A1AED894-3C33-48D8-9C01-8CFD7BC80B7E

Když ve vztahu převezme kontrolu strach

Před téměř 20 lety jsem dostal tak velkou životní lekci, že jsem se z ní už nikdy nevzpamatoval. Dostal jsem od životafacku, která dost bolela, ale i tak jsem za ní moc rád a vděčný. 

Co se stalo?

Byl jsem mladý kluk a hledal brigádu. Žádnou jsem nemohl najít a tak jsem nakonec vzal práci, o kterou nikdo nestál. A popravdě ani já ne. Jen jsem prostě potřeboval peníze. 

Šel jsem dělat do domova seniorů ošetřovatele. 

Teď z odstupu to vnímám jako zcela zásadní život měnící zkušenost bez které bych dneska nebyl tam, kde jsem. 

Bylo pro mě nezvyklé a nové pečovat o někoho dalšího. Do té doby jsem byl zvyklý starat se jen sám o sebe.

Po prvotní chuti to vzdát a raději prázdniny přežít bez peněz, jsem ale ve své práci našel určité zalíbení.

Najednou a možná poprvé v životě jsem cítil, že to, co dělám má smysl a hodnotu. Pomáhal jsem zlepšovat životem lidem, kteří by to sami už nedokázali.

Bylo léto a já začal brát babičky a dědečky ven. Jen tak na procházku, aby se mohli se nadechnout čerstvého vzduchu a přijít na jiné myšlenky. 

Popravdě nevím, jak vypadají dny v domovech dnes a věřím, že se mnohé změnilo, ale tenkrát byl pobyt velmi monotónní a náladu celého zařízení v podstatě určoval televizní program.

Při procházkách jsme si povídali a řeč se většinou dříve nebo později stočila k tomu samému. K zoufání nad svými životními rozhodnutími a hlavně nad vztahy. Už ani nedovedu spočítat, kolikrát jsem ten příběh slyšel.

Příběh o promarněném životě po boku někoho s kým vlastně ani nechtěli být. Větu – já už vlastně ani nevím, proč jsem s ní/m byl/a tak dlouho – jsem slyšel téměř na každé naší procházce.

Tenkrát jsem tomu moc nerozuměl, jen to se mnou někde hluboce zatřáslo, protože jsem si v jejich pozici představil sám sebe. A ač jsem byl čerstvý maturant, někde hluboko v sobě jsem moc dobře věděl, že pokud něco nezměním, mám našlápnuto ke stejnému osudu.

Jednou ve stáří někomu cizímu s lítostí vyprávět příběh svého promarněného života.

Vůbec jsem nerozuměl, proč to ti lidé dělali, proč svůj život trávili po boku někoho s kým vlastně vůbec nechtěli být? Proč si raději nevzali ženu nebo muže svých snů? 

Vždyť to je jasné jako facka, myslel jsem si. Jenže pak jsem přišel domů a zjistil, že jsem na tom stejně jako oni a najednou už to tak jasné nebylo.

Tenkrát jsem těm milým lidem na sklonku jejich života nedokázal pomoct. Oni sami to už dávno vzdali a nad svým životem zlomili hůl. 

Čas nejde vrátit, špatná rozhodnutí nejdou vrátit a proto jediné, co jim zbylo byla smutná lítost a životní zklamání.

Na druhou stranu, pokud to my se sebou nevzdáme, každý den máme možnost svoje životy naplnit něčím lepším než smutkem a zklamáním. Nemusíme opakovat chyby ostatních. 

Dnes po více než 2 500 hodinách strávených při individuálních konzultacích s klienty, už mnohem jasněji vím, proč lidé marní svůj život ve vztazích, ve kterých se necítí dobře. 

Z jednoho prostého důvodu, mají strach.

A nejen to. Dovolili strachu, aby za ně dělal rozhodnutí – vybíral partnery a ve vztahu řídil jejich chování.

Z čeho všeho měli strach? 

Ze samoty, z opuštění, ze zklamání, z toho, že je nikdo nebude milovat a oceňovat, že lepší už to stejně nebude atd. Jeden strach však vládne všem a je příčinou všech ostatních.

Strach, že nejsem dost dobrý člověk. Dost zajímavý, odvážný, sebevědomý, silný, pevný, vtipný, chytrý, krásný, přitažlivýnebo úspěšný. Muž dost mužný. Žena dost ženská.

Tento strach se velmi rychle přetransformuje v pocit vlastní nedostatečnosti a posléze do osobního přesvědčení – nebudu dost dobrý/á ani pro svůj protějšek. 

Zrovna mě si určitě nevybere a nebude se mnou chtít sdílet svůj život. Určitě si vybere někoho lepšího, než jsem já. 

Toto přesvědčení se pak usídlí hluboko v našem podvědomí a začne náš život i vztahy nejprve docela nenápadně, ale s o to větší razancí a silou rozkládat a kazit.

Začne nám naše vztahy ničit dávno předtím, než vůbec vzniknou, protože nedůvěra v sebe a špatné sebehodnocení nás začne ovlivňovat už na samém začátku – při seznamování a navazování vztahů.

Pokud máme strach, že nejsme dost dobří a tudíž, že nejsme ani dost dobří pro opačné pohlaví, přestáváme si věřit a přestáváme být odvážní.

Když se nám pak někdo líbí a přitahuje nás, už to předem vzdáme a na tak “dokonalého” partnera si jednoduše netroufneme. 

Uvěříme lži, kterou sami sobě vyprávíme – stejně by mě odmítl, co by zrovna se mnou dělal?

Velmi často tady platí přímá úměra. Čím víc nám někdo imponuje, čím víc nás někdo přitahuje, tím víc se uzavíráme do sebe a jsme vnitřně zablokovaní. Tím více si nevěříme a nic užitečného a efektivního pro seznámení neuděláme.

Strach nás velice účinně odvádí od lidí, ke kterým nás to přirozeně přitahuje a kteří by pro nás byli s největší pravděpodobností ti nejlepší. 

Naopak nás s železnou pravidelností dovádí k lidem, které my sami někde v hloubi hodnotíme, že nejsou dost dobří, ale to nám “nevadí”, protože, věříme, že jen pro takové partnery jsme dost dobří my a jen takoví s námi budou.

Pokud necháme strach (a nedůvěru), aby nám řídil život i výběr partnerů, je jasné, že nám bude partnery vybírat velmi nešťastně. 

Strach nám vybírá partnery, se kterými už z podstaty nemůžeme být spokojení, přivádí nás do vztahů, kde se už z podstaty nemůže dařit lásce a důvěře. Místo nich tam často vládne nespokojenost a konflikty. 

Nikomu se v nich nedaří dobře a oba partneři zpravidla hledajírůzné únikové strategie, buď jak ze vztahu odejít úplně nebo aspoň, jak necítit narůstající nespokojenost.

Už toto by byl ten nejlepší recept na vztahové peklo. Jít dobrovolně žít s někým, s kým vlastně žít nechci a nebýt s někým, ke komu mě to táhne a s kým být chci. 

Jenže tím to nekončí. Strach nám nejen vybere nevhodného partnera, ale ještě zaručí, že i my se budeme ve vztahu chovat zcela nevhodně a pro nás nevýhodně. 

Sice budeme podvědomě cítit, že nejsme s tím správným člověkem v tom správném vztahu, jenže strach zaručí to, že i přes velkou nespokojenost, budeme mít velký problém vztah opustit.

Co když ten další vztah bude ještě horší než tento?

A tak nás právě ten strach, který nás dovedl do špatného vztahu, ve vztahu i udržuje. To, jak se v něm my cítíme je strachu úplně jedno.

Důležité pro něj je, že máme alespoň někoho a “něco” a hlavně nejsme sami, takže i tak je určitá šance, že zažijeme chvilky lásky a kontaktu, o který nám vlastně jde.

Právě proto, že nejsme se správným člověkem ve správném vztahu, cítíme tak moc velkou potřebu po tom, co nám chybí – po lásce, přijetí, pochopení, bezpečí, společném sdílení, uznání i fyzickém kontaktu. 

Jenže když nevěříme, že tak jak jsme, jsme dostateční, strach vstupuje do hry ještě více než předtím. Začneme mít strach, že když se nebudeme hodně snažit, lásku a vše po čem tak moc toužíme, nikdy nedostaneme a ještě možná skončíme sami.

A než se nadějeme, strach s nedůvěrou začnou zcela zásadně naše chování ve vztahu ovlivňovat a řídit. Začneme se sami sobě ztrácet. 

S nadějnou vidinou toho, že dostaneme to, co mám chybí a ze strachu, že to nedostaneme se začneme chovat nepřirozeně a neautenticky. 

Bude pro nás velice těžké až nemožné zůstat sami sebou. Bude pro nás skoro nemožné býti uvolnění a zrelaxovaní s hlavou plnou nových nápadů a možností, jak svůj vztah rozvíjet.

Najednou nebudeme odvážní a sebevědomí. Přestaneme vnímat sami sebe a svoje potřeby a přání. O to víc se zaměříme na svého partnera s motivací uspokojit hlavně jeho. 

Budeme se soustředit na jeho potřeby a na jeho přání s iluzorní nadějí, že když mu je perfektně naplníme, tak pak zase my dostaneme to, co chceme. 

Strach nám bude diktovat, že pokud bychom zůstali sami sebou a vnímali primárně sebe, náš vztah špatně skončí. Budeme kritizovaní, odmítnutí, opuštění a bez lásky.

Přesně proto se ve vztahu měníme k nepoznání. Ustupujeme a podřizujeme se. Nestojíme pevně sami za sebou a nehájíme vlastní zájmy. 

Tím pádem sami sebe oslabujeme a ve vztahu dostáváme do značně nevýhodné pozice a role. Ze. Strachu předáváme moc i otěže vlastního života někomu jinému a pak se často divíme, že se cítíme slabí, bezmocní a nešťastní. 

V důsledku se pro partnera stáváme nepřitažlivými a on pro nás. Místo lásky a důvěry nám zbyl vztah, který je plný konfliktů a dřív nebo později se rozpadá.

Podobný scénář jsem u svých klientů viděl nesčetněkrát. Stejný začátek. Stejný průběh. Stejný konec. Kulisy, lidé a okolnosti byly samozřejmě rozdílné, ale to, co se dělo pod povrchem bylo symbolicky totožné.

Jediná dlouhodobě funkční cesta, jak z této negativní vztahové smyčky pryč, je ve vytvoření zdravého sebevědomí a sebedůvěry. To spočívá v prvé řadě ve zlepšení vztahu, který máme sami k sobě. 

Pokud toužíme po lepších vztazích s ostatními, musíme nejprve zlepšit vztah, který máme sami k sobě.

Především si musíme si uvědomit, proč se na sebe díváme tak tvrdě a negativně. Proč k sobě nemáme dobrý vztah? Proč se nepřijímáme a nemáme rádi hned tady a teď?

Abychom negativní vztah k sobě samým dokázali pozitivně transformovat, musíme si nejdříve komplexně a podrobně uvědomit, jaký vztah k sobě máme a proč.

Musíme nejprve odhalit, jaké přesvědčení o sobě máme a čemu o sobě věříme. Čím horší přesvědčení – tím horší vztah a naopak.

Dobře k tomu na začátek mohou posloužit následující otázky. 

Co si o sobě myslím? 

Co k sobě cítím? 

Čemu o sobě věřím? 

O čem jsem o sobě přesvědčený?

A proč?

Jděte do hloubky, dopřejte si na to, kolik času potřebujete, život není závod, nemusíte pospíchat, ale dělejte to poctivě a pravdivě.

Uvědomění a pravdivá reflexe současného stavu (i vztahu k sobě), je základ každé budoucí změny. Nemůžeme změnit něco, čeho si ani nejsme vědomi.

Každá víra a každé přesvědčení se dá transformovat a tím zlepšit i vztah k sobě. Věřte tomu. Zvládnete to i vy. 

Pokud si v začátku nevěříte nebo to je pro vás až moc obtížné, nezdráhejte se, obrátit se na zkušeného odborníka, který vás kýženou změnou bezpečně provede a podpoří. Společně můžete dosáhnout těch nejlepších výsledků.

Občas si říkám, jak by mé vztahy vypadaly, kdybych neměl možnost poslechnout si muže a ženy, kteří litují toho, co již nestihnou. Ale věřím, že tak krásný vztah, který se svou ženou máme, by vůbec nevznikl.

Na závěr vás chci podpořit v tom, abyste na svém vztahu k sobě začali pracovat. Je to ten nejdůležitější vztah, který máte. Jeho hloubku a kvalitu určujete primárně vy.

To vy ho máte ve svých rukou a můžete ho od základů proměnit a zlepšit.

Jděte do toho! Držím vám palce.

(Text vyšel v magazínu Psychologie Dnes)

 - 02/12/2020
5D26D748-52C4-4D1C-A8A3-06D3FFE23D59

Cesta k sobě aneb jak mě rozchod zachránil

Seděl jsem tam jak opařený a sledoval, jak odchází od stolu. Nemohl jsem tomu věřit. Krev ve mně vřela a já cítil obrovský vztek a zklamání. Z transu mne vytrhla až servírka, která se mne přišla zeptat, zda si ještě něco dám. 

Při pohledu na prázdnou sklenku jsem řekl, že ne a zaplatil. Pomalu jsem se šoural ulicemi domů a přemýšlel, co se mi to vlastně stalo. 

Ona se se mnou fakt rozešla. Jak mi to mohla udělat? Vždyť jsem pro ní toho tolik udělal. Vždyť mi to i sama pořád opakovala, že jsem nejlepší chlap na světě a teď je najednou pryč? Proč odešla? Co jsem udělal špatně? Čím jsem jí vyhnal?

To byly mučivé otázky, které mě jako temný stín provázely mnoho následujících dnů a týdnů, aniž bych na ně tehdy dokázal najít uspokojivou odpověď. V té době jsem tomu vůbec nerozuměl. Myslel jsem si, že dělám přece všechno správně. Z mého pohledu jsem se tedy po právu cítil zrazený a ukřivděný.

Dnes už je to více než 15 let a já se nad tímto zážitkem dokážuzasmát a vlastně mu i poděkovat, protože mi v něčem důležitém otevřel oči a pomohl mi stát se mužem, kterým dneska jsem. 

Co se tehdy vlastně stalo?

Našel jsem si novou přítelkyni a byla pro mě naprosto dokonalá. Byl jsem do ní úplný blázen. Hrozně jsem se snažil, aby se mnou byla spokojená, aby nám to klapalo a hlavně, abych o ní nepřišel. Nevěřil jsem, že bych ještě stejněperfektní dívku někdy v životě potkal a nebo že by se mnou vůbec chtěla být.

A tak, aniž jsem si toho na vědomé úrovni všimnul, přestal jsem být sám sebou. Začal jsem všechno, co se týkalo mě upozaďovat. Moje potřeby, přání a sny šly stranou. 

Před očima jsem měl jen jí. Její potřeby a její přání. A ono to fungovalo! Cítil jsem, že je se mnou šťastná. Pravidelně mi to opakovala, že žádný jiný muž o ní tak nepečuje a tolik toho pro ní nedělá. Nebudu vám lhát, byl jsem v sedmém nebi. A bláhově věřil, že to bude trvat navěky.

O to tvrdší byl pád. 

Všechno ale začalo docela nenápadně. Z nějakých pro mě podivných důvodů, na mě začala být nazlobená. Jako bych jí svou snahou lezl na nervy. Začali jsme se hádat a já začil panikařit a snažit se ještě víc. 

Najednou chtěla být stále častěji sama a odpočinout si. Už mě neoceňovala, ale pořád na mě viděla nějaké chyby. Naše společná idylka se po několika měsících začala drolit a s ní i můj svět. 

Všechno to vygradovalo v jedné z pražských kaváren, kde jsem dostal košem. Bolelo to. Hrozně to bolelo. Zklamání. Zrada. Vztek. Láska i strach. Všeho jsem byl plný. A vůbec jsem nevěděl, co se sebou mám počít.

Dnes už je mi to všechno jasné a nezlobím se na ní. Byla to pro mě velká životní škola, za kterou jsem jí velice vděčný. Ačkoli jsem si tenkrát myslel, že jsem našel návod na vztahy a že dělám všechno dobře, nemohl jsem být dál od pravdy. Ostatně náš rozchod to jen potvrdil.

To nejdůležitější jsem totiž úplně ignoroval – sám sebe a vztah, který sám k sobě mám. V té době jsem si ani neuvědomoval, že k sobě vlastně vůbec nějaký vztah mám. A už vůbec jsem nevěděl, že to je ten nejdůležitější vztah v mém životě a ten jediný, který mohu 100% ovlivnit a mít nad ním opravdovou moc. 

Netušil jsem, že vztah, který k sobě mám, je založený na mých osobních přesvědčeních, kterým o sobě věřím a na vlastním sebehodnocení. No bez mučení se přiznám, že moje sebehodnocení v té době nebylo moc vysoké, ba naopak.

Ač bych to v té době veřejně nepřiznal, v hloubi duše jsem věřil tomu, že nejsem dost dobrý a že takový jaký jsem, nejsem v pořádku. Nevážil jsem si sám sebe a nerespektoval svoje vlastní potřeby a hranice. Vlastně jsem se neměl vůbec rád.

O to víc jsem tedy toužil po tom, aby mě někdo bral vážně, respektoval a miloval. Aby mě někdo přijmul přesně takového jaký jsem. Bez výhrad a naplno. A kvůli tomu jsem byl ochotný udělat opravdu hodně. 

Proto jsem se vztahu se zmiňovanou dámu úplně ztratil a potlačil. Jen aby mě milovala a svou lásku mi neustále vyjadřovala a potvrzovala.

Moje snaha jí tedy na začátku zcela nepochybně imponovala a okouzlila jí. Byl jsem pro ní konečně ten správný chlapík, který se o ní opravdu zajímá a vidí jí jako bohyni. Jenže když toto prvotní poblouznění pominulo, čím dál tím víc jí bylo jasné, že má před sebou muže, který se vlastně moc nemá rád a sám se sebou nemá hezký vztah.

Dnes už vím, co jí tenkrát tak moc chybělo. Byla to moje autentická a přirozená mužská síla a energie. Chybělo jí moje sebevědomí, sebepřijetí a sebeláska, kterou bych sytil sám sebe a pak i náš vztah. 

To, co jsem jí nabízel já, byl jen povrchní vztahový obchod – já pro tebe udělám první poslední a ty mě za to přijmi a miluja svou láskou mi dokazuj, že už jsem dost dobrý. 

Její pozdější chování bylo jen zrcadlo, kterým mi ukazovala, jaký vztah to sám se sebou vlastně mám. Jak si vadím, jak jsem se sebou pořád nespokojený. Jak přehnaně tvrdý a kritický k sobě jsem a jak moc věřím tomu, že to, jaký jsem,není pořád dostačující.

Jak šel čas, docházel jsem k pochopení, že nemohu po někom jiném chtít, aby ke mně měl milující a akceptující vztah, pokud nejprve takový vztah nebudu mít k sobě já sám. Nebylo to pro mě ale úplně příjemné zjištění, protože jsem si také uvědomoval, že k sobě teď a tady rozhodně hezký vztah nemám. 

Bylo to pro mě v té době naprosto přelomové zjištění – to, jaký mám vztah sám k sobě, zcela zásadně a nekompromisně ovlivňuje a řídí celý můj život ve všech jeho aspektech. Mohu obviňovat koho chci, vztekat se na druhé i život, jak chci, ale ten jediný klíč k vyřešení mých problémů a zlepšení svého života leží jenom uvnitř mě. 

Jak k sobě mít dobrý vztah? Jak ho změnit?

Abych na tuto otázku byl schopen najít odpověď, musel začal jsem pátrat po tom, na čem se vztah, který k sobě mám zakládá a z čeho pramení. Co ho vlastně tvoří? 

Dnes tomu pracovně říkám – soustava všech přesvědčení, které o sobě mám – můžeme tomu zjednodušeně říkat celkové sebehodnocení – kam patří všechno to, co si o sobě myslím, jak sám sebe vidím, co k sobě cítím, čemu o sobě věřím a jaké přesvědčení o sobě mám.

Když jsem sám sebe hodnotil negativně, bylo jasné, že jsem k sobě měl stejně negativní vztah a naopak. Pozitivní sebehodnocení = pozitivní vztah k sobě.

Také mi bylo jasné, že pokud sám sebe hodnotím negativně a sám k sobě se negativně vztahuji, i ostatní lidé budou (pod)vědomě tento můj vnitřní postoj přebírat a souhlasit s ním a podle toho se ke mně budou chovat – tedy v řadě situací také negativně a ne tak, jak bych chtěl.

Byl jsem vlastně bytostně nespokojený s tím, jaký jsem a hrozně moc jsem toužil být někým jiným – samozřejmě lepším.

Odmítal jsem sám sebe a svojí přirozenou a autentickou část, protože jsem věřil, že právě tato moje část není v pořádku a není dostatečně dobrá. Bylo zajímavé zjistit, že věřím tomu, že moje přirozené já, se kterým jsem přišel na tenhle svět, není dost dobré, není v pořádku, je samo o sobě slabé a malé. 

A můj životní úkol je, co nejlépe ho před ostatními i před sebou skrýt a zároveň ho vylepšit nebo ještě lépe – úplně ho změnit.

Nebylo to příjemné, ale věděl jsem, že jsem na dobré cestě a tak jsem pátral dál a postupně objevoval příčiny mého sebenáhledu a sebehodnocení. 

Když se ohlížím zpět, jeden ze zásadních kroků, které mne dovedly k osobní transformaci, bylo zjištění, že moje sebehodnocení se z podstatné části vůbec nezakládá na pravdě a že jsem stěžejní část svojí identity vystavěl na iluzi a na lži.

Všechno se to událo, když jsem byl ještě malé dítě a teprve jsem se učil, kdo a jaký vlastně jsem. Skrze svoje okolí jsem do sebe nasával všechny informace o mě samém. 

To jak jsem se začal vidět a vnímat, to jak jsem o sobě začal smýšlet a sám sebe hodnotit a tedy vztahovat se sám k sobě, se nezakládalo na tom, jaký jsem objektivně byl, ale jak mě vidělo, vnímalo a chovalo se ke mně moje nejbližší okolí a jak jsem si já toto chování svým malým dětským mozkem interpretoval.

V té době jsem si toto všechno samozřejmě neuvědomoval, neměl jsem schopnost objektivní a pravdivé sebereflexe a reflexe toho, co se kolem mě a se mnou děje. 

Jako malinký prcek jsem do sebe všechny cizí názory a chování z okolí nasával a na tomto základě jsem sám sebe začal hodnotit a na základě tohoto sebehodnocení jsem si k sobě začal vytvářet vztah.

Bylo to pro mě jako procitnutí ze sna. Konečně jsem pochopil film Matrix. Realita, ve které jsem žil a kterou jsem považoval za skutečnou a pravdivou, se najednou hroutila jako domek z karet. 

Když jsem začal svoje staré “pravdy” zpochybňovat a přestával jim věřit, nejen že jsem vnímal, jako bych se osvobozoval od omezujících mentálních okovů, ale také se mi do vědomí začala vkrádat nová myšlenka – jaký vlastně jsem?Kdo doopravdy jsem?

Co když jsem mnohem lepší, než si myslím?

Tahle otázka zbavená všech možných negativních nánosů mi pomáhala v tom, abych se mohl dotýkat svého přirozeného já, které ve mně bylo potlačeno všemi těmi negativními myšlenkami a přesvědčeními. Najednou jsem v sobě měl možnost zažívat a zakoušet tu vnitřní část, se kterou jsem do té doby nebyl skoro vůbec v kontaktu.

Zprvu jsem tomu nevěřil. Tohle, že je fakt pravda? Že bych fakt nemusel být tak “špatný”, jak jsem si myslel? Že bych tak jak tady a teď jsem, byl už dost dobrý a úplně v pořádku? Čím hlouběji jsem se ke svojí autentické podstatě dostával, tím menší měly moje pochyby sílu.

Ostatně tak už to je – tváří tvář pravdě, všechny iluze a pochyby slábnou a přestávají nad námi mít moc a sílu. Čím víc jsem si uvědomoval, kdo a jaký ve skutečnosti jsem, tím více se proměňoval i vztah, který jsem k sobě měl a mám. 

Najednou jsem se mohl mít víc a víc rád. Mohl jsem se lépe přijmout takový, jaký jsem a dokonce jsem na sebe i začal být hrdý. Cítil jsem vděk, že jsem takový jaký jsem. 

Poprvé v životě jsem měl pocit, že moje sebevědomí začíná opravdově růst a že si mohu věřit. Že mohu věřit i druhým lidem a životu celkově.

Svoje potřeby i hranice jsem začal brát vážně a i když to pro mě bylo nejprve velice těžké a nepříjemné, začal jsem se zdravě vymezovat a plnit i to, co chci já, ne jen to, co chtěli ostatní.

I jako muž jsem se cítil jinak. Sebejistěji a pevněji. Začal jsem v sobě cítit takovou zvláštní energii a sílu – mou přirozenou mužskou sílu, která byla do té doby zablokovaná mým negativním sebenáhledem. 

Konečně jsem si už nepřipadal jako slaboch, ale naopak jako muž, který určitou vnitřní sílu má a může se s ní naučit pracovat a rozvíjet jí.

I moje vztahy k ženám se od základů proměnily. Já jsem byl víc sám sebou – tedy přirozený a uvolněný a i to samé i ony. Společně se nám pak dařilo vytvářet kvalitativně úplně jiné vztahové prostředí, než kdykoli předtím. 

Děkuji vám, že jste text dočetli až sem, ale prosím nevnímejte můj příběh jako něco jedinečného nebo speciálního. Podobou proměnu může udělat kdokoli, kdo se pro ní upřímně rozhodne a bude na sobě poctivě pracovat.

A věřte, že to nejsou jen nějaké další plané motivační řečičky. Mluvím ze své osobní zkušenosti i ze zkušeností lidí, se kterými pracuji a kteří mají stejné výsledky. Pozitivní změna je možná blíž, než si myslíte.

Jaký vztah k sobě máte vy a jak sami sebe hodnotíte?Zakládají se vaše přesvědčení a sebehodnocení na pravdě? Co když ne? Co když je na čase jim přestat věřit a uvědomit si, že jste lepší, než si myslíte … 

(Text vyšel v magazínu Psychologie Dnes)

 - 02/12/2020
A2767CC5-47A6-4797-A629-A7554E95A917

Než to vzdáš, přečti si můj příběh

Bylo mi asi 20 a můj život byl v troskách. Chodil jsem do práce, kterou jsem neměl rád a nechával jsem nadřízené, aby se po mě vozili. Neměl jsem žádný vztah a už jsem skoro ani nevěřil, že nějaký mít mohu a budu. 

Moc přátel jsem také neměl a ty, které jsem za přátele považoval, se ke mně za mými zády nechovali moc hezky. Trpěl jsem sociální fobií a kontakt s lidmi byl pro mě utrpení, také pro to, že mi vyjadřování dělalo dost veliký problém – hodně jsem koktal. Vyslovit jednu souvislou větu byl pro mě často nadlidský úkol.

Takže si dokážete představit, když se mi nějaká holka líbila, že to pro mě nebylo úplně snadné se jí jít dvoře. 

Byla to doba, kdy jsem byl ve svém životě úplně ztracený. Nevěděl jsem, co chci dělat, ani co nechci. Neměl jsem žádný životní cíl ani vizi. Byl jsem osamělý a plný úzkostí a strachů. 

Samozřejmě jsem to chtěl změnit, jen už jsem ani vlastně nevěřil, že to někdy půjde a už vůbec jsem netušil, proč se zrovna já v tomto životním bahně plácám.

Jako největší žábu na prameni mého života jsem logicky vnímal koktání. Hrozně moc jsem si přál mluvit normálně. Jako vy všichni ostatní. Vždycky když jsem viděl nějakého kluka, jak mluví s holkou, bolelo mě to, protože jsem věděl, že bych to taky hrozně moc chtěl a zároveň jsem vůbec nevěděl jak na to. 

Vyzkoušel jsem všechno, hledat slova, která se mi říkají snadněji, různá dechová cvičení, ale výsledek byl vždy jen jeden – ohromný vztek na sebe. Zase jsem to nezvládl, zase jsem se zklamal a zase jsem selhal. 

Každá rozmluva pro mě byla malá maturita. Nervozita. Stres a tlak, který jsem na sebe vytvářel. Tentokrát už to musím dát. Už to musím říct normálně. Byl jsem schopný se tak vystresovat a zablokovat, že jsem často ani nevydal hlásku. 

Svou hodnotu jsem poměřoval čistě podle toho, jak dobře zvládnu vyslovit to, co vyslovit potřebuju. Když se mi to dařilo, cítil jsem se o něco lépe … do té doby, kdy jsem se zase zakoktal a byl jsem zpátky na dně. 

Za každé zakoktání a zadrhnutí jsem se trestal. Ne nějak fyzicky, ale mentálně – výčitkami a obviňováním. Považoval jsem se za slabocha, lůzra a v té době pro mě bylo úplně nepřijatelné, že bych se mohl mít rád i s tímto hendikepem nebo, že bych k sobě mohl mít dobrý a akceptující vztah. 

Místo toho jsem byl k sově tvrdý jako skála a neustále si opakoval mantru – až budu mluvit normálně, začnu se mít rád. Pak se k sobě budu chovat hezky a začnu si život užívat. Do té doby si to přece nezasloužím. Nejsem toho hoden.

V tomhle nastavení jsem dokázal strávit skoro 20 let. Dnes z odstupu mi to přijde docela šílené. Jak jsem to mohl dopustit? Proč jsem se to nerozhodl změnit dřív? 

Teď už to vím, měl jsem mraky výmluv a pořádný strach svou životní situaci změnit, ať byla sebehorší. Na to, v čem jsem žil a jak jsem žil, jsem si už tak nějak zvykl. Jasně, stálo to za hovno (fakt), ale bylo to známé a do jisté míry i pohodlné.

Chtěl jsem žít dobře. Chtěl jsem mluvit normálně, randit s holkama, mít vztahy a jednou rodinu i děti. Chtěl jsem dělat něco, co by mě bavilo i slušně uživilo. Chtěl jsem vědět, co je moje životní poslání a proč tady na tom světě vůbec jsem a co dělat, aby mě to naplňovalo. Chtěl jsem lásku. Chtěl jsem tvořit život podle svých snů.

Chtěl jsem se jednoduše cítit dobře.

Jenže po celou tu dobu jsem pro to nebyl ochotný udělat nic zásadního. Raději jsem se obelhával příběhem, že to stejně není možné, že to nezvládnu a stejně to nebude mít smysl. 

Za tyhle pochyby jsem se schovával a k tomu podstatnému měl oči zavřené. Takže jsem neviděl a ani nemohl vidět všechny možné příležitosti, které se mi nabízely, abych svůj život proměnil k lepšímu. 

Možná to zní nepochopitelně. 

Přece když je někdo se svým životem hluboce nespokojený, nechť se ho vydá změnit. Jasné jak facka, že? A přesto se nějaká větší životní transformace nepovede všem, spíše bych řekl, že se to podaří jen menší části těch, kteří po ní touží.

Jenže když se za svým pasivním utrpením ohlédnu, není tam nic nepochopitelného. Naopak vše dává perfektní smysl. Jen je potřeba se na to podívat poněkud hlouběji. 

Ono se to totiž netýká jen mého osobního příběhu, ve své terapeutické a koučovací praxi se s tím setkávám poměrně často. Lidé přichází a říkají, co všechno jim vadí, co všechno v životě nechtějí a co všechno tam naopak chtějí mít a žít, ale když se pak láme chleba, v mnoha případech na svoje cíle a přání rychle zapomenou a před kýženou změnou vezmou raději nohy na ramena.

Proč? Začnu u sebe. 

Protože jsem se chtěl zbavit koktání, samoty, strachu a nejistoty, ale zároveň jsem se podvědomě velice dobře vyhýbal bolesti a všem emocionálním zraněním, které to způsobovaly. Chtěl jsem se zbavit důsledků, ale odmítal jsem se ponořit hluboko do sebe, abych mohl efektivně vyřešit samotné příčiny.

Někde v hloubi duše jsem věděl, že to může být hustý a že udělat tak velkou životní transformaci, po které jsem toužil, nebude jen procházka růžovou zahradou. Vlastně jsem moc dobře věděl, že k lepšímu životu nevede žádná lehká cesta a přesně proto jsem se změně vyhýbal.

Měl jsem sám ze sebe strach a z toho, co si v sobě nosím a čeho jsem plný. Chtěl jsem mít úžasný život plný radosti, ale nechtěl jsem otevírat všechny ty emocionální zranění a bolesti, které mi z života dělaly utrpení.

Vyhýbal jsem se tomu a marně hledal, jak by to šlo udělat jinak. Hledal jsem tu bezpečnou a snadnou cestu. I proto jsem se nikam neposouval a jen trpěl víc a víc. 

Vlastně jsem svým odmítáním podívat se sám do sebe a čelit svým potlačovaným zážitkům a pocitům, jen čekal na moment, až se budu sám v sobě a ve svém životě cítit tak mizerně, že už to bude k nevydržení, až se dostanu na samou hranu toho, co ještě lze unést.

A také jsem se tam dostal. Trvalo to dlouhé roky, ale den za dnem jsem se cítil hůř a propadal se níž a níž. Až jsem začal narážet na dno a na svůj limit. Začal jsem se sám sebe ptát, jestli takový život vůbec chci žít, zda to má vůbec smysl. Mám vůbec ještě chuť a odhodlání žít? Neexistuje i jiná cesta? 

Došlo mi, že buď se sebou něco fakt začnu dělat nebo tady dřív nebo později skončím. Tak dlouho jsem svoje vnitřní zranění ignoroval a potlačoval, že si někde ve stínu mého vědomí žila svým životem a každým dnem rostla a sílila … a až když byla bolest tak velká, že už jsem ji skoro nemohl unést, až pak jsem se jí rozhodl zbavit. 

I když je to víc než 10 let, pamatuju si na to, jako by se to stalo včera. Otevřel jsem notebook a vyhledal odbornou pomoc. Intenzivně a houževnatě jsem na sobě začal pracovat. Byl jsem pro to ochotný udělat cokoli. Každý týden jsem trávil 3h na cestě, jen abych se mohl na hodinu až dvě potkat se svým průvodcem a zase se o krůček přiblížit svému cíli.

Už jsem moc dobře věděl, že čas sám o sobě nic nezahojí, zahojit to mohu jen já sám s náležitou pomocí někoho, komu mohu důvěřovat a kdo se vyzná v zákoutích lidské duše.

A i když to občas nebylo vůbec jednoduché, celou dobu jsem věděl, že to za to stojí. I když jsem měl občas chuť to vzdát a hlavou se mi honily myšlenky, že to stejně nikam nevede, vždycky jsem to dokázal vydržet a udělat další a další krok, než se stalo něco, co mi zase potvrdilo, že jdu správným směrem. 

Začal jsem se svými strachy a zraněními pracovat a to byl můj nový začátek. Velké osvobození od starých okovů, které mě drtily. Uvolňoval jsem se a tím se uvolňovalo i moje hrdlo a já zjišťoval, že je pro mě mluvení najednou normální věcí, ne žádná malá maturita a každodenní zdroj ponížení. Že si ho dokonce užívám. 

Celý můj život se totálně proměnil. Z osamělého a vystrašeného kluka, který je ztracený sám v sobě i ve světě, jsem začal růst v muže, kterému se začaly plnit jeho nejtajnější přání a sny. 

Všechno to, čemu jsem už přestával věřit, že by se mohlo stát, dneska žiju. 

Žiju se ženou, před kterou by se mi ještě před 10 lety strachy podlomila kolena a já se před ní radši běžel schovat, přece by se se mnou nezahazovala! A dneska spolu ležíme v jedné posteli a máme syna. Chápete to? To je splněný sen v přímém přenosu. 

Vystupoval jsem v televizi i v rádiu, přednášel jsem před stovkou lidí, psal jsem články do tištěných deníků i magazínů, školil jsem lidi a hlavně jsem objevil svoje poslání, svou osobní životní vizi – pomáhat druhým, aby dokázali svůj život hluboce transformovat jako já. 

Dělám to každý den a vždycky mě hrozně těší vidět člověka, který svůj život mění k lepšímu. Totálně a opravdově. Ne žádné kosmetické změny, které za pár měsíců vyvanou. Strávil jsem takto s lidmi téměř 2500 hodin a pořád mě to nepřestává bavit. 

A všechno to začalo jedním rozhodnutím. Rozhodnutím postavit se svým strachům a uzdravit svoje emocionální zranění. 

Pokud chcete ve svém životě udělat stejnou změnu jako já, napište mi, zavolejte a domluvíme se na setkání. Uvolnilo se několik termínů pro dlouhodobější spolupráci. 

Více ZDE.

 - 11/14/2019
905F6682-8F71-4DFE-85D9-478541FD5061

3 věci, kterými si ničíme vztahy

1) Nemluvíme spolu o tom důležitém 

Přicházíme večer z práce. Jsme unavení a chceme už konečně klid. Jenže nejsme doma sami. Čekají tam na nás naši partneři a s těmi to také není úplně ideální. Hned ve dveřích nás dokážou něčím naštvat. 

Buď mluví moc nebo zase mlčí, buď udělali něco, co se nám nelíbí nebo naopak neudělali něco, co by se nám líbilo. No prostě je to náročné. Znáte to. Jenže my už nemáme sílu to zase řešit a tak to přejdeme a snažíme se to ignorovat. 

Spolkneme naštvání a snažíme se přežít další večer. Trávíme spolu čas buď v zajetí obrazovky nebo se bavíme o něčem bezpečném – o tom, jak se mají společní známí nebo co se dělo v práci. 

Přitom někde uvnitř už cítíme, že bychom se hrozně moc potřebovali bavit o tom, jak nám spolu je, co mezi námi nefunguje, co nám chybí a čeho máme ve vztahu až nezdravě moc. 

Ale i o tom, co se nám líbí, s čím jsme spokojení, o společných snech, vizích a plánech. 

Potřebovali bychom se bavit o svých pocitech, potřebách a přáních. Pěkně od srdce a do hloubky. Intimně a otevřeně. Beze studu a obav. Narovinu a přímo. 

Všichni chceme ty krásné a harmonické vztahy, ale k tomu je nutné začít s partnery komunikovat na mnohem hlubší a autentičtější rovině, než jsme zvyklí a než je možná všeobecně běžné. 

Dokud se budeme bavit povrchně, i naše vztahy budou povrchní a vyprázdněné … a dlouho nám hezké nevydrží.

2) Přebíráme a předáváme zodpovědnost za pocity 

Náš protějšek má blbou náladu nebo je nespokojený a my se hned cítíme zodpovědní. Hned cítíme stín viny, že za to můžeme a samozřejmě i nutkání to napravit. 

Nějak to udělat, aby se nezlobil nebo nebyl nešťastný a doma byl zase klid a pohoda. Jsme dokonale vytrénovaní v tom přebírat na sebe odpovědnost za pocity svých partnerů a partnerek. 

Věříme, že když uděláme svoje okolí šťastné, získáme lásku, uznání a pochvalu. Vnímáme, že za jejich pocity a emocionální stavy neseme plnou odpovědnost a jen naší vinou se náš protějšek trápí. 

Stavíme me se tak do podřízené role spasitele, který musí obětovat svou životní pohodu na oltář záchrany toho druhého. Navíc jsme pak velice náchylní k manipulaci ve stylu “něco si udělal/a špatně, já se cítím zle, když to ale napravíš, odpustím ti a budu tě mít zase rád/a”. 

Přitom každý je zodpovědný primárně za sebe a za svoje pocity. Zjednodušeně se dá říci, že každý si svoje pocity generuje hlavně sám ve svém nitru – jistě, s určitým přispěním svého okolí, ale zdroj je vždy uvnitř. 

Jen je samozřejmě pohodlné schovat ze někoho druhého s mantrou – on/a může za to, jak já se cítím, on/a to musí napravit. 

Nemusíme se pak zabývat vlastními pocity, když tím zaúkolujeme své partnery. Jen zapomínáme na to, že je tím od sebe odpuzujeme … a my se jen utvrzujeme ve svém neštěstí, protože z něj se můžeme vysvobodit jen my sami.

3) Ignorujeme svá historická emocionální zranění

Všichni chceme vztahy, kde si budeme rozumět, milovat se, důvěřovat si, sdílet a bavit se. Kde budeme naladěni na stejnou vlnu. Chceme blízkost a intimitu. A přesto většina vztahů je této představě docela vzdálená. 

Místo harmonie a blízkosti ve vztazích často vládnou konflikty a jakýsi chlad. Lehce pak uvěříme, že ty hezké vztahy prostě neumíme tvořit, nejsme pro to dost dobří nebo schopní a zkušení. Že nám něco bytostně chybí, abychom to zvládli. Jsme pak jen krůček od rezignace na svoje štěstí a smíření se s “nepříznivým osudem”.

Těch důvodů si najdeme celou řadu. A všechny jsou mylné. Nedaří se nám tvořit vztahy s velkým V především proto, že si v sobě nosíme celou řadu emocionálních ran a zranění, které jsme utržili někdy dávno i nedávno. 

No a které jsme vytěsnili do hlubin svého podvědomí a už se jimi nechceme nikdy zabývat. Jenže tím ono zranění nezmizelo, ale naopak den za dnem roste, sílí a čím dál více nás podvědomě ovlivňuje a brání nám v navázání hlubokého a důvěrného vztahu. 

Když jsme plní bolesti, automaticky si od lidí držíme odstup, nepouštíme je k sobě, nedůvěřujeme jim, máme strach, nejsme autentičtí, uvolnění a přirození … jen aby nám zase někdo neublížil. 

Jsme v permanentním bojovém nastavení, uzavíráme se do sebe a světu ukazujeme masku, za kterou se schováváme. Jsme super citliví ke kritice, aby ne – lehce se nás někdo dotkne a nás to hned bolí. 

A i když se nás někdo chce dotknout s láskou a něhou, bolí to často taky (kdo nevěří, ať se zkusí dotknout otevřené rány na těle) a proto to odmítáme. Uvnitř sebe se izolujeme.

Čili sami sebe dostáváme do pozice, ze které nelze budovat smysluplný vztah. Abychom mohli tvořit vztahy, po kterých toužíme, potřebujeme nejdřív zacelit svoje emocionální zranění. 

Takže aby naše vztahy vzkvétaly a vyvíjely se dobrým směrem, potřebujeme …

Převzít zodpovědnost za svoje emoce – tedy i za svou emocionální bolest a zranění. Začít tyto vnitřní rány uzdravovat.

Nevinit z toho partnera nebo partnerku, na druhé straně nepřebírat odpovědnost za zranění svého protějšku. 

A o tom podstatném, co zrovna prožíváme pak hovořit beze strachu a narovinu.

 - 11/14/2019
CA1A2369-0FDD-4A99-A319-BBEE40926E21

Podřízenost ve vztahu se nevyplácí

Mám rád les a rád do něj chodím s klienty pracovat. Jen si tak kráčíme lesní cestou i necestou a přitom se dějou tak velké a zásadní aha momenty a uvědomění, ke kterým by někde v rušném centru velkoměsta tak “lehce” docházet nemohlo.

I Jana měla ráda les a proto místo našeho setkávání bylo jasné. Téma, které si sebou přinesla se týkalo vztahů a hlavně toho, že opakovaně zažívala, že i když se sebevíc snažila, muži si jí nikdy ve vztahu nevážili, nerespektovali její potřeby ani přání, brali jí jako samozřejmost.

Úplně jednoduše řečeno – dříve či později na ní ve vztahu začali tak trochu kašlat.

Jana nejprve nabyla dojmu, že to je kvůli tomu, že dělá něco špatně, málo se snaží, málo o muže pečuje nebo ho nedostatečně uspokojuje. Jenže když už vyzkoušela snad úplně všechno a přesto nic z toho nefungovalo, když přečetla snad všechny moudré knihy o vztazích, ale její cíl byl vzdálený stejně jako na začátku, jí docvaklo, že řešení její životní situace možná nebude tak povrchní jak si myslela. 

Rozhodla se jít hlouběji a v tento moment jsme se setkali.

Vstoupili jsme do lesa a blížili se k rozcestí tří cest. Dvě vedli po rovince, zato třetí se poměrně strmě táhla směrem k místním kopcům. Jana udělala nejistý krok směrem k cestě vzhůru, ale pak se na mě tak zvláštně podívala a zeptala se – můžu?

A i kdyby se nezeptala, v jejích očích bylo vše. Strach, nejistota a prosba o mou validaci jejího rozhodnutí. 

Hned jsme se o tom začali bavit a záhy se ukázalo, že tahle “malá” situace vlastně velice trefně a přesně vystihuje celý její vztahový život. 

Často má strach se rozhodnout a udělat krok vpřed směrem, kterým chce. Třeba ve vztahu jasně říct, co a jak chce a nebo taky, co nechce a proč.

Často váhá, přešlapuje na místě a s prosbou o vedení a rozhodnutí se obrací na svého partnera. Nevěří si, že to sama zvládne nebo, že je její rozhodnutí správné.

Už na sebe zcela automaticky bere podřízenou roli s cílem svého muže nenahněvat a zavděčit se mu. 

Věřila, že když svému partnerovi nebude překážet, tak to on ocení a na oplátku jí zahrne láskou a pozorností. Bude k ní milý, pozorný, bude k ní vzhlížet jako k ženě a pečovat o ní jako o svou vzácnou květinku a především si jí bude vážit.

To bylo ve vyprávění Jany zásadní. Hodně moc chtěla muže, který si jí už bude konečně vážit a proto byla ochotná udělat opravdu dost.

Jenže …

Nikdo si nás nebude opravdově vážit, pokud z nás cítí, že se bojíme být sami sebou. 

A to byl přesně případ Jany. Na jednu stranu chtěla respekt a dělala pro to víc než dost, ale na druhé straně svým způsobem myšlení a chování způsobovala, že si jí žádný muž nemohl skutečně vážit.

Mohl jí mít rád, mohla ho přitahovat, mohl se vedle ní cítit dobře, ale nemohl jí respektovat  a ani nemohl brát vážně její potřeby a emoce.

Jana se bála být sama sebou. Vlastně měla hrůzu se uvolnit a povolit symbolickou uzdu, na které se držela. Bála se svobody a té nespoutané energie, kterou v sobě tu a tam cítila (ale vždy jí rychle zatlačila zpátky).

Někde v sobě totiž velice pevně věřila tomu, že kdyby byla sama sebou – tedy šla by vlastní originální cestou se vztyčenou hlavou – skončila by sama. A to by ještě nebylo to nejhorší. Také věřila, že místo uznání by sklízela jen kritiku i opovržení. Nikdo by si ji nevážil, nikdo by jí nerespektoval, nikdo by s ní nechtěl být. 

Když jsme tento její systém víry a strachu, který jí ovládal, začali pojmenovávat a rozmotávat, najednou měla příležitost spatřit, jak moc to je absurdní. Jak moc si tím škodí a bourá všechny možnosti vytvořit skutečně milující vztah.

Nikdo nás nemůže skutečně a hluboce respektovat, pokud z nás cítí, že se ve vlastním životě řídíme strachem.

Myslím, že onoho odpoledne v lesích kousek za Prahou Jana pochopila, že její skutečný problém není vztah s muži, ale vztah, který má sama k sobě. 

To ona si sama sebe nevážila, nerespektovala svoje potřeby, přání, rozhodnutí nebo sny, neposlouchala svou duši a když už zaslechla její volání, rázně jí umlčela a dál ignorovala. 

Tak moc potřebovala zažít pocit respektu a uznání od muže, až úplně zapomněla na sebe a na to, že když si nebude vážit sama sebe za to, kdo je a jaká je, nikdy nebude schopná dobrý vztah vybudovat.

Jenže jak si mohla Jana vážit sama sebe a mít sebe v úctě, když věřila tomu, že její podstata je ryze špatná a nedostatečná. 

To všechno byly bloky a brzdy, které Janě bránily v cestě za naplněným životem. A příčina samozřejmě neležela nikde jinde než v dětství v jejím vztahu s rodiči, v tomto případě hlavně s tátou.

Janin táta byl horník. Tvrdý, rovný a dobrý chlap. Jenže ke své dceři také dosti necitlivý. Přistupoval k ní stejně tvrdě jako k chlapům na šachtě. Asi věřil, že jen tak z ní vychová silnou a samostatnou ženu, která dokáže přežít v tvrdých dobách.

Jenže dítě není horník a nebo kus skály a tak tvrdá výchova z Jany neudělala ženu sebevědomou, ale spíše vystrašenou a bojácnou. 

Podvědomě měla pořád strach z toho, že by udělala něco, co by se tátovi nelíbilo a ten jí za to pořádně vyplísnil a dal jí jasně najevo, že ještě není dost dobrá.

Malá Jana si chování táty interpretovala jako důkaz, že je k ničemu, že ji nemá rád a nebude mít rád, dokud pro něj nebude ta dokonalá, co dělá vše správně. 

Svěřila se mi, že se mu jako malá ve všem chtěla podřídit s nadějí, že ji za to konečně ocení a pochválí. To jí pak logicky v dospělosti vedlo k tomu, že byla ve vztazích pasivní,v napětí a nepřirozená.  

Tento strach jí neustále zasahoval do života a v mnoha situacích negativně ovlivňoval. Model chování, který se naučila jako malá holka jí vydržel až do zralé dospělosti. 

A pokud by se ho nerozhodla změnit, tak by její život řídil do smrti. Naštěstí Jana se pro změnu rozhodla a bylo kouzelné jí sledovat, jak roste a troufá si čím dál tím víc. Jak mění postoj i vztah k sobě … i k mužům. Krok za krokem se z ní stávala ta silná a odvážná žena. 

Když jsme se pak bavili, čím přesně její cesta začala, tak mi řekla, že jednou večer si uvědomila, že už toho všeho má tak akorát dost. Že už to takhle dál nemůže ignorovat jako dřív a hrát se sebou hru, že se to samo nějak zlepší. 

Z frustrace a zoufání se tak zrodilo rozhodnutí svou situaci změnit. A také to změnila.

Tu samou příležitost máme všichni. Někdy stačí jen jedno jediné rozhodnutí a dokážeme vlastní život proměnit k nepoznání. A ani nemusíme, jako Jana, čekat až bude život nesnesitelně bolet … můžeme se rozhodnout okamžitě.

 - 11/11/2019
1AFEB55C-FA7E-4F0F-ABE7-64CFD130535B

O vztazích, které skončí dříve, než vůbec začnou

Nevěřím, že všechny vztahy, které se dostanou do krize, jdou zachránit a znovu do nich přivést lásku, důvěru a bezpečí. Za ty roky práce s lidmi jsem vypozoroval, že existují vztahy, o jejichž konci je rozhodnuto dávno před tím, než vůbec začnou.

Třeba jako Petrův vztah. Chodil s Libuší něco přes dva roky, když jsme se setkali poprvé, abychom se pokusili z trosek kdysi krásné romance vytvořit fungující svazek. 

Pověděl mi, že z těch dvou společných let bylo opravdu krásných jen pár prvních týdnů, možná měsíců. Pak se něco zvrtlo a to, co mezi nimi bylo hezké, se pomalu (ale jistě) začalo vytrácet. 

Prvotní zamilování vyvanulo a zbyla jim jen vleklá a únavná krize. Docela záhy mi bylo jasné proč, když mi o sobě Petr začal vyprávět stylem, že ví, že není žádný krasavec a není tak inteligentní jako řada jeho kamarádů. 

Že jistě není tak přitažlivý a charismatický jako jeden kolega. Vypadalo to, že se mě snaží přesvědčit, že není nic extra. Moc si nevěřil, nahlížel na sebe velice tvrdě a kriticky. Sám sebe shazoval a i proto měl velký strach, že skončí sám. 

Že ho žádná dobrá žena nebude chtít. 

A jak se při našem rozhovoru ukázalo, už to nebyl jen strach s pochybnostmi, ale plná jistota – žádná dobrá žena přece mě nemůže chtít, co by se mnou dělala? Proč by si vybrala zrovna mě?

Proto když Petr potkal ženu, která ho zaujala a přitahovala, stáhl se zpátky a o žádný kontakt se ani nepokusil. V jeho hlavě se okamžitě vyrojily myšlenky strachu a nedůvěry, jeho sebevědomí začalo klesat ještě víc. 

Mentálně paralyzovaný se snažil sám sobě namluvit, že tahle pro něj stejně není ta pravá. Určitě bude namyšlená nebo to bude nevěrnice. Jeho mysl plná strachu nad ním zvítězila. Samozřejmě doma v klidu a bezpečí si svou pasivitu vyčítal a sliboval si, že příště už do toho půjde … jenže když to příště nastalo, nic se nestalo.

Petr moc dobře věděl s jakou ženou chce být, jen si na ní netroufnul. Místo toho si vybíral takové, které vyhodnotil jako bezpečné a kterým nebude vadit být zrovna s ním. Potom se hrozně moc snažil sám sebe přesvědčit, že vše je úplně ideální, že spolu mohou být šťastní a všechno může perfektně fungovat. 

Místo reality začal žít v iluzi, kterou se snažil za každou cenu udržet při životě. První týdny nebo měsíce ještě sám sebe dokázal účinně obelhávat, že si vybral tu nejlepší možnou partnerku, jenže potom se vždycky objevily myšlenky a pocity hluboké nespokojenosti, které se jen stupňovaly.

Jeho duše mu tím dávala najevo, že je se špatným člověkem na špatném místě a svým vlastním hlasem ho nabádala ke změně. Poňoukala ho, aby se vydal se za voláním svého srdce. 

Najednou se ale v sobě dostával do neřešitelného vnitřního konfliktu. Sice už cítil, že je ve špatném vztahu, ale pořád měl šílený strach ho opustit a pořád chtěl věřit, že to půjde nějak spravit a bude to zase ideální, protože to by vyřešilo všechny jeho problémy. 

Petr je poctivej muž, takže se svůj konflikt snažil všemožně vyřešit, bohužel vždy s tím samým výsledkem – vztah se rozpadl. Teď už i on viděl paradoxy těchto konců – když cítil, že jeho partnerka už má všeho tak akorát dost a odchází, začal jí k sobě připoutávat, jen aby neodešla … i když už věděl a cítil, že ona pro něj není ta pravá (a on ten pravý pro ní). 

Ano strach je mocný čaroděj a když ho necháme, aby nás ovládal a řídil, zavede nás tam, kde se nám to opravdu nebude líbit. 

Vlastně všechny Petrovo vztahy byly už od počátku odsouzeny k záhubě, protože byly založené primárně na strachu, skrz který si zcela neomylně vybíral jen nekompatibilní partnerky, které by ho za jiných okolností vůbec nepřitahovali. 

Kdyby se nebál a zdravě si důvěřoval, vybral by si takovou, kterou skutečně chtěl. 

Tohle uvědomění (a následná práce na sobě) mu umožnilo svůj strach a nedůvěru začít řešit a úspěšně zpracovávat. Pokud vím, dneska jeho vztah vypadá úplně jinak než ty před lety. Dokázal poslechnout svoje srdce, odvážit se a aktivně si troufnout na jednu dříve “nedostupnou” ženu a podle všeho jim to klape. 

Ačkoli podobných vztahů existuje celá řada, jedno mají společné. Jsou plné vyřčených i nevyřčených konfliktů a jsou ze své podstaty předem odsouzeny k neštěstí a úpadku. 

Jsou vytvořené ze strachu, na strachu založené i udržované a kde vládne strach, důvěře a lásce se nedaří. V takovém prostředí se nemůže dobře žít nikomu, protože strach do vztahu přivádí a spojuje lidi, kteří se k sobě nehodí, neladí spolu a velice často, i kdyby se snažili sebevíc, ladit nikdy nebudou. 

Aby pak spolu mohli vydržet, musí rezignovat na svoje přání a sny a pasivně přežívat s někým, s kým být nechtějí. To je samo o sobě frustrující a tíživé, navíc pak takoví partneři vidí chyby a příčinu svého osobního neštěstí především u svého protějšku … kdyby se on/a změnil/a, zase by vše fungovalo.

Petr to dokázal změnit a věřím, že to dokáže každý, který se pro to rozhodne a bude na svém rozhodnutí poctivě a aktivně pracovat. 

Někde hluboko v sobě máme poměrně jasnou představu, s kým chceme být. Jen ten strach nám tento vnitřní obraz dokáže velice účinně zamlžit nebo překroutit. 

Cesta ke vztahu, který je životaschopný a blahodárný, vede skrz konfrontaci právě s vlastním strachem a pochybnostmi o sobě, protože naplňující život i vztah začíná tam, kde nad námi strach přestává mít kontrolu a moc. 

Všichni chceme mít dlouhodobě fungující a příjemné vztahy. Jen docela často podceňujeme prvotní motivaci a zacílení. Místo vlastního srdce se raději řídíme strachem. 

Dobrá otázka na nový začátek může být tato …

Kdybych neměl/a strach, koho bych si vybral/a?

Další články zde.
Příležitost zlepšit svoje vztahy zde.

 - 11/07/2019
4669783B-4862-48DB-A9F0-2BFD67723D0B

ZMETRA: Jak tři pánové vyzráli na svoje ženy

Bavili se tak tři pánové ve středním věku v metru o ženách. Seděl jsem naproti nim a byli tak hlasití, že je nešlo přeslechnout. Má zvědavost zvítězila nad mou vnitřní matkou, která mi říkala, že cizí hovory se neposlouchají. Promiň mami. Zaposlouchal jsem se a stálo to za to. 

Jak už to ve skupinách bývá, pánové si docela dobře notovali a společným jmenovatelem jejich hovoru byl pocit triumfu nad svými partnerkami a vztahy. Jak na to všechno lišácky vyzráli.

Opájeli se úžasným pocitem, že jim konečně jejich ženy daly pokoj a nic po nich nechtějí. Že to tak je daleko lepší, než když je předtím pořád něčím zatěžovali. Pořád po nich něco chtěli. 

Teď už je to naštěstí pouhá historie a doma je tolik vytoužený klid a pohodička. 

Pánové mají čas sami na sebe, jeden na lezení a druhý na svou kapelu. Třetí někde před Andělem vznesl nesmělou námitku, že jeho žena po něm sice už nic moc nechce, ale zato je nějaká divná. 

Jenže dva zbývající kolegové jeho obavy rozptýlili moudrou radou – neblbni, ty vole, buď rád, že máš klid. Vona se srovná.

Potom jsem už bohužel musel vystoupit, ale i tak jsem měl po cestě za prvním klientem dne o čem přemýšlet.

Co mě nejvíc zaujalo, byla ta ledová jistota, že když dá ve vztahu žena muži konečně klid a pokoj, nic po něm už nechce, že to je krok dobrým směrem a dělá to vztah jaksi lepším či snad snesitelnějším.

Věřím, že to je přesně naopak. Když dá ve vztahu žena muži ten bájný klid a nechá ho být, tak to s ním už nejspíše vzdala. Rezignovala. Přestala se snažit na vztahu pracovat, pečovat o něj. Přestala mít chuť vztah rozvíjet. 

Pravděpodobně protože se už delší dobu cítí vedle muže nedobře, přehlížená, neopečovávaná a braná na lehkou váhu. 

Takže pocit triumfu, který se zračil na tvářích oněch 3 chlapů z metra, spíše značil předzvěst konce vztahu. Minimálně jeho úpadek. Ze vztahu se pak stává prostředí nepohody, napětí a dříve či později i oboustranné frustrace a naštvání.

Vztah je ze své hluboké podstaty velice dynamický proces a aby se oba jeho aktéři cítili dobře, musí mezi nimi energie plynout. Ve formě emoční a mentální pozornosti, fyzických doteků, slov i jasných činů.

Pokud ovšem energie ve vztahu neplyne a delší dobu stagnuje a začíná zahnívat, podvědomě to jednoho nebo oba partnery nutí jednat, aby se do vztahu ona životodárná energie vrátila a znovu proudila. Každý se o to poté pokouší svým způsobem. Někdo vyvolává hádky, někdo vymýšlí výlety a někdo třeba začne flirtovat s kolegou.

Takže onen bájný klid, jak ho často chápeme my, často není nic jiného než pouhá rezignace a ponoření se do bezmocné skepse – nejde to změnit, lepší to už nebude. Prostě to člověk vzdá a snaží se vztah tak nějak přežít. 

Někdo v tomto dokáže přežívat dlouhé roky, klidně i desetiletí. Někomu dojdou nervy dříve a ze vztahu odchází. V našem případě se pravděpodobně stane, že si žena jednoho dne prostě sbalí svůj kufr a za svitu Slunce odejde. 

A možná to pro ní nebude zase tak těžké, protože někde uvnitř v sobě už odešla dávno. Jen potřebovala ještě nějaký čas, než se přidá i její tělo.

A tak to je ve vztazích často. I když máme pocit, že je všechno úplně v pořádku, že už nemusíme nic moc dělat, že jsme na to už vlastně vyzráli a zvítězili, tak ve skutečnosti jsme na pokraji velké prohry a řítíme se do průšvihu. 

Jen proto, že nejsme schopni situaci správně vnímat a cítit a sami sebe obelháváme iluzí “klidu a pohody”. Jsme oslepeni vlastními vnitřními problémy, strachem nebo prostou lhostejnou pohodlností a tak nevidíme a nevnímáme.

A jak to máte, pánové, se vztahy vy? Chcete klídek a pohodičku? Nebo je váš vztah místo plné dobrodružství a energie?

Chcete to umět lépe?

 - 11/05/2019
C01FDAC4-AA7B-45B1-97D2-F23686A3F5BE

Cesta k mužské síle – Velké Finále

Kdo už nějakou dobu čte moje články, ví, že tam kde skončil minulý článek – ZDE k přečtení – nemohl skončit celý příběh. Dnes bych ho rád rozvinul a prozatím i uzavřel. 

Budu opět v první osobě tlumočit Honzu a na závěr přidám svůj komentář.

Čas plynul. Občas rychle, občas hrozně pomalu a já postupně zapomínal. Síla prožitků a uvědomění se vytrácela. Někdy jsem měl pocit, že o to všechno přicházím a pozvolna se vracím do starých kolejí. 

Nebyl jsem rád, ale neuměl jsem s tím nic moc dělat. Jak si udržet aha moment a jak ho neustále podporovat mi bylo záhadou, ale asi to tak mělo být, protože i tak se to nevyvíjelo úplně zle. 

Začal jsem meditovat a psát si deník. Hlavně abych si utřídil myšlenky a byl v kontaktu sám se sebou. Musel jsem se to stále učit. Měl jsem pořád tendenci od sebe uhýbat, pořád se zaměstnávat kde čím, pořád emočně a duševně prokrastinovat. Třeba se zabývat pocity lidí v mém okolí.

A když už se celá situace s koněm začala propadat někam do zapomnění, vynořilo se něco jiného. 

Hrozně rychle a intenzivně …

Vždyť ten kůň není žádný kůň. Je to můj otec. 

Ještě teď, když si na to vzpomenu, naskočí mi husí kůže. S mámou máme dobrý vztah, ale s otcem ne. Myslel jsem, že už to mezi sebou máme vyřešené a nebude mě už dál otravovat, ale jak se ukázalo, byl jsem bláhově a nebezpečně naivní.

Je už sice přes 13 let mrtvý, ale teď se zdálo, že mně ovlivňuje i ze záhrobí. Byl pro mě vždycky spíš zátěž a řadu let jsem si přál, aby mě už nechal být, nechtěl jsem s ním být, nechtěl jsem být jeho syn. Nejraději bych ho ze svého života vymazal. Však ono by to bez něj bylo lepší.

Jenže pak umřel. Pil jak Dán. Pamatuji si na ty dávné večery plné strachu, v jakém stavu zase přijde a jak se k nám bude chovat. Máma občas dostala nějakou tu facku. Když jsem byl větší, tak i já.

Hrozně jsem se za něj styděl a nechtěl být jako on. Chtěl jsem být lepší. Dobrej chlap. Takovej rytíř, který bude hodný a bude dělat věci správně. Bude hodný na mámu a všechno příkoří jí náležitě vynahradí. 

A pak bude hodný na všechny ostatní ženy za všechny hrubiány na celém světě.

Není lehké si to přiznat, ale pořád chci být ten hodný chlápek, který dokáže každou ženu zachránit … bohužel i za cenu vlastního sebezničení.

Když se na to dívám s odstupu, vlastně to celé dává smysl, čím víc jsem téma otce ignoroval a odkládal, čím víc jsem sám sobě namlouval, že to mám vyřešené, tím tvrdší náraz na mne čekal. Onen zážitek s koněm mi to jasně ukázal.

Ač mrtvý, je ve mně stále až moc živý.

Vůbec se mi do toho nechtělo a zkoušel jsem se tomu vyhnout, ale bylo to čím dál tím těžší. Ač jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem ze sebe otce vypudit. Jakoby by ve mně byl už navždy vrostlý jako moje nedílná součást. 

Jen při pomyšlení na to, že ho někde uvnitř sebe mám, se mi dělalo špatně. Běž do hajzlu … mi jelo hlavou ještě dlouho poté, co jsem se vrátil k sobě. 

Jenže on nešel. Pořád tam byl a mě došlo, že nikdy nezmizí. Bude tam napořád. Čím horší vztah k němu budu mít, tím horší vztah budu mít k sobě a ke všemu, co mne dělá mužem. K vlastní mužské energii i síle. 

Měl jsem problém. K sobě jsem chtěl mít hezký vztah, ale k němu ne. Vždyť si to nezasloužil. Nestaral se, svoje zoufalství utápěl v kořalce, bylo mu všechno jedno a já bych mu to měl najednou odpustit? To tak. Jen ať si to vyžere taky on, ať pochopí, jak nám všem ubližoval a ať taky trochu trpí. Třeba mu to pak dojde a polepší se.

Tak jsem se do svých mentálních procesů a veletočů ponořil, až jsem se v nich skoro utopil. Naštěstí jen skoro. Myslím, že mi ty meditace pomohly udržet hlavu nad vodou. Když jsem se na svoje myšlenky díval s odstupu a co nejvíc nezaujatě, věděl jsem, že mám průšvih. 

A že se netýká otce, ale mě samotného. Fakt jsem ho neměl rád, chtěl jsem se mu svým způsobem pomstít a potrestat ho a jakékoli uzavření míru s ním nepadalo v úvahu. 

Do téhle chvíle mi to přišlo plně legitimní, teď jsem ale začal chápat jak šílená moje touha a snaha byla.

Došlo mi, že ubližuji primárně sobě, že trestám jen sám sebe a že to není až tak otec, kterého v sobě potlačuji, ale jakási moje bazální část, kterou odmítám a mám z ní hrůzu. 

Vzpomněl jsem si na dětství a na všechny ty momenty, kdy šla z táty hrůza, kdy jsem byl jeho výbušnou a nekontrolovatelnou energií paralyzovaný. Tenkrát jsem si pořád opakoval, že takový nikdy nesmím být. 

A taky se mi to povedlo. K mojí škodě. On byl zuřivý býk, já jsem hodný beránek. Co je lepší? Nevím, oběma nám je možná někde uvnitř hodně podobně – blbě. Jen on svůj útěk řešil skrz alkohol a já mám zase svoje způsoby. 

Otcem jsem hluboce opovrhoval, byl to pro mě slaboch všech slabochů. Skoro jsem ho až nenáviděl, bytostně jsem ho v sobě odmítal. Povyšoval jsem se nad něj a ostentativně ho ignoroval. 

To celé s iluzí, že mu tím vracím peklo, které jsem s nim musel zažít. A taky jsem věřil, že jen bez něj mohu být dobrý a silný chlap. Pan Správný. 

Docela to se mnou zacloumalo, protože přese všechno mě něčím hrozně moc přitahoval. Až hypnoticky. Nemohl jsem na něj nemyslet. Nepřehrávat si v sobě všechny ty mentální a emoční filmy, kde měl hlavní roli.

Když odezněla ta první a hlavní vlna nenávisti, žaloby, vzteku a hněvu, bylo mi to všechno hrozně líto. Litoval jsem jeho i sebe, i celou rodinu. Vlastně jsem mu chtěl pomoci a šíleně mě deptalo, že on o ní nestál. 

Sám sobě pomoci neuměl a neuměl pomoc ani přijmout. Bože jak on mě štval.

Pod lítostí byla bolest. Skoro až nekonečná bolest, kterou jsem v sobě někdy hrozně dávno výborně zabetonoval a skryl, abych se s ní už nikdy nemusel setkat. To, že tam pro mě nebyl, když jsem ho nejvíc potřeboval a když mě bil v momentech, ve kterých jsem potřeboval obejmout a podpořit. Bolelo to jako máloco předtím. 

Jenže po tom všem, čím jsem si teď prošel, se ta bolest zdála poněkud snesitelnější. Nějak lépe jsem jí uměl prožít a dát jí v sobě prostor. Je fakt, že jsem se se sebou naučil lépe pracovat, ale taky v tom určitou roli sehrál fakt, že na další vzdorování a potlačování jsem byl už prostě moc utahanej.

Bylo to pár dnů, ve kterých jsem chodil jako tělo bez duše. Jen tak při chůzi na ulici mě něco dojalo tak, že jsem se rozbrečel.Nelíbilo se mi, že jsem takhle naměkko, ale vůbec jsem to nemohl kontrolovat. 

Teď už vím, že to bylo dobře, kdybych své emoce mohl kontrolovat, potlačil bych je jako tolikrát předtím. Nikdy bych si je nedovolil prožít a nikdy by se ze mě ta obří tíže a napětí nezačalo odcházet.

Nebyl bych tak volný jako teď. 

Ani teď nemohu říct, že jsem s tátou úplně v míru a úplně usmířený. Pořád to bolí. Pořád jsem na něj naštvanej. Pořád se zlobím. Už ne moc, ale pořád je to tam. 

Jsem ale moc rád, že už před ním tak moc neuhýbám. Dokážu se na něj v sobě tak nějak líp a víc podívat. Už v něm nevidím temného démona, ale člověka. Jasně – plného chyb a slabostí, ale člověka. Věřím, že s člověkem už můžu navázat lepší vztah než by to kdy šlo s démonem.

Při pomyšlení, že ho mám v sobě, už tak nepanikařím. A občas se mnou lehce zacloumá i tichá vděčnost, že ať byl jakýkoli, i díky němu tady jsem. Bez něj bych tady jednoduše nebyl, neměl ženu ani syna. To je jednoduchá matematika, i když je pro mě pořád tenhle vzoreček někdy sakra těžký.

Něco se ve mně hnulo a uvolnilo. A cítím, že jízda pořád neskončila. Něco se pořád uvolňuje. Už mě tak netíží staré břímě, cítím se svobodnější. Občas se přistihnu, jak mě jen tak baví dýchat. Užívám si něco tak banálního jako nádech a výdech. Prostě při tom cítím štěstí.

A síla? Ještě se necítím jako Superman, ale cítím se dobře sám se sebou a sám v sobě. Tu a tam dokážu vystupovat s nepoznanou odvahou a energičností. Jo ta síla tam někde je a hledá si cestu, jak se projevit. 

Vlastně i syn se na mě, řekl bych, dívá jinak. Dokonce se mi zdá, že ke mně víc vzhlíží. Asi se i zklidnil a cítím, že jsme víc parťáci. Z toho mám úplně tu největší radost. 

Se ženou se toho změnilo taky poměrně hodně. Už s ní nemám takový strach mluvit o sobě, pocitech a našem vztahu. Víc s ní mluvím, otevírám se jí tak, že mě to někdy překvapuje. 

Občas se zatajeným dechem čekám, jak na moje obnažené srdce bude reagovat. Zatím dobře. Je prostě skvělá. Už na mě ani tak moc nedoráží jako dřív, asi víc rozumí, čím procházím a kdo vlastně jsem. Taky dobrý.

Pořád myslím na toho černýho koně od Pardubic. Pořád myslím na tátu a je mi dobře. Dík.

Můj komentář:

Tak to chodí a nějak tak vypadá cesta k vnitřní síle. Cesta k celistvé a žité mužské síle. 

Skrz přijetí táty, ať už byl jakýkoli. Dokud s ním nebudeme mít narovnaný vztah, nebudeme se nikdy moct svojí síly dotknout naplno a ani naplno rozvinout svoje sny a potenciál. 

Skrz bolest a strachy, ať už jakkoli velké nebo na první pohled děsivé až nepřekonatelné. Dokud nezačneme se svými strachy pracovat, budou nás okusovat zaživa a osekávat nás jako sochu … až z ní zbyde jen pahýl a pomník padlého sebevědomí.

Skrz odvahu postavit svým stínům, potlačeným emocím a vlastní pohodlnosti, která nám tak často sladce našeptává, že už máme hotovo a nemusíme na sobě pracovat. 

Dokud se budeme bránit vlastním pocitům a citlivosti, nikdy nebudeme schopni svou sílu skutečně cítit a projevovat ji. Hrozná škoda potkat chlapa, který sám sebe necítí a vlastně si to ani nechce přiznat a sám před sebou kličkuje jak zajíc.

Podobnou cestou jsem už provedl celou řadu chlapů a vždycky to stálo za to. Žádný toho ještě nelitoval. Na úplný závěr chci poděkovat všem chlapům, kteří se na tuto cestu vydali, všem jejich partnerkám, které je podporovali a podporují. 

A hrozně moc chci podpořit ty, kteří už čas od času slyší volání svojí duše, ale ještě váhají nebo se toto volání snaží ignorovat. Nestůjte si v cestě a pojďte do toho.

Jednou si poděkujete.

Pro ty, kteří chtějí ….

 - 11/04/2019
AA3B6E4F-EBA8-48CF-95EE-F7EBB26578A6

Cesta k mužské síle – část první

Dnešní článek vnímám jako oslavu a poděkování všem, kteří se na sobě rozhodli pracovat a z této cesty i přes občasné zaškobrtnutí neuhnuli. Nejen, že děláte lepším svůj život, ale i životy svého okolí. Takže i náš všech i můj. Díky.

Následující řádky jsou volným přepisem povídání s mým klientem (s jeho svolením). 

Bylo další sobotní ráno,  vstal jsem jako vždycky brzy a o mnoho dříve, než moje žena se synem. Hned po probuzení jsem cítil napětí, což nebylo nic nového. Pod tlakem a svázaný jsem se cítil už delší dobu. Práce, žena, děti. Výkon, výsledky, hlavně neselhat. Taková ta klasika.

Jenže o víkendech se moje napětí vždycky stupňovalo. Nevěděl jsem co se svým časem, možná i životem. Když k tomu přidám celé dva dny volného a společného času s rodinou – nikdy bych si to nepřiznal, ale je to tak – dostával jsem se do lehké paniky. 

Co mám dělat? Co bych měl dělat? 

Upřímně – můj velký cíl byl, aby se se mnou moje žena cítila dobře a vnímala mě jako kvalitního muže. Aby ke mně vzhlížela s úctou a respektem. No a k tomu jsem samozřejmě potřeboval být ten, který ví a který vždy udává správný směr. Nemohl jsem přece ukázat slabinu nebo to, že jsem tak trochu ztracený a nevím.

Takže tak ležím v posteli, vedle mě moje žena a ve své postýlce můj syn. A já se fakt usilovně snažím vymyslet, co budeme o víkendu dělat. Jak strávíme sobotu, aby to bylo v klidu a dobré. 

Napadlo mne, že pojedeme na výlet. Našel jsem pár míst a hurá, mám splněno a hotovo. Vytvořil jsem program, udělal plán i zábavu pro všechny. Tohle nemůže špatně dopadnout, řekl jsem si. Vzbudil se syn, pak žena a hurá na výlet.

Naštěstí bylo fakt krásně. Jeden z těch dnů, kdy se léto ještě nehodlá vzdát a podzim se ještě plně nepřihlásil o slovo. Vyrazili jsme a asi po 50 kilometrech jsme projížděli kolem farmy s koňmi. Jakmile zvířata spatřil synek, zaržál na nás – stůj stůj, chci koně, stůj.

Nakonec proč ne, aspoň se protáhneme. Zastavili jsme u krajnice a on za nimi okamžitě vyrazil. A my rodiče ve spěchu za ním. Když jsme k nim doklusali, chvíli jsme se na dálku navzájem okukovali. Pak se několik z nich oddělilo od malého stáda a vydali se k nám.

Prvotní čistá radost synka z blížících se koní. Bylo zvláštní jí sledovat. Jak z nich byl nadšený, smál se a snažil se napodobit zvuk, který koně vydávali. Moje žena si na louce začala sbírat květiny a já se přistihl jak tam stojím jak prázdná láhev na pultu.

Kůň, ze kterého byl můj syn úplně vedle, byl pro mě jen “další blbý zvíře” a kytky, které očarovaly mou ženy, pro mě byly jen “další blbej krám” do našeho už tak přeplněného domu.

Chvíli jsem se znuděně díval na koníky a když synek odběhl za mámou vyprávět jí o tom, co právě zažil, vytrhl jsem ze země pár trsů trávy a podával je přítomnému vraníkovi. S povděkem je ode mne přijímal a klidně se na mě díval.

A já byl strachy bez sebe. Ne nebyl ten stejný strach, který znám. Tohle bylo jiné. Když jsem mu podával trávu, měl jsem hroznej strach, aby mě nekousnul. Aby na mě nezaútočil. Stál jsem tak jako přikovaný a s mým tělem se něco dělo. Jako bychom s tím koněm na moment navázali nějaké zvláštní spojení. Intenzivně jsem ho vnímal celým tělem. Jeho klid, jeho sílu. Statné velké zvíře, ze kterého jsem byl podělanej až za ušima.

A i když jsem si říkal, že to je jen “další blbej kůň” a ne nějaký tygr, vůbec to můj strach neumenšovalo. 

Stál jsem tam ochromený vlastním strachem a přesto mě ten kůň něčím hrozně moc přitahoval. Dokonce jsem na chvíli věřil tomu, že do mě vidí. Úplně totálně a hluboko a když uviděl můj strach, tak odešel. Přestal jsem ho zajímat nebo bavit. Nevím. 

Zpátky k autu jsem odcházel jako v tranzu. Zbytek výletu proběhl standardně. Příroda, památka, restaurace a domů. Doma taky klasika. Vlastně všechno se zdálo být úplně stejné, jen já jsem nemohl na toho koně zapomenout. Vryl se mi do mozku a já se ho nemohl zbavit. A možná jsem ani nechtěl. 

Pořád se mi honilo, čeho a proč jsem se tak bál. Ležel jsem v posteli a začalo mi to docházet. Vždyť já tenhle strach moc dobře znám. Mám strach ze spousty věcí, ale nějak podvědomě pořád čekám, odkud a od koho může přijít nějaký útok nebo výpad. Už nějak dopředu očekávám nebezpečí a mám permanentní pocit, že vlastně kdekoli na mě může číhat nějaké ohrožení.

Popsal bych to následovně – snažím se být ve střehu. Jenže až teď mi došlo, že to není dobré a výhodné. Že přesně tohle mě pak dostává do tenze a napětí. Těžký se v tomhle uvolnit a vnímat život jako něco, co si můžu do plna hrdla užít.

Proč jsem z něj měl takový strach?

Tam v posteli v půl třetí ráno mě napadlo, že jsem vlastně neměl strach z koně jako takového, ale z té jeho síly, kterou jsem z něj cítil a z toho klidu, který vyzařoval. Uvědomil jsem si, že právě tuto nefalšovanou a opravdovou vnitřní sílu vnímám jako velké ohrožení.

A toho, kdo touto silou oplývá vidím automaticky jako někoho, kdo vůči mně svou sílu a energii ve zlém použije a zneužije. Vůbec mě nenapadlo, že by ji ten “někdo” vůči mne nepoužil, že by si ji nechal pro sebe nebo že by ji dokonce využil jakýmkoli způsobem pro moje dobro. Jediné, čím jsem byl zaslepený, byl strach, že mohu být napaden a je už jedno jestli emočně, verbálně nebo fyzicky.

U toho celého přemýšlení mi nebylo úplně dobře. Přeci jen tohle si přiznat není úplně to, co bych rád dělal o víkendu v noci. I tak jsem ale cítil, že už nebylo cesty zpět. Něco se rozjelo a já byl jak surfař na obří vlně. Kam mě zavede? Nevím. Ale za tu jízdu to stojí. Asi. Snad.

To co mě ale bolelo nejvíc, přišlo na samý závěr. Uvědomil jsem si, že já toho koně mám někde hluboko v sobě. Nemám strach z jednoho určitého koně od Pardubic, ale sám ze svojí síly a mužské energie. Mám strach ze své mužské podstaty. 

To já jí v sobě vnímám jako nebezpečnou, zraňující a ze všeho nejvíc ohrožující. Asi proto sám sebe celoživotně potlačuju. Snažím se žít tak nějak bez ní. 

Zkusil jsem si toho koně v sobě jen představit a hned jsem dostal úplně ten stejný strach jako tam na louce. Přitahoval mě, ale měl jsem z něj hrůzu. Co s ním budu dělat? Nechci ho. Nechci ho vidět, slyšet. Nechci ho cítit. Chci žít bez něj. Však ono to nějak musí jít. 

Po tomhle mentálním kolečku jsem si uvědomil, že tohle fakt nepůjde. Že ho mám v sobě na furt a asi tam už zůstane. Dobře no. Tak jak ho zkrotit, aby byl poslušný, mírný a 100% bezpečný?

Po téhle myšlence se mi udělalo fyzicky špatně, na chvíli jsem myslel, že se pozvracím. Vždyť přesně tohle dělám celý život. Hlavně být ten hodný, správný, kladný hrdina, mírný a v nejlepším případě vždy a všude příjemný. Za žádnou cenu divokého vraníka nepouštět ze zajetí na svobodu. Jen bůh ví, jaké škody by to napáchalo.

Musel jsem na chvílí na vzduch, byl toho už na mě moc. Tam mě napadlo, jak to co nejlépe a nejrychleji vyřešit. Jak se s tímhle vnitřním vraníkem spřátelit a cítit ho, vnímat a čerpat z něj. Nevím. Cítím mezi námi propast nebo zeď. 

Nemůžu za ním a on nemůže za mnou. A taky proč on by chodil za mnou? Za někým, kdo je z něj celý nesvůj, vystrašený a jasně ho odmítá. 

Docvaklo mi to. Nebylo to nic nového, ale tak nějak odjakživa jsem v sobě vnímal nějaké slepé místo. Jako by někde hluboko uvnitř mě bylo něco, co necítím a k čemu se nemohu dostat. Jen občas ve snech, když se mi zdálo, že utíkám dovnitř různých hradů nebo jeskyní a někdo mě honí. 

Při tom celém úsilí, jak to udělat, aby byl můj kůň živý a silný a poté tedy i já, mi došlo, že moje motivace k tomu se s ním spřátelit a být v harmonii a míru je, aby mi dal pokoj a neotravoval mě. A abych mohl zase dál žít bez něj.

Prostě všechno, co moje hlava vymýšlela, spělo k tomu samému – abych se svým vraníkem nemusel být v kontaktu. Takovéto – dobře, nechám tě být, postarám se o tebe, ale ty už mě nech probůh na pokoji. Nech mě být. 

Cítil jsem se jako v pasti. Nevěděl jsem jak dál. Měl jsem na sebe hrozný vztek. Pnutí uvnitř se mě stupňovalo a já se cítil, jako bych měl každou chvílí prasknout.

Pak se stalo něco zvláštního. Jakoby se moje podvědomí otevřelo, jakoby nějaká moje podvědomá přehrada praskla a tok myšlenek a uvědomění se na mě valil. 

Jako bych se díval na film, kde jsem byl já takový antihrdina. Najednou jsem rozuměl tomu, proč mi nejde být uvolněný, otevřený, přirozený a autentický. Proč mi nejde být sám sebou.

No jasně – abych toho byl schopen, musel bych ze všeho nejdřív mého “nebezpečeného” vraníka pustit na svobodu a to nešlo. Být sám sebou znamená totiž být i tímhle koněm. 

Konečně mi doteklo, proč mi celý život chybí určitá chlapská sebejistota a sebevědomí, pocit úspěchu a pocit toho, že jsem dobrý a silný. Proč jsem se málokdy cítil opravdicky živý a plný energie. 

Proč mám v životě málo radosti a kopu starostí. Místo odvahy se do věcí pouštět naplno jsem spíš unavený a pasivní. Což si pak samozřejmě vyčítám. A tak pořád dokola.

Proč mě pronásleduje delší dobu takový podivný pocit odpojení a obrovská hrůza z toho, že bych se měl na to “něco” napojit a cítit to. Teď mi to konečně dává smysl.

Proč mi často ženy, po kterých jsem toužil, připadaly nedostupné a já pro ně nedostatečně dobrý a taky proč jsem je vždycky dříve či později přestal přitahovat, i když jsem se snažil na 110%.

Stál jsem u okna a hlavou se mi honilo snad tisíc myšlenek, moje tělo se bouřilo, byl jsem unavený, ale i velice energetizovaný. Hlava se mi skoro zavařila. Jak to změnit? Přes všechno vymýšlení jsem stejně na nic kloudného nepřišel.

Můj vnitřní odpor k tomu se s touhle mužskou energií v sobě spojit byl moc velký. Aby ne. Celý život jsem ho posiloval a trénoval se v tom odmítat sám sebe i svou sílu. Během víkendu to asi nezachráním. Byl jsem naštvaný a zklamaný.

Došlo mi, že to musím nechat plynout. Vůbec přijmout holou situaci a stav, ve kterém jsem teď. Přijmout to, co je tady a teď s vlídností a pokorou. 

Usilovným vymýšlením a překotnou snahou se ke svému cíli nedostanu. To bylo lepší. Byl jsem víc v klidu a uklidnil jsem se. Ok mám strach, cítím odpor a zároveň jsem koněm fascinovaný a chci k němu blíž. A i když mi to teď nejde, neznamená to, že to nepůjde v budoucnu. Nějak mi tomu jde už lépe věřit než před chvílí.

Každý den malý krůček a půjde to. 

Ok nevím, jak na to. Chci to hrozně rychle vymyslet, abych už byl v cíli. To nefunguje. Dobře. Nic se neděje. To důležité je mít koně na paměti a neuhýbat před ním, vracet se k němu. Asi to půjde zpočátku dost opatrně a na distanc, ale věřím, že se ledy mezi námi prolomí. 

On mi dovolí si na něj sednout a já si dovolím ho osedlat. Budeme dva a postupně se staneme jedním. Vím, že mě čeká ještě hodně práce a tohle je jen začátek. I tak to je dobrý.

Slovo autora: Tak to bychom měli. Bylo to tak fascinující povídání, že bych o něm mohl psát ještě hodinu, i tak ale cítím, že to takto stačí. V dalším článku se pokusím celou situaci i její průběh a příčiny rozebrat více do hloubky a s odstupem ze svého podhledu. Třeba proč a jak takový strach ze své síly vzniká. Už teď se můžete těšit. 🙂

Více článků ZDE.

 - 10/22/2019
7477B3A1-ACCF-40CF-8D39-1DF38020D1BB

Kauza Greta Thunberg aneb proč za ní stojím

Dneska ráno jsem viděl její emotivní prohlášení na půdě OSN. Bylo to naléhavé, bylo to ostré. Pro nás lidi z postkomunistických zemí, kde se oceňovalo mlčení a tichá lhostejnost, to bylo možná trochu “moc”. 

Mně se to ale líbilo, bylo to živé a bylo to ze srdce. Greta má pravdu. Nekonečný růst nás nespasí, to není východisko, to je příčina stávajícího stavu. Generování a držení pořád většího množství peněz nás také nezachrání. Peníze se nedají jíst, dýchat ani pít. 

A ani Greta nás nezachrání. Ona není spasitelka a ani se do této role samozvaně nepasuje. Jen svým způsobem bije na poplach. A na poplach se nebije potichu a velice klidně a umírněně. To by na něj nikdo nereagoval. 

Když vám hoří dům, nepíšete doma v klidu uhlazený a hyperkorektní email. Spíš vyběhnete ven a seč vám budou síly stačit budete volat o pomoc – hasičům, sousedům, prostě všem, kteří vám budou schopní pomoct. 

Přesně to dělá i Greta. Dan Přibáň napsal, že Greta je jako blikající kontrolka v autě, “jen” nám oznamuje, že máme velký problém, který bychom měli řešit. A naše vztekání a posměch nám naše auto fakt neopraví.

Ještě v tom celém vidím druhou rovinu. Při mojí terapeutické a koučovací práci s lidmi se s tím setkávám neustále. Proto mě nepřekvapuje, že se Greta pro tolik lidí stáva nepřítelem, na kterého směřují svou frustraci i nenávist. 

Ve vztazích to je nejpatrnější. Představte si vztah dvou lidí. Jeden z dvojice (třeba žena) je tak nějak zvyklá pořád ve vztahu ustupovat. Chybí jí zdravé sebevědomí a neumí si vymezit hranice, neumí říct jasně – tohle jsem já, tohle chci a tohle nechci – a pak si za tím pevně a s láskou stát. 

Muž to samozřejmě velice dobře vnímá a ví. A možná i kvůli tomu do vztahu šel – má pohodlí, nemusí se přizpůsobovat, nemusí hledat společnou dohodu, může ignorovat, přehlížet a plýtvat časem i energií. Nemusí se moc o vztah a ženu zajímat a s péčí starat … i tak to nějak bude fungovat.

A ona to beztak nějak ustojí a vydrží. 

Jenže pak se něco stane. Žena už nemůže dál ustupovat, už se nemůže dál a dál přizpůsobovat, už se nemůže nechat dál přehlížet. Její duše je tak plná bolesti a zklamání, že řekne dost.

Začne se hlásit o slovo, začne si dobývat svoje místo na slunci.

A ta nesebevědomá žena se začne měnit, začne na sobě vnitřně pracovat, začne si uvědomovat svou hodnotu, začne vidět a cítit svoje přání a svoje hranice. Její sebevědomí začne růst a najednou si ve vztahu bere svůj dlouho potlačovaný hlas zpátky. 

Začíná tedy jasně a svobodně vyjadřovat, co se jí nelíbí, co se jí líbí, co chce a co nechce. Najednou už tam není ten uťáplý človíček, ale člověk poněkud sebevědomější, který se má už natolik rád, že už si prostě nemůže nechat dál ubližovat a setrvávat ve vztahu, který je prázdný a nenaplněný. 

Jenže její partner to vůbec nevítá s nadšením. Vůbec se neraduje, že žena vnitřně zesílila, dospěla, stala se sebevědomějším člověkem a ví, co chce. 

Jediné co cítí, je strach. Strach ze změny, kterou proměna partnera automaticky klade i na společný vztah. Najednou se staré pořádky a jistoty začínají bortit. Ve vztahu začíná nějaká nová éra, která se všem ne úplně líbí. 

Proč? 

Není lepší být ve vztahu s někým, kdo je autentický, silný, sebevědomý a pevný v kramflecích? Není život s takovým člověkem po boku dobrodružnější a lepší jízda? Je. Ale tohle vědomí a nabídka kvalitnějšího života i vztahu je přehlušená strachem. 

Protože aby takový muž akceptoval změnu své ženy s nadšením a začal se aktivně a s chutí podílet na společné práci na nové úrovni vztahu, kde budou mít šanci být oba dva více spokojení a naplnění, musel by nejprve udělat nějakou vlastní vnitřní změnu. 

To znamená, musel by otevřít nějakou svou 13. komnatu a musel by se setkat se svým vnitřním strach a zapracovat na něm. Musel by začít pracovat sám na sobě, musel by mít chuť na sobě vůbec pracovat a vnitřně se rozvíjet a růst. 

Dokud se k tomu sám neodhodlá a nezačne na sobě pracovat s ochotou se vnitřně proměnit, jeho žena pro něj bude jen zdrojem problémů a tak trochu nepřítel, kterého je potřeba srazit na kolena a vrátit vše do starých kolejí. 

A tak se bude všemi možnými způsoby přicházející transformaci svojí družky zpomalit nebo i přímo zvrátit, aby se vše vrátilo tam zpátky – do starých dobrých časů, kdy si moc nevyskakovala a mě bylo docela fajn … 

Jenže mu uníká jeden podstatný fakt – minulost je mrtvá, už se tam nejde vrátit, jde jen jít dopředu. Buď využije šanci a půjde tam se svou ženou nebo tam ona bude kráčet sama, případně s někým jiným. S někým, který nebude snahu o zlepšení vztahu sabotovat a posměšně shazovat. 

Při práci s klienty vídám obě varianty. Jeden z partnerů začne růst a sílit a ten druhý takovou změnu dlouhodobě odmítá, shazuje a vztah pomalu chřadne a pak se rozpadá. 

Nebo také přes první záchvěv strachu a paniky se partner na změnu svého protějšku začne ladit. Nebouje s ní, ale naopak se inspiruje. Začne se zaměřovat do svého nitra, tam na sobě pracovat a společnými silami tvoří velké dílo. Velký vztah. Myslím, že přesně v téhle situaci jsme. 

Ti, kdo na Gretu nejvíc útočí a nejvíc se jí snaží (pod)vědomě ponížít a urazit, jsou ti, kteří mají největší strach z nastávajích změn a ze změn, které budou muset udělat v sobě a ve svém životě. 

Při tom ona nám jen ukazuje, jak moc nezdravý vztah máme k přírodě a pokud nezačneme dělat změny teď hned, vypadneme z kola ven. Země si bez nás poradí, my bez ní ne.

Více článků ZDE.

 - 10/22/2019

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena