Když žena říká: muži můj … musíš mě ustát

Čas od času na mne na Facebooku vykoukne text apelující na muže, aby se sebou něco udělali a přestali utíkat od bouřlivých emocí své drahé ženy. Aby jí uměli a dokázali vždycky přijmout a ustát. 

Podobnými větami většinou ženy pisatelky nabádají muže.

“Zůstaň uprostřed mé emocionální bouře vždycky v klidu. Přijímající, čekající, nereagující, objímající, uvolněný a s láskou.”

Chtějí, aby dospěli a neutíkali od své síly a ze svého středu. Aby byli v plné pozornosti všeho, co k němu od ní zrovna proudí. 

Prostě aby se už konečně stali těmi “opravdovými muži”.

Většinou takové texty mají stovky sdílení, plno lajků a obdivných srdíčkových komentářů. Také především od žen. 

Pro mě osobně je to zajímavý fenomén a chci se na něj dneska podívat z trochu jiného úhlu, protože se s tím setkávám i při svojí práci – buď na seminářích nebo osobních setkáních.

Podobné články by si měl přečíst každý muž jako takovou připomínku toho, co po něm pravděpodobně chce jeho žena. 🙂 

Jsem moc rád, že se toto téma vynořuje a veřejně se o něm mluví, protože jen tak se může začít transformovat ke vzájemné spokojenosti.

Je moc dobře, že si čím dál tím víc mužů uvědomuje, že život na povrchu nestojí za nic. Že utíkat před sebou nefunguje, že utíkat před emocemi svými i své ženy je cesta do propasti.

Jen aby bylo jasno. 

I mě dává smysl, když umí muž přijímat emoce svojí ženy a neprchá před nimi zcela automaticky a nevědomým způsobem. 

I mě dává smysl, když muž pracuje se svou vnitřní silou a napojuje se na svou podstatu a dotýká se svého pravého a pravdivého já. Když v sobě kultivuje kvality mužské dospělosti.

Když vnitřně pracuje tak, aby do hloubky poznával sám sebe i svoje emoce a aby odkrýval svoje strachy a čelil jim. Aby dokázal vnímat a stát čelem i emocím své ženy a neuhýbal před ní.

Ale také aby za ní nepřebíral její zodpovědnost. Aby za ní nedělal něco, co ona nechce nebo věří, že neumí.

A právě tady je dle mých zkušeností velká past podobných článků. Ač se s nimi v mnohém shodnu a zcela jistě jsou psané s tím nejlepším záměrem.

Ta spočívá v podprahovém sdělení, že žena je v pořádku a muž ne. Ona na sobě nepotřebuje pracovat. On by měl. 

Je to dost nebezpečná myšlenka, protože v tomto kontextu pak žena (která se vnímá jako ta silná) vidí muže (který je dle ní často slabý) jako zdroj svých problémů. 

“Vždyť jen, kdyby mě ustál … všechno by bylo dobré.”

U sebe rezervy nevidí. U něj ano. Tím se vůči němu staví do role oběti a jeho vnímá jako viníka. 

No a to je vztahová konstelace, ve které se moc velká paráda neudělá. O nějaké harmonii, přijetí a společném vnitřním naladění nemůže být ani řeč.

Druhá rovina pasti je, že velice často je to pro ženy jakési potvrzení, že nejsou za svoje emoce vlastně zodpovědné. 

“Prostě se to ve mně samovolně bouří. Taková už jsem já. Ustoj mě!”

Že ony se s nimi nemusí učit pracovat. To by měl muž.

Že ony se nemusí vydávat na bolavou cestu k jejich podstatě – tedy k tomu, proč zrovna teď a tady cítím zrovna toto a vyjadřuji to právě tímhle způsobem. 

Ne. Muž by měl ustát vždycky všechno.

Není úplnou výjimkou, že žena, ze které zcela nevědomým způsobem lítají všemožné emoce, chce po svém muži, aby s tím uměl vždy vědomě naložit.

Tedy aby za její emoce přebral zodpovědnost a dělal něco, co ona “neumí”.

Pozor nenabádám tady ženy, aby svoje emoce potlačovaly a nebyly autentické a přirozené. Naopak. 

Milé ženy buďte prosím samy sebou. Buďte divoké a přirozené. Ale také vědomé. 

Místo adorace článků “Muži ustoj mě”, se učte raději se svými emoci pracovat minimálně stejně tak dobře, jako to chcete po svém muži.

Tím se dostávám ke třetí rovině pasti. K iluzi dokonalosti. Řada podobných článků (pod)vědomě v ženách i mužích vytváří dojem, že existuje jakýsi jediný správný ideál. Jenže je to nedostižný ideál dokonalosti.

Bohužel pod tlakem zmíněných textů pak řada žen soudí a hodnotí svoje muže jako nedostatečné a slabé. Nevědomé, kterých si nelze vážit a důvěřovat jim.

“To půjde, až mě “ustojí”.

Ne náhodou jsem ve svém článku opakovaně použil slovo “vždy” jako memento toho, v jakém duchu jsou tyto texty psány. 

V dnešní době tak náchylné k hledání instantních a všespásných řešení, je to sice pro mnoho lidí idea přitažlivá, ale je nejen nebezpečná, ale především nesoucí velkou porci emoční bolesti.

Nikdo není dokonalý. I ten nejvědomější a nejsilnější muž není dokonalá bytost, která vždycky všechno s osvíceným klidem ustojí. I on někdy nebude chtít být v kontaktu s emocemi své ženy.

Vždycky když si podobné články čtu, mám chuť zařvat – “lidi neblázněte, vždyť jsme jenom lidi!” 🙂 

Čím dříve začneme tyto vytoužené dokonalé ideály “jak by to mělo správně být”, tím dříve budeme moct začít jeden druhého opravdu vnímat jako originální lidskou bytost, která má celou řadu darů, ale také mezer a rezerv.

Tím dříve se k sobě budeme moci chovat s větší porcí vlídnosti, pochopení a akaceptace.

Zbavme se “vždycky”, bude se nám “hned” líp dýchat.

Vlastně chápu, proč jsou podobné články mezi ženami tak oblíbené. 

Když se na to pokouším naladit, představím si “generickou” ženu, která má doma “generického” muže, který tedy rozhodně není ideální, který před ní tu a tam (nebo i často) utíká, není vždy přítomen a nevnímá jí. 

A ona si zrovna čte, jaké by to bylo, kdyby měla po svém boku, který to vždycky ustojí. Jak krásné by to bylo … kdyby se konečně nemusela starat o něj a o to, jak on její bouření zvládne … 

Vše samozřejmě zabaleno do vznešených slov a myšlenek. Je to krásná představa, jenže pak si uvědomí, že doma má pořád svého Pepu …. a že Pepa by měl umět to samé, co se píše v článku. Nejlépe hned. 

Přesně tady pak dotyčná žena velice často zahoří touhou změnit svého partnera. 

To nikam nevede, jen to přináší velké nepochopení, nedůvěru, oboustranný odpor a nerespekt. 

Ještě jednou. 🙂 

Nenabádám tady ženy, aby se potlačovaly, ale aby nejprve pracovaly samy se sebou.

Nenabádám tady muže, aby si můj text vzali jako alibi, že oni makat nemusí v duchu … “ale ty ženy by se nad sebou měly zamyslet a ne po mně furt něco chtít!” Naopak.

Každý za sebe, každý v sobě, společně spolu … 

Každý člověk je ve vztahu primárně zodpovědný sám za sebe. Je zodpovědný tedy i za svoje emoce. Každý nechť nejprve pracuje sám se sebou a nenárokuje to u druhé strany.

Každý může změnit primárně jen sám sebe a vždycky platí pravidlo zlaté vztahové pravidlo:

Jsi nespokojená/ý s partnerem/partnerkou? 

Tak začni u sebe.

Ptej se sám sebe, proč jsi si ke společnému vztahu vybral/a zrovna takového člověka? 

Co ta volba říká o tobě? Jaké to má příčiny? Co tě k tomu vedlo?

Pokud ve vztahu žena často zažívá, že její muž neumí ustát její emoce a utíká od ní, je důležité, aby obrátila svou pozornost nejprve do sebe:

Proč vedle sebe nemám muže, který umí být s mými pocity v kontaktu a umí být ve své síle? (Věřte, že takoví muži jsou. 🙂)

Na čem v sobě potřebuji popracovat, abych to umožnila? Jsem já jako žena ve své ženské síle? Jsem sama se sebou plně v kontaktu? Neuhýbám také před nečím?

Protože druhé zlaté vztahové pravidlo říká:

Proměň nejprve sebe, protože jen tím můžeš ovlivnit i proměnu svého protějšku.

Nárokovat si změnu po druhém bez hlubší vnitřní transformace, je slepá cesta plná bolesti.

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena