Po čem muži nejvíc touží?

Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše a půjdu rovnou věci. My chlapi nejvíc toužíme po nesmrtelnosti. Samozřejmě nejsme pitomci a moc dobře víme, že naše těla tady nebudou napořád. Proto hledáme jiné cesty jak tu zůstat navěky.

Jedna možnost je předat svoje geny dál a symbolicky pokračovat skrze vlastní potomky. To je činnost veskrze příjemná a bohulibá, ale o tom jsem dneska psát nechtěl. 🙂

Odkaz. Další možnost je tady na světě po sobě nechat odkaz, který odolá – aspoň na letmý okamžik – zubu času. No a zanechat po sobě pořádnej odkaz neni žádná prdel. To ví každej chlap, kterej se o to pokusil.

Musí nejdřív ve světě objevit svoje dobrý místo. Musí se ve světě cítit dobře, musí cítit pevnou zem pod svýma nohama, musí se o ni umět opřít a důvěřovat jí. Odhalit svoje silný stránky a obejmout svoje slabiny. V jasným světle uvidět sám sebe a co přesně tady chce zanechat a hlavně proč. Otázka – proč – je vůbec pro chlapa nejdůležitější …. a taky nejvíc bolí.

Bolí protože kvůli jejímu zodpo-vězení se musí chlap dostat ze svýho mentálního vězení. Musí opustit bezpečnou hroudu domácího kraje a vydat se na dobrodružnou a nebezpečnou cestu i do temných stránek svojí duše. Musí se uvidět v celé své kráse a zkáze, musí vidět bílého krále i černého rytíře, kterého v sobě má. Může z něj mít strach, ale nesmí před ním neustále utíkat.

Tam někde hluboko v jeho nitru leží informace – poslání. Proč tady na světě je a jaký odkaz může zanechat.

Znát svoje poslání a makat na svým odkazu totiž dává životu smysl. Ten pravej smysl, kterej chlapa naplňuje a ne jen oblbuje jako všechny možný povrchní cíle – auta, prachy, milenky. 🙂 Sebevědomí, svoboda a síla jsou pak jen sakra příjemné důsledky toho, když zná svoje poslání, smysl, odkaz.

Jak na to?

Nejdřív se musí zastavit, aby si v klidu rozmyslel, kam chce v životě směřovat. Ne kam chce maminka a tatínek, aby směřoval. Ne kam chce manželka, šéf nebo společnost. Kam on chce. Nemůže po sobě zanechat odkaz, když půjde v životě po cizí cestě. To nejde. Nelze. Zapomeňte na to.

Musí si na sebe najít čas a prostor. To je první a vele-důležitý krok. Vidím kolem sebe spoustu bláznů, kteří se v poklusu za cizími cíly snaží odhalit smysl vlastního života. Kašlou na sebe a čekají na zázrak. Takhle svět nefunguje.

Musí se zastavit. Aspoň na moment vystoupit z naučeného koloběhu a stereotypu. Odstřihnout se od běžného přívalu dat, informací a zpráv, které ho umí perfektně odvést od sebe samého.

Dopřát si prostor, ticho a čas. Psát o tom, co chce tak dlouho, dokud se jeho mysl nebude zmítat v agonii. Hovořit o tom s přáteli, jinými muži nebo odborníkem, dokud se nedostaví osvobozující aha moment.

A taky musí být sám. Sám se sebou. Sám v sobě. Ideálně v lese. Na horách. U moře. U jezera. Bez lidí. Bez vlivu společnosti. Na opuštěné horské chatě. Pod stanem mezi skalami. A pro začátek úplně stačí v noci potichu v obýváku, když už všichni ostatní klidně spí. Musí si dopřát prostor, aby se vůbec mohli ponořit do hlubších sfér vlastní psychiky, kde je vše důležité uloženo.

Pokud tedy chcete být, chlapi, nesmrtelní, musíte zjistit, proč tady na světě jste. Jaký odkaz po sobě chcete nechat a proč. Jaký silný stránky k tomu můžete použít a na jaký svoje slabiny si dát radši pozor. A až na to přijdete, tak se taky musíte dát do práce. Znát cestu je fajn, ale nejít po ní je stejnej průser, jako ji vůbec nevidět.

 - 02/20/2017

Proč se lidem nedaří zhubnout

Dnes se s vámi chci podělit o jednu zásadní a velmi rozšířenou příčinu, proč se lidem nedaří zhubnout a mít tělo podle svých představ.

Snad každý byl někdy v průběhu života nespokojený s tím, jak vypadá a kolik na sobě nosí zbytečné váhy. O hubnutí se dnes a denně pokouší celá armády jedlíků a stal se z toho obrovský byznys. Někomu to jde lépe, někomu o poznání hůře. Lidé se snaží dodržovat zdravý a pestrý jídelníček. Mají sestavený cvičební plán, utratili za svou snahu desítky tisíc …. ale trvalé snížení váhy se zdá býti pořád v nedohlednu. Proč?

Hubnutí má 3 pilíře – stravu, pohyb a ten nejdůležitější – psychiku. Pokud se zaměříme jen na jednu nebo dvě, pravděpodobnost, že zhubneme a váhu si udržíme trvale, je velmi malá. Z mých zkušeností je to ale právě psychika, kterou lidé při hubnutí nejčastěji opomíjí.

Proč se tedy někomu nepodaří i přes urputnou snahu?

Sám jsem zhubnul 38kg a vím, jak důležitou roli hraje naše podvědomí a naše přesvědčení – a to jak nahlížíme sami na sebe – v něm uložené. Mnozí si podvědomě nedovolují zhubnout a cítit se ve vlastním těle dobře a být na sebe hrdí. Protože někde uvnitř v hloubi duše věří tomu, že si to nezaslouží. Často se za něco podvědomě obviňují …. a ten, kdo se obviňuje si přece nedovolí vypadat skvěle.

Sami sebe podceňují nebo trpí nízkým sebevědomím a sebedůvěrou. Neváží si sami sebe a nepovažují se za hodnotné a důležité bytosti. To všechno mohou být bariéry mezi nimi a štíhlým tělem.

Kýženou a pozitivní změnu si sami v sobě blokují. Dostávají se do vnitřního konfliktu – vědomě si přejí zhubnout, ale podvědomě si to zakazují. A podvědomí je král, který ve finále rozhodne …

Cestou z tohoto začarovaného kruhu není hledat další hubnoucí metodu, ani se dál obviňovat za to, že se mi to nedaří, to jen prohlubuje pocit selhání a neúspěchu. 🙂

Cestu vidím v tom najít si na sebe čas a chvilku klidu. Na moment se zastavit a vystoupit z hubnoucího maratonu. Podívat se důsledně na příčiny, proč si nedovoluji zhubnout a proč si to zakazuji? Odhalit ten moment, kdy bych si to už konečně dovolil? Jak a co by se v mém životě muselo změnit? Už toto samotné uvědomění, proč sám sobě stojím v cestě, přináší obrovskou úlevu a umí nastartovat pozitivní změnu. 🙂 Věřím, že vždycky existuje cesta, jde jen o to ji objevit a vydat se po ní.

 - 02/13/2017
16825849_10210860185611951_5076968006836277190_o (1)

Bára Kravčíková

Mám pocit, že vedle Aleše se nemůže nikdo cítit špatně. Ta vlídná energie přijetí prostoupí každý problém, situaci a stín. Což s pevným vlídným směrováním tvoří ideální kombinaci pro jeho profesi. Pro mne osobně je nedocenitelným přítelem a zpovědníkem.

Bára

 - 02/05/2017
20017438_1977301435836847_6908771698095372821_o (1)

Michal Kárný

(moje vlastní zkušenost) … U Aleše najdete opravdovou pomoc, praktickou, žádné teorie, sám to ošklivé zažil a “UŽ VÍ JAK Z TOHO VEN”. Vyzkoušejte a uvidíte 🙂  ( já se z těch hoven dostal)

 - 01/19/2017

Jak se tvoří a boří lidská sebehodnota

Sebehodnota je obrovské téma a nabízí mnoho pohledů a cest, jak ho uchopit. V dnešním článku se chci věnovat naprostým základům, avšak z trochu jiného úhlu než je běžné. Chci vám ukázat, jak pocit vlastní hodnoty vzniká, jak se dá snadno zbořit, jak se projevuje (ne)dostatek pocitu vlastní hodnoty a s čím konkrétně začít, pokud chceme svou hodnotu lépe a více cítit.

Sebehodnotu osobně vnímám jako zdravý pocit vlastní důležitosti. Vědomí, že jsem důležitý a hodnotný člověk sám pro sebe i okolí. Je to stav, který se nedá vymyslet, nedá se vypočítat. Vlastní hodnotu buď člověk cítí až do morku kostí nebo ne. Vlastní hodnotou jsem si buď jistý nebo ne. Buď se s ní probouzím i usínám nebo se jí marně snažím dohonit “tam venku”. Nic mezi.

Jak vlastně hodnota sebe sama vzniká?

Sebehodnota je velmi propojená s našimi potřebami. Když jsme byli malými dětmi, neměli jsme naplňování svých potřeb pod kontrolou a byli jsme doslova odkázáni na rodiče (nebo osoby, které je zastupují). Naše (ne)uspokojení bylo plně závislé na okolí.

Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde jeho potřeby jsou uspokojovány, jeho mozek tím získává signál – někomu stojím za to, aby o mě pečoval. Stojím za to, aby mé potřeby byly naplněny. Takové dítě nabývá pocitu – mám pro rodiče velkou hodnotu, když jsou tu pro mě. Získává pocit důležitosti, cítí se přijímané a milované.

Pokud ovšem dítě cítí, že jeho potřeby nejsou dostatečně plněny, jeho mozek situaci vyhodnotí následovně – svým rodičům nestojím za to, aby o mě dobře pečovali. Nejsem pro ně dost důležitý. Postupem času v dítěti roste a sílí pocit – nemám pro ně takovou hodnotu, aby tu byli pro mě, když chci. Nemůže se tudíž cítit milované, důležité ani přijímané.

Jak se to promítne do dospělého života?

V prvním případu, kdy potřeby uspokojovány jsou ve správné míře a správný čas, dítě vidí, že rodiče jsou citliví k němu i jeho potřebám – oni je vidí a plní. Může tedy být citlivé samo k sobě a plnit si v dospělosti své potřeby a tím jen utužovat pocit vlastní sebehodnoty – plním si své potřeby, protože jsem pro sebe důležitý, mám pro sebe velkou hodnotu. Takovému životu vládne klid, sebejistota a sebeúcta, určité pevné usazení a vědomí, vím, kdo jsem a vím, kam směřuji a umím si k tomu najít cestu. Takový jedinec žije podle sebe, ne okolí. Umí se o sebe opřít, přijímá se a má se rád.

V druhém případu, kdy potřeby uspokojovány nejsou ve správné míře a správný čas, dítě vidí, že rodiče jsou necitliví k němu i jeho potřebám – oni je nevidí a neplní, nebo je vidí, ale neplní. Stejně necitlivě se k sobě bude jedinec chovat v dospělosti a sám v sobě podporovat program – neplním si své potřeby, protože sám pro sebe nejsem důležitý, nemám pro sebe hodnotu. V takovém životě panuje nejistota, neukotvenost a strach. Chybí sebevědomí, respekt k sobě i životní směr. Takový člověk se bude podvědomě snažit svou hodnotu získat někde venku mimo sebe – především výsledky, výkony, zavděčováním se druhým, ústupky nebo naplňováním potřeb a očekávání svého okolí.

Bude neustále pokračovat v životní strategii, kterou se naučil jako dítě: Rodiče (okolí) nevidí mou hodnotu, proto mi neplní mé potřeby. Abych od nich získal potvrzení a uznání, že pro ně hodnotu mám a mé potřeby byly naplněny, musím nejprve naplnit jejich očekávání a potřeby. Potom uvidí, že jsem pro ně hodnotný.

Jak pocit vlastní hodnoty zvýšit / prohloubit?

Jak sami vidíte klíč k dobrému pocitu ze sebe samého a jasnému vědomí vlastní hodnoty leží v naplňování svých potřeb. Je to naprostý základ, který nelze přeskočit žádnou zkratkou. Bohužel mnoho těch, kteří touží po vyšší sebehodnotě, na základy zapomíná a přehlíží je. Nedělejte tu samou chybu.

Základní prvek je vaše tělo. Naslouchejte mu, vnímejte a všímejte si, kdy a jak k vám mluví. Jaké signály vám vysílá. Buďte k nim citliví, zaměřte se na ně. Respektujte svoje tělesné potřeby a naučte se je dostatečně uspokojovat a neodsouvat kvůli okolí.

Začněte od samého jádra. Chce se vám na toaletu? Jděte hned a ne za hodinu. Máte hlad nebo žízeň? Běžte se najíst a napít hned. Je vám zima nebo horko? Reagujte na to bez odkladu. Jste unaveni? Odpočiňte si, nepřekračujte dlouhodobě své hranice. Správně a hluboce dýchejte. Zkoumejte a objevujte v jaké poloze a pozici se vaše tělo cítí nejlépe a dopřejte mu to.

Toto je samotný kořen sebehodnoty a ačkoli to může na první pohled vypadat jako maličkost, tak bez kořenů nelze vyrůst v důstojný a majestátní strom. Pravidelně u svých klientů vídám, jak obrovské pozitivní změny v životě tyto jednoduché kroky umí nastartovat. Začněte s uspokojováním vlastních potřeb teď hned, nikdo druhý to za vás jinak neudělá.

Zajímá vás téma sebehodnoty více? Napište mi.

[contact-form-7 id=”97″ title=”Kontaktní formulář  1″]

 - 11/14/2016

Jak vám 1. sex může navždy narušit intimitu i vztah?

Dneska budu psát o sexu. Podělím se s vámi o skutečný příběh klientů Marie a Kamila. Ukážu vám na něm, kam až může vést strach, domněnky a potlačení svých potřeb i hranic.

Kamil s Marií se do sebe zamilovali na první pohled. Oba cítili, že je mezi něco, co není úplně běžné, co se neděje každý měsíc, možná ani každý rok. Bylo mezi nimi cosi magického. Alespoň tak to oba popisovali, když ke mně poprvé přišli.

Prostě si hned padli do oka a chtěli spolu trávit čas. Být spolu, vedle sebe, smát se, poznávat se i dotýkat. Byli k sobě přitahováni jako dva magnety. Když se poprvé se líbali, měli pocit, že čas se zastavil. Když se drželi za ruce a kráčeli městem, cítili se jako v jiné dimenzi. Všechno bylo perfektní do oné osudové noci, kdy Kamil pozval Marii k sobě na večeři.

Od přitažlivost k napětí

Znali se krátce, ale Marie kývla. Kamil byl přece tak okouzlující a silný chlap, že ho nemohla odmítnout. Po jídle přinesl svoje album z dětství a oba se náramně bavili při pohledu na jeho o 25 let mladší verzi. Jak večer utíkal, byli k sobě pořád blíž a blíž. Citově i fyzicky. Seděli prakticky nalepeni na sebe. Kamil začal Marii líbat a ta se s chutí nechala. Kamil pln vzrušení pokračoval dál a dál.

Další detaily zde vypisovat nebudu, je zřejmé, jak večer skončil. V tu dobu se ještě vše zdálo krásné a magické. Oba měli pocit, že se jejich vztah vyvíjí tím nejlepším možným směrem. Už za pár dnů a týdnů se ale oba začali cítit vedle sebe trochu jinak. Cítili určité neviditelné napětí bez zjevných příčin. A oba o něm měli strach mluvit, připisovali to dosud nepoznané hloubce a vážnosti vztahu.

Čas šel dál a napětí sílilo a rostla také doba, kterou chtěli trávit bez sebe. Postupně se jeden druhému vzdalovali. Chuť trávit hezké chvilky společně byla o poznání menší než na začátku. Než aby se domluvili na společném kompromisu, raději byli sami doma. Kamil však po Marii toužil pořád stejně intenzivně a začal mít velký strach, že o ní přijde, když to bude takto pokračovat. Převzal proto iniciativu za oba a začal se snažit. Plánoval, vymýšlel program, zařizoval společné aktivity. Spolkl své ego a snažil se Marii vyjít vstříc. Víc než by musel.

Ignorované hranice jako zdroj rozkolu

Jenže výsledek se nedostavil. Marie se mu pořád zdála tak trochu za zdí. Čím víc se snažil se k ní přiblížit, tím více mu unikala a byla na něj nepříjemná. Nerozuměl, proč Marie reaguje na jeho snahu o pozitivní změnu negativně. Byl zklamaný a nepříjemný. Oba si své chování posléze vyčítali a tím se kruh nepochopení uzavíral. Sice se pokoušeli o změnu, ale ať zkusili, co zkusili, nedařilo se dobré východisko najít. Věděli, že si umí vztah udělat hezký, přece jim to na začátku tak úžasně šlapalo. Teď to bylo takřka v troskách. Čím to? Otázka, na kterou zoufale hledali odpověď a tak přišli za mnou.

Po určité době jsme společně vystopovali, že zlomový moment, od kterého se vše začalo odvíjet jinak, bylo právě jejich první milování. Co se tam stalo tak hrozného, že jim to skoro zničilo vztah? Na první pohled nic, na druhý všechno. ? Přihodilo se jim něco, co se děje mnohým lidem a nejen v sexu, kdy ze strachu (z odmítnutí, hodnocení, konfliktu atd) ustoupí ze svých hranic a podřídí se přání / očekávání svého partnera. Co přesně se stalo? Kamil Marii silně přitahoval i vzrušoval, líbil se jí po všech stránkách, v tom žádný problém nebyl. Když ovšem cítila, že zrovna tenhle večer neskončí něžným líbáním jako vždy a Kamil touží po hlubším kontaktu, cítila se pod tlakem a udělala něco jiného, než chtěla.

Brzké otevření = rychlé uzavření

Necítila se na první milování úplně připravená a nejraději by mu to v klidu řekla, ale měla strach, že když ho teď odmítne, naruší to jinak perfektní vztah. Začala se bát, že její odmítavá reakce může celý vztah pohřbít. A tak se raději podvolila a s Kamilem se pomilovala. Bylo to sice krásné, ale ten tíživý pocit, že si nestála za svým přáním, že se ze strachu podřídila, že si nechala překročit vlastní hranice jak na emoční tak i fyzické stránce, už nezmizel a naopak každým dnem rostl.

Někde v hloubi duše se začala cítit ponížená. Měla pocit, že se Kamilovi otevřela moc hluboko a moc brzy. Připadala si obnažená i zranitelná, proto se mu začala podvědomě vzdalovat. Začala se uzavírat a utíkat. Cítila k němu vztek i zlost. A vlastně mu to chtěla trochu i oplatit. Když viděla, že její vzdalování ho zraňuje, tak to dělala … Nutno dodat, že na začátku si ani Marie toto vůbec nepřipouštěla a neviděla, že její nynější chování je pouhá reakce na neposlechnutí svého vnitřního hlasu před prvním milováním.

Kamil svoje hranice začal překračovat z podobného strachu – aby vztah neskončil. Přestal být tím silným mužem, kterého Marie poznala, začal být beztvarým klukem, který touží uspokojit a zapadnout. Ze strachu, aby vztah zachránil, ustoupil ze svých hodnot a snažil se Marii zavděčit a vyjít vstříc, jak jen to bylo možné. Věřil, že když jí dostatečně vyhoví, ona se přestane vzdalovat a zase budou jeden druhému příjemně blízko.

Nemohli být dále od pravdy. Jejich vztah byl jak na houpačce, chvilku bylo vše v pořádku a za další chvíli to byla jízda jak na tobogánu. Čím více se Kamil snažil přibližovat, tím více se mu Marie vzdalovala. Kvůli maličkostem se hádali i vztekali, neuměli spolu jasně komunikovat, nerozuměli si. Snažili se vědomě komunikovat, vůbec však neviděli, co se mezi nimi děje pod povrchem. Nevnímali, jak do sebe jejich podvědomé části naráží. Když jsme spolu začali pracovat, postupně jim vše docházelo, jednotlivé kousky skládačky do sebe zapadaly a vše konečně dávalo smysl.

Pochopení příčin a úleva jednou jsou

Ohromně se jim ulevilo už jen proto, že věděli, co a proč se jim děje. Z jejich vztahu tím začala mizet mlha nedorozumění, vzdalování a zraňování. Mohl nastat čas na uzdravování a cestu vpřed k opětovné blízkosti a harmonii. Postupně se učili spolu jasněji a otevřeněji komunikovat. Beze strachu si říkat o svoje potřeby. Beze strachu se zdravě a s láskou, ale zároveň pevně vymezit. Umět očekávání milovaného s klidným srdcem i odmítnout a neplnit. Bylo to opravdu příjemné sledovat, jak se k sobě opět vrací. Jak jeden druhého opět cítí, jak jsou vedle sebe znovu uvolnění.

Příběh Marie a Kamila dopadl dobře, svou krizi zvládli a vyšli z ní mnohem silnější. Věřím, že jejich vztahu to paradoxně pomohlo. Bohužel ne každý něco podobného dokáže. Mnoho lidí ve vztahu svoje potřeby, přání i city ze strachu potlačuje. Věří, když se budou náležitě přizpůsobovat partnerovi, vždy a všude vycházet vstříc a ustupovat ze svého, zaručí si tím jeho přízeň a lásku. Jediné, co takovým chováním získají, bude podvědomý pocit ponížení, frustrace, vztek a pravděpodobně i rozchod.

Vyjasněte si tedy, kde máte hranice a jak si za nimi umíte stát. Jak dobře se o nich umíte bavit. Jaké přesně jsou vaše potřeby (životní i vztahové) a jak dobře si je umíte vykomunikovat. Svůj život i vztahy máte ve své moci. Pokud se této moci vzdáte kvůli vztahu, bude váš život řídit někdo jiný a vy budete nešťastní. Pamatujte – nikdy není pozdě na to vzít si svou vlastní moc zpátky.

Další články si můžete přečíst na blogu.

Pokud vás článek zaujal a máte otázky / připomínky, budu rád, když mi je pošlete na ales.vavrinec@gmail.com.

 - 10/18/2016

Proč ženy říkají, že nepotřebují muže ?

Určitě také znáte všechny ty motivační obrázky úspěšných žen s textem, který hrdě hlásá – jsem silná nezávislá žena a nikoho nepotřebuji. Na první pohled to zní logicky a jasně, přece ke štěstí nikoho druhého nepotřebuji a už ne vůbec chlapa! Vypadá to všechno perfektně a je snadné se s takovým názorem ztotožnit.

Já vám ale dneska ukážu i druhou stránku. Trochu temnější, ale o to důležitější. Ukážu vám, co se může v oné temnější stránce skrývat (a z mé zkušenosti s klienty často skrývá) a jak z ní pryč.

Věta – “nikoho nepotřebuju” bývá obranný mechanismus před dalším zklamáním, před další zradou, ponížením, křivdou nebo bolestí. Věta – “nikoho nepotřebuju” na povrchu ukazuje sílu a sebevědomí, jenže hluboko pod tím se skrývá strach z mužů a jejich umění zranit, prázdnota a silná (nenaplněná) touha vedle sebe a u sebe někoho blízkého mít.

Být v láskyplném vztahu je jedna ze základních lidských přání i potřeb. Máme to otištěné hluboce v genech, naše duše po tom prahne. Nelze se této potřebě vyhnout pouhou racionalizací.

Jak “nikoho nepotřebuju” vzniká?  

Úplný začátek můžeme vystopovat k velkému přání a očekávání toho, že moje představa bude uspokojena – že vztah, který si přeji, mi přinese přesně to, co chci. Věrného, silného, pozorného, zodpovědného a pečujícího chlapa. Chlapa, který mně bude rozumět, milovat, chránit a akceptovat. Na tomto přání není vůbec nic špatného, je zcela přirozené. Jenže někdy naše touha a očekávání končí krachem. A po krachu přichází smutek, vztek a bolestivé zranění. Příště jsme sice obezřetnější, ale situace se může opakovat znovu a znovu. Postupně se naše mysl i tělo uzavírá a plní bolestí i zklamáním.

V momentě, kdy bolest a zklamání jsou až moc velké a my už dalšímu nechceme čelit, mozek nás začne chránit a udělá to velmi mazaně. Řekne nám – můžeš být zcela šťastná i bez vztahu, k plnému naplnění a spokojenosti nikoho nepotřebuješ a natož dalšího chlapa, vždyť víš, jak to skončilo minule, tak neblázni – bez něj to bude lepší. 

Věta “nikoho nepotřebuju” tak zároveň slouží jako ochrana před dalším zklamáním, protože už podvědomě věříme, že každý další chlap zase selže a neobstojí. Ale zároveň nás taková věta vede k samotě a osamocení. Na míle vzdaluje od lásky a od toho, co někde v hloubi duše nikdy nepřestaneme chtít – naplněný a šťastný vztah.

Čím déle nám tahle smrtící větička koluje v žilách, s každým dalším zklamáním se více se uzavíráme a rezignujeme. Klademe na potencionální partnery nereálné nároky, hledáme pana dokonalého. Protože jen s panem dokonalým to bude bezpečné, jen on nezraní. S nikým horším se nehodláme smířit. Raději už … nikoho nepotřebuju ….

Jak ze začarovaného kruhu ven?

Myšlenky typu “chlapa nepotřebuju” se v mozku neobjevily jen tak nebo náhodou. Odhalení konkrétních příčin a důvodů je zcela zásadní. Zmíním tady několik bodů a otázek, na které je dobré se podívat pozorněji. Podívat se do zrcadla a být k sobě naprosto upřímná a pravdivá bez jakýchkoli příkras je ovšem úplně nejdůležitější. 

  • Proč si k sobě opakovaně přitahuji muže, se kterými zažívám zklamání a bolest?
  • Jak se ve vztahu chovám a proč se tak chovám?
  • Jak se ke mně chová partner? Proč mu dovoluji, aby mě zranil?
  • Umím si jasně stanovit hranice a otevřeně komunikovat?
  • Jaká moje část mě do takových vztahů přivádí?
  • Proč chci ve vztahu a od partnera to, co chci? Je to z lásky nebo ze strachu?
  • Jaká jsem ve vztahu partnerka já? 

Je nutné v sobě nahromaděnou bolest, zklamání i vztek upouštět a odpouštět. Začít nahromaděné emoce i bolavou minulost ventilovat a tím v sobě vůbec vytvářet prostor pro cokoli nového. Pak může obranná slupka slábnout a my můžeme vyjít z osamocení. Konečně můžeme dovolit tomu správnému muži, aby se v našem životě objevil.

Těch otázek a postupů je samozřejmě mnohem více, berte to prosím jako první impuls, první inspiraci, která vás může posunout blíže k tomu, co opravdu a upřímně chcete (ne k tomu, na co jste už dávno rezignovala). 

PS: Samozřejmě nepíšu o všech ženách a všech případech, nedělám si patent na pravdu, že jen tohle je jedna jediná univerzální příčina. To vůbec! Píšu jen o jedné (možná velmi početné) skupině. A ano to samé se týká i mužů, jen si troufám říct, že u žen je to o chlup rozšířenější záležitost. 

Pokud by vás cokoli zajímalo, napište mi, budu se snažit odpovědět, co nejdřív.

[contact-form-7 id=”97″ title=”Kontaktní formulář  1″]

 - 10/11/2016

Hledáte guru a spasitele? Přestaňte, nezachrání vás

Dlouhé roky jsem hledal jen jednu “věc”. Spasitele. Mocnou postavu, která by mi pomohla. Lépe řečeno – která by vyřešila moje problémy nebo mi alespoň poskytla funkční a osvědčený návod, jak je jednou provždy překonat. Hledal jsem zachránce, který by převzal otěže mého života a vyvedl mě ze začarovaného kruhu.

Toužil jsem, aby “to” někdo udělal za mě. Dal mi život do pořádku a pak mi ho krásný, nablýskaně nový a hotový předal. Po letech útrap jsem nechtěl na nic čekat. Chtěl jsem zachránit a uzdravit hned teď. Očekával jsem rychlé výsledky … okamžitou úlevu.

Přeci spasitel by měl perfektně vědět, co a jak se mnou udělat. Jak můj život od základů proměnit. Na sebe i na svého zachránce jsem kladl naprosto nereálná očekávání a nároky. Ta frustrace, když se mé “směšné” představy neplnily …. (jenže o nereálných představách jsem v té době neměl ani potuchy, prostě pan spasitel nebyl dost dobrý a neuměl, byl čas na hledání jiného) …

Odmítal jsem přijmout fakt, že své podvědomé nastavení, způsob myšlení i chování, které si pěstuji přes 20 let, nezměním za měsíc, za tři a ani možná za rok. Odmítal jsem přijmout fakt, že psychiku nelze zásadně a trvale proměnit za pár týdnů nebo měsíců, ač mi to mnoho guruů slibovalo (a já přesně tohle chtěl slyšet). Byl jsem až po uši ponořený do role oběti. Oběť čeká na záchranu z venku, hledá, komu by zodpovědnost za svoje výsledky a řešení předala.

Obcházel jsem víkendové semináře slibující průlom a zásadní trvalou změnu života za pár hodin. Domluvené sezení u terapeutů a zachránců jsem vnímal jako závod – máme omezený čas a musí se v něm stát něco zásadního, důležitého a zlomového. Tak se snažte … rychle … neztrácejme čas!

Tlačil jsem na sebe i na své spasitele. Čím víc jsem tlačil, tím víc jsem se dostával do vnitřního sevření a napětí. Čím víc jsem se upínal k zázračnému AHA momentu, který by mi “to” konečně vyřešil, tím se moje psychika pod tíhou očekávání blokovala a uzavírala. Neuměl jsem zpomalit, zklidnit se a zarputile nelpět na naplnění mých představ. Přece jsem nemohl čekat, věřil jsem, že když přestanu tlačit a upustím od svých očekávání, nic se nestane – žádná pozitivní změna nenastane.

Opak byl pravdou. Až když jsem začal pouštět nároky, tíživé očekávání a touhu po rychlých výsledcích a magických metodách, začal jsem se cítit mnohem volnější a svobodnější. Nic naplat. Musel jsem přijmout, že má psychika má své tempo a hranice. Musel jsem přijmout fakt, že žádný guru nemůže změnit můj život, když to odmítám udělat já sám. Pochopil jsem, že tlakem a snahou o zrychlení se jen zpomaluji a uzavírám.

Začal jsem pátrat, proč na sebe i druhé kladu nemožné nároky. Proč jsem si vytvořil nereálná očekávání a představy, do kterých se snažím dotlačit. Proč zodpovědnost za svůj život chci předat jinam … atd …

Bylo to osvobozující, když jsem nacházel odpovědi na své otázky a mé pátraní bylo úspěšné. Přestával jsem toužit po nesplnitelných, nereálných návodech a řešeních, místo toho jsem najednou viděl (a začal využívat) metody a řešení, které byly reálné a dostupné.

Svět představ a vzdušných zámků jsem vyměnil za to, co jsem mohl použít tady a teď. Pochopil jsem, že můj vnitřní palác za mě nikdo druhý od mých odpadků neuklidí, nicméně mi může pomoci s tím, abych se naučil a dokázal ho postupně uklidit sám.

Učil jsem se trpělivosti. Učil jsem se respektovat svoje tempo i limity. Dopřával jsem si prostor i čas. To stejné mohu doporučit i Vám. Hluboká a trvalá vnitřní proměna, může být běh na delší trať. Pokud začnete hned sprintovat, nikdy do cíle nedoběhnete ….

PS: Nevěřte těm, kteří Vám slibují, že za Vás něco vyřeší, že Vám poskytnou přesný a jasný návod, jak na to ….

PS2: Nevěřte ani druhému extrému – vše zvládnu sám / vše musím zvládnout sám / nikdo mi stejně nepomůže – je to nereálná představa, která úspěchem a štěstím nekončí …

PS3: Najděte si někoho, kdo Vám pomůže s tím, abyste si uměli pomoci sami

Další články si můžete přečíst zde.

Pokud máte jakékoli dotazy, neváhejte mě kontaktovat.

[contact-form-7 id=”97″ title=”Kontaktní formulář  1″]

 - 09/22/2016

Jizvy bojovníka aneb každý drak může být poražen

Jako dítě jsem koktal. A to dost. Smáli se mi. Ve škole, v obchodech, i v kroužku kreslení. Každý den jsem se domů vracel více a více ponížen. O tátu jsem přišel už jako malej kluk. Ta díra po něm nešla zaplnit. Děda nešel pro facku daleko. Postupně jsem se zavřel před celým světem. Před láskou i bolestí. Zatvrdil jsem se a schoval své opravdové já pod slupku z ledu. Byl jsem ztracený uvnitř ztracené společnosti.

Byl jsem osamělý obklopen osamělými lidmi. Zraněný a zranitelný. Tak zraněný, až jsem trestal sám sebe. Bál jsem se mluvit. Bál jsem se lidí. Vyhýbal jsem všem situacím, kde bych musel otevřít pusu. To samozřejmě nešlo. A tak jsem žil v nekončícím stresu a úzkosti.

Bál jsem se toho, co se skrývá v mém nitru. Odmítal jsem světu ukázat, kdo opravdu jsem. Nevážil jsem si sám sebe a můj život podle toho vypadal. Lidi mě využívali a já věřil, že si to zasloužím. Vedl jsem život na hraně a párkrát jsem byl blíž smrti, než jsem chtěl. Nezapomenu, jak na mě ve Španělsku vytáhl pobuda kudlu a chtěl mě bodnout.

Propadal jsem se do světů, ze kterých nemusí být návratu … hlouběji a hlouběji. Na samou hranici lidského vědomí. Veškerou svou energii jsem spotřeboval, abych dokázal přežít ve světě, který pro mě nebyl k žití. Jako trosečník na temném ostrově. Trpěl jsem depresemi i sociální fobií.

Ale proč tady líčím všechny svoje téměř osudové šrámy? Nechci lítost, ani se chlubit vlastními jizvami. Dělám to, abych Vám ukázal, že kdokoli může přežít velké životní bolesti, trápení a jít životem dál s hlavou vztyčenou. Kdokoli může porazit svého draka. I David porazil děsivého a zdánlivě nepřekonatelného Goliáše.

Často jsem přemýšlel, proč tady vlastně být. Byly doby, kdy jsem pochyboval a přestával věřit, že moje rány se někdy zahojí a uzdraví. Přicházely další a ty staré nemizely. Postupně jsem ale rány dokázal zpracovat, aby nebolely. Krok za krokem. Ránu za ranou. Dneska žiju život, o kterém se mi před lety ani nesnilo. Vím, proč tady jsem, co je moje poslání a plním ho s radostí. Jsem na sebe hrdej, vděčnej za život, užívám si cesty se všemi vrcholky i pády. To samé může zvládnout kdokoli, dokonce i Vy.

Nevzdávejte se. Pochybovat je přirozené. Vydržte, i když se zdá, že konec bolesti je v nedohlednu. Máte moc a sílu bolest přetavit v obrovskou vnitřní sílu. I ve Vás hoří plamen, který nejde jen tak snadno uhasit. Ani po letech útrap … stále ve Vás plápolá a čeká, až přiložíte další polínko. Tak začněte …

 - 09/06/2016

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena