img_0138-1.jpg

Dokud se za sebe nepostavíš … nic nebude(š)

Dnes to bude stručné, jasné, výstižné. Jeden příběh z Itálie. Jeden konec. A jeden happyend.

Příběh bude o mojí klientce Martině. Pracujeme spolu už nějaký ten pátek, takže mohu sledovat její obdivuhodný pokrok a cestu životem.

Poslední schůzku zmínila, že ji štve, že za ní její manžel, když by si to přála, nepostaví. V určitých kritických momentech, když by měl mluvit, mlčí a když by měl mlčet, mluví.

Prostě ho za svými zády necítila. Když tam nestojí on, tak kdo tam stojí? Nikdo. Martina při našem rozhovoru zjistila, že ani ona za sebou plně nestojí. Že ustupuje i tam, kde by chtěla a měla pevně stát a hájit svou pozici. Svůj postoj.

Čím méně si za sebou stála, tím více to vyžadovala po svém choti. No a ten to samozřejmě neplnil. Ale zpátky k Martině. Její uvědomění, že sama za sebou nestojí jí okamžitě vedlo k myšlence, že by to tedy měla dělat.

Měla bych přece stát sama za sebou. Pevně. Jasně a s láskou. Jaké by to bylo?

Cítila v tom příliv nové energie i sílu. Jenže se také vynořil strach – když to udělá a vymezí se, zaujme jasné stanovisko, řekne sobě ano a okolí ne a postaví se za sebe … tak … může skončit sama.

Lidi, se kterými chce mít dobré vztahy, ji opustí. Tenhle strach jsme pojmenovali a zarámovali do její historie – kde se vzal, z jakých zkušeností se vyvinul a s jakými lidmi souvisí (ano Freud by měl radost – máma a táta tam hráli hlavní role). A řekli, co Martina může příště udělat jinak – lépe a radostněji.

Za pár dnů mi od Martiny přišly krátce po sobě dva emaily.

První byl takový rozmrzelý – tak jsem se vymezila své tchýni, ona se naštvala a teď to vypadá, že mi nebude pomáhat s hlídáním dcerky. Takže budu mít méně času pro sebe. To to tedy dopadlo přesně, jak jsem čekala – blbě.

V její zprávě byla cítit lítost a naštvání, ale také jakési potvrzení jejího vzorce – vymezím se = budu sama.

Byl to krásný příklad toho, jak si naše podvědomí za každou cenu chce potrvdit, že má pravdu … i kdyby nás to mělo zničit. A jak se my můžeme mýlit, pokud mu bezmezně věříme …

Protože za pár hodin přišla druhá zpráva. Tchyně volala svému synovi (jejímu muži) a ten – světe div se – se poprvé v životě za Martinu postavil.

Dokázal své mámě říct ne a svojí ženě ano. Uvědomil jsem si, že přesně takhle to funguje. Dokud se za sebe nepostavím já, nemůžu čekat a chtít, že si tam stoupne někdo jiný a pokud ano, je dobré se ptát – proč to dělá a co za to čeká.

A naopak, pokud se za sebe umím postavit, bude tam stát i můj partner a okolí. Prostě dokud se za sebe nepostavíš … nic nebude(š).

PS: A to hlídání nakonec taky dobře dopadlo.

 - 03/18/2019
img_0131.jpg

Dokud se nenasytíš zevnitř… nezhubneš.

Mám rád medvědy. Majestátní strážci lesa. I jejich zimní spánek je mi sympatický. Uzavřou se do temné sluje k tiché meditaci. Ale i přes všechnu lásku k medvědům se mi podařil přes zimu husarský kousek.

Zatímco medvěd přes zimu ztratí podstatnou část svoji váhy, mne se podařil opak. Nějak jsem přes zimu ztučněl. Babička by mi řekla, ze konečně vypadám dobře a což o to, měla by pravdu, leč na letní běhání po lesích se synkem na ramenou to úplně není.

Takže i mne, stejně jako medvěda přes zimu, čeká lehké odtučňovací období, abych mohl zase jak kamzík hopsat po skalách. Mám takovou teorii, čistě vůli a silou se hubne hrozně blbě. Podle průzkumu se to prý dlouhodobě podaří jen 5% lidí. Ostatní čeká narůstající frustrace a legendární jojo efekt.

Samo tělo to bez naší podpory většinou nezvládne. Je potřeba zapojit i hlavu. A to chytře. Důvodů, proč se lidem nedaří zhubnout, je celá řada. Já bych si rád vypůjčil jeden, který vnímám jako obzvláště důležitý.

Pokud se nedokážeme duševně/emočně/mentálně sytit zevnitř, vzniká a roste v našem nitru jakási emocionální díra plná bolesti. Tu se pak snažíme nasytit zvenčí. Někdo volí alkohol, drogy, sport nebo sex … no a někdo jídlo.

Staré dobré jídlo. Vždy k dispozici. Uklidňuje, chutná a naplňuje (doslova i symbolicky).

A teď si představte, ze někdo má v sobě podobnou emocionální díru a jediný způsob k jejímu zaplnění, který zná a používá, je jídlo a najednou se rozhodne přestat tuhle díru plnit. Jak na to jeho podvědomí a tělo zareaguje?

Určitě mu nebude tleskat, ale naopak mu bude v jeho “šílené” snaze bránit – tuk ukládat a nepálit. Krásný vnitřní konflikt je na světě a nejde vyřešit vůli nebo silou. Nejde to zlomit přes koleno a jednoduše to vydržet, nejíst nebo dodržovat další dietní plán.

Dokud se dotyčný neobrátí sám do sebe a nezjistí, jakou emocionální díru v sobě nosí a proč se ji v sobě nosí ještě teď a tady, budou jeho hubnoucí pokusy … jen … pokusy. Ona obecně schopnost sytit sám sebe zevnitř je v dnešním světě pro většinu z nás pořádná výzva.

Doma, ve škole, mezi přáteli … všude tam jsme se učili, že sytit se zvenčí je lepší než sytit se zevnitř. Jeden z důvodů je poslušnost. Člověk, který se umí a dokáže sytit zevnitř umí být také zdravě neposlušný.

Umí říct zdravé ne (i ano) a je sebe-vědomý a svobodný. Tedy mnohem hůře manipulovatelný a ovladatelný.

Co to vlastně je sycení zvenku a zevnitř?

Napadají mne 2 příklady, kde to lze krásně vidět.

1) Uznání/ocenění – pokud se umím oceňovat sám (tedy sytit se zevnitř), vnímám dobře svou hodnotu i úspěchy a jsem to hlavně já, kdo svou hodnotu určuje. Jsem na okolí více nezávislý.

Pokud se ovšem takto sytit neumím, potřebuji se sytit zvenku – potřebuju slyšet, vidět a zažívat, že moje okolí mne cení a uznává, že ve mně vidí hodnotu. Jsem tedy pak na svém okolí závislý, manipulovatelný. Tak trochu jsem ustrnul v roli dítěte, které po rodičích bytostné uznání chce. No ale hlavně nikdy nebudu cítit svou skutečnou hodnotu. Tu přece určuje moje okolí, že?

Navíc pokud potřebuji zvenčí sytit uznáním, znamená to, že ve skrytu duše věřím, že sám si ho ještě nezasloužím. Ještě nejsem dost dobrý.

2) Další je láska – pokud se mám rád, nebo se dokonce miluju a přijímám, vyhrál jsem životní jackpot. Jsem jako zářící hvězda pro sebe i okolí.

Jenže pokud sám sebe nemiluji a neplním se láskou zevnitř, potřebuji opakovaný důkaz, že mne miluje a přijímá někdo jiný. + Zde platí vše, co bylo napsáno u předešlého bodu.

A ještě je tady jeden krásný paradox, mnoho lidí začalo přirozeně hubnout, až když dokázali přijmout svoje tělo teď a tady, přesně takové jaké je teď – i se všemi kily navíc.

Po tomhle přijetí došlo u mnohých k odjetí pěkné řádky tučných kil. Tak to funguje. Dokud budu nenávidět svoje “tlusté tělo”, velmi obtížně budu mít jiné (štíhlé, krásné, “dokonalé”).

No a teď se dostáváme k jídlu a hubnutí – pokud v obou zmíněných případech nebudu mít dostatečný pocit, že mě někdo jiný dokonale plní oceňěním nebo láskou, budu v sobě pořád mít výše zmíněnou díru …. a tu budu doplňovat jídlem.

A nebude se mi to dařit, protože emocionální díru mohu zaplnit trvale jen zevnitř, nikdy ne zvenčí.

A dokud toto v sobě neodhalím a nezačnu zpracovávat a řešit, žádný dietní plán ani běhání mě nespasí. Protože, co zhubnu v březnu a v dubnu, v září a listopadu naberu zpátky. A začarovaný kruh se rozjede naplno.

Na co také nechci zapomenout, je fakt, že si nestačí říct – jojo chybí mi láska, proto mám kila navíc a čekat, že se ledy nějak zásadně pohnou. Je třeba jít hlouběji. Hlouběji a konkrétněji do sebe. Tam příčinu uvidět celou a v celé její plnosti a kráse.

Ale na tohle už je každý článek krátký. Tady je potřeba se pustit do práce osobně – pokud chcete se mnou, napište/zavolejte. Jízda po povrchu nikdy nepřinese hluboké změny a trvalé výsledky.

 - 03/15/2019
img_0128.jpg

Zabiják vztahů – strach ze strachu (pro muže)

Pamatuju si na to, jako by to bylo včera. Měl jsem hroznej strach z nový práce, kam jsem měl nastoupit následující den. V obleku, v kravatě a s černým kožených kufříkem.

Seděl jsem ten večer doma a moje tehdejší přítelkyně se zdála poněkud nervní a napružená. To mi tak chybělo, pomyslel jsem si. Aspoň ona by mohla (měla!) být v klidu. A ne mě ještě takhle nervovat.

Jenže to nebylo všechno. Čím více slunce zapadalo a noc klepala na dveře, tím více se i naše atmosféra propadala do temnoty. Já a strach. Ona a nasrání.

A pak to prasklo. Vystartovala na mě, proč kazím zrovna tenhle večer a že se chovám nějak divně. Co že to se mnou je? Šla po mně tvrdě. 🙂

Vlastně ani nevím proč a jak, ale tenkrát jsem to už nevydržel a svůj strach jsem přiznal. Nebudu vám lhát, v tu chvíli jsem to bral jako svou fatální prohru. Selhání a zklamání.

A k mému strachu, že nedám nový job se přidal ještě větší strach, že teď ještě přijdu i o ni. O její respekt, uznání a asi i lásku. Viděl jsem se jako šašek v práci a ještě k tomu sám. Propadal jsem se do jakéhosi vnitřního deliria, když v tom jsem pocítil, že něco je jinak.

Blesky z jejích očí zmizely. Ne že by mi padla kolem ramen a brečela dojetím, ale něco se změnilo. Něco bylo dost jinak. Atmosféra se vyčistila, oba jsme se uklidnili a zbytek večera jsme si spolu užili.

Usínal jsem a přemítal, proč se stalo to, co se stalo … Ve finále jsem práci celkem zvládal a respekt a lásku své tehdejší ženy jsem tímto neztratil, ba naopak. Až po řadě let jsem plně pochopil, co a proč se v onen večer stalo.

Když bych to měl hrubě zjednodušit, řekl bych, že …

Ženám nevadí, když má jejich muž z něčeho strach. Ženám ale hrozně moc vadí, když ten svůj strach před nimi skrývá.

Jelikož ženy jsou bytosti moudré a vnímavé, velice dobře si uvědomují, že když muž něco skrývá a potlačuje/vytěsnuje ze svého vědomí, nikdy to nemůže vyřešit. A to, co nemůže vyřešit, ho bude po(s)tupně připravovat o jeho sílu a moc.

Ony velice správně vnímají, že takový muž vlastně před svým strachem utíká, nechce se mu postavit čelem a tím ho vyřešit. A jediný smysluplný postoj, který opravdu vede k uspokojivému výsledku je, že se strachu (a čemukoli jinému) postaví čelem.

Pak může svůj strach uvidět v plné své kráse a síle, přijmout ho a tím si otevřít cestu, jak ho zpracovat a překonat. Tenhle postup a postoj si od muže žádá vnitřní sílu a odvahu … tedy přesně to, co ženy přitahuje.

Naopak pokud muž svoje strachy a obavy schovává, žena z něj cítí zbabělost a slabost. I když by to měl být ředitel banky nebo mistr světa v boxu. A navíc žena velice správně cítí, že když muž svoje strachy skrývá, nikdy se jich z logiky věci nemůže zbavit a budou ho v něm růst a víc a víc ho ovládat … no a jaká žena ve svém srdci touží po zrovna takovém muži?

Žena chce muže odvážného, otevřeného, autentického a silného. Když ovšem cítí, že muž něco ve svém nitru skrývá a odmítá, začíná jí to náramně zajímat a přitahovat. Začíná tedy na svého drahého svým způsobem “útočit”, aby to ukázal, aby to skryté vyjádřil. Nedělá to pro to, aby mu ublížila, ale aby jemu i sobě pomohla. Když jemu se nechce svůj strach, otevřít, začne to dělat za něj.

Vím to moc dobře. Zdá se to strašlivě těžký svoje strachy otevřít sobě, přiznat si je a v sobě je přijmout ve stylu – i tohle jsem já, i tohle je moje součást. Úplně iluzorně v tom, my muži, spatřujeme potvrzení slabosti a neúspěchu … protože přeci správný chlap se nebojí a už vůbec svoje strachy neukazuje své milované.

Jak jsem ukázal výše, je to úplná blbost a velkolepá lež, které věříme a která nás ničí a připravuje o sílu i hluboké vztahy se ženami. Pokud tomuhle šílenému přesvědčení chceme dostát, musíme sami sebe pasovat do role dokonalých supermanů. To přece ženy chtějí, ne?

Ne. Muž v roli supermana není a nikdy nebude autentický. Nebude sám sebou. A muž, který není sám sebou a není autentický, není ve své síle. Jeho super role ho oslabuje a omezuje. A dostáváme se zpět na začátek … žena chce autentického muže, ne maskované maskota.

Bývá to těžký poprat se s tímhle společenským a rodinným přesvědčením o tom, co to je ten “správný” muž. Jak vypadá. Jak se má chovat. Jak a co má cítit. Co si má myslet. Jak má vystupovat.

Čeká nás všechny ještě mnoho práce, abychom tyhle staré a nefunkční vzorce opustili a s láskou jim zamávali. Abychom sami sebe a svoje emoce a myšlenky přestali před sebou i blízkými skrývat a potlačovat.

Abychom je naopak přivítali, přijali a učili se s nimi lépe a radostněji pracovat a tím vnitřně růst. Za sebe mohu říct, že to přináší obrovskou úlevu a příliv energie … a skutečného sebe-vědomí.

A pamatujte, ženy nás muže nemilují a nectí kvůli tomu, co vše před nimi dokážeme skrýt a zamaskovat, ale kvůli tomu, co vše jim ze svého nitra umíme a chceme ukázat.

 - 03/13/2019
bench-vintage-old-seat-2

Až bude čas

Když jsem poprvé vstoupil do domova seniorů, kde jsem zrovna začal jako mladej kluk brigádničit, někde uvnitř sebe jsem věděl, že to pro mě bude přelomová zkušenost. A taky byla.

Slyšet tolik životních příběhů za tak krátkou dobu se mi do té doby nikdy nepoštěstilo. Radosti, strachy, vášně, smutky, lásky i nenávisti. Bylo v nich všechno. Jako bych držel prst na samém tepu života. Jedna věc mě ale zasáhla nejvíc.

Věta “až bude čas”.

Ta se jako červená nit táhla téměř každým vyprávěním. Lidé na sklonku života mi jeden za druhým vyprávěli, jak nežili svoje životy, tak jak opravdu toužili, protože s tím chtěli začít “až bude čas” … a život jim mezi tím protékal mezi prsty.

Odkládali malé i velké rozhodnutí na to “až bude čas”. Trávili svůj život na místě, kde už je to nebavilo, s lidmi, se kterými tam nechtěli být … protože to změní “až bude čas”. Byla to pro mě v té době dost děsivá zkušenost být svědkem toho, že celý život se dá prožít, pročekat a proodkládat na to “až bude čas”.

Když dneska po skoro dvaceti letech poslouchám lidi kolem sebe, mám občas dojem, že jsem se znovu ocitl v domově seniorů. “Až bude čas” sem, “až bude čas” tam.

Vždycky si u toho vzpomenu na ty oči zalité bolestí, které věděly, že už dál a dál odkládat nemůžou, protože času už moc nezbývá. Poslední dobou se často vracím k uvědomění, na které se v oparu mládí a nejlepších let tak snadno zapomíná – že tady nebudu napořád.

Že všichni máme času jen velmi omezené množství a měli bychom s ním nakládat moudře a smysluplně … protože někdy je ten nejlepší čas teď a tady.

(Text vyšel jako sloupek v tištěném deníku Metro.)

 - 03/08/2019
CA30A3C1-C12F-4B06-943A-DD59517C24CE

Soud

Před půl rokem se nám narodil syn. Chtěli jsme pro něj jen to nejlepší a tak jsme se jako řádní rodiče připravili. Nakoupili jsme nespočet věcí, vychytávek a pomůcek.

Ale život nás, jako už mnohokrát předtím, naučil, že to ne vždy má smysl. A tak jsme spoustu z té spousty užitečných věcí nikdy nevyužili. Inu počali jsme je prodávat. Šlo to jako po másle. Lidé se na inzeráty hlásili a náš byt se zase stával trochu obvatelnějším.

Až se na jeden z posledních inzerátů přihlásila jedna paní, se kterou byla od začátku komunikace poněkud složitější. Její útočný a vyhrocený styl mě po chvíli začal lézt na nervy a když po několikáté napsala, že si naší věc koupit nemusí, když neudělám ten a ten ústupek, byl jsem metr od toho jí napsat – dobře, nekupujte, pěkný den.

Ona by si řekla, že jsem blbec, já to samé o ní a svět by šel dál. Jenže místo toho, abych svůj vztek vůči ní posiloval, raději jsem více pozoroval sám sebe. Proč mě její styl štve, čeho ve mně se to dotýká a proč je mou reakcí hněv a ne klid.

Přeci jen moje emoce jsou jen moje zodpovědnost. Ne její. To mi pomohlo jí začít vnímat ne jako příčinu mého naštvání, ale jako lidskou bytost, která to primárně nedělá, aby mě nahnětla, ale má k tomu nějaké vlastní důvody. Které mohu vnímat, ale nemusím je přebírat na sebe.

Po pár dnech jsme se skutečně setkali a … stála tam úplně normální paní, ne ježibaba. 🙂 A to, co jsem z ní cítil, ve mně rezonuje ještě teď. Byl to velký smutek. Ta paní se očividně něčím trápila, a proto se chovala tak, jak se chovala. Nebyla zlá, jen emočně zraněná.

A tak jsem jí mohl plně pochopit. Nesoudit, ale soucítit. Všechny moje nepřátelské myšlenky a pocity vůči ní zmizely a já se zase ponořil do vnitřního míru a klidu. 

(Text vyšel jako sloupek v pátečním tištěném vydání deníku Metro.)

 - 02/11/2019
IMG_1161-2

Osvobozující ticho

Pár dnů před Vánoci se mi povedl husarský kousek. Rozbolelo mě v krku a každé vyřčené slovo se stalo malým utrpením. Rozhodl jsem se proto svoje hlasivky vyléčit mlčením a bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat. Jal jsem se tedy promlčet až ke zdraví a uzavřel se do ticha.

Se ženou jsem komunikoval jen v tom nejnutnějším jako dávno na střední – papírkovou metodou. Bylo to pozoruhodné. Čím déle jsem mlčel, tím více jsem si začal uvědomovat všechny názory a komentáře, které mne napadaly a které bych za normálních okolností začal vyjadřovat.

Jenže já to i přes silné nutkání neudělal. Pořád jsem mlčel a jen pozoroval svou mysl, jak má chuť se ke všemu vyjadřovat, všechno hodnotit a komentovat.

Asi by to nebylo nic proti ničemu, jenže za vodopádem myšlenek a mentálních komentářů jsem si uvědomil, kolik z nich je zcela banálních a zbytečných. Nebo dokonce stěžujících.

Kolik z nich nemá žádný hlubší smysl a pokud je neřeknu, vůbec nic se nestane. Ba naopak. Získám tím navíc spoustu času i energie, kterou pro sebe a své dobro mohu smysluplně využít. Lépe a radostněji.

A tak jsem se uprostřed tiché epizody mého života rozhodl užívat sílu svého hlasu vědoměji než doposud. Rozhodl jsem se osvobodit od své “závislosti” mluvit.

Tedy nejprve slova, kterým chci dát hlas, prověřit a až pak vypustit do světa. Jsou důležitá? Jsou dobrá a užitečná?

Budou moje slova lepší než ticho?

Pokud ne, tak proč je vyprávět? A tak méně mluvím a více prověřuji. Méně mluvím a cítím se líp.

Text vyšel jako sloupek v pátečním deníku Metro.

 - 01/11/2019
metro

Šťastné rozhodnutí

Včera jsem se rozhodl být šťastný. Jen tak. Za tmy u Vltavy. Zrovna když jsem tedy zrovna moc šťastný nebyl. Takže mi to logicky znělo okamžitě dost pošetile a bláhově. Přece štěstí není něco, pro co bych se mohl jen tak rozhodnout. Tak snadné to určitě nebude, Aleši!

Počal jsem se sebou vést dialog a opravdu, čím déle jsem to racionálně rozebíral, tím jsem se rozhodně štastněji necítil. Ba naopak. Bylo mi hůř, protože jsem nevěděl, jak přesně to udělat. Jak to zatracené štěstí získat. Ulovit, vycpat a vystavit nad krbem.

Skoro jsem sám sobě skočil na špek, že se rozhodnu být šťastný, až vymyslím jak přesně to udělat. Že se vydám na novou životní cestu, až ji budu před sebou mít celou jasnou. Že to celé nejdřív vymyslím a pak začnu. Zaplať pánbů, že jsem sám sebe takhle nepřechytračil a nelapil se do vlastní sítě myšlenek, plánů a pochyb.

To bych byl nešťastný ještě dnes. A zítra i pozítří.

Jakýmsi zvláštním způsobem mě ovšem osvítil duch svatý a já si uvědomil, že nejprve se musím rozhodnout. Musím přece začít jasným a pevným rozhodnutím, i když ještě nevím, jak a co přesně udělat. Musím vykročit a pak se další cesta jistě ukáže. Věřím tomu.

A taky věřím, že buď se můžu teď a tady vědomě rozhodnout pro štěstí a nebo nevědomě pro neštěstí. Nic mezi. Pro mě to byla jasná volba. A tak jsem se rozhodl. Bylo to úlevné. Vzal jsem si moc nad svým štěstím zpátky. Teď ho můžu ovlivňovat. Tvořit, rozvíjet a velebit. Já jsem jeho hlavním zdrojem. Najednou se cítím svobodný. A šťastný …

Článek vyšel v tištěné verzi deníku Metro.

 - 12/15/2018
tr-veler-399996-unsplash

O ztracených mužích aneb chlapci v mužských tělech

Dnešní článek se mi nepíše úplně snadno. Z části proto, že píšu tak trochu i o sobě, o Alešovi, který tady žil a chodil vlastně ještě nedávno. Z části protože ztracených mužů potkávám mnohem více, než těch neztracených …. a těch prvních pořád přibývá. 

A taky protože vnímám, že nás jako muže čeká pořádný společenský výprask, abychom konečně otevřeli oči a začali nejenom hledat cestu ze ztracení, ale hlavně nacházet. Svou zdravou roli v moderním a neustále se měnícím světě. Sami sebe. Svou cestu … každý jinou a zároveň společnou.

Definice ztraceného muže. 

Myslím, že to hlavní, co definuje ztraceného muže je ztráta identity a strach. Tedy spíše strachy. Ztracený muž je plný strachů. Není to jeho vina, prostě to tak je. 

Říká se, že žena se ženou rodí a muž se mužem stává. Souhlasím s tím. Stát se mužem není něco, co se chlapci přihodí v 15, když dostane občanku nebo v 18, kdy se může poprvé legálně opít.

Chlapec se mužem stane hlavně tehdy, pokud ho k dospělosti dovede jiný dospělý a zralý muž. Bez téhle “pomoci” se z chlapce muž rodí velmi bolestně, nejistě a zdlouhavě. A ani věk, sociální postavení, majetky nebo milenky na tom nic nezmění.

Bez téhle “pomoci” zůstane chlapec chlapcem klidně až nadosmrti. 

Na co jsme zapomněli?

Všechny staré kultury a civilizace to moc dobře věděly. Stovky a tisíce let praktikovaly tyto společnosti k dokonalosti vytříbené přechodové rituály, ve kterých se pod vedením starších mužů, stal z kluka muž. 

Muž, který znal svou roli ve společnosti a mohl tak se vztyčenou hlavou a sebevědomím kráčet po vlastní dobrodružné stezce života. Muž, který ví, kam jde a proč tam jde. Cítí takovou zvláštní sebejistotu. Takovou zvláštní oporu a podporu. Zvláštní sebedůvěru, která ho žene vpřed. Nikterak zásadně nepochybuje o svojí hodnotě. Respektuje sám sebe i život kolem.

Může čerpat sílu od svých předků, od svojí rodiny, od přírody, světa, vesmíru i sám ze sebe. Je nejen zdrojem této nekonečné životní energie, ale i jakýmsi nástrojem skrze který se tato energie ve světě manifestuje. Skrze který tato životní energie tvoří a dává věcem smysl a řád. 

A ono to fungovalo. Přírodní národy nebyly hloupé, ba naopak. Jejich hluboké porozumění lidským zákonitostem jim můžeme závidět nebo se od nich učit. Perfektně o tom píše třeba americký psycholog Bret Stephenson v knize Co dělá z chlapců muže.

Mimo jiné tam ukazuje celou řadu přechodových rituálů, jejich tvrdost, nenahraditelnosti i blahodárný vliv na celou společnost. Muže především.

Ať už to byl 4 denní rituál hledání vize o půstu v tichu a samotě nebo obřezávání kamenným pazourkem, při kterém nesměl rodící se mladý muž ani pohnout brvou. 

Prastaré národy si byly moc dobře vědomi nebezpečí, pokud by kluky nechaly růst jako dříví v lese s naivní představou, že oni dospějí tak nějak sami. Věděli, že by tím jen “vychovávali” ztracené muže. Zmatené, oslabené, nejisté a vzteklé kluky v mužských tělech.

A taková společnost by v dávném tvrdém přírodním světě dlouho nepřežila. 

Muži dělají muže

Všimněte si, že aby se z kluka nestal další ztracený muž, ale skutečně dospělý a zralý muž, potřebuje k tomu staršího dospělého a zralého muže, který ho touto životní transformací provede. Jenže aby se to povedlo, musí i tento průvodce být muž, který zná sám sebe a svou roli, svou cestu a je plný životní síly a energie, se kterou umí zkušeně pracovat a smysluplně s ní tvořit.

A tady se od starých civilizací dostáváme k té naší. Jak rádi říkáme – vyspělé.  Kolik synů a chlapců mělo/má to “štěstí”, že má v kritické době dospívání a kýženého přechodu (potažmo celého dětství) k dispozici takového průvodce? Takového tátu, který ví, co a jak (a proč)?

No moc jich nebude. Ostatně nemůžeme se ničemu divit. Ani tihle tátové často neměli takové táty, kteří by věděli a skutečně vedli své syny k dospělosti a k tomu – být muž. Je to problém mnoha generací. 

My “pouze” sklízíme další kyselé hrozny.

Přesně takhle vzniká ztracený muž. Celé generace ztracených mužů, kteří neví, proč tady jsou, co je jejich úkolem nebo posláním, kteří neví, kam v životě jdou a už vůbec ne, proč tam jdou. Nevidí hluboký smysl svého konání, svého života, svých vztahů. 

Problémy ztracených mužů

Jsou ztraceni sami v sobě i v tom velkém světě, který je někde v hloubi jejich duše děsí. Cítí se slabí, nedostateční, prázdní a frustrovaní. V životě i vztazích nejistě tápou, marní svůj drahocenný čas v práci, která je vyčerpává, nedává smysl a hrozně moc nebaví. 

Mají problém přijmout zodpovědnost a dát svému životu řád a směr. Získat si respekt od žen, kolegů i přátel. Unikají do nadužívání virtuálního světa – k online hrám, pornu nebo do nablýskaného a vyumělkovaného světa iluzí – do sociálních sítí. Tam to je bezpečné. Tam nic nehrozí … ale taky nic neroste. Všem doporučuji knihu legendárního psychologa Philipa G. Zimbarda – Odpojený muž.

Nechtějí být v kontaktu s přítomností a realitou, protože je moc šedivá, studená a nepříjemná. Vůbec jim nevyhovuje a oni neví, jak ji změnit. Netouží být konfrontováni (a tak zesílit a vyrůst) s vlastními tíživými a opakujícími se myšlenkami a emocemi.

A tak se odpojují – od svých pocitů a vnitřního prožívání i od svých žen a dětí. Pozvolna padají do propasti pasivity a rezignace.

Postupně a nenápadně se přestávají snažit žít naplno. Přestávají vůbec toužit svůj život pozvednout. Nevěří tomu. Rezignují a pomocí “rozumných argumentů a příběhů” sami sebe přesvědčují, proč to nejde.

Stávají se obětí vlastních přesvědčení a jedovatými a skeptickými dědky v mladých tělech. Jejich bolest a frustrace se pak velmi snadno transformuje do vzteku, zlosti a otevřené či skryté agresivity.

No a pokud syn vyrůstá s odpojeným otcem, má našlápnuto se jednou stát ztracený mužem. A prokletý kruh Ztracení se uzavírá.

Opuštění začarovaného kruhu

Pokud tenhle vzorec chceme přetrhnout, musíme být pro své syny opravdu přítomní. Pokud chceme, aby ztracených mužů ubývalo a aby i náš vlastní syn jejich počty nerozšířil, musíme v první řadě opustit řady ztracených mužů my sami.

Dnes je nám přes dvacet, třicet nebo čtyřicet a více let a už se nemůžeme vrátit do puberty a projít si řízeným, tvrdým a nutným přechodem do dospělosti. Už se nemůžeme lítostivě obracet zpátky s tím, že jsme nedostali to, co jsme měli (a na co jsme měli svaté právo) dostat. Role ublížené oběti nikam nevede.

Dnes už je to čistě naše zodpovědnost. A naší zodpovědností k sobě samým i dalším pokolením je být přítomni nejen pro své syny, ale především sami pro sebe. Tedy rozhodnout se už dál v životě neutíkat. Ale obrátit se do vlastního nitra, podívat se do zrcadla a začít otevírat všechny naše 13. komnaty, které jsme se až doteď snažili přehlížet a ignorovat.

Otevřít všechny ty staré křivdy a dávná zranění, které nás i dnes oslabují a emočně (podvědomě) vysávají.

Potřebujeme čelit vlastním strachům. Popasovat se s nimi. Otevřít je. Vyčistit je. Překonat je. Hlavně strach, které ztracené muže ovládá snad nejvíc. Nejsem Dost Dobrý.

Jeden strach vládne všem

Nejsem dost. Něco mi chybí. Nestačím. Nezvládám. Jsem málo. Jsem malý. Podprůměrně průměrný. Zbytečný. Nechutně obyčejný. Špatný. Slabý. K ničemu.

Ztracený muž neví, kdo ve skutečnosti je. Kdo se skrývá v jeho nitru. Nevnímá svůj potenciál nebo hodnotu. Nevidí svou pravou cenu a velikost. Ztracený muž nevnímá svoje pravé já. Svoje mužské jádro – zdroj svojí životní síly i moudrosti a intuice. Svůj životní kompas. Případně mu nedůvěřuje, když už se ve světlé chvilce objeví.

Schválně, pánové, kolik z vás dobře vnímá svou mužskou podstatu? Kolik vůbec ví, co to je …

Životu ztraceného muže vládne nejistota. Pochybuje o sobě i o druhých. Je to mistr ve zpochybňování svých úspěchů a schopností. Nikdy to není dostatečně dobré. Nikdy to není úplné. Nikdy si není zcela jist. Vždy tomu něco chybí. Vždy to šlo udělat lépe. Tudíž nikdy nepřichází vnitřní klid a pocit hluboké životní satisfakce. 

Není se čemu divit. Nevidí svůj největší životní dar – svoje pravé já. Svoje přirozené já, se kterým přišel na svět. Tu nejkrásnější část sebe sama. Zdroj svojí síly, důvěry i jistoty. Zdroj vnitřní moudrosti i pravého nefalšovaného sebevědomí. 

Jenže aby muž automaticky mohl vidět, cítit, přijmout a ocenit svoje pravé já … a pak z něj čerpat a svobodně ho projevovat, musí mít zážitek a zkušenost, že i jeho otec (i máma) jeho dar viděl, cítil, přijímal a miloval a podporoval.

Pokud tahle zkušenost chybí nebo tahle potřeba nebyla plně saturována v ten správný věk, v dospělosti se projevuje právě jako strach “nejsem dost” a nejistota “nezvládnu to”. 

Tati, kde jsi byl

Pokud kluk od svého táty nezažil plnou přítomnost (tedy nejen fyzickou, ale mentální i emoční) a pozornost, lásku, uznání a ocenění, nese si v sobě velké zklamání. Ze svého táty i sám ze sebe. Z celého světa. Tohle nezpracované zklamání a bolest z něj, ho nejen oslabuje a energeticky vysává, ale především v podvědomí vytváří blok mezi ním a jeho mužskou podstatou a silou. 

“Když mě táta – muž – zklamal, jak mohu plně důvěřovat sám sobě jako muži a svojí mužské energii? Vždyť to je energie, která není silná a přinesla hlavně zklamání a bolest.”

Bude se pak v dospělosti cítit slabý. Bez pevné půdy pod nohama. Bez kořenů. Nebude důvěřovat sobě ani druhým. Nebude schopný tvořit skutečně hluboké a intimní vztahy. Nebude si vážit sám sebe.

A vztahy se ženami pro něj budou jeden velký oříšek … na kterém si často vyláme zuby.

A navíc sám sebe ztracený muž nehodnotí správně. Pravdivě a realisticky podle toho, kým skutečně je a jaký opravdu je. Sám sebe totiž hodnotí podle svých negativních zážitků a zkušeností. Tudíž se jeho sebehodnocení nezakládá na pravdě a nemůže tak nikdy být reálné … natož pozitivní.

Ztracený muž věří, že někde uvnitř je “špatný” … proto si nemůže důvěřovat a mít se fakt rád. Nebo být sám sebou a svoje nitro sebevědomě ukazovat.

A bez důvěry v sebe a svět nemůže chlapec dospět v muže. Dokud s touhle nedůvěrou nezačne pracovat a nezačne ji transformovat v důvěru, bude ztracený. 

Abychom sami sebe, pánové, našli a zjistili, proč tady jsme a kdo vůbec vlastně jsme a kam směřujeme, musíme být přítomní sami se sebou. 

Musíme si v našem přeplněném kalendáři vytvořit primárně prostor a čas na sebe. Dovolit si zdravě upřednostnit “já” před “oni”. Ale hlavně se proto musíme fakt rozhodnout a naše rozhodnutí musí mít pevnost skály. Tady žádné bezpečné zkoušení a hra na jistotu (“až budu vědět, tak začnu”) nebude fungovat.

Být sám se sebou. V tichu. V klidu. Ideálně v přírodě s vypnutým mobilem. Trávit méně času s obrazovkou a více se svými pocity a myšlenkami. Zapisovat si je. Mluvit o nich. Pracovat s nimi.

Vracet se ke svému přirozenému Já a učit se mu znovu-důvěřovat. Dovolovat si ho každý den o malinkatý kousíček víc projevovat.

“Co bych dělal, kdybych se teď a tady v této situaci nebál?”

Nepotřebujete návody

Tenhle ale text není záměrně návodný. Není to manuál z Ikey. Nebude vás krok za krokem vodit za ručičku ve stylu “udělej tohle, stane se tohle a je to vyřešené.” Tímhle stylem z chlapce muž nevyroste. Takhle snadný a lineární to není a nebude. Životní změna si žádá víc než jen následování předem vyšlapané cesty. 

Biju na poplach, ať otevřeme oči a začneme. Nenabízím další bláznivý a unifikovaný (a samozřejmě osvědčený!) návod, jak se tím “opravdovým mužem” stát.

K tomu si budete muset, pánové, dojít každý svou vlastní originální cestou. Pro začátek bude stačit pevná a pravdivá touha a jasné rozhodnutí “CHCI TO JINAK.” (i když teď třeba nevím jak přesně)

Dává vám to celé smysl? Chcete opustit řady ztracených mužů a sami sebe najít? Nabízím své zkušenosti a individuální průvodcovství nebo pravidelné večerní semináře pro muže.

Jste zváni do prostoru, kde je všechno možné.

PS: O ztracených mužích a partnerských vztazích jsem psal ZDE … Muž bez vize – vztahový parazit

 - 12/10/2018
pexels-photo-1449668-2

Kašlete na šťastné vztahy … tvořte radši ty dospělé

Musím se vám přiznat, že už jsem trochu otrávený tou neustálou společenskou honbou jen za spokojenými a šťastnými vztahy. Ten zmar. Ta frustrace. Ta postupná rezignace a úpadek, který lidé sklízejí, mě už nějak nebaví. I proto jsem se rozhodl napsat tenhle článek.

Jasně všichni chceme spokojený vztah. Jasně všichni chceme život naplněný spíš štěstím než neštěstím. A jasně všichni chceme vztahy, které budou super. Jenže u toho docela často zapomínáme, že hezký vztah je “pouze” přímý důsledek naší schopnosti v prvé řadě vytvořit vztah dospělý. Vídám kolem sebe celé zástupy lidí, kteří se o 106 pokouší získat nebo vytvořit krásný a fungující vztah a nedaří se jim to hlavně, protože netvoří vztahy dospělé, ale dětské.

Pokud tvoříme vztahy dětské, nemůžeme po sobě ani partnerovi chtít, aby náš vztah byl naplňující, hluboký, intimní, důvěrný, láskyplný … prostě šťastný a funkční. To je možné jen ve vztahu dospělém.

No a co to vlastně ten dospělý vztah je? Je to další vývojová fáze. Podobně jako dospělost je další vývojová životní fáze po dětství. Je to vztah dvou lidí, kteří nejsou dospělí jen navenek podle občanky, ale kteří jsou skutečně dospělí i uvnitř. Cítí se tak a chovají se tak. Zásadní rozdíly podrobněji rozepíšu v následujících řádcích.

Nechápejte mne špatně, tento článek není jakkoli odsuzující nebo povyšující. Není to o tom si říci – dětské jsou horší než dospělé, tedy lidé v prvních jsou horší než ve druhých. Pouze v těch dětských je mnoho příjemných a důležitých aspektů vztahu nedostupných. 

V dospělých vztazích se vyskytuje něco, co v těch dětských moc není. 

Odvaha být sám sebou.

Zodpovědnost primárně za sebe. 

Práce na sobě.

Svoboda projevu.

Jasné hranice a postoje.

Trpělivost.

Pojďme se na to podívat zblízka. 

1) Odvaha být sám sebou. Nežijeme v bláznivé společnosti, když ten, který je sám sebou a je autentický, je vlastně odvážný? Chlap, kterej má koule, se vlastně nebojí být sám sebou. K ženě, která to také dokáže, ostatní buď s respektem vzhlížejí nebo jí obdivně závidí. Nojo jenže co to vlastně je – být sám sebou. Znám řadu lidí, kteří fakt věří, že jsou sami sebou, ačkoli nic v jejich životě tomu nenasvědčuje.

Být sám sebou v prvé řadě znamená nepotlačovat svoje niterné a hluboké přání a potřeby. Nepotlačovat, tedy dávat průchod svým přáním, názorům, postojům, cílům i snům. Znamená to nepotlačovat sami sebe kvůli okolí. 

Znamená to vnímat a naslouchat tomu vnitřnímu hlasu, který nám v každé situaci říká (ať už mentálně nebo emočně) – tohle ano, tohle ne. Určitě to sami znáte, že vlastně v každé situaci tak nějak podvědomě víte, jak byste se chtěli a měli  zachovat. Co byste udělali, kdybyste neměli strach? Být sám sebou znamená být skutečně svobodný, vnímat svou přirozenou podstatu a dávat přirozený průchod svým myšlenkám a emocím. 

Jenže my tenhle vnitřní hlas (sami sebe) neposloucháme. Máme z něj dokonce často strach. Sami sebe se pak snažíme přesvědčit, že přeci “dělat si, co chci” by přece nemohlo dopadnout dobře. A tak děláme to, co nechceme, protože věříme, že to je ta správná cesta. A proto končíme v dětských vztazích … svázaní a nespokojení.

2) Zodpovědnost primárně za sebe. Tak takhle to v dětských vztazích nefunguje. Tam se jeden nebo druhý (případně oba) v prvé řadě cítí zodpovědní za toho druhého a za jeho emoce a jeho náladu. Znáte to.

“To jak se cítí můj muž, je moje vina … moje zodpovědnost, za to můžu já, protože já jsem udělala nebo neudělala to a to .… Nebo. Za to jak se cítím já, přece může moje žena, kdyby začala s tím a tím nebo nechala toho a onoho, pak bych byl i já v pohodě.” 

Názorný příklad slepé cesty, respektive zaručené cesty ke konci naplňujícího vztahu. V dospělém vztahu oba ví, že jsou primárně zodpovědní především za svoje myšlenky, emoce, nálady. Za svoje (ne)blaho. 

Nepředávají pak tuto vlastní zodpovědnost za vlastní život na svůj protějšek s objednávkou – ty to za mě vyřeš. A ani nedělají opak. Nepřebírají na svá bedra pocit zodpovědnosti za toho druhého s tím, že – já to za tebe vyřeším. 

Zodpovědnost sám za sebe (a ne za partnera) je ten nejlepší protilék proti rostoucí epidemii v dnešní společnosti – proti roli oběti. Kdekdo se dneska cítí jako oběť a náležitě si poté na svůj protějšek stěžuje – “ona/on mi ubližuje, já jsem ale chudák/chudinka … prosím politujte mě.” Jenže to rozhodně do dospělých a dobrých vztahů nevede.

3) Práce na sobě. V dospělém vztahu každý pracuje především sám na sobě. Snaží se rozšiřovat své vlastní sebepoznání a pochopení, proč v takových situacích dělá/cítí to a v jiných tohle. 

Snaží se zlepšit svoje vlastní sebehodnocení, sebevědomí i sebedůvěru. Snaží se lépe a lépe pracovat sám se sebou a se svými emocemi, mentálními programy a vzorci chování, aby jeho vlastní život byl lepší a radostnější. 

Snaží se uzdravovat především svoje vlastní emoční zranění, staré bolesti a křivdy, aby v jeho nitru panoval klid a on mohl být víc aktivní a méně reaktivní … aby ho nerozhodila každá kravina, kterou mu někdo řekne nebo napíše při FB diskuzi.

Naopak se nesnaží pracovat na svém partnerovi, ani se ho nesnaží kvůli své pohodě změnit nebo opravit. 

4) Svoboda projevu. Ta může existovat jen v dospělých vztazích. V těch dětských panuje totalita projevování. Vládne tam skrytě či otevřeně jakási vnitřní StB, která všechny projevy nejprve vyhodnocuje a pak buď povolí nebo zcenzuruje. 

“Když řeknu teď tohle, nestane se něco blbýho? Mám to říkat / nemám to říkat? No radši to neřeknu vůbec nebo to nějak naznačím.“

Nejsme pak svobodní a neprojevujeme se svobodně, ale omezuje sami sebe kvůli strachu, co by naše slova mohla nebo nemusela způsobit. Jenže takto se především propadáme do spirály frustrace, vztahových projekcí a domněnek.

V dospělých vztazích, když chci říct A, řeknu A, když chci říct B, řeknu B. Je to jasné. Pravdivé a autentické. Jen tak mezi partnery může vzkvétat důvěra a bezpečný prostor. Pro hnidopichy – ne, svobodně se projevovat automaticky neznamená stát se sobcem nebo hulvátem.

5) Jasné hranice a postoje. Ty bychom v dětských vztazích hledali marně. Tam vládne nejasnost a mlžení. Leč pro kvalitní svazek je nutné umět jasně říct tohle chci, tohle nechci, tohle se mi líbí, tohle se mi nelíbí a tohle už nedělej, tohle mě bolí a tohle mě těší.

Být jasný a mít jasné hranice, za které se umím pevně postavit, znamená být i pro druhého jasný a čitelný. Tím pádem se se mnou může cítit bezpečně i příjemně. Ví, kdo jsem (ale hlavně to vím já) a co ode mne může čekat. Také to znamená vědět, co chci a kam v životě jdu. 

Být jasný znamená respektovat sám sebe a své hranice. Nenechat je kdekoho jen tak překračovat. A jen ten, který respektuje svoje hranice, získává přirozený respekt i od ostatních. A to je jeden z pilířů dospělých vztahů. Partneři se respektují navzájem. Bez respektu, umírá důvěra …. a bez důvěry umírá i láska.

6) Trpělivost. V dětských vztazích se chce všechno hned. Tady a teď. Bez čekání. Bez práce. Bez snahy. A taky se tam věří, že až se stane tohle nebo tamto, pak už bude hotovo a vše už bude v pořádku a jako v ráji. Pak už se nebude třeba dál snažit, protože “už to bude fungovat samo.”

Omyl. Dobrý vztah není nikdy už úplně a konečně hotový a nefunguje na něj jakýkoli manuál nebo návod. Na dobrém vztahu se trpělivě a kontinuálně pracuje. Je to ovoce naší práce. Nepadá na nás z nebes. Nejde najít.

V dětském vztahu se spokojenost a funkčnost hledá a nárokuje. V dospělém vztahu se spokojenost a pohoda společně vytváří. Den za dnem. Měsíc za měsícem. A stejně jako vaše zahrada nebude nikdy hotová, tak i pohodový vztah nebude nikdy hotový tak, aby pro své fungování nevyžadoval další zalití a zkypření. Vztah je proces, ne konečný stav.

 

Tak to bychom měli takový základní náčrt rozdílu mezi vztahy dospělými a dětskými. Pokud tedy chcete vztah, kde se vám bude dobře dýchat a dobře žít, začněte nejprve budovat vztah na dospělých základech. Staňte se nejprve vy skutečně dospělými a opusťte dětské modely a vzorce chování. Pak se vám otevře zcela nová dimenze vztahů i života. Fakt. Nekecám. Sám jsem to zažil.

Pokud do téhle nové dimenze chcete vstoupit, nabízím vám svůj čas a svoje zkušenosti při osobních konzultacích.

 - 11/28/2018
IMG_0014-2

Díky, mámo

DÍKY, MÁMO
 
Ahoj, mami. Tohle je pro tebe. Máš dneska narozeniny a já ti nechci dát jen další věc, která se bude tak krásně vyjímat zastrčená ve skříni. Chci ti dát něco opravdového. Něco co má smysl. Vím, neměla si to se mnou vždycky lehký. Ostatně asi jako každá máma s bouřlivým pubertálním synem.
 
Byly doby, kdy to bylo fakt hustý a přesto si tady pro mě pořád byla. Nikdy ses ke mně neotočila zády. I když byly časy, kdy jsem si tvojí lásky nevážil, byl k tobě šíleně kritickej a obviňoval tě, že můžeš za to, jak blbě mi v životě je. Byly doby, kdy jsem od tebe chtěl být, co nejdál, kdy jsem se cítil chytřejší než ty a věděl, jak bys měla nebo neměla žít. Promiň.
 
Tím vším sis musela projít a stejně si nade mnou nikdy nezlomila hůl. Nevzdala si to se mnou. Všeho toho si hrozně moc vážím. Tebe si vážím. Fakt. Čím jsem starší, tím víc se snažím vnímat to, co bylo a je hezké. Vzpomínám na všechny ty momenty, kdy jsme se smáli a hráli si. Kdy ses tak hrozně moc snažila, abych se měl dobře. Abych mohl žít lepší život, než si měla ty.
 
Pamatuju si na ty noci, kdy jsem se jako malej klouček v našem obřím bytě bál a vlezl k tobě do postele a najednou všechen ten strach jako mávnutím kouzelnýho proutku zmizel. Vlastně když se vracím zpátky, byla si kouzelná máma. Takovej pevnej bod v mým životě. Tvoje zvláštní a fascinující vnitřní síla a pevnost mi pomáhala, abych i já v sobě mohl tuhle sílu a pevnost začít budovat. Bez tebe bych v životě neměl všechny ty úžasný a krásný lidi a věci, které mám. Svou ženu a syna. Nikdy bych se nestal tím mužem, kterým dneska jsem. Díky. Mám tě rád.
 - 11/16/2018

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena