem.

Upínal jsem se k jejímu příchodu jako jediné možné úlevě.

Když přišla, vybouřil jsem se, ulevilo se mi a zase jsem se cítil dobře.

Nesnášel jsem čekání. Všude jsem chodil o pár minut dřív a to samé jsem čekal i od druhých. A také jsem od druhých (pod)vědomě vyžadoval, že by se měli chovat tak, abych se já cítil dobře.

V tomhle případě jsem svou přítelkyni nabádal k tomu, aby si příště hlídala čas, abych tam nemusel čekat a prožívat tam frustrující chvilky. Třeba aby si v mobilu nastavila upomínku, kdy má vyrazit.

“Přece stačí udělat tak málo, lásko …”

Ano. Býval jsem blázen, který věřil tomu, že se bude cítit dobře, když opraví svět k obrazu svému. Přece kdyby se ona jen trochu změnila, všechno by bylo v pohodě …

Jsem Aleš a jsem závislý.

Ano. Musím se k tomu přiznat. Byl jsem závislý na své partnerce. Respektive to, jak jsem se já cítil, bylo závislé na jejím chování.

Když se chovala tak, jak mi to vyhovovalo, cítil jsem se dobře. Když moje očekávání neplnila, cítil jsem se nedobře a samozřejmě jsem toužil, aby ona své “nedobré” chování změnila. Aby s tímhle přestala a s něčím jiným začala.

Snažil jsem se jí svým způsobem kontrolovat. Usměrňovat její chování. Jako bych jí říkal: “Jak se já cítím, to je tvoje zodpovědnost, má milá. Tak se snaž.”

Ale nebojte. Nebyl jsem úplný padouch. Na oplátku jsem se já cítil zodpovědný za to, jak se jí daří. Hodně jsem se snažil, aby se ona cítila dobře a vnímal jsem to jako svůj úkol. Za její nálady, emoční stav a naladění jsem přebíral zodpovědnost.

On je to vlastně téměř normální společenský vztahový model. A při párových (ale hojně i individuálních) konzultacích se s tím velice často setkávám. Nemůže být lepší čas než teď s ním přestat …

Ta chuť, touha a vášeň změnit toho druhého, abych se cítil/a dobře a naopak změnit sám sebe, aby se se mnou ten druhý/ta druhá cítil/a dobře, je pevně usazená v mnoha vztazích tak silně, až to lidem ani nepřijde podezřelé a “nemocné”.

A vlastně se ani nemůžeme moc divit. Jen se schválně vraťte do svého dětství a dospívání. Vraťte se ke všem těm vzpomínkám a situacím, kde jste zažívali, že “maminka je kvůli vám smutná”, že “tatínek je kvůli vám naštvaný”. Ale i naopak – “ty mi ale děláš radost!”. A mnoho a mnoho dalších podobných vět.

Jinými slovy – ti nejbližší se “kvůli vám” trápí všemi možnými způsoby. Nebo jim “děláte” radost.

Co jste se tedy učili?

Vy jste příčinou jejich negativních i pozitivních emocí. Takže jste se učili nejen to, že jste vlastně zodpovědní za emoční stav svého okolí, ale také jste se od rodičů a okolí nevědomky kopírováním chování učili, že za to, jak se cítíte, vlastně zodpovědní nejste – to je někdo jiný.

Ostatně jak se může dítě naučit plnou odpovědnost za svoje emoce, když vyrůstá s emočně nezodpovědnými rodiči?

Také jste do sebe otiskli víru, že když se budete pečlivě starat o emoční stav svých nejbližších, budou vás mít rádi. Získáte lásku, pozitivní pozornost, uznání, klid a “klidnou atmosféru” doma. Nebudete opuštěni atd.

Naučili jste se, že tohle je ta správná životní strategie, jak získat, budovat i udržet dobrý vztah. Jen jste u toho zapomněli starat se o sebe …

Bohužel jste do sebe otiskli i opačnou víru strachu. Když se o druhé takto starat nebudete, nebudou vás mít rádi, budou na vás naštvaní, vzniknou konflikty, přijdete o ocenění i tak příjemnou pozornost.

A také jste se naučili perfektně podvědomě manipulovat skrze svoje emoce a pocit viny. Vyvolat v druhém pocit viny – “podívej jak si mi ublížil a jak špatně se kvůli tobě cítím” – a tím ho “namotivovat”, aby se zastyděl a polepšil.

Ale zpátky do přítomnosti. Ačkoli je model předávání a přebírání odpovědnosti velmi rozšířený, k harmonickému soužití a dobrým pocitům rozhodně nevede.

K čemu vede?

Ať se nám to líbí nebo ne, tak nás to vede k určité emoční nestabilitě a slabosti. Sám jsem si to při své transformaci uvědomoval, jak moc snadno je moje nálada a emoční pohoda ovlivnitelná.

Uvědomoval jsem si, co všechno mě dokázalo vyhodit z mého středu. Na co všechno jsem nějak emočně reagoval. Co všechno mne dokázalo pohltit a vyhodit z vnitřního klidu.

Navíc to vede k přesně stejným pocitům, které jsem si “užíval” tehdá i já na tramvajové zastávce linky číslo 17. Frustrace, vztek, lítost a bezmoc.

A právě bezmoc je zde klíčová. Pokud věřím tomu, že kdokoli druhý může za to, jak se já cítím – je zdrojem/příčinou mých pocitů – tak jsem se právě postavil do role oběti a jeho jsem postavil do role viníka.

Bezmoc pak pramení z toho, že já jako oběť přece nejsem zodpovědný za to, co se mi děje – za to je zodpovědný viník. To on za to může, on to způsobil.

Já jako oběť nemám moc a kontrolu nad tím, co se mi děje, v tomto případě, jak se cítím – to vše má viník. To znamená, že nemám ani možnost, jak svou náladu ovlivnit nebo zlepšit. To má opět jen viník, po kterém nápravu požaduji.

Také vidíte, jak tenhle přístup a postoj vede do vztahové pasti?

Jak se tam sami dobrovolně odsuzujeme, když se zbavujeme vlastní zodpovědnosti a moci za to, jak se cítíme? Jak blbě se v tom žije?

Teď si představte tohle … takový nový svět …

Za to, co se mi děje a jak a co cítím nebudu už nikoho jiného obviňovat, ale převezmu za to plnou zodpovědnost. Nebudu nikomu odevzdávat svou vlastní osobní moc, ale ponechám si jí. Nechám si moc nad tím, jak a co cítím. Mám moc cítit se dobře nezávisle na svém okolí.

Moje pocity jsou moje. Nikdo jiný není jejich zdrojem ani příčinou. Zdroj mých emocí a nálad leží uvnitř mě, nikoli kdekoli venku. Moje drahá polovička není příčinou toho, jak se cítím. Ani můj šéf, kolegové, kamarádi, děti, politici, sousedi.

Jen ty slova vnímejte a nechte je působit. Vnímejte kolik je v nich osobní síly, pevnosti a svobody. Najednou už nejste oběť. Jste zodpovědný mocný tvůrce vlastního prožívání i života.

Pokud přijmete zodpovědnost sami za sebe, stáváte se automaticky silnějším i nezávislejším člověkem, který je více ve svém středu.

Pevnější sám v sobě, odolnější, ale také láskyplnější. A hlavně se jaksi nenápadně sám se sebou začíná cítit lépe a radostněji. Už se nemusí cyklit ve spirále negativních myšlenek a pocitů. Umí jí ukončit.

Uvědomte si, když jste v roli oběti, vaše pozornost automaticky směřuje mimo vás – většinou k viníkovi a vlastní sebelítosti. Tedy přesně tam, kam to nemá pražádný smysl a ani užitek.

Když ovšem přestanete obviňovat své okolí a převezmete za svoje emoce plnou odpovědnost, získáte tím také moc nad svou pozorností a můžete ji začít smysluplně využívat pro svoje vlastní dobro. Třeba ke zlepšení toho, jak se cítíte.

Když vás ve vztahu přepadne negativní pocit “kvůli partnerovi/partnerce”, zkuste si položit několik podobných otázek.

Co přesně cítím?
Přesně jakou emoci teď zrovna cítím nejvíc?

Proč jí cítím?
Z jakého důvodu jí cítím zrovna teď v takové intenzitě?

Co je skutečnou příčinou?
Co přesně ve vás právě tuhle emoci vyvolalo? Odkud ji ze svého života znáte? Kdy jste jí cítili poprvé?

Co se vám touhle situací snaží život ukázat?
Nic se nám neděje náhodou. Dá se říci, že všechny zkušenosti si v životě vytváříme. Vědomě či nevědomě. Na co a kam zrovna tahle zkušenost ve vašem životě ukazují?

Pozornost správně směrovaná vám může pomoci odhalit, co se ve skutečnosti děje a proč se to děje. Od toho je jen krůček k tomu objevit dobré východisko a opět se cítit dobře.

Když se takto vrátím na úplný začátek k mému čekání na přítelkyni, mohl bych postupovat třeba takto.

Co přesně cítím? Vztek a bezmoc. Proč a z čeho vlastně tu bezmoc cítím? Z toho, že nemám tu moc a sílu prostě zařídit, aby přišla včas. Děje se mi něco, co nechci a já to nemohu/neumím změnit k lepšímu.

Co je příčinou? Odkud tenhle emoční stav znám? Na co tahle zkušenost ukazuje?

Přesně takhle jsem čekal na mámu, když jsem byl hodně malej. Studovala náročnou VŠ a já na ní musel často čekat. A samozřejmě jsem u toho cítil úplně stejnou frustraci a zmar a posléze i vztek. Neměl jsem žádnou možnost, jak to změnit.

Aha … když jdu ještě dál, objevuji tam strach, že mě nemá ráda, když se mnou nechce být, nechává mne čekat a je radši ve škole. Strach, že je se mnou něco ve velkém nepořádku, strach, že jsem k ničemu. Strach, že mne jednou třeba opustí úplně nebo nepřijde vůbec.

A jsme doma.

Tady je krásně vidět, že se to vlastně vůbec netýkalo mojí přítelkyně. Ta jen sloužila jako jakési projekční plátno, na kterém jsem si starý a bolavý emoční film přehrál.

A plátno nikdy nemůže přinést happy end. Jen režisér a scénárista ano. A tím jste vy. Tím jsme ve svých životech my všichni.

Taková vnitřní práce vede k většímu pochopení i přijetí. K úlevě i vyřešení situace.

Mimochodem zde můžete vidět, proč je v lidech tolik odporu převzít zodpovědnost a moc za svoje emoční prožívání i život – je s tím spojená určitá práce a námaha.

Znamená to potkat se se svými 13. komnatami a otevřít je. Čelit svým strachům a bolístkám. Vzpomínat a uvědomovat si to, co jsem chtěl raději zapomenout. Měnit svoje vnitřní nastavení a mentální vzorce.

Takže hodit zodpovědnost za svoje pocity na kohokoli jiného se zdá mnohem pohodlnější a lehčí … a “naštěstí” vždycky se najde někdo, kdo to na sebe hodit nechá …

Jenže oběť se nikdy nebude cítit dobře, vždycky bude plná nespokojenosti, obav a strachu. Pocitů bezmoci a frustrace. Nikdy nebude žít takový život, jaký vlastně chce.

To je největší prokletí toho, když předáváme a přebíráme zodpovědnost za ostatní lidi. Okrádáme se o dobrý pocit.

Sami se odsuzujeme k ne-štěstí.

A takhle to je se vším.

Vždycky když mě přepadne pocit, že se teď a tady cítím špatně kvůli někomu jinému a že on/ona to způsobil/a, zastavím se, začnu dýchat a znovu si zopakuji, že moje emoce jsou v mé odpovědnosti a mé moci. Začnu s nimi pracovat.

Podle mě je tohle cesta k opravdové vnitřní stabilitě, pevnosti, síle a svobodě. Cesta k tomu skutečně se cítit dobře.

Od té doby, kdy jsem se o svoje pocity a vůbec vnitřní naladění začal starat primárně sám, můj život se od základů změnil. Už jen to uvědomění, že já mám moc nad svými pocity, byla obrovsky úlevná a transformační.

Jen si představte, že nejste zodpovědní za to, jak se kdokoli kolem vás cítí. Jaká úleva! A také nikdo není zodpovědný za to, jak se cítíte vy. Z toho pramení velká vnitřní síla. Cítíte jí?

A představte si, že můžete svoje emoční nastavení a nálady zcela zásadně ovlivňovat, ovládat a měnit.

Převzít za svoje emoce zodpovědnost neznamená stát se zcela imunní vůči negativním pocitům. Neznamená to, že už vás nikdo nikdy nerozhodí, nezraní nebo nenaštve.

Znamená to, že se budete umět se všemi pocity, které vám “život přinese”, mnohem lépe vypořádat. Budete s nimi umět stále lépe a lépe pracovat. Místo odporu a odmítání je budete umět mnohem lépe přijmout i nechat odejít.

Spousta věcí, které se mne dřív dotýkaly a pak ve mně dlouho zůstávaly a já na ně jednoduše neuměl nemyslet, zmizela. Spousta věcí, které se mne dotýkají i dnes, umím mnohem lépe přijmout a propustit a nechat je zase odejít a … cítit se zase dobře.

Už nemám obavu ze samoty nebo z prázdnoty. Umím jí naplnit sám sebou nebo jí jen tak pozorovat. Už se svých emocí a pocitů nebojím. Vítám je. Rád vyhledávám ticho a tmu.

Moje vztahy se od základů proměnily. Cítím se tam lépe a i ti druzí se tam se mnou cítí lépe, protože vnímají, že po nich nechci, aby se kvůli mně měnili a starali se o mě.

I na mojí práci to mělo veskrze pozitivní vliv. Vlastně když nad tím do hloubky přemýšlím, není v mém životě oblast, kterou by to nějak zásadně pozitivně neovlivnilo.

A to už za to stojí, ne?

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena