Když ve vztahu převezme kontrolu strach

Před téměř 20 lety jsem dostal tak velkou životní lekci, že jsem se z ní už nikdy nevzpamatoval. Dostal jsem od životafacku, která dost bolela, ale i tak jsem za ní moc rád a vděčný. 

Co se stalo?

Byl jsem mladý kluk a hledal brigádu. Žádnou jsem nemohl najít a tak jsem nakonec vzal práci, o kterou nikdo nestál. A popravdě ani já ne. Jen jsem prostě potřeboval peníze. 

Šel jsem dělat do domova seniorů ošetřovatele. 

Teď z odstupu to vnímám jako zcela zásadní život měnící zkušenost bez které bych dneska nebyl tam, kde jsem. 

Bylo pro mě nezvyklé a nové pečovat o někoho dalšího. Do té doby jsem byl zvyklý starat se jen sám o sebe.

Po prvotní chuti to vzdát a raději prázdniny přežít bez peněz, jsem ale ve své práci našel určité zalíbení.

Najednou a možná poprvé v životě jsem cítil, že to, co dělám má smysl a hodnotu. Pomáhal jsem zlepšovat životem lidem, kteří by to sami už nedokázali.

Bylo léto a já začal brát babičky a dědečky ven. Jen tak na procházku, aby se mohli se nadechnout čerstvého vzduchu a přijít na jiné myšlenky. 

Popravdě nevím, jak vypadají dny v domovech dnes a věřím, že se mnohé změnilo, ale tenkrát byl pobyt velmi monotónní a náladu celého zařízení v podstatě určoval televizní program.

Při procházkách jsme si povídali a řeč se většinou dříve nebo později stočila k tomu samému. K zoufání nad svými životními rozhodnutími a hlavně nad vztahy. Už ani nedovedu spočítat, kolikrát jsem ten příběh slyšel.

Příběh o promarněném životě po boku někoho s kým vlastně ani nechtěli být. Větu – já už vlastně ani nevím, proč jsem s ní/m byl/a tak dlouho – jsem slyšel téměř na každé naší procházce.

Tenkrát jsem tomu moc nerozuměl, jen to se mnou někde hluboce zatřáslo, protože jsem si v jejich pozici představil sám sebe. A ač jsem byl čerstvý maturant, někde hluboko v sobě jsem moc dobře věděl, že pokud něco nezměním, mám našlápnuto ke stejnému osudu.

Jednou ve stáří někomu cizímu s lítostí vyprávět příběh svého promarněného života.

Vůbec jsem nerozuměl, proč to ti lidé dělali, proč svůj život trávili po boku někoho s kým vlastně vůbec nechtěli být? Proč si raději nevzali ženu nebo muže svých snů? 

Vždyť to je jasné jako facka, myslel jsem si. Jenže pak jsem přišel domů a zjistil, že jsem na tom stejně jako oni a najednou už to tak jasné nebylo.

Tenkrát jsem těm milým lidem na sklonku jejich života nedokázal pomoct. Oni sami to už dávno vzdali a nad svým životem zlomili hůl. 

Čas nejde vrátit, špatná rozhodnutí nejdou vrátit a proto jediné, co jim zbylo byla smutná lítost a životní zklamání.

Na druhou stranu, pokud to my se sebou nevzdáme, každý den máme možnost svoje životy naplnit něčím lepším než smutkem a zklamáním. Nemusíme opakovat chyby ostatních. 

Dnes po více než 2 500 hodinách strávených při individuálních konzultacích s klienty, už mnohem jasněji vím, proč lidé marní svůj život ve vztazích, ve kterých se necítí dobře. 

Z jednoho prostého důvodu, mají strach.

A nejen to. Dovolili strachu, aby za ně dělal rozhodnutí – vybíral partnery a ve vztahu řídil jejich chování.

Z čeho všeho měli strach? 

Ze samoty, z opuštění, ze zklamání, z toho, že je nikdo nebude milovat a oceňovat, že lepší už to stejně nebude atd. Jeden strach však vládne všem a je příčinou všech ostatních.

Strach, že nejsem dost dobrý člověk. Dost zajímavý, odvážný, sebevědomý, silný, pevný, vtipný, chytrý, krásný, přitažlivýnebo úspěšný. Muž dost mužný. Žena dost ženská.

Tento strach se velmi rychle přetransformuje v pocit vlastní nedostatečnosti a posléze do osobního přesvědčení – nebudu dost dobrý/á ani pro svůj protějšek. 

Zrovna mě si určitě nevybere a nebude se mnou chtít sdílet svůj život. Určitě si vybere někoho lepšího, než jsem já. 

Toto přesvědčení se pak usídlí hluboko v našem podvědomí a začne náš život i vztahy nejprve docela nenápadně, ale s o to větší razancí a silou rozkládat a kazit.

Začne nám naše vztahy ničit dávno předtím, než vůbec vzniknou, protože nedůvěra v sebe a špatné sebehodnocení nás začne ovlivňovat už na samém začátku – při seznamování a navazování vztahů.

Pokud máme strach, že nejsme dost dobří a tudíž, že nejsme ani dost dobří pro opačné pohlaví, přestáváme si věřit a přestáváme být odvážní.

Když se nám pak někdo líbí a přitahuje nás, už to předem vzdáme a na tak “dokonalého” partnera si jednoduše netroufneme. 

Uvěříme lži, kterou sami sobě vyprávíme – stejně by mě odmítl, co by zrovna se mnou dělal?

Velmi často tady platí přímá úměra. Čím víc nám někdo imponuje, čím víc nás někdo přitahuje, tím víc se uzavíráme do sebe a jsme vnitřně zablokovaní. Tím více si nevěříme a nic užitečného a efektivního pro seznámení neuděláme.

Strach nás velice účinně odvádí od lidí, ke kterým nás to přirozeně přitahuje a kteří by pro nás byli s největší pravděpodobností ti nejlepší. 

Naopak nás s železnou pravidelností dovádí k lidem, které my sami někde v hloubi hodnotíme, že nejsou dost dobří, ale to nám “nevadí”, protože, věříme, že jen pro takové partnery jsme dost dobří my a jen takoví s námi budou.

Pokud necháme strach (a nedůvěru), aby nám řídil život i výběr partnerů, je jasné, že nám bude partnery vybírat velmi nešťastně. 

Strach nám vybírá partnery, se kterými už z podstaty nemůžeme být spokojení, přivádí nás do vztahů, kde se už z podstaty nemůže dařit lásce a důvěře. Místo nich tam často vládne nespokojenost a konflikty. 

Nikomu se v nich nedaří dobře a oba partneři zpravidla hledajírůzné únikové strategie, buď jak ze vztahu odejít úplně nebo aspoň, jak necítit narůstající nespokojenost.

Už toto by byl ten nejlepší recept na vztahové peklo. Jít dobrovolně žít s někým, s kým vlastně žít nechci a nebýt s někým, ke komu mě to táhne a s kým být chci. 

Jenže tím to nekončí. Strach nám nejen vybere nevhodného partnera, ale ještě zaručí, že i my se budeme ve vztahu chovat zcela nevhodně a pro nás nevýhodně. 

Sice budeme podvědomě cítit, že nejsme s tím správným člověkem v tom správném vztahu, jenže strach zaručí to, že i přes velkou nespokojenost, budeme mít velký problém vztah opustit.

Co když ten další vztah bude ještě horší než tento?

A tak nás právě ten strach, který nás dovedl do špatného vztahu, ve vztahu i udržuje. To, jak se v něm my cítíme je strachu úplně jedno.

Důležité pro něj je, že máme alespoň někoho a “něco” a hlavně nejsme sami, takže i tak je určitá šance, že zažijeme chvilky lásky a kontaktu, o který nám vlastně jde.

Právě proto, že nejsme se správným člověkem ve správném vztahu, cítíme tak moc velkou potřebu po tom, co nám chybí – po lásce, přijetí, pochopení, bezpečí, společném sdílení, uznání i fyzickém kontaktu. 

Jenže když nevěříme, že tak jak jsme, jsme dostateční, strach vstupuje do hry ještě více než předtím. Začneme mít strach, že když se nebudeme hodně snažit, lásku a vše po čem tak moc toužíme, nikdy nedostaneme a ještě možná skončíme sami.

A než se nadějeme, strach s nedůvěrou začnou zcela zásadně naše chování ve vztahu ovlivňovat a řídit. Začneme se sami sobě ztrácet. 

S nadějnou vidinou toho, že dostaneme to, co mám chybí a ze strachu, že to nedostaneme se začneme chovat nepřirozeně a neautenticky. 

Bude pro nás velice těžké až nemožné zůstat sami sebou. Bude pro nás skoro nemožné býti uvolnění a zrelaxovaní s hlavou plnou nových nápadů a možností, jak svůj vztah rozvíjet.

Najednou nebudeme odvážní a sebevědomí. Přestaneme vnímat sami sebe a svoje potřeby a přání. O to víc se zaměříme na svého partnera s motivací uspokojit hlavně jeho. 

Budeme se soustředit na jeho potřeby a na jeho přání s iluzorní nadějí, že když mu je perfektně naplníme, tak pak zase my dostaneme to, co chceme. 

Strach nám bude diktovat, že pokud bychom zůstali sami sebou a vnímali primárně sebe, náš vztah špatně skončí. Budeme kritizovaní, odmítnutí, opuštění a bez lásky.

Přesně proto se ve vztahu měníme k nepoznání. Ustupujeme a podřizujeme se. Nestojíme pevně sami za sebou a nehájíme vlastní zájmy. 

Tím pádem sami sebe oslabujeme a ve vztahu dostáváme do značně nevýhodné pozice a role. Ze. Strachu předáváme moc i otěže vlastního života někomu jinému a pak se často divíme, že se cítíme slabí, bezmocní a nešťastní. 

V důsledku se pro partnera stáváme nepřitažlivými a on pro nás. Místo lásky a důvěry nám zbyl vztah, který je plný konfliktů a dřív nebo později se rozpadá.

Podobný scénář jsem u svých klientů viděl nesčetněkrát. Stejný začátek. Stejný průběh. Stejný konec. Kulisy, lidé a okolnosti byly samozřejmě rozdílné, ale to, co se dělo pod povrchem bylo symbolicky totožné.

Jediná dlouhodobě funkční cesta, jak z této negativní vztahové smyčky pryč, je ve vytvoření zdravého sebevědomí a sebedůvěry. To spočívá v prvé řadě ve zlepšení vztahu, který máme sami k sobě. 

Pokud toužíme po lepších vztazích s ostatními, musíme nejprve zlepšit vztah, který máme sami k sobě.

Především si musíme si uvědomit, proč se na sebe díváme tak tvrdě a negativně. Proč k sobě nemáme dobrý vztah? Proč se nepřijímáme a nemáme rádi hned tady a teď?

Abychom negativní vztah k sobě samým dokázali pozitivně transformovat, musíme si nejdříve komplexně a podrobně uvědomit, jaký vztah k sobě máme a proč.

Musíme nejprve odhalit, jaké přesvědčení o sobě máme a čemu o sobě věříme. Čím horší přesvědčení – tím horší vztah a naopak.

Dobře k tomu na začátek mohou posloužit následující otázky. 

Co si o sobě myslím? 

Co k sobě cítím? 

Čemu o sobě věřím? 

O čem jsem o sobě přesvědčený?

A proč?

Jděte do hloubky, dopřejte si na to, kolik času potřebujete, život není závod, nemusíte pospíchat, ale dělejte to poctivě a pravdivě.

Uvědomění a pravdivá reflexe současného stavu (i vztahu k sobě), je základ každé budoucí změny. Nemůžeme změnit něco, čeho si ani nejsme vědomi.

Každá víra a každé přesvědčení se dá transformovat a tím zlepšit i vztah k sobě. Věřte tomu. Zvládnete to i vy. 

Pokud si v začátku nevěříte nebo to je pro vás až moc obtížné, nezdráhejte se, obrátit se na zkušeného odborníka, který vás kýženou změnou bezpečně provede a podpoří. Společně můžete dosáhnout těch nejlepších výsledků.

Občas si říkám, jak by mé vztahy vypadaly, kdybych neměl možnost poslechnout si muže a ženy, kteří litují toho, co již nestihnou. Ale věřím, že tak krásný vztah, který se svou ženou máme, by vůbec nevznikl.

Na závěr vás chci podpořit v tom, abyste na svém vztahu k sobě začali pracovat. Je to ten nejdůležitější vztah, který máte. Jeho hloubku a kvalitu určujete primárně vy.

To vy ho máte ve svých rukou a můžete ho od základů proměnit a zlepšit.

Jděte do toho! Držím vám palce.

(Text vyšel v magazínu Psychologie Dnes)

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena