Než to vzdáš, přečti si můj příběh

Bylo mi asi 20 a můj život byl v troskách. Chodil jsem do práce, kterou jsem neměl rád a nechával jsem nadřízené, aby se po mě vozili. Neměl jsem žádný vztah a už jsem skoro ani nevěřil, že nějaký mít mohu a budu. 

Moc přátel jsem také neměl a ty, které jsem za přátele považoval, se ke mně za mými zády nechovali moc hezky. Trpěl jsem sociální fobií a kontakt s lidmi byl pro mě utrpení, také pro to, že mi vyjadřování dělalo dost veliký problém – hodně jsem koktal. Vyslovit jednu souvislou větu byl pro mě často nadlidský úkol.

Takže si dokážete představit, když se mi nějaká holka líbila, že to pro mě nebylo úplně snadné se jí jít dvoře. 

Byla to doba, kdy jsem byl ve svém životě úplně ztracený. Nevěděl jsem, co chci dělat, ani co nechci. Neměl jsem žádný životní cíl ani vizi. Byl jsem osamělý a plný úzkostí a strachů. 

Samozřejmě jsem to chtěl změnit, jen už jsem ani vlastně nevěřil, že to někdy půjde a už vůbec jsem netušil, proč se zrovna já v tomto životním bahně plácám.

Jako největší žábu na prameni mého života jsem logicky vnímal koktání. Hrozně moc jsem si přál mluvit normálně. Jako vy všichni ostatní. Vždycky když jsem viděl nějakého kluka, jak mluví s holkou, bolelo mě to, protože jsem věděl, že bych to taky hrozně moc chtěl a zároveň jsem vůbec nevěděl jak na to. 

Vyzkoušel jsem všechno, hledat slova, která se mi říkají snadněji, různá dechová cvičení, ale výsledek byl vždy jen jeden – ohromný vztek na sebe. Zase jsem to nezvládl, zase jsem se zklamal a zase jsem selhal. 

Každá rozmluva pro mě byla malá maturita. Nervozita. Stres a tlak, který jsem na sebe vytvářel. Tentokrát už to musím dát. Už to musím říct normálně. Byl jsem schopný se tak vystresovat a zablokovat, že jsem často ani nevydal hlásku. 

Svou hodnotu jsem poměřoval čistě podle toho, jak dobře zvládnu vyslovit to, co vyslovit potřebuju. Když se mi to dařilo, cítil jsem se o něco lépe … do té doby, kdy jsem se zase zakoktal a byl jsem zpátky na dně. 

Za každé zakoktání a zadrhnutí jsem se trestal. Ne nějak fyzicky, ale mentálně – výčitkami a obviňováním. Považoval jsem se za slabocha, lůzra a v té době pro mě bylo úplně nepřijatelné, že bych se mohl mít rád i s tímto hendikepem nebo, že bych k sobě mohl mít dobrý a akceptující vztah. 

Místo toho jsem byl k sově tvrdý jako skála a neustále si opakoval mantru – až budu mluvit normálně, začnu se mít rád. Pak se k sobě budu chovat hezky a začnu si život užívat. Do té doby si to přece nezasloužím. Nejsem toho hoden.

V tomhle nastavení jsem dokázal strávit skoro 20 let. Dnes z odstupu mi to přijde docela šílené. Jak jsem to mohl dopustit? Proč jsem se to nerozhodl změnit dřív? 

Teď už to vím, měl jsem mraky výmluv a pořádný strach svou životní situaci změnit, ať byla sebehorší. Na to, v čem jsem žil a jak jsem žil, jsem si už tak nějak zvykl. Jasně, stálo to za hovno (fakt), ale bylo to známé a do jisté míry i pohodlné.

Chtěl jsem žít dobře. Chtěl jsem mluvit normálně, randit s holkama, mít vztahy a jednou rodinu i děti. Chtěl jsem dělat něco, co by mě bavilo i slušně uživilo. Chtěl jsem vědět, co je moje životní poslání a proč tady na tom světě vůbec jsem a co dělat, aby mě to naplňovalo. Chtěl jsem lásku. Chtěl jsem tvořit život podle svých snů.

Chtěl jsem se jednoduše cítit dobře.

Jenže po celou tu dobu jsem pro to nebyl ochotný udělat nic zásadního. Raději jsem se obelhával příběhem, že to stejně není možné, že to nezvládnu a stejně to nebude mít smysl. 

Za tyhle pochyby jsem se schovával a k tomu podstatnému měl oči zavřené. Takže jsem neviděl a ani nemohl vidět všechny možné příležitosti, které se mi nabízely, abych svůj život proměnil k lepšímu. 

Možná to zní nepochopitelně. 

Přece když je někdo se svým životem hluboce nespokojený, nechť se ho vydá změnit. Jasné jak facka, že? A přesto se nějaká větší životní transformace nepovede všem, spíše bych řekl, že se to podaří jen menší části těch, kteří po ní touží.

Jenže když se za svým pasivním utrpením ohlédnu, není tam nic nepochopitelného. Naopak vše dává perfektní smysl. Jen je potřeba se na to podívat poněkud hlouběji. 

Ono se to totiž netýká jen mého osobního příběhu, ve své terapeutické a koučovací praxi se s tím setkávám poměrně často. Lidé přichází a říkají, co všechno jim vadí, co všechno v životě nechtějí a co všechno tam naopak chtějí mít a žít, ale když se pak láme chleba, v mnoha případech na svoje cíle a přání rychle zapomenou a před kýženou změnou vezmou raději nohy na ramena.

Proč? Začnu u sebe. 

Protože jsem se chtěl zbavit koktání, samoty, strachu a nejistoty, ale zároveň jsem se podvědomě velice dobře vyhýbal bolesti a všem emocionálním zraněním, které to způsobovaly. Chtěl jsem se zbavit důsledků, ale odmítal jsem se ponořit hluboko do sebe, abych mohl efektivně vyřešit samotné příčiny.

Někde v hloubi duše jsem věděl, že to může být hustý a že udělat tak velkou životní transformaci, po které jsem toužil, nebude jen procházka růžovou zahradou. Vlastně jsem moc dobře věděl, že k lepšímu životu nevede žádná lehká cesta a přesně proto jsem se změně vyhýbal.

Měl jsem sám ze sebe strach a z toho, co si v sobě nosím a čeho jsem plný. Chtěl jsem mít úžasný život plný radosti, ale nechtěl jsem otevírat všechny ty emocionální zranění a bolesti, které mi z života dělaly utrpení.

Vyhýbal jsem se tomu a marně hledal, jak by to šlo udělat jinak. Hledal jsem tu bezpečnou a snadnou cestu. I proto jsem se nikam neposouval a jen trpěl víc a víc. 

Vlastně jsem svým odmítáním podívat se sám do sebe a čelit svým potlačovaným zážitkům a pocitům, jen čekal na moment, až se budu sám v sobě a ve svém životě cítit tak mizerně, že už to bude k nevydržení, až se dostanu na samou hranu toho, co ještě lze unést.

A také jsem se tam dostal. Trvalo to dlouhé roky, ale den za dnem jsem se cítil hůř a propadal se níž a níž. Až jsem začal narážet na dno a na svůj limit. Začal jsem se sám sebe ptát, jestli takový život vůbec chci žít, zda to má vůbec smysl. Mám vůbec ještě chuť a odhodlání žít? Neexistuje i jiná cesta? 

Došlo mi, že buď se sebou něco fakt začnu dělat nebo tady dřív nebo později skončím. Tak dlouho jsem svoje vnitřní zranění ignoroval a potlačoval, že si někde ve stínu mého vědomí žila svým životem a každým dnem rostla a sílila … a až když byla bolest tak velká, že už jsem ji skoro nemohl unést, až pak jsem se jí rozhodl zbavit. 

I když je to víc než 10 let, pamatuju si na to, jako by se to stalo včera. Otevřel jsem notebook a vyhledal odbornou pomoc. Intenzivně a houževnatě jsem na sobě začal pracovat. Byl jsem pro to ochotný udělat cokoli. Každý týden jsem trávil 3h na cestě, jen abych se mohl na hodinu až dvě potkat se svým průvodcem a zase se o krůček přiblížit svému cíli.

Už jsem moc dobře věděl, že čas sám o sobě nic nezahojí, zahojit to mohu jen já sám s náležitou pomocí někoho, komu mohu důvěřovat a kdo se vyzná v zákoutích lidské duše.

A i když to občas nebylo vůbec jednoduché, celou dobu jsem věděl, že to za to stojí. I když jsem měl občas chuť to vzdát a hlavou se mi honily myšlenky, že to stejně nikam nevede, vždycky jsem to dokázal vydržet a udělat další a další krok, než se stalo něco, co mi zase potvrdilo, že jdu správným směrem. 

Začal jsem se svými strachy a zraněními pracovat a to byl můj nový začátek. Velké osvobození od starých okovů, které mě drtily. Uvolňoval jsem se a tím se uvolňovalo i moje hrdlo a já zjišťoval, že je pro mě mluvení najednou normální věcí, ne žádná malá maturita a každodenní zdroj ponížení. Že si ho dokonce užívám. 

Celý můj život se totálně proměnil. Z osamělého a vystrašeného kluka, který je ztracený sám v sobě i ve světě, jsem začal růst v muže, kterému se začaly plnit jeho nejtajnější přání a sny. 

Všechno to, čemu jsem už přestával věřit, že by se mohlo stát, dneska žiju. 

Žiju se ženou, před kterou by se mi ještě před 10 lety strachy podlomila kolena a já se před ní radši běžel schovat, přece by se se mnou nezahazovala! A dneska spolu ležíme v jedné posteli a máme syna. Chápete to? To je splněný sen v přímém přenosu. 

Vystupoval jsem v televizi i v rádiu, přednášel jsem před stovkou lidí, psal jsem články do tištěných deníků i magazínů, školil jsem lidi a hlavně jsem objevil svoje poslání, svou osobní životní vizi – pomáhat druhým, aby dokázali svůj život hluboce transformovat jako já. 

Dělám to každý den a vždycky mě hrozně těší vidět člověka, který svůj život mění k lepšímu. Totálně a opravdově. Ne žádné kosmetické změny, které za pár měsíců vyvanou. Strávil jsem takto s lidmi téměř 2500 hodin a pořád mě to nepřestává bavit. 

A všechno to začalo jedním rozhodnutím. Rozhodnutím postavit se svým strachům a uzdravit svoje emocionální zranění. 

Pokud chcete ve svém životě udělat stejnou změnu jako já, napište mi, zavolejte a domluvíme se na setkání. Uvolnilo se několik termínů pro dlouhodobější spolupráci. 

Více ZDE.

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena