Hledáte guru a spasitele? Přestaňte, nezachrání vás

Dlouhé roky jsem hledal jen jednu “věc”. Spasitele. Mocnou postavu, která by mi pomohla. Lépe řečeno – která by vyřešila moje problémy nebo mi alespoň poskytla funkční a osvědčený návod, jak je jednou provždy překonat. Hledal jsem zachránce, který by převzal otěže mého života a vyvedl mě ze začarovaného kruhu.

Toužil jsem, aby “to” někdo udělal za mě. Dal mi život do pořádku a pak mi ho krásný, nablýskaně nový a hotový předal. Po letech útrap jsem nechtěl na nic čekat. Chtěl jsem zachránit a uzdravit hned teď. Očekával jsem rychlé výsledky … okamžitou úlevu.

Přeci spasitel by měl perfektně vědět, co a jak se mnou udělat. Jak můj život od základů proměnit. Na sebe i na svého zachránce jsem kladl naprosto nereálná očekávání a nároky. Ta frustrace, když se mé “směšné” představy neplnily …. (jenže o nereálných představách jsem v té době neměl ani potuchy, prostě pan spasitel nebyl dost dobrý a neuměl, byl čas na hledání jiného) …

Odmítal jsem přijmout fakt, že své podvědomé nastavení, způsob myšlení i chování, které si pěstuji přes 20 let, nezměním za měsíc, za tři a ani možná za rok. Odmítal jsem přijmout fakt, že psychiku nelze zásadně a trvale proměnit za pár týdnů nebo měsíců, ač mi to mnoho guruů slibovalo (a já přesně tohle chtěl slyšet). Byl jsem až po uši ponořený do role oběti. Oběť čeká na záchranu z venku, hledá, komu by zodpovědnost za svoje výsledky a řešení předala.

Obcházel jsem víkendové semináře slibující průlom a zásadní trvalou změnu života za pár hodin. Domluvené sezení u terapeutů a zachránců jsem vnímal jako závod – máme omezený čas a musí se v něm stát něco zásadního, důležitého a zlomového. Tak se snažte … rychle … neztrácejme čas!

Tlačil jsem na sebe i na své spasitele. Čím víc jsem tlačil, tím víc jsem se dostával do vnitřního sevření a napětí. Čím víc jsem se upínal k zázračnému AHA momentu, který by mi “to” konečně vyřešil, tím se moje psychika pod tíhou očekávání blokovala a uzavírala. Neuměl jsem zpomalit, zklidnit se a zarputile nelpět na naplnění mých představ. Přece jsem nemohl čekat, věřil jsem, že když přestanu tlačit a upustím od svých očekávání, nic se nestane – žádná pozitivní změna nenastane.

Opak byl pravdou. Až když jsem začal pouštět nároky, tíživé očekávání a touhu po rychlých výsledcích a magických metodách, začal jsem se cítit mnohem volnější a svobodnější. Nic naplat. Musel jsem přijmout, že má psychika má své tempo a hranice. Musel jsem přijmout fakt, že žádný guru nemůže změnit můj život, když to odmítám udělat já sám. Pochopil jsem, že tlakem a snahou o zrychlení se jen zpomaluji a uzavírám.

Začal jsem pátrat, proč na sebe i druhé kladu nemožné nároky. Proč jsem si vytvořil nereálná očekávání a představy, do kterých se snažím dotlačit. Proč zodpovědnost za svůj život chci předat jinam … atd …

Bylo to osvobozující, když jsem nacházel odpovědi na své otázky a mé pátraní bylo úspěšné. Přestával jsem toužit po nesplnitelných, nereálných návodech a řešeních, místo toho jsem najednou viděl (a začal využívat) metody a řešení, které byly reálné a dostupné.

Svět představ a vzdušných zámků jsem vyměnil za to, co jsem mohl použít tady a teď. Pochopil jsem, že můj vnitřní palác za mě nikdo druhý od mých odpadků neuklidí, nicméně mi může pomoci s tím, abych se naučil a dokázal ho postupně uklidit sám.

Učil jsem se trpělivosti. Učil jsem se respektovat svoje tempo i limity. Dopřával jsem si prostor i čas. To stejné mohu doporučit i Vám. Hluboká a trvalá vnitřní proměna, může být běh na delší trať. Pokud začnete hned sprintovat, nikdy do cíle nedoběhnete ….

PS: Nevěřte těm, kteří Vám slibují, že za Vás něco vyřeší, že Vám poskytnou přesný a jasný návod, jak na to ….

PS2: Nevěřte ani druhému extrému – vše zvládnu sám / vše musím zvládnout sám / nikdo mi stejně nepomůže – je to nereálná představa, která úspěchem a štěstím nekončí …

PS3: Najděte si někoho, kdo Vám pomůže s tím, abyste si uměli pomoci sami

Další články si můžete přečíst zde.

Pokud máte jakékoli dotazy, neváhejte mě kontaktovat.

[contact-form-7 id=”97″ title=”Kontaktní formulář  1″]

 - 09/22/2016

Jizvy bojovníka aneb každý drak může být poražen

Jako dítě jsem koktal. A to dost. Smáli se mi. Ve škole, v obchodech, i v kroužku kreslení. Každý den jsem se domů vracel více a více ponížen. O tátu jsem přišel už jako malej kluk. Ta díra po něm nešla zaplnit. Děda nešel pro facku daleko. Postupně jsem se zavřel před celým světem. Před láskou i bolestí. Zatvrdil jsem se a schoval své opravdové já pod slupku z ledu. Byl jsem ztracený uvnitř ztracené společnosti.

Byl jsem osamělý obklopen osamělými lidmi. Zraněný a zranitelný. Tak zraněný, až jsem trestal sám sebe. Bál jsem se mluvit. Bál jsem se lidí. Vyhýbal jsem všem situacím, kde bych musel otevřít pusu. To samozřejmě nešlo. A tak jsem žil v nekončícím stresu a úzkosti.

Bál jsem se toho, co se skrývá v mém nitru. Odmítal jsem světu ukázat, kdo opravdu jsem. Nevážil jsem si sám sebe a můj život podle toho vypadal. Lidi mě využívali a já věřil, že si to zasloužím. Vedl jsem život na hraně a párkrát jsem byl blíž smrti, než jsem chtěl. Nezapomenu, jak na mě ve Španělsku vytáhl pobuda kudlu a chtěl mě bodnout.

Propadal jsem se do světů, ze kterých nemusí být návratu … hlouběji a hlouběji. Na samou hranici lidského vědomí. Veškerou svou energii jsem spotřeboval, abych dokázal přežít ve světě, který pro mě nebyl k žití. Jako trosečník na temném ostrově. Trpěl jsem depresemi i sociální fobií.

Ale proč tady líčím všechny svoje téměř osudové šrámy? Nechci lítost, ani se chlubit vlastními jizvami. Dělám to, abych Vám ukázal, že kdokoli může přežít velké životní bolesti, trápení a jít životem dál s hlavou vztyčenou. Kdokoli může porazit svého draka. I David porazil děsivého a zdánlivě nepřekonatelného Goliáše.

Často jsem přemýšlel, proč tady vlastně být. Byly doby, kdy jsem pochyboval a přestával věřit, že moje rány se někdy zahojí a uzdraví. Přicházely další a ty staré nemizely. Postupně jsem ale rány dokázal zpracovat, aby nebolely. Krok za krokem. Ránu za ranou. Dneska žiju život, o kterém se mi před lety ani nesnilo. Vím, proč tady jsem, co je moje poslání a plním ho s radostí. Jsem na sebe hrdej, vděčnej za život, užívám si cesty se všemi vrcholky i pády. To samé může zvládnout kdokoli, dokonce i Vy.

Nevzdávejte se. Pochybovat je přirozené. Vydržte, i když se zdá, že konec bolesti je v nedohlednu. Máte moc a sílu bolest přetavit v obrovskou vnitřní sílu. I ve Vás hoří plamen, který nejde jen tak snadno uhasit. Ani po letech útrap … stále ve Vás plápolá a čeká, až přiložíte další polínko. Tak začněte …

 - 09/06/2016

Manželský konflikt očima kouče

Dva nesmiřitelní bojovníci odhodlaně stojící proti sobě. Nesmiřitelní a neúprosní. Připraveni druhého srazit na kolena. Dnes nebude řeč o gladiátorech, ale o manželském páru …

 - 08/25/2016

Proč se ženy obětují ve vztazích

Příběhů s dobrým koncem není nikdy dost, a proto se s vámi s velkou radostí dělím o skutečný příběh mé klientky (samozřejmě s jejím svolením). Věřím, že bude inspirovat vás stejně jako mě.

Snažila jsem se ze všech sil. Dělala jsem všechno, co jsem mu na očích viděla. Starala se o něj. Pečovala. Dávala mu lásku jako nikomu jinému předtím. Snažila jsem se mu zavděčit, jak jen to šlo. Tak moc jsem chtěla být dobrou partnerkou. Tak moc jsem chtěla mít harmonický a perfektní vztah. Tak moc jsem chtěla, až jsem se obětovala.

Oběti patří bohům … ne lidem

Obětovala jsem svou důstojnost. Obětovala jsem svoje potřeby. Obětovala jsem svá přání. Pohřbila jsem svoje pocity ve jménu vztahu … ve jménu svého muže. Tak moc jsem na něj myslela, až jsem úplně zapomněla na sebe. Úplně jsem zapomněla, že jsem tady taky … že vztah není jen o mém muži a plnění jeho potřeb. Jen o plnění jeho tužeb.

Ach ta iluze, ve které jsem dlouhé roky setrvávala. Teď bych si za to nejradši vyrvala vlasy. Jak jsem mohla být tak pitomá, ptám se sama sebe. Myslela jsem, že když plně uspokojím jeho, budu spokojená i já …. že mi jeho radost přinese štěstí. Naivně jsem se snažila získat svoje štěstí skrze jeho uspokojení.

A tak jsem před ním ustupovala. Vyhýbala se konfliktním situacím jako čert kříži. Raději se podřídila. Raději se podvolila, jen aby domácí klid a pohoda zůstala nedotčena. Vzdala jsem se svojí důležitosti. To jen on byl důležitý. Teď to vidím a je mi do pláče …

Nečekejte na smrtelnou postel

Opakovaně jsem překračovala svoje hranice. Nechala se zatlačit až do kouta a tam se snažila situace řešit i za něj. Ignorovala jsem sama sebe a myslela si, že tak to je správné … že dělám tu nejvznešenější věc pod sluncem.

Jenže někde uvnitř sebe sama jsem dobře věděla, že si škodím, že jdu proti sobě, že si nevážím sama sebe a o to víc jsem chtěla, aby si mě můj muž vážil … aby mě respektoval a ocenil za mou nekonečnou snahu. Jenže on mě bral jako ledničku, pračku, skříň. Jako uspokojovatelku jeho choutek a potřeb. Byla jsem pro něj samozřejmost. Cítila jsem se jako školačka, která nosí celý rok samé jedničky a nikdo ji nepochválí. Vždyť přece samé jedničky jsou norma a samozřejmost …

Asi by to trvalo ještě roky, než bych si to uvědomila, jakou roli jsem celou dobu hrála … a kdo ví, možná by mi to docvaklo až na smrtelné posteli. Naštěstí mi to došlo mnohem dříve, i když to naštěstí je pro mě krapet hořké. Až bolest tak velká, že nešla ignorovat, mě donutila přehodnotit celý svůj život.

Strach mě vysvobodil

Až strach velký jako pohádkový drak mi otevřel oči. Až když mě začaly bolet záda jako čert, až když jsem každé ráno vstávala s bolestí hlavy jako trám a až když jsem pár měsíců neměla měsíčky, až když se mi z mého muže dělalo na zvracení … až tehdy mi došlo, co se mi mé tělo snaží říct – prober se Jano. Napřim hřbet a nenech si kálet na hlavu (omlouvám se za ten termín, ale je to tak).

Až tenkrát, když mi jeden moudrý člověk řekl – na co ještě čekáš … kam ještě si schopná proboha zajít a ustoupit? Jak moc se ještě necháš ponížit sama před sebou?

Udělala jsem první krok. Nejdřív velká panika, když jsem začala vidět, co jsem sama sobě způsobila. Pocity viny, že to je vše má chyba a vina. Marnost, že jsem promrhala svá nejlepší léta života. A vztek. Obrovský vztek na manžela, přece kvůli němu jsem to dělala a nemělo to pražádný smysl. Jen mou bolest a odříkání. Nejradši bych mu naši ledničku s pračkou omlátila o hlavu.

Ale jaký by to mělo smysl. Vše jsem dělala dobrovolně, nikdo mě nenutil, vlastně jsem vůbec nemusela …. jenže já věřila, že to musím dělat, že to je můj úkol, povinnost, že se to ode mě čeká …. a milující partner plní očekávání druhého, že? Přátelé je to lež. Lež jak věž.

Nemůžete dát ostatní na své místo

Místo nemístné agrese jsem pochopila, oč tu běží a zaměřila se na sebe. Ano pro svého muže jsem začala být sobec. Vztekal se, divil se, ptal se, kde je ta stará Jana. Trucoval a nemluvil se mnou. Nechtěl se smířit, že neustálý 5 hvězdičkový servis mu skončil. Avšak ta úleva byla nepopsatelná. Začala jsem na sobě pracovat a otevřel se mi úplně nový svět. Můj svět. Svět, kde já jsem byla královnou a mohla si tvořit, co chci já a ne moje okolí.

Byla jsem překvapená z toho, že to opravdu funguje. Začala jsem dělat všechny ty věci, které jsem zanedbala. Všechno to, co jsem chtěla vždy okusit a ochutnat … konečně jsem na to měla odvahu a chuť. Konečně jsem sama sobě dopřála prostor i klid na své přání. Začala jsem se cítit lépe po všech stránkách. Sebevědomí mi rostlo snad každým dnem. Nenechala jsem si líbit to, co jsem nechtěla. Učila jsem se říkat si, co chci, kdy to chci a jak to chci.

Dala jsem sama sebe na první místo a bylo to nejvíc osvobozující rozhodnutí v mém životě. Spadl mi kámen ze srdce. Obrovská tíha odešla … i nekonečné nároky druhých jsem nechala za sebou.

Začala jsem vidět, jak úžasná bytost a žena jsem. Co vše umím, dokážu, čím oplývám a mohu nabídnout sama sobě i druhým. Už to nebyly jen vyprané ponožky a středeční sex v potemnělé místnosti. Bylo to něco mnohem většího a silnějšího …. měla jsem pocit, že snad poprvé opravdu žiju naplno. Dýchám a cítím sama sebe.

Cítila jsem se jako žena. Zní to zvláštně, ale je to tak. Do té doby jsem to tak vlastně necítila … byla jsem spíše jako robot. Tímto chci podpořit i další ženy, ale i muže, nedělám si iluze, že se to týká jen nás žen.

Kdo sedí na Vašem trůnu?

Dejte sami sebe na první místo. Nikdo to za Vás neudělá. Naopak lidé rychle vycítí, že tam nejste a dosadí tam sebe a vy budete otročit někomu druhému. Nedělejte tu samou chybu jako já. Naučte se vymezovat si zdravé hranice. Vlídně avšak pevně. Neustupujte z nich, pokud opravdu nechcete. Hlavně to nedělejte jen, abyste se druhému zalíbili nebo ze strachu, že o něj jinak přijdete. Jediný strach, který byste měli mít, je, že promarníte svůj drahocenný život ve jménu někoho jiného!

Neříkám – ignorujte partnera a buďte sebestřední. To vůbec! Jen proboha neignorujte sebe a svoje pocity, svoje přání a svoje potřeby. Jen a jen Vy si je můžete naplnit a až s tím začnete, věřte, že s tím začnou i ostatní. I můj muž se po čase začal měnit, když si všiml mé proměny. Zjistil, že mě nemá jistou a začal se snažit. Sakra snažit. Nikdy jsem ho do té doby takového nezažila. Náš vztah se proměnil o 180 stupňů. Je to až k nevíře a společní známí na nás zírají a ptají se nás, co se nám stalo. Asi na ně působíme jako zjevení. 🙂

Buďte i Vy zjevení vlastního života. Milujte sami sebe a nečekejte, že to za Vás udělá partner. Neudělá. Pečujte o sebe. Ptejte se sami sebe – co chci? Jaký je smysl mého života? Co by mi zrovna teď udělalo radost? Dělám to, co dělám a chci udělat, protože chci nebo z jiného důvodu? Nejradši bych vám kousek svého štěstí poslala skrze tyto řádky sama, ale já Vám věřím. Zvládnete to i beze mě. Máte na to. Stačí se jen rozhodnout a vydat se na dobrodružnou cestu za svým štěstím.

 - 07/25/2016

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena