Pitva jednoho podvědomého mentálního programu: analýza, průběh a řešení

Když mi bylo asi 13, jeden můj dobrý kamarád mi ve škole řekl, že se zrovna díval na nějaký seriál a hrozně moc by rád viděl pitvu. Dokonce si to bude přát od rodičů k Vánocům. 

V té době mi to přišlo dost šílené. Kdo by chtěl dobrovolně vidět rozřezané mrtvé tělo?!

Jenže nikdy neříkej nikdy a dnes jsem to já, který vás zve k pitvě. Ne sice lidské bytosti, ale k pitvě, analýze a řešení jednoho vztahového a životního problému. 

Věřím, že to bude minimálně stejně tak zajímavé a přínosné.

Tak jdeme na to. Budeme se dívat do nitra Honzy (jméno se souhlasem klienta změněno). 

Už nějakou dobu spolupracujeme a Honza udělal obrovský kus práce, i proto jsem si vybral právě jeho příběh, jelikož ho dobře a důvěrně znám.

Honza za mnou přišel s tím, že by chtěl pomoci s tím, jak vytvářet a budovat naplňující vztah. Uměl se se ženou seznámit, v tom nebyl žádný problém, dokonce bych řekl, že v tom byl dost dobrý. 

Kde to ale začalo skřípat bylo, když už se vztah rozeběhl a nějakou dobu trval a fungoval.

Najednou se do Honzovy hlavy začaly vkrádat myšlenky na rozchod a čím dál tím více byl se svou dívkou i celým vztahem nespokojený. Viděl na ni pořád víc a víc chyb. Necítil se vedle ní vůbec dobře a ve finále mu už její pouhá přítomnost lezla na nervy.

Rozchod byl pro něj v této fázi vždy vysvobození a velká úleva. Vše bylo od té doby zalité sluncem. Než samozřejmě někde ve městě nenarazil na další – a tentokrát už samozřejmě úplně jinou – úžasnou ženu, do které se zbláznil. 

No a netrvalo moc dlouho a opět byl v neřešitelné před-rozchodové situaci.

Přišel za mnou v době, kdy už podobných koleček měl za sebou nepočítaně a začala se u něj objevovat nepříjemná myšlenka, že možná nebude chyba jen v ženách … a možná řešení není v tom si najít tentokrát tu perfektní.

Začal si uvědomovat, že to jediné smysluplné a správné řešení leží někde uvnitř něj. Jenže kde? A jak ho objevit?

Inu pustili jsme se do práce a byla to dost dobrá jízda. Nebudu vás tady zdržovat celým přepisem několika měsíční práce a pokusím se uvést přepis jeho jednotlivých mentálních programů, které způsobovaly jeho utrpení. V závorce je uvedený vždy můj krátký komentář.

Jsem nedostatečný. (Pro své rodiče)

Jako nedostatečný nemohu dostat lásku, ale jen ublížení a ponížení. Zasloužím si to. (Když pro ně nejsem ten nejlepší, trestají mne shazováním a ironickou kritikou.)

Být nedostatečný mi přináší vždy jen bolest a odmítnutí. (Takže radost, přijetí a láska je podmíněná být vždy bezchybný/dokonalý.)

Mám chyby = jsem nedostatečný. (Jen jediná chyba je důkaz, že ještě nejsem dokonalý a vše je stále špatně.)

Až nebudu mít chyby = řešení všeho = získám lásku. (Z dokonalosti se v mysli stává brána ke všemu pozitivnímu. V realitě to je ovšem cesta do neštěstí.)

Až budu dokonalý (bezchybný) = ochráním se před bolestí a odmítnutím. (Až budu bezchybný, nemohou mi ublížít, kde není chyba, není důvod ke kritice.)

Musím být dokonalý. (Za každou cenu. Ale hlavně – věřím, že to je reálné!)

Musím na sobě hledat chyby a odstraňovat je. (To je ta správná cesta k dokonalosti.)

Ženy chtějí jen dokonalé muže. (Stejně jako Honzu chtěla máma dokonalého.)

Moje žena musí být dokonalá. (Dokonalá žena mu nebude ubližovat, bude ho přijímat a chovat se hezky. Vlastně Honza pořád hledal dokonale milující a akceptující mámu.)

Musím na ní hledat chyby. (Aby zjistil, zda je skutečně dokonalá – tedy ta pravá.)

Až najdu dokonalou ženu = znamená to, že i já jsem už dokonalý. (Vnější důkaz, že už je Honza v cíli.)

Nikdy se mi nedaří uspět. (Program, který vznikl jako reakce na neplnění nároků rodičů. Dnes prožívaný skrze neúspěch stát se bezchybným.)

Nejsem dokonalý. (Hořké konstatování, které ho vždy srazilo na kolena.)

Nedokážu si najít dokonalou ženu ani vztah. (Poslední krok před zhroucením jeho touhy po dokonalosti.)

Jsem nedostatečný. (Začarovaný kruh se uzavírá, aby mohl zanedlouho začít nanovo a naplno znovu. Protože Honza nemůže připustit, že je nedostatečný, on musí být dokonalý.)

A pitva pokračuje.

Všechno to začalo u Honzových rodičů. Mámy, která mu neustále opakovala, že musí být lepší a lepší ve škole, ve sportu, mezi kamarády atd.  Všude. Honza neměl moc příležitostí, kde by mohl zažít – tak jak jsem, jsem dobrý a v pořádku.

Pořád ho srovnávala s ostatními a téměř vždy z toho nevyšel v dobrém světle. Jeho táta na něj aplikoval to samé. Chtěl jsem z něj vychovat pořádného a úspěšného muže jako byl on. 

Proto mu neustále ukazoval, kde všude se musí zlepšit a kde všude mu to ještě nejde. Jeho nezdarům se poté posmíval a ironizoval je. Jeho úspěchy bral jako samozřejmost.

Z toho všeho si Honza už jako malý kluk vyvodil následující. 

Pro své rodiče nejsem nikdy dostačující – proto mě nemají rádi – proto jsem terčem posměchu a porovnávání. 

Ostatní jsou vždycky lepší než já – kdybych byl lepší a nedělal chyby – rodiče by se mnou byli spokojení – měli by mě pořád rádi – místo kritiky a ponížení bych zažíval lásku, přijetí a respekt. 

Všechno tohle nastavení si poté Honza v sobě nesl až do dospělosti a zcela zásadně to ovlivňovalo nejen jeho práci (kde dokázal vybudovat stabilně rostoucí podnikání, ale pořád s ním byl velice nespokojený), tak hlavně v jeho vztazích k ženám.

Nejenomže chtěl být sám dokonalý a hledal na sobě pořád chyby, které by mohl odstraňovat, ale to samé logicky dělal i svým přítelkyním. 

Vždycky když se s nějakou novou seznamoval, úplně si jí zidealizoval a v první fázi ji vnímal jako tu vysněnou a dokonalou. 

Bohužel pro něj, tahle fáze vždy poměrně brzy skončila a on narazil na tvrdou realitu – ona má chyby. Mraky chyb, není vůbec dokonalá!

Tam se jeho postoj k ní začal lámat a ochlazovat. Už ji nevnímal jako vysněnou krásku a řešení jeho života, ale jako zdroj jeho problémů. Nebyla dokonalá. Měla chyby. 

A samozřejmě její chyby mu velice silně zrcadlily jeho vlastní nedostatky a bolavé vědomí toho, že ani on ještě není dokonalý. Což ho mimochodem vedlo k ještě usilovnějšímu zaměření se na chyby partnerky, jen aby nemusel vnímat ty svoje.

Proto se vedle ní začal cítit hůř a hůř a ze vztahu odcházel. Velice často za sebou nechával ženu, která vůbec netušila, proč vztah skončil.

Po rozchodu se rychle oklepal a hurá znovu najít konečně tu pravou. Jenže to bylo stejně už od začátku odsouzeno k nezdaru, protože hluboko v jeho útrobách operoval řídící program – jsem nedostatečný – který všechno v jeho životě ovlivňoval. 

Tím to vše začínalo a po určité době přesně s tímto pocitem a myšlenkou i neslavně končilo.

Podvědomý program (natož řídící) nelze totiž smazat nebo přepsat určitou snahou, pokud mu člověk stále věří. Stejně jako pogram “nejsem dostatečný” nejde smazat snahou “musím být dokonalý”.

Jediná cesta (dle mého) je přestat starému programu věřit, začít ho zpochybňovat a instalovat program nový.

Takže místo snahy výše popsané programy smazat nebo odstranit, která nikam nevede a jen mnoho lidí uvrhá do frustrace, jsme s Honzou pracovali na přijetí stávajících programů. 

Na tom, aby s nimi přestal bojovat a odmítat je, ale aby je v sobě uznal a přijal, uzavřel s nimi (i sám sebou) mír. A tím od nich začal získávat odstup. Protože s větším odstupem se od jejich moci mohl lépe osvobodit.

Pracovali jsme na pochopení celé jeho situace, proč a jak vznikla. Na hlubokém pochopení, jak jeho osobní podvědomé programy vznikaly a s jakým záměrem vznikaly. 

Jak přesně se v jeho životě projevují a jakými všemi nefunkčními strategiemi se je snažil odstranit a nevnímat. 

A samozřejmě jsme se také bavili, jakým způsobem si do svého vědomí instalovat program nový. Že to pravděpodobně nepůjde přes noc, že staré programy jsou velmi silné a brání se jakékoli změně a vytváří vůči instalaci nového programu odpor … ale že to jde, že to půjde a že se nám to podaří. 

Jako nový si Honza zvolil program – jsem v pořádku.

Ten Honzu vedl k pochopení sebe sama a k přijetí sebe sama tady a teď bez nároků na výkon, výsledky a neustále zdokonalování a mazání domnělých chyb.

Touha po dokonalosti tak mohla postupně slábnout a odcházet, hyperaktivní snaha najít všechny chyby na světě a odstranit je také.

Místo toho si začal být čím dál tím více vědomý své pravé hodnoty. Té která se nedá měřit, spočítat ani poměřit s okolím. Té jediné opravdové.

Toho že s ním jako s dítětem nebylo nic v nepořádku, že byl a je skutečně OK. Že nároky a chování jeho rodičů ho nedefinují (tedy nemusí) a neurčují jeho hodnotu ani životní směřování. 

To má v rukou jen on. Mohl tak postupně odpustit rodičům a být v míru se sebou i s nimi.

Tohle sebe-přijetí a vnitřní zklidnění (celá jeho osobní proměna) mělo poté zcela zásadní a pozitivní vliv na celý jeho život i na jeho vztahy se ženami. Zrovna před časem s přítelkyní oslavili výročí a pro Honzu to je jeho nejdelší a nejlepší vztah.

A ačkoli jsme se dostali na konec článku, Honzův příběh tím nekončí. Pořád na sobě vědomě pracuje. Každý den svůj život žije opravdověji a pravdivěji.

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena