Podřízenost ve vztahu se nevyplácí

Mám rád les a rád do něj chodím s klienty pracovat. Jen si tak kráčíme lesní cestou i necestou a přitom se dějou tak velké a zásadní aha momenty a uvědomění, ke kterým by někde v rušném centru velkoměsta tak “lehce” docházet nemohlo.

I Jana měla ráda les a proto místo našeho setkávání bylo jasné. Téma, které si sebou přinesla se týkalo vztahů a hlavně toho, že opakovaně zažívala, že i když se sebevíc snažila, muži si jí nikdy ve vztahu nevážili, nerespektovali její potřeby ani přání, brali jí jako samozřejmost.

Úplně jednoduše řečeno – dříve či později na ní ve vztahu začali tak trochu kašlat.

Jana nejprve nabyla dojmu, že to je kvůli tomu, že dělá něco špatně, málo se snaží, málo o muže pečuje nebo ho nedostatečně uspokojuje. Jenže když už vyzkoušela snad úplně všechno a přesto nic z toho nefungovalo, když přečetla snad všechny moudré knihy o vztazích, ale její cíl byl vzdálený stejně jako na začátku, jí docvaklo, že řešení její životní situace možná nebude tak povrchní jak si myslela. 

Rozhodla se jít hlouběji a v tento moment jsme se setkali.

Vstoupili jsme do lesa a blížili se k rozcestí tří cest. Dvě vedli po rovince, zato třetí se poměrně strmě táhla směrem k místním kopcům. Jana udělala nejistý krok směrem k cestě vzhůru, ale pak se na mě tak zvláštně podívala a zeptala se – můžu?

A i kdyby se nezeptala, v jejích očích bylo vše. Strach, nejistota a prosba o mou validaci jejího rozhodnutí. 

Hned jsme se o tom začali bavit a záhy se ukázalo, že tahle “malá” situace vlastně velice trefně a přesně vystihuje celý její vztahový život. 

Často má strach se rozhodnout a udělat krok vpřed směrem, kterým chce. Třeba ve vztahu jasně říct, co a jak chce a nebo taky, co nechce a proč.

Často váhá, přešlapuje na místě a s prosbou o vedení a rozhodnutí se obrací na svého partnera. Nevěří si, že to sama zvládne nebo, že je její rozhodnutí správné.

Už na sebe zcela automaticky bere podřízenou roli s cílem svého muže nenahněvat a zavděčit se mu. 

Věřila, že když svému partnerovi nebude překážet, tak to on ocení a na oplátku jí zahrne láskou a pozorností. Bude k ní milý, pozorný, bude k ní vzhlížet jako k ženě a pečovat o ní jako o svou vzácnou květinku a především si jí bude vážit.

To bylo ve vyprávění Jany zásadní. Hodně moc chtěla muže, který si jí už bude konečně vážit a proto byla ochotná udělat opravdu dost.

Jenže …

Nikdo si nás nebude opravdově vážit, pokud z nás cítí, že se bojíme být sami sebou. 

A to byl přesně případ Jany. Na jednu stranu chtěla respekt a dělala pro to víc než dost, ale na druhé straně svým způsobem myšlení a chování způsobovala, že si jí žádný muž nemohl skutečně vážit.

Mohl jí mít rád, mohla ho přitahovat, mohl se vedle ní cítit dobře, ale nemohl jí respektovat  a ani nemohl brát vážně její potřeby a emoce.

Jana se bála být sama sebou. Vlastně měla hrůzu se uvolnit a povolit symbolickou uzdu, na které se držela. Bála se svobody a té nespoutané energie, kterou v sobě tu a tam cítila (ale vždy jí rychle zatlačila zpátky).

Někde v sobě totiž velice pevně věřila tomu, že kdyby byla sama sebou – tedy šla by vlastní originální cestou se vztyčenou hlavou – skončila by sama. A to by ještě nebylo to nejhorší. Také věřila, že místo uznání by sklízela jen kritiku i opovržení. Nikdo by si ji nevážil, nikdo by jí nerespektoval, nikdo by s ní nechtěl být. 

Když jsme tento její systém víry a strachu, který jí ovládal, začali pojmenovávat a rozmotávat, najednou měla příležitost spatřit, jak moc to je absurdní. Jak moc si tím škodí a bourá všechny možnosti vytvořit skutečně milující vztah.

Nikdo nás nemůže skutečně a hluboce respektovat, pokud z nás cítí, že se ve vlastním životě řídíme strachem.

Myslím, že onoho odpoledne v lesích kousek za Prahou Jana pochopila, že její skutečný problém není vztah s muži, ale vztah, který má sama k sobě. 

To ona si sama sebe nevážila, nerespektovala svoje potřeby, přání, rozhodnutí nebo sny, neposlouchala svou duši a když už zaslechla její volání, rázně jí umlčela a dál ignorovala. 

Tak moc potřebovala zažít pocit respektu a uznání od muže, až úplně zapomněla na sebe a na to, že když si nebude vážit sama sebe za to, kdo je a jaká je, nikdy nebude schopná dobrý vztah vybudovat.

Jenže jak si mohla Jana vážit sama sebe a mít sebe v úctě, když věřila tomu, že její podstata je ryze špatná a nedostatečná. 

To všechno byly bloky a brzdy, které Janě bránily v cestě za naplněným životem. A příčina samozřejmě neležela nikde jinde než v dětství v jejím vztahu s rodiči, v tomto případě hlavně s tátou.

Janin táta byl horník. Tvrdý, rovný a dobrý chlap. Jenže ke své dceři také dosti necitlivý. Přistupoval k ní stejně tvrdě jako k chlapům na šachtě. Asi věřil, že jen tak z ní vychová silnou a samostatnou ženu, která dokáže přežít v tvrdých dobách.

Jenže dítě není horník a nebo kus skály a tak tvrdá výchova z Jany neudělala ženu sebevědomou, ale spíše vystrašenou a bojácnou. 

Podvědomě měla pořád strach z toho, že by udělala něco, co by se tátovi nelíbilo a ten jí za to pořádně vyplísnil a dal jí jasně najevo, že ještě není dost dobrá.

Malá Jana si chování táty interpretovala jako důkaz, že je k ničemu, že ji nemá rád a nebude mít rád, dokud pro něj nebude ta dokonalá, co dělá vše správně. 

Svěřila se mi, že se mu jako malá ve všem chtěla podřídit s nadějí, že ji za to konečně ocení a pochválí. To jí pak logicky v dospělosti vedlo k tomu, že byla ve vztazích pasivní,v napětí a nepřirozená.  

Tento strach jí neustále zasahoval do života a v mnoha situacích negativně ovlivňoval. Model chování, který se naučila jako malá holka jí vydržel až do zralé dospělosti. 

A pokud by se ho nerozhodla změnit, tak by její život řídil do smrti. Naštěstí Jana se pro změnu rozhodla a bylo kouzelné jí sledovat, jak roste a troufá si čím dál tím víc. Jak mění postoj i vztah k sobě … i k mužům. Krok za krokem se z ní stávala ta silná a odvážná žena. 

Když jsme se pak bavili, čím přesně její cesta začala, tak mi řekla, že jednou večer si uvědomila, že už toho všeho má tak akorát dost. Že už to takhle dál nemůže ignorovat jako dřív a hrát se sebou hru, že se to samo nějak zlepší. 

Z frustrace a zoufání se tak zrodilo rozhodnutí svou situaci změnit. A také to změnila.

Tu samou příležitost máme všichni. Někdy stačí jen jedno jediné rozhodnutí a dokážeme vlastní život proměnit k nepoznání. A ani nemusíme, jako Jana, čekat až bude život nesnesitelně bolet … můžeme se rozhodnout okamžitě.

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena