Cesta k mužské síle – Velké Finále

Kdo už nějakou dobu čte moje články, ví, že tam kde skončil minulý článek – ZDE k přečtení – nemohl skončit celý příběh. Dnes bych ho rád rozvinul a prozatím i uzavřel. 

Budu opět v první osobě tlumočit Honzu a na závěr přidám svůj komentář.

Čas plynul. Občas rychle, občas hrozně pomalu a já postupně zapomínal. Síla prožitků a uvědomění se vytrácela. Někdy jsem měl pocit, že o to všechno přicházím a pozvolna se vracím do starých kolejí. 

Nebyl jsem rád, ale neuměl jsem s tím nic moc dělat. Jak si udržet aha moment a jak ho neustále podporovat mi bylo záhadou, ale asi to tak mělo být, protože i tak se to nevyvíjelo úplně zle. 

Začal jsem meditovat a psát si deník. Hlavně abych si utřídil myšlenky a byl v kontaktu sám se sebou. Musel jsem se to stále učit. Měl jsem pořád tendenci od sebe uhýbat, pořád se zaměstnávat kde čím, pořád emočně a duševně prokrastinovat. Třeba se zabývat pocity lidí v mém okolí.

A když už se celá situace s koněm začala propadat někam do zapomnění, vynořilo se něco jiného. 

Hrozně rychle a intenzivně …

Vždyť ten kůň není žádný kůň. Je to můj otec. 

Ještě teď, když si na to vzpomenu, naskočí mi husí kůže. S mámou máme dobrý vztah, ale s otcem ne. Myslel jsem, že už to mezi sebou máme vyřešené a nebude mě už dál otravovat, ale jak se ukázalo, byl jsem bláhově a nebezpečně naivní.

Je už sice přes 13 let mrtvý, ale teď se zdálo, že mně ovlivňuje i ze záhrobí. Byl pro mě vždycky spíš zátěž a řadu let jsem si přál, aby mě už nechal být, nechtěl jsem s ním být, nechtěl jsem být jeho syn. Nejraději bych ho ze svého života vymazal. Však ono by to bez něj bylo lepší.

Jenže pak umřel. Pil jak Dán. Pamatuji si na ty dávné večery plné strachu, v jakém stavu zase přijde a jak se k nám bude chovat. Máma občas dostala nějakou tu facku. Když jsem byl větší, tak i já.

Hrozně jsem se za něj styděl a nechtěl být jako on. Chtěl jsem být lepší. Dobrej chlap. Takovej rytíř, který bude hodný a bude dělat věci správně. Bude hodný na mámu a všechno příkoří jí náležitě vynahradí. 

A pak bude hodný na všechny ostatní ženy za všechny hrubiány na celém světě.

Není lehké si to přiznat, ale pořád chci být ten hodný chlápek, který dokáže každou ženu zachránit … bohužel i za cenu vlastního sebezničení.

Když se na to dívám s odstupu, vlastně to celé dává smysl, čím víc jsem téma otce ignoroval a odkládal, čím víc jsem sám sobě namlouval, že to mám vyřešené, tím tvrdší náraz na mne čekal. Onen zážitek s koněm mi to jasně ukázal.

Ač mrtvý, je ve mně stále až moc živý.

Vůbec se mi do toho nechtělo a zkoušel jsem se tomu vyhnout, ale bylo to čím dál tím těžší. Ač jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem ze sebe otce vypudit. Jakoby by ve mně byl už navždy vrostlý jako moje nedílná součást. 

Jen při pomyšlení na to, že ho někde uvnitř sebe mám, se mi dělalo špatně. Běž do hajzlu … mi jelo hlavou ještě dlouho poté, co jsem se vrátil k sobě. 

Jenže on nešel. Pořád tam byl a mě došlo, že nikdy nezmizí. Bude tam napořád. Čím horší vztah k němu budu mít, tím horší vztah budu mít k sobě a ke všemu, co mne dělá mužem. K vlastní mužské energii i síle. 

Měl jsem problém. K sobě jsem chtěl mít hezký vztah, ale k němu ne. Vždyť si to nezasloužil. Nestaral se, svoje zoufalství utápěl v kořalce, bylo mu všechno jedno a já bych mu to měl najednou odpustit? To tak. Jen ať si to vyžere taky on, ať pochopí, jak nám všem ubližoval a ať taky trochu trpí. Třeba mu to pak dojde a polepší se.

Tak jsem se do svých mentálních procesů a veletočů ponořil, až jsem se v nich skoro utopil. Naštěstí jen skoro. Myslím, že mi ty meditace pomohly udržet hlavu nad vodou. Když jsem se na svoje myšlenky díval s odstupu a co nejvíc nezaujatě, věděl jsem, že mám průšvih. 

A že se netýká otce, ale mě samotného. Fakt jsem ho neměl rád, chtěl jsem se mu svým způsobem pomstít a potrestat ho a jakékoli uzavření míru s ním nepadalo v úvahu. 

Do téhle chvíle mi to přišlo plně legitimní, teď jsem ale začal chápat jak šílená moje touha a snaha byla.

Došlo mi, že ubližuji primárně sobě, že trestám jen sám sebe a že to není až tak otec, kterého v sobě potlačuji, ale jakási moje bazální část, kterou odmítám a mám z ní hrůzu. 

Vzpomněl jsem si na dětství a na všechny ty momenty, kdy šla z táty hrůza, kdy jsem byl jeho výbušnou a nekontrolovatelnou energií paralyzovaný. Tenkrát jsem si pořád opakoval, že takový nikdy nesmím být. 

A taky se mi to povedlo. K mojí škodě. On byl zuřivý býk, já jsem hodný beránek. Co je lepší? Nevím, oběma nám je možná někde uvnitř hodně podobně – blbě. Jen on svůj útěk řešil skrz alkohol a já mám zase svoje způsoby. 

Otcem jsem hluboce opovrhoval, byl to pro mě slaboch všech slabochů. Skoro jsem ho až nenáviděl, bytostně jsem ho v sobě odmítal. Povyšoval jsem se nad něj a ostentativně ho ignoroval. 

To celé s iluzí, že mu tím vracím peklo, které jsem s nim musel zažít. A taky jsem věřil, že jen bez něj mohu být dobrý a silný chlap. Pan Správný. 

Docela to se mnou zacloumalo, protože přese všechno mě něčím hrozně moc přitahoval. Až hypnoticky. Nemohl jsem na něj nemyslet. Nepřehrávat si v sobě všechny ty mentální a emoční filmy, kde měl hlavní roli.

Když odezněla ta první a hlavní vlna nenávisti, žaloby, vzteku a hněvu, bylo mi to všechno hrozně líto. Litoval jsem jeho i sebe, i celou rodinu. Vlastně jsem mu chtěl pomoci a šíleně mě deptalo, že on o ní nestál. 

Sám sobě pomoci neuměl a neuměl pomoc ani přijmout. Bože jak on mě štval.

Pod lítostí byla bolest. Skoro až nekonečná bolest, kterou jsem v sobě někdy hrozně dávno výborně zabetonoval a skryl, abych se s ní už nikdy nemusel setkat. To, že tam pro mě nebyl, když jsem ho nejvíc potřeboval a když mě bil v momentech, ve kterých jsem potřeboval obejmout a podpořit. Bolelo to jako máloco předtím. 

Jenže po tom všem, čím jsem si teď prošel, se ta bolest zdála poněkud snesitelnější. Nějak lépe jsem jí uměl prožít a dát jí v sobě prostor. Je fakt, že jsem se se sebou naučil lépe pracovat, ale taky v tom určitou roli sehrál fakt, že na další vzdorování a potlačování jsem byl už prostě moc utahanej.

Bylo to pár dnů, ve kterých jsem chodil jako tělo bez duše. Jen tak při chůzi na ulici mě něco dojalo tak, že jsem se rozbrečel.Nelíbilo se mi, že jsem takhle naměkko, ale vůbec jsem to nemohl kontrolovat. 

Teď už vím, že to bylo dobře, kdybych své emoce mohl kontrolovat, potlačil bych je jako tolikrát předtím. Nikdy bych si je nedovolil prožít a nikdy by se ze mě ta obří tíže a napětí nezačalo odcházet.

Nebyl bych tak volný jako teď. 

Ani teď nemohu říct, že jsem s tátou úplně v míru a úplně usmířený. Pořád to bolí. Pořád jsem na něj naštvanej. Pořád se zlobím. Už ne moc, ale pořád je to tam. 

Jsem ale moc rád, že už před ním tak moc neuhýbám. Dokážu se na něj v sobě tak nějak líp a víc podívat. Už v něm nevidím temného démona, ale člověka. Jasně – plného chyb a slabostí, ale člověka. Věřím, že s člověkem už můžu navázat lepší vztah než by to kdy šlo s démonem.

Při pomyšlení, že ho mám v sobě, už tak nepanikařím. A občas se mnou lehce zacloumá i tichá vděčnost, že ať byl jakýkoli, i díky němu tady jsem. Bez něj bych tady jednoduše nebyl, neměl ženu ani syna. To je jednoduchá matematika, i když je pro mě pořád tenhle vzoreček někdy sakra těžký.

Něco se ve mně hnulo a uvolnilo. A cítím, že jízda pořád neskončila. Něco se pořád uvolňuje. Už mě tak netíží staré břímě, cítím se svobodnější. Občas se přistihnu, jak mě jen tak baví dýchat. Užívám si něco tak banálního jako nádech a výdech. Prostě při tom cítím štěstí.

A síla? Ještě se necítím jako Superman, ale cítím se dobře sám se sebou a sám v sobě. Tu a tam dokážu vystupovat s nepoznanou odvahou a energičností. Jo ta síla tam někde je a hledá si cestu, jak se projevit. 

Vlastně i syn se na mě, řekl bych, dívá jinak. Dokonce se mi zdá, že ke mně víc vzhlíží. Asi se i zklidnil a cítím, že jsme víc parťáci. Z toho mám úplně tu největší radost. 

Se ženou se toho změnilo taky poměrně hodně. Už s ní nemám takový strach mluvit o sobě, pocitech a našem vztahu. Víc s ní mluvím, otevírám se jí tak, že mě to někdy překvapuje. 

Občas se zatajeným dechem čekám, jak na moje obnažené srdce bude reagovat. Zatím dobře. Je prostě skvělá. Už na mě ani tak moc nedoráží jako dřív, asi víc rozumí, čím procházím a kdo vlastně jsem. Taky dobrý.

Pořád myslím na toho černýho koně od Pardubic. Pořád myslím na tátu a je mi dobře. Dík.

Můj komentář:

Tak to chodí a nějak tak vypadá cesta k vnitřní síle. Cesta k celistvé a žité mužské síle. 

Skrz přijetí táty, ať už byl jakýkoli. Dokud s ním nebudeme mít narovnaný vztah, nebudeme se nikdy moct svojí síly dotknout naplno a ani naplno rozvinout svoje sny a potenciál. 

Skrz bolest a strachy, ať už jakkoli velké nebo na první pohled děsivé až nepřekonatelné. Dokud nezačneme se svými strachy pracovat, budou nás okusovat zaživa a osekávat nás jako sochu … až z ní zbyde jen pahýl a pomník padlého sebevědomí.

Skrz odvahu postavit svým stínům, potlačeným emocím a vlastní pohodlnosti, která nám tak často sladce našeptává, že už máme hotovo a nemusíme na sobě pracovat. 

Dokud se budeme bránit vlastním pocitům a citlivosti, nikdy nebudeme schopni svou sílu skutečně cítit a projevovat ji. Hrozná škoda potkat chlapa, který sám sebe necítí a vlastně si to ani nechce přiznat a sám před sebou kličkuje jak zajíc.

Podobnou cestou jsem už provedl celou řadu chlapů a vždycky to stálo za to. Žádný toho ještě nelitoval. Na úplný závěr chci poděkovat všem chlapům, kteří se na tuto cestu vydali, všem jejich partnerkám, které je podporovali a podporují. 

A hrozně moc chci podpořit ty, kteří už čas od času slyší volání svojí duše, ale ještě váhají nebo se toto volání snaží ignorovat. Nestůjte si v cestě a pojďte do toho.

Jednou si poděkujete.

Pro ty, kteří chtějí ….

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena