Cesta k sobě aneb jak mě rozchod zachránil

Seděl jsem tam jak opařený a sledoval, jak odchází od stolu. Nemohl jsem tomu věřit. Krev ve mně vřela a já cítil obrovský vztek a zklamání. Z transu mne vytrhla až servírka, která se mne přišla zeptat, zda si ještě něco dám. 

Při pohledu na prázdnou sklenku jsem řekl, že ne a zaplatil. Pomalu jsem se šoural ulicemi domů a přemýšlel, co se mi to vlastně stalo. 

Ona se se mnou fakt rozešla. Jak mi to mohla udělat? Vždyť jsem pro ní toho tolik udělal. Vždyť mi to i sama pořád opakovala, že jsem nejlepší chlap na světě a teď je najednou pryč? Proč odešla? Co jsem udělal špatně? Čím jsem jí vyhnal?

To byly mučivé otázky, které mě jako temný stín provázely mnoho následujících dnů a týdnů, aniž bych na ně tehdy dokázal najít uspokojivou odpověď. V té době jsem tomu vůbec nerozuměl. Myslel jsem si, že dělám přece všechno správně. Z mého pohledu jsem se tedy po právu cítil zrazený a ukřivděný.

Dnes už je to více než 15 let a já se nad tímto zážitkem dokážuzasmát a vlastně mu i poděkovat, protože mi v něčem důležitém otevřel oči a pomohl mi stát se mužem, kterým dneska jsem. 

Co se tehdy vlastně stalo?

Našel jsem si novou přítelkyni a byla pro mě naprosto dokonalá. Byl jsem do ní úplný blázen. Hrozně jsem se snažil, aby se mnou byla spokojená, aby nám to klapalo a hlavně, abych o ní nepřišel. Nevěřil jsem, že bych ještě stejněperfektní dívku někdy v životě potkal a nebo že by se mnou vůbec chtěla být.

A tak, aniž jsem si toho na vědomé úrovni všimnul, přestal jsem být sám sebou. Začal jsem všechno, co se týkalo mě upozaďovat. Moje potřeby, přání a sny šly stranou. 

Před očima jsem měl jen jí. Její potřeby a její přání. A ono to fungovalo! Cítil jsem, že je se mnou šťastná. Pravidelně mi to opakovala, že žádný jiný muž o ní tak nepečuje a tolik toho pro ní nedělá. Nebudu vám lhát, byl jsem v sedmém nebi. A bláhově věřil, že to bude trvat navěky.

O to tvrdší byl pád. 

Všechno ale začalo docela nenápadně. Z nějakých pro mě podivných důvodů, na mě začala být nazlobená. Jako bych jí svou snahou lezl na nervy. Začali jsme se hádat a já začil panikařit a snažit se ještě víc. 

Najednou chtěla být stále častěji sama a odpočinout si. Už mě neoceňovala, ale pořád na mě viděla nějaké chyby. Naše společná idylka se po několika měsících začala drolit a s ní i můj svět. 

Všechno to vygradovalo v jedné z pražských kaváren, kde jsem dostal košem. Bolelo to. Hrozně to bolelo. Zklamání. Zrada. Vztek. Láska i strach. Všeho jsem byl plný. A vůbec jsem nevěděl, co se sebou mám počít.

Dnes už je mi to všechno jasné a nezlobím se na ní. Byla to pro mě velká životní škola, za kterou jsem jí velice vděčný. Ačkoli jsem si tenkrát myslel, že jsem našel návod na vztahy a že dělám všechno dobře, nemohl jsem být dál od pravdy. Ostatně náš rozchod to jen potvrdil.

To nejdůležitější jsem totiž úplně ignoroval – sám sebe a vztah, který sám k sobě mám. V té době jsem si ani neuvědomoval, že k sobě vlastně vůbec nějaký vztah mám. A už vůbec jsem nevěděl, že to je ten nejdůležitější vztah v mém životě a ten jediný, který mohu 100% ovlivnit a mít nad ním opravdovou moc. 

Netušil jsem, že vztah, který k sobě mám, je založený na mých osobních přesvědčeních, kterým o sobě věřím a na vlastním sebehodnocení. No bez mučení se přiznám, že moje sebehodnocení v té době nebylo moc vysoké, ba naopak.

Ač bych to v té době veřejně nepřiznal, v hloubi duše jsem věřil tomu, že nejsem dost dobrý a že takový jaký jsem, nejsem v pořádku. Nevážil jsem si sám sebe a nerespektoval svoje vlastní potřeby a hranice. Vlastně jsem se neměl vůbec rád.

O to víc jsem tedy toužil po tom, aby mě někdo bral vážně, respektoval a miloval. Aby mě někdo přijmul přesně takového jaký jsem. Bez výhrad a naplno. A kvůli tomu jsem byl ochotný udělat opravdu hodně. 

Proto jsem se vztahu se zmiňovanou dámu úplně ztratil a potlačil. Jen aby mě milovala a svou lásku mi neustále vyjadřovala a potvrzovala.

Moje snaha jí tedy na začátku zcela nepochybně imponovala a okouzlila jí. Byl jsem pro ní konečně ten správný chlapík, který se o ní opravdu zajímá a vidí jí jako bohyni. Jenže když toto prvotní poblouznění pominulo, čím dál tím víc jí bylo jasné, že má před sebou muže, který se vlastně moc nemá rád a sám se sebou nemá hezký vztah.

Dnes už vím, co jí tenkrát tak moc chybělo. Byla to moje autentická a přirozená mužská síla a energie. Chybělo jí moje sebevědomí, sebepřijetí a sebeláska, kterou bych sytil sám sebe a pak i náš vztah. 

To, co jsem jí nabízel já, byl jen povrchní vztahový obchod – já pro tebe udělám první poslední a ty mě za to přijmi a miluja svou láskou mi dokazuj, že už jsem dost dobrý. 

Její pozdější chování bylo jen zrcadlo, kterým mi ukazovala, jaký vztah to sám se sebou vlastně mám. Jak si vadím, jak jsem se sebou pořád nespokojený. Jak přehnaně tvrdý a kritický k sobě jsem a jak moc věřím tomu, že to, jaký jsem,není pořád dostačující.

Jak šel čas, docházel jsem k pochopení, že nemohu po někom jiném chtít, aby ke mně měl milující a akceptující vztah, pokud nejprve takový vztah nebudu mít k sobě já sám. Nebylo to pro mě ale úplně příjemné zjištění, protože jsem si také uvědomoval, že k sobě teď a tady rozhodně hezký vztah nemám. 

Bylo to pro mě v té době naprosto přelomové zjištění – to, jaký mám vztah sám k sobě, zcela zásadně a nekompromisně ovlivňuje a řídí celý můj život ve všech jeho aspektech. Mohu obviňovat koho chci, vztekat se na druhé i život, jak chci, ale ten jediný klíč k vyřešení mých problémů a zlepšení svého života leží jenom uvnitř mě. 

Jak k sobě mít dobrý vztah? Jak ho změnit?

Abych na tuto otázku byl schopen najít odpověď, musel začal jsem pátrat po tom, na čem se vztah, který k sobě mám zakládá a z čeho pramení. Co ho vlastně tvoří? 

Dnes tomu pracovně říkám – soustava všech přesvědčení, které o sobě mám – můžeme tomu zjednodušeně říkat celkové sebehodnocení – kam patří všechno to, co si o sobě myslím, jak sám sebe vidím, co k sobě cítím, čemu o sobě věřím a jaké přesvědčení o sobě mám.

Když jsem sám sebe hodnotil negativně, bylo jasné, že jsem k sobě měl stejně negativní vztah a naopak. Pozitivní sebehodnocení = pozitivní vztah k sobě.

Také mi bylo jasné, že pokud sám sebe hodnotím negativně a sám k sobě se negativně vztahuji, i ostatní lidé budou (pod)vědomě tento můj vnitřní postoj přebírat a souhlasit s ním a podle toho se ke mně budou chovat – tedy v řadě situací také negativně a ne tak, jak bych chtěl.

Byl jsem vlastně bytostně nespokojený s tím, jaký jsem a hrozně moc jsem toužil být někým jiným – samozřejmě lepším.

Odmítal jsem sám sebe a svojí přirozenou a autentickou část, protože jsem věřil, že právě tato moje část není v pořádku a není dostatečně dobrá. Bylo zajímavé zjistit, že věřím tomu, že moje přirozené já, se kterým jsem přišel na tenhle svět, není dost dobré, není v pořádku, je samo o sobě slabé a malé. 

A můj životní úkol je, co nejlépe ho před ostatními i před sebou skrýt a zároveň ho vylepšit nebo ještě lépe – úplně ho změnit.

Nebylo to příjemné, ale věděl jsem, že jsem na dobré cestě a tak jsem pátral dál a postupně objevoval příčiny mého sebenáhledu a sebehodnocení. 

Když se ohlížím zpět, jeden ze zásadních kroků, které mne dovedly k osobní transformaci, bylo zjištění, že moje sebehodnocení se z podstatné části vůbec nezakládá na pravdě a že jsem stěžejní část svojí identity vystavěl na iluzi a na lži.

Všechno se to událo, když jsem byl ještě malé dítě a teprve jsem se učil, kdo a jaký vlastně jsem. Skrze svoje okolí jsem do sebe nasával všechny informace o mě samém. 

To jak jsem se začal vidět a vnímat, to jak jsem o sobě začal smýšlet a sám sebe hodnotit a tedy vztahovat se sám k sobě, se nezakládalo na tom, jaký jsem objektivně byl, ale jak mě vidělo, vnímalo a chovalo se ke mně moje nejbližší okolí a jak jsem si já toto chování svým malým dětským mozkem interpretoval.

V té době jsem si toto všechno samozřejmě neuvědomoval, neměl jsem schopnost objektivní a pravdivé sebereflexe a reflexe toho, co se kolem mě a se mnou děje. 

Jako malinký prcek jsem do sebe všechny cizí názory a chování z okolí nasával a na tomto základě jsem sám sebe začal hodnotit a na základě tohoto sebehodnocení jsem si k sobě začal vytvářet vztah.

Bylo to pro mě jako procitnutí ze sna. Konečně jsem pochopil film Matrix. Realita, ve které jsem žil a kterou jsem považoval za skutečnou a pravdivou, se najednou hroutila jako domek z karet. 

Když jsem začal svoje staré “pravdy” zpochybňovat a přestával jim věřit, nejen že jsem vnímal, jako bych se osvobozoval od omezujících mentálních okovů, ale také se mi do vědomí začala vkrádat nová myšlenka – jaký vlastně jsem?Kdo doopravdy jsem?

Co když jsem mnohem lepší, než si myslím?

Tahle otázka zbavená všech možných negativních nánosů mi pomáhala v tom, abych se mohl dotýkat svého přirozeného já, které ve mně bylo potlačeno všemi těmi negativními myšlenkami a přesvědčeními. Najednou jsem v sobě měl možnost zažívat a zakoušet tu vnitřní část, se kterou jsem do té doby nebyl skoro vůbec v kontaktu.

Zprvu jsem tomu nevěřil. Tohle, že je fakt pravda? Že bych fakt nemusel být tak “špatný”, jak jsem si myslel? Že bych tak jak tady a teď jsem, byl už dost dobrý a úplně v pořádku? Čím hlouběji jsem se ke svojí autentické podstatě dostával, tím menší měly moje pochyby sílu.

Ostatně tak už to je – tváří tvář pravdě, všechny iluze a pochyby slábnou a přestávají nad námi mít moc a sílu. Čím víc jsem si uvědomoval, kdo a jaký ve skutečnosti jsem, tím více se proměňoval i vztah, který jsem k sobě měl a mám. 

Najednou jsem se mohl mít víc a víc rád. Mohl jsem se lépe přijmout takový, jaký jsem a dokonce jsem na sebe i začal být hrdý. Cítil jsem vděk, že jsem takový jaký jsem. 

Poprvé v životě jsem měl pocit, že moje sebevědomí začíná opravdově růst a že si mohu věřit. Že mohu věřit i druhým lidem a životu celkově.

Svoje potřeby i hranice jsem začal brát vážně a i když to pro mě bylo nejprve velice těžké a nepříjemné, začal jsem se zdravě vymezovat a plnit i to, co chci já, ne jen to, co chtěli ostatní.

I jako muž jsem se cítil jinak. Sebejistěji a pevněji. Začal jsem v sobě cítit takovou zvláštní energii a sílu – mou přirozenou mužskou sílu, která byla do té doby zablokovaná mým negativním sebenáhledem. 

Konečně jsem si už nepřipadal jako slaboch, ale naopak jako muž, který určitou vnitřní sílu má a může se s ní naučit pracovat a rozvíjet jí.

I moje vztahy k ženám se od základů proměnily. Já jsem byl víc sám sebou – tedy přirozený a uvolněný a i to samé i ony. Společně se nám pak dařilo vytvářet kvalitativně úplně jiné vztahové prostředí, než kdykoli předtím. 

Děkuji vám, že jste text dočetli až sem, ale prosím nevnímejte můj příběh jako něco jedinečného nebo speciálního. Podobou proměnu může udělat kdokoli, kdo se pro ní upřímně rozhodne a bude na sobě poctivě pracovat.

A věřte, že to nejsou jen nějaké další plané motivační řečičky. Mluvím ze své osobní zkušenosti i ze zkušeností lidí, se kterými pracuji a kteří mají stejné výsledky. Pozitivní změna je možná blíž, než si myslíte.

Jaký vztah k sobě máte vy a jak sami sebe hodnotíte?Zakládají se vaše přesvědčení a sebehodnocení na pravdě? Co když ne? Co když je na čase jim přestat věřit a uvědomit si, že jste lepší, než si myslíte … 

(Text vyšel v magazínu Psychologie Dnes)

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena