Cesta k mužské síle – část první

Dnešní článek vnímám jako oslavu a poděkování všem, kteří se na sobě rozhodli pracovat a z této cesty i přes občasné zaškobrtnutí neuhnuli. Nejen, že děláte lepším svůj život, ale i životy svého okolí. Takže i náš všech i můj. Díky.

Následující řádky jsou volným přepisem povídání s mým klientem (s jeho svolením). 

Bylo další sobotní ráno,  vstal jsem jako vždycky brzy a o mnoho dříve, než moje žena se synem. Hned po probuzení jsem cítil napětí, což nebylo nic nového. Pod tlakem a svázaný jsem se cítil už delší dobu. Práce, žena, děti. Výkon, výsledky, hlavně neselhat. Taková ta klasika.

Jenže o víkendech se moje napětí vždycky stupňovalo. Nevěděl jsem co se svým časem, možná i životem. Když k tomu přidám celé dva dny volného a společného času s rodinou – nikdy bych si to nepřiznal, ale je to tak – dostával jsem se do lehké paniky. 

Co mám dělat? Co bych měl dělat? 

Upřímně – můj velký cíl byl, aby se se mnou moje žena cítila dobře a vnímala mě jako kvalitního muže. Aby ke mně vzhlížela s úctou a respektem. No a k tomu jsem samozřejmě potřeboval být ten, který ví a který vždy udává správný směr. Nemohl jsem přece ukázat slabinu nebo to, že jsem tak trochu ztracený a nevím.

Takže tak ležím v posteli, vedle mě moje žena a ve své postýlce můj syn. A já se fakt usilovně snažím vymyslet, co budeme o víkendu dělat. Jak strávíme sobotu, aby to bylo v klidu a dobré. 

Napadlo mne, že pojedeme na výlet. Našel jsem pár míst a hurá, mám splněno a hotovo. Vytvořil jsem program, udělal plán i zábavu pro všechny. Tohle nemůže špatně dopadnout, řekl jsem si. Vzbudil se syn, pak žena a hurá na výlet.

Naštěstí bylo fakt krásně. Jeden z těch dnů, kdy se léto ještě nehodlá vzdát a podzim se ještě plně nepřihlásil o slovo. Vyrazili jsme a asi po 50 kilometrech jsme projížděli kolem farmy s koňmi. Jakmile zvířata spatřil synek, zaržál na nás – stůj stůj, chci koně, stůj.

Nakonec proč ne, aspoň se protáhneme. Zastavili jsme u krajnice a on za nimi okamžitě vyrazil. A my rodiče ve spěchu za ním. Když jsme k nim doklusali, chvíli jsme se na dálku navzájem okukovali. Pak se několik z nich oddělilo od malého stáda a vydali se k nám.

Prvotní čistá radost synka z blížících se koní. Bylo zvláštní jí sledovat. Jak z nich byl nadšený, smál se a snažil se napodobit zvuk, který koně vydávali. Moje žena si na louce začala sbírat květiny a já se přistihl jak tam stojím jak prázdná láhev na pultu.

Kůň, ze kterého byl můj syn úplně vedle, byl pro mě jen “další blbý zvíře” a kytky, které očarovaly mou ženy, pro mě byly jen “další blbej krám” do našeho už tak přeplněného domu.

Chvíli jsem se znuděně díval na koníky a když synek odběhl za mámou vyprávět jí o tom, co právě zažil, vytrhl jsem ze země pár trsů trávy a podával je přítomnému vraníkovi. S povděkem je ode mne přijímal a klidně se na mě díval.

A já byl strachy bez sebe. Ne nebyl ten stejný strach, který znám. Tohle bylo jiné. Když jsem mu podával trávu, měl jsem hroznej strach, aby mě nekousnul. Aby na mě nezaútočil. Stál jsem tak jako přikovaný a s mým tělem se něco dělo. Jako bychom s tím koněm na moment navázali nějaké zvláštní spojení. Intenzivně jsem ho vnímal celým tělem. Jeho klid, jeho sílu. Statné velké zvíře, ze kterého jsem byl podělanej až za ušima.

A i když jsem si říkal, že to je jen “další blbej kůň” a ne nějaký tygr, vůbec to můj strach neumenšovalo. 

Stál jsem tam ochromený vlastním strachem a přesto mě ten kůň něčím hrozně moc přitahoval. Dokonce jsem na chvíli věřil tomu, že do mě vidí. Úplně totálně a hluboko a když uviděl můj strach, tak odešel. Přestal jsem ho zajímat nebo bavit. Nevím. 

Zpátky k autu jsem odcházel jako v tranzu. Zbytek výletu proběhl standardně. Příroda, památka, restaurace a domů. Doma taky klasika. Vlastně všechno se zdálo být úplně stejné, jen já jsem nemohl na toho koně zapomenout. Vryl se mi do mozku a já se ho nemohl zbavit. A možná jsem ani nechtěl. 

Pořád se mi honilo, čeho a proč jsem se tak bál. Ležel jsem v posteli a začalo mi to docházet. Vždyť já tenhle strach moc dobře znám. Mám strach ze spousty věcí, ale nějak podvědomě pořád čekám, odkud a od koho může přijít nějaký útok nebo výpad. Už nějak dopředu očekávám nebezpečí a mám permanentní pocit, že vlastně kdekoli na mě může číhat nějaké ohrožení.

Popsal bych to následovně – snažím se být ve střehu. Jenže až teď mi došlo, že to není dobré a výhodné. Že přesně tohle mě pak dostává do tenze a napětí. Těžký se v tomhle uvolnit a vnímat život jako něco, co si můžu do plna hrdla užít.

Proč jsem z něj měl takový strach?

Tam v posteli v půl třetí ráno mě napadlo, že jsem vlastně neměl strach z koně jako takového, ale z té jeho síly, kterou jsem z něj cítil a z toho klidu, který vyzařoval. Uvědomil jsem si, že právě tuto nefalšovanou a opravdovou vnitřní sílu vnímám jako velké ohrožení.

A toho, kdo touto silou oplývá vidím automaticky jako někoho, kdo vůči mně svou sílu a energii ve zlém použije a zneužije. Vůbec mě nenapadlo, že by ji ten “někdo” vůči mne nepoužil, že by si ji nechal pro sebe nebo že by ji dokonce využil jakýmkoli způsobem pro moje dobro. Jediné, čím jsem byl zaslepený, byl strach, že mohu být napaden a je už jedno jestli emočně, verbálně nebo fyzicky.

U toho celého přemýšlení mi nebylo úplně dobře. Přeci jen tohle si přiznat není úplně to, co bych rád dělal o víkendu v noci. I tak jsem ale cítil, že už nebylo cesty zpět. Něco se rozjelo a já byl jak surfař na obří vlně. Kam mě zavede? Nevím. Ale za tu jízdu to stojí. Asi. Snad.

To co mě ale bolelo nejvíc, přišlo na samý závěr. Uvědomil jsem si, že já toho koně mám někde hluboko v sobě. Nemám strach z jednoho určitého koně od Pardubic, ale sám ze svojí síly a mužské energie. Mám strach ze své mužské podstaty. 

To já jí v sobě vnímám jako nebezpečnou, zraňující a ze všeho nejvíc ohrožující. Asi proto sám sebe celoživotně potlačuju. Snažím se žít tak nějak bez ní. 

Zkusil jsem si toho koně v sobě jen představit a hned jsem dostal úplně ten stejný strach jako tam na louce. Přitahoval mě, ale měl jsem z něj hrůzu. Co s ním budu dělat? Nechci ho. Nechci ho vidět, slyšet. Nechci ho cítit. Chci žít bez něj. Však ono to nějak musí jít. 

Po tomhle mentálním kolečku jsem si uvědomil, že tohle fakt nepůjde. Že ho mám v sobě na furt a asi tam už zůstane. Dobře no. Tak jak ho zkrotit, aby byl poslušný, mírný a 100% bezpečný?

Po téhle myšlence se mi udělalo fyzicky špatně, na chvíli jsem myslel, že se pozvracím. Vždyť přesně tohle dělám celý život. Hlavně být ten hodný, správný, kladný hrdina, mírný a v nejlepším případě vždy a všude příjemný. Za žádnou cenu divokého vraníka nepouštět ze zajetí na svobodu. Jen bůh ví, jaké škody by to napáchalo.

Musel jsem na chvílí na vzduch, byl toho už na mě moc. Tam mě napadlo, jak to co nejlépe a nejrychleji vyřešit. Jak se s tímhle vnitřním vraníkem spřátelit a cítit ho, vnímat a čerpat z něj. Nevím. Cítím mezi námi propast nebo zeď. 

Nemůžu za ním a on nemůže za mnou. A taky proč on by chodil za mnou? Za někým, kdo je z něj celý nesvůj, vystrašený a jasně ho odmítá. 

Docvaklo mi to. Nebylo to nic nového, ale tak nějak odjakživa jsem v sobě vnímal nějaké slepé místo. Jako by někde hluboko uvnitř mě bylo něco, co necítím a k čemu se nemohu dostat. Jen občas ve snech, když se mi zdálo, že utíkám dovnitř různých hradů nebo jeskyní a někdo mě honí. 

Při tom celém úsilí, jak to udělat, aby byl můj kůň živý a silný a poté tedy i já, mi došlo, že moje motivace k tomu se s ním spřátelit a být v harmonii a míru je, aby mi dal pokoj a neotravoval mě. A abych mohl zase dál žít bez něj.

Prostě všechno, co moje hlava vymýšlela, spělo k tomu samému – abych se svým vraníkem nemusel být v kontaktu. Takovéto – dobře, nechám tě být, postarám se o tebe, ale ty už mě nech probůh na pokoji. Nech mě být. 

Cítil jsem se jako v pasti. Nevěděl jsem jak dál. Měl jsem na sebe hrozný vztek. Pnutí uvnitř se mě stupňovalo a já se cítil, jako bych měl každou chvílí prasknout.

Pak se stalo něco zvláštního. Jakoby se moje podvědomí otevřelo, jakoby nějaká moje podvědomá přehrada praskla a tok myšlenek a uvědomění se na mě valil. 

Jako bych se díval na film, kde jsem byl já takový antihrdina. Najednou jsem rozuměl tomu, proč mi nejde být uvolněný, otevřený, přirozený a autentický. Proč mi nejde být sám sebou.

No jasně – abych toho byl schopen, musel bych ze všeho nejdřív mého “nebezpečeného” vraníka pustit na svobodu a to nešlo. Být sám sebou znamená totiž být i tímhle koněm. 

Konečně mi doteklo, proč mi celý život chybí určitá chlapská sebejistota a sebevědomí, pocit úspěchu a pocit toho, že jsem dobrý a silný. Proč jsem se málokdy cítil opravdicky živý a plný energie. 

Proč mám v životě málo radosti a kopu starostí. Místo odvahy se do věcí pouštět naplno jsem spíš unavený a pasivní. Což si pak samozřejmě vyčítám. A tak pořád dokola.

Proč mě pronásleduje delší dobu takový podivný pocit odpojení a obrovská hrůza z toho, že bych se měl na to “něco” napojit a cítit to. Teď mi to konečně dává smysl.

Proč mi často ženy, po kterých jsem toužil, připadaly nedostupné a já pro ně nedostatečně dobrý a taky proč jsem je vždycky dříve či později přestal přitahovat, i když jsem se snažil na 110%.

Stál jsem u okna a hlavou se mi honilo snad tisíc myšlenek, moje tělo se bouřilo, byl jsem unavený, ale i velice energetizovaný. Hlava se mi skoro zavařila. Jak to změnit? Přes všechno vymýšlení jsem stejně na nic kloudného nepřišel.

Můj vnitřní odpor k tomu se s touhle mužskou energií v sobě spojit byl moc velký. Aby ne. Celý život jsem ho posiloval a trénoval se v tom odmítat sám sebe i svou sílu. Během víkendu to asi nezachráním. Byl jsem naštvaný a zklamaný.

Došlo mi, že to musím nechat plynout. Vůbec přijmout holou situaci a stav, ve kterém jsem teď. Přijmout to, co je tady a teď s vlídností a pokorou. 

Usilovným vymýšlením a překotnou snahou se ke svému cíli nedostanu. To bylo lepší. Byl jsem víc v klidu a uklidnil jsem se. Ok mám strach, cítím odpor a zároveň jsem koněm fascinovaný a chci k němu blíž. A i když mi to teď nejde, neznamená to, že to nepůjde v budoucnu. Nějak mi tomu jde už lépe věřit než před chvílí.

Každý den malý krůček a půjde to. 

Ok nevím, jak na to. Chci to hrozně rychle vymyslet, abych už byl v cíli. To nefunguje. Dobře. Nic se neděje. To důležité je mít koně na paměti a neuhýbat před ním, vracet se k němu. Asi to půjde zpočátku dost opatrně a na distanc, ale věřím, že se ledy mezi námi prolomí. 

On mi dovolí si na něj sednout a já si dovolím ho osedlat. Budeme dva a postupně se staneme jedním. Vím, že mě čeká ještě hodně práce a tohle je jen začátek. I tak to je dobrý.

Slovo autora: Tak to bychom měli. Bylo to tak fascinující povídání, že bych o něm mohl psát ještě hodinu, i tak ale cítím, že to takto stačí. V dalším článku se pokusím celou situaci i její průběh a příčiny rozebrat více do hloubky a s odstupem ze svého podhledu. Třeba proč a jak takový strach ze své síly vzniká. Už teď se můžete těšit. 🙂

Více článků ZDE.

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena