Příběh sebe-potlačování ve vztahu: příčiny, průběh a jak mu dát sbohem

Před dvěma týdny mi od jedné čtenářky přišel do mojí internetové poradny velice zajímavý dotaz. S jejím souhlasem jsem se jeho podstatu rozhodl sdílet veřejně, protože myslím, že je to téma, které je aktuální pro všechny z nás.

Její dotaz zněl asi takto:

Jsem úplně vyčerpaná a všichni mě štvou, moje tchyně se mi pořád montuje do života i do vztahu, můj partner mne dokáže vytočit úplně výborně, neplní dohody a je nezodpovědný a poslední dobou mi lezou na nervy i moje dvě dcery, jsou neposlušné a není s nimi normální řeč. Pane Vavřinče, co mám dělat?

Vyměnil jsem si s Janou (jméno upraveno) několik emailů a začalo být zřejmé, kde je zakopaný pes. Ačkoli si Jana myslela, že problém je v manželovi, dětech a tchýni, ukázalo se, že více než 5 let manželovi neustále ustupovala, aby mezi nimi byl klid, aby doma nevznikaly dohady a negativní atmosféra.

V situacích, kdy chtěla a měla říct jasné NE, řekla ANO. Třeba souhlasila s odstěhováním z Prahy, aby ušetřili, i když Prahu miluje, děti zde mají všechny kamarády a měla zde i pro ně hlídání. 

Péče o děti tak ležela vlastně jen na ní, protože manžel byl buď v práci nebo s přáteli a do výchovy se zapojovat moc nehodlal. To se Janě samozřejmě nelíbilo, ale i tady ustoupila a aby byl klid, dětem se věnovala na 110%. 

Nakonec z ní vypadlo, že už pár let neměla jeden jediný celý den pro sebe. Neustálý zápřah z ní vysál i poslední zbytky energie a dohnal jí i k myšlenkám na rozvod. Už toho na ní prostě bylo moc. 

Z toho pramenila i veliká angažovanost její tchyně, která pravděpodobně podvědomě cítila, že ve vztahu něco nefungovalo a máma jejich vnuček se “hroutí” a proto měla tendenci zasahovat a zachraňovat a přitom jí dávala sežrat, že není dobrá máma. 

To Janě samozřejmě moc nepřidalo a cítila se ještě hůře. Jana byla ve svém příběhu natolik ponořená, že si ani neuvědomovala, že celou svou neutěšující životní situaci si vlastně sama vytvořila tím, že šla sama proti sobě a ostatním dovolovala, aby se k ní chovali, tak jak se chovali.

I za cenu sebepotlačení se podřídila a ustoupila s iluzorním záměrem, že tím tak vyřeší blaho své i rodiny. Respektive spíše rodinné, protože po pár emailech se ukázalo, že rodina je pro ni svatá a vnímá jí jako důležitější než sebe, svůj čas a svou pohodu a klid. 

Proto pro ní nebyl až tak velký problém se obětovat. Když jsme si psali a ona hledala nějaké východisko, dostala se do mentální pasti – čas pro sebe by si ráda udělala, ale nejde to, prý tady nic hlídání nesežene a manžel to dělat nebude a když odejde, vezme jim tátu a to nemůže udělat. 

Obava ze změny vždycky generuje mentální odpor a je jen na nás, zda mu podlehneme a ze změny nic nebude nebo se mu postavíme.

Napsal jsem jí, že dětem vůbec nemusí brát tátu. Co ale může udělat je, dát svým dcerkám takovou mámu, na kterou nikdy nezapomenou.

Tím, že začne pečovat i o sebe, tím že bude pravdivá a autentická, tím, že se nebude tak potlačovat, tím, že bude odpočívat atd. Tím, že pro ně bude vzorem, který ony budou chtít následovat.

Včera mi od ní přišla odpověď, že moc děkuje, že už se změnami začala a že každý týden jezdí na jogu a přihlásila se na kurz malování, kam vždycky chtěla. K mailu přiložila fotografii z kavárny, kde si užívala své oblíbené cappuccino – sama a v klidu.

Samozřejmě i tady se to neobešlo bez nepříjemné atmosféry a konfliktu. Bez tiché domácnosti a naštvaných obličejů. Přeci jen manžel zprvu nechtěl přijmout, že po 5 letech najednou jeho žena přestává být služka a přestává vše dělat sama … a tedy on se bude muset začít starat také.

(Jen rychlý komentář. Ono to možná svádí k tomu povrchnímu odsouzení – ona chudák a oběť, on – blbec a viník. Jenže tak to není, oba jsou za stávající stav spoluzodpovědni stejnou měrou. Pokud Jana chtěla, aby se k ní muž choval hezky a zapojoval se do chodu rodiny, nemohla toho dosáhnout, dokud se nezbavila své vztahové role podřízené služky.)

Mám obrovskou radost. Tohle je přesně to, co může odstartovat úplně zásadní změnu a proměnu života a vztahu. A je v tom i veliké poselství pro nás všechny. 

Takové memento, kam vede sebepotlačení, i když na první pohled vypadá jako vznešené nebo dokonce žádoucí. 

Musel bych být slepý, abych za roky mojí praxe nevypozoroval, že sebepotlačení ve vztahu a život motivovaný strachem (ze ztráty, opuštění, konfliktu atd) nikdy nevede k ničemu jinému, než k tomu, co zažívala Jana.

K vyčerpání, emočnímu odpojení, rostoucímu vzteku vůči sobě i okolí a myšlenkám na útěk a rozchod.

A stejně to všem těm, kteří se stejně jako Jana, potlačují, nebrání v tom pokračovat … až na samou hranou sebe-destrukce.

Proč? Protože všichni se kdysi dávno v dětství od těch nejbližších naučili, že potlačit sám sebe je žádoucí, hodnotné, nutné a dobré a když to udělají, budou přijatí jako ti hodní, dobří, správní, slušní a poslušní. 

Budou za to milováni, oceňování a ještě je to ochrání před případnými konflikty a kritikou. Navíc každé dítě chce být pro své nejbližší to nejlepší dítě na světě, chce být milováno, chce se zavděčit a získat si jejich přízeň … i kdyby ho to mělo stát život.

Proto bývá v dospělosti tak snadné jít po dávno vyšlapaných stopách sebepotlačení a ustupování. Vždyť jsme v tom byli roky a roky trénovaní a za to oceňovaní. 

Pro Janu to znamenalo 5 letou životní lekci, než si toto všechno uvědomila. Proč se podřizovala a ustupovala, kde to vzniklo a z jakých důvodů a k čemu jí tato životní strategie měla dovézt a k čemu jí vedla skutečně.

Každému z nás dává příběh Jany příležitost a šanci se podívat na svůj život a na to, kde všude se potlačujeme a jak velkou cenu za to platíme … a také všichni někde uvnitř sebe moc odbře víme, co musíme změnit a jaké změny je nutné udělat.

Tak pojďme na to!

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena