sunset-rock-man

Chlapi, probuďme se! Životní pasivitu si už nemůžeme dovolit

Před pár dny jsem se byl podívat na jednom workshopu o výchově chlapců. Přišel jsem mezi prvními a čekal. Přišla první žena, pak pátá, desátá a pořád žádný chlap. Ještě chvíli stejný scénář pokračoval, až se ve finále ukázali tři muži a seminář mohl začít. Byli jsme tam 4 mezi desítkami žen. Nebyl to příjemný pohled. Hodně to o nás vypovídá a nejde jen o jednu jedinou vzdělávací akci, tady jde o celou životní filozofii, kterou my muži až moc často razíme. Prostě na to sereme. Na výchovu, děti, svoje ženy, vztahy, zdraví, životní poslání, svou vnitřní sílu a mužskou esenci. Sereme na život a někdy jsme na to ještě hrdí.

Oběť? Ne díky, raději už ne …

Říká se, že dnešní doba nepřeje mužům nebo ryzí mužské energii. Říká se, že dnešní doba potlačuje chlapství. Říká se, že feminismus ničí muže i společnost. Jsou to všechny kecy. Už se za podobná prohlášení nemusíme schovávat. Stačí v sobě probudit přirozené sebevědomí a vlastní sílu. Nikdo jiný za naši situaci odpovědnost nenese. Ano prožíváme krizi mužství. Jsme v krizi, ale proč? Protože na to sereme.

Radši sedíme v bezpečí našich domovů, hospod a kanceláří. Máme strach. Stagnujeme. Ty opravdu důležité oblasti života přehlížíme, zlehčujeme nebo úplně ignorujeme.

Přestaňme bloudit a zamiřme přesně …

Často tápeme v tom, co to znamená být muž se vším všudy. Hledáme se, ale jen málokdy pro to něco fakt uděláme. Samotné myšlenky a slova to nezmění. Ruku na srdce … mnohdy se ani necítíme vnitřně silní a pevní. Necítíme se jako hrdí páni vlastního života, ve kterém si tvoříme to, co chceme my. Opravdu my – ne naše ženy, rodiče nebo kamarádi. Snažíme se pak tyhle nepříjemný myšlenky a pocity zahnat. Jenže silácký kecy a masky nás jen ničí.

Všechny možný únikový strategie jako cigára, chlast, ženský nebo drsný sporty nás jen odvádí od podstaty. Kolik z nás skutečně ví, proč tu na světě je, jaké je naše poslání a co přesně je smyslem života … pět ze sta? Nevím, moc bych si přál, aby to číslo bylo co nejvyšší, ale stačí jet hodinu metrem a dívat se mužům do očí … moc smyslu poslání a vnitřního ohně a naplnění tam nevidím … vidím spící bojovníky a přidušené milovníky života.

Odvaha je, když …

Odvaha není hrát si celej život na tvrďáka a hnát se jen za dalšími a dalšími výkony a výsledky. Odvaha je otevřít se nejdřív sám sobě – vnímat všechny dávná zranění, křivdy a bolesti. Odvaha je rozhodnout se tyhle utržené životní rány zacelit a tím vyrůst. Takhle se z nás stávají opravdoví muži. Ten, kdo řekl – uzdrav chlapce, objeví se muž, měl 1000% pravdu. Všichni uvnitř sebe máme malýho zraněnýho/opuštěnýho/poníženýho/zesláblýho kluka.

Snažíme se ho schovat sami před sebou i před celým světem. Jenže tím se jen připravujeme o vlastní vnitřní sílu. Musíme ho vidět, přijmout a věnovat se mu. Protože za tím malým klukem, čeká obrovský chlap, vnímáte ho v sobě?

A pořádná odvaha je taky otevřít se ženám. Přestat s nimi bojovat a soupeřit. Tady není nikdy žádný vítěz, jen dva poražení. Odvaha je ukázat svoje pravdivý city a myšlenky. Ukázat se se všemi našimi dary i rezervami. A otevřít se světu. Zařvat tady jsem! Stojím tu nahý a nabízím ti všechno, co v sobě nosím. To znamená žít naplno a smysluplně. Když se budeme dál krčit u zdi a plýtvat svým časem a potenciálem, škodíme především sami sobě.

A co děti? Každý si v sobě nosíme křivdy od našich otců, ale děláme dost, abychom je nepředali vlastním synům a dcerám? Zdá se, že spíš ne … Neubližujeme sami sobě, svým ženám a dětem jakýmsi vnitřním zlem, ale svou nevědomostí a monumentální ignorací.

D.O.S.T.

Nemáte taky dojem, že už to stačilo? Že je na čase říct dost. Probudit se a posunout svůj život na další level. Říkám vám, když to uděláte, jednou si sakra poděkujete. Budete zamačkávat slzy dojetí i radosti. Mluvím z vlastní zkušenosti. Však uvidíte sami.

Seděl jsem tam mezi ženami a všechno tohle se mi honilo hlavou. Co ještě se musí stát, abychom se začali víc zajímat o svoje životy a hlavně, abychom je začali aktivně měnit a řídit. Nikdo to za nás neudělá a naše ženy jsou z toho už fakt dost unavený. Možná jen čekáme, až se krize ještě prohloubí, až nás to bude bolet tak moc, že už to jednoduše nepůjde ignorovat a všechny dostupné únikové strategie nebudou stačit. Ta hnusná vnitřní prázdnota jen tak snadno zaplnit nepůjde …

Probuď medvěda, ovládni les!

Na druhé straně mám pokaždé obrovskou radost, když sedím u sebe v pracovně v mužském kruhu plným chlapů, co chtějí od života i od sebe víc. Vidím v tom naději a budoucnost. Mám obrovskou radost z mužů, kteří už pochopili, že jen na nich samých záleží, jaký život budou žít a zahazují roli oběti. Vstupují do svojí síly i nový etapy života. Je to skvělý pohled sledovat tu proměnu, když chlap převezme zodpovědnost za vlastní život a přestane být jen tím druhým v řadě … jenom tím reagujícím. Když začne svůj život sám tvořit, vidím obraz medvěda vracejícího se do svého lesa.

A toho silného a moudrého medvěda máme všichni v sobě. Jen ho musíme z tý hibernace probudit.

Chci vás všechny podpořit. Má to smysl. Má to cenu. Jde to. Život, co má smysl a je štavnatej, je na dosah. Blíž než si myslíme. Skrývá se tam uvnitř. Fakt. Nekecám. Podívejte se tam sami a dejte mi vědět, co jste tam našli …

 - 04/27/2018
portrait-of-french-bulldog-wrapped-in-blanket-on-forest-path(1)(1)

Proč neumíme odpouštět

Odpuštění je velká věc. Vzpomínáte, když jste naposled něco velkýho odpustili … jak vám pak bylo, jaká úleva, radost, klid a příval energie? Super, že? Škoda to nedělat pořád. ? Nejsme hloupí. Víme že odpouštět je dobré, a přesto nám to někdy nejde – malé i velké věci. Cítíme se pak lapení v začarovaném kruhu, který nás otravuje a blokuje. Pojďme se podívat na ty situace, kdy něco chceme odpustit, ale za boha se nám to nedaří a taky se podíváme, jak na to.

Jsou to asi nejčastější dotazy, které mi klienti pokládají, když na tohle téma zabrousíme:
jak mám odpustit?
chci odpustit, ale nevím, co pro to udělat?

Jsou to zcela legitimní otázky, jen zrovna v nich nemusí ležet dobré východisko. Proč? Protože často máme dojem, že jsme připraveni odpustit a dovolujeme si to. Jenže tak tomu není – kdyby ano, vůbec bychom se tím nezabývali a prostě už dávno odpustili. Když se nám nedaří odpustit, není to tím, že nám chybí nějaký propracovaný nástroj, jak to udělat, ale někde uvnitř sebe máme rozpor mezi naším vědomým přáním odpustit a podvědomým nastavením.

Úplně nejčastěji takový rozpor vzniká, protože podvědomě nevnímáme odpuštění jako akt, který nám (nebo světu) přinese něco vskutku dobrého a přínosného.

Tolik lidí si brání v prožívání pozitivních emocí, protože “odpustím mu, až se mi omluví” nebo “odpustím jí, až svou chybu napraví”. Tolik lidí si ničí zdraví tím, že odpuštění vnímají jako projev slabosti a vlastní prohry. Tolik lidí si ubližuje tím, že “přece nemůžu odpustit, dokud nebude viník potrestaný a spravedlnost znovu nastolena.”

Mnoho lidí se svým vlastním odpuštěním podobně čeká … až se něco stane/změní, pak odpustím. Tomu já neříkám odpuštění, ale obchod – ty mě omluvu, já tobě odpuštění. Jenže pak nejsme tvůrci, ale jen čekatelé a ti reagující … a proto se nám nedaří odpustit. Prvotní impuls musí být náš vlastní. Odpouštíme jen a jen kvůli sobě … tedy pokud za to sami sobě stojíme.

Odpuštění nemůže být pouhá reakce, musí vycházet z nás – z našeho nitra bez kalkulu nebo podmínky. Pak se od tíživých pocitů můžeme osvobodit. V první řadě se pro odpuštění musíme opravdu rozhodnout a vnitřně si ho povolit. Zbavit se všech omezujících podmínek “odpustím, až … ” a převzít za svůj emoční stav (i odpuštění) plnou zodpovědnost. Nečekat na nic a nikoho.

Vždyť bychom se také nemuseli vůbec dočkat … a to by byla škoda především pro nás samotné.

 - 04/25/2018
IMG_6386 (1)

Jak objevit smysl života (a moje cesta k němu)

Celý dnešní článek by šel říci několika slovy – ano jde to, má to smysl, jděte do toho, fakt je to možný. Ano i vy, kteří tomu vůbec nevěříte a následující řádky pro vás budou tak trochu sci-fi, chci podpořit i vás – i vy můžete. Moc dobře rozumím těm skeptickým hlasům (ani já jsem nebyl ušetřen jejich návštěvy), které vám budou při čtení vyjmenovávat 100 a jeden dobrý důvod, proč zrovna vy ne, ale nedejte na ně. Zkuste se prosím aspoň na chvíli naladit na to, co budu psát já.

O čem že to budu psát?

O životním poslání. O smyslu života a o tom, že i vy se jednou můžete ráno probudit a říct si – sakra dokázal jsem to. A až se jednou takhle probudíte a budete s tou zvláštní klidnou vnitřní silou a energií vstávat, řeknete si nejenom – stálo to za to, ale dokonce to nebylo ani tak moc těžký. Víte, ještě před 10 nebo 15 lety, kdybych četl podobný článek, asi bych se mu vysmál. Buď bych ho vnímal jako bohapusté chvástání, náhodné štěstí nebo jen dobře vylhaný marketingový trik. Jenže teď po těch letech tu jsem, ohlížím se zpátky a vlastně se nestačím divit. Kdybych mohl tomu dávnému Alešovi říct jednu věc, bylo by to – ty vole nečekej další měsíce a roky, nemarni čas, začni hned.

Proč to píšu?

Poslední dobou se na mě téma smyslu a životního poslání valí z každé strany, přicházejí s ním klienti, bavím se o něm s přáteli i doma a jakýmsi zvláštním způsobem je můj příběh pro lidi zajímavý a ptají se na něj v mojí OnlinePoradně nebo mailem – hele Aleši, jak si to dokázal ty? A to je něco, co chci nabídnout i vám, ne jen další americkou story se štastným koncem (ačkoli ten bude! ? ), chci vám nabídnout příběh chlapa z masa a kostí, kterej dost dobře může být vaším sousedem … a ten příběh může snadno být i váš vlastní.

Všichni ví, málokdo se činí …

Všichni tak nějak víme, že dělat, co nás baví, v čem jsme dobří, co nám dává smysl a kde máme parádní výsledky, je skvělé. To chceme! Přece toužíme ráno vstávat a těšit se na celý den. V neděli odpoledne nechceme mít depku z pondělí a v pátek nechceme mít falešnou euforii, že je konečně týden za námi. Chceme mít v oblasti práce a poslání lehkost a plynutí.

Chceme se živit, tím co nás baví, co nám dává smysl a hluboce naplňuje. Jenže co se nám to stalo, že buď nevíme, co v životě chceme nebo to víme, ale stejně to neděláme.

Ahoj já jsem strach a jdu ti zničit život …

Za ty roky práce s lidmi a sám se sebou si troufnu říct, že ten největší strašák a důvod, proč lidé nedělají to, co milují a dělají to, co je nebaví nebo dokonce nemají rádi je (pod)vědomý mentální program – ještě nejsem dost … a teď si prosím doplňte dle vlastní chuti jakýkoli dobrý důvod … mám dojem, že už jsem slyšel skoro všechno, proč ještě někdo není dost dobrý, aby se vydal za voláním svojí duše a vydal se na dobrodružnou cestu za svým posláním.

Tak jen pár příkladů – nejsem ještě dost zkušený, nemám dost schopností a dovedností, ještě nemám dost vzdělání/znalostí/kurzů … prostě ještě musím čekat, než se zlepším já nebo podmínky. Malá vsuvka pro skeptiky – samozřejmě je dobré nejprve vystudovat medicínu, než půjdu operovat paní Novákové srdce, ale to není tématem dnešního článku.

Za omezeními se skrývají poklady …

Bavíme se o vnitřních omezeních a blocích, které nejsou odrazem skutečné reality. V nějaké masivnější formě jsem se s tímto “ještě nejsem dost” setkal, když jsem absolvoval svoje první koučovací výcviky. Měsíc za měsícem jsme se učili, trénovali, cvičili, zkoušeli … makali … sbírali zkušenosti, abychom mohli dělat to, co někde uvnitř milujeme. Na začátku vládlo všeobecné nadšení, jenže další rok, když jsme se blížili ke konci, najednou nadšení vystřídal strach. A já začal slýchávat památné věty “nejsem dost” často paradoxně od lidí, které jsem osobně považoval v leckterých oblastech za šikovnější, než jsem byl tehdy já.

Velmi schopní lidé paralyzovaní vlastním strachem a vlastním pocitem malosti a nedostatečnosti. Nepěkná podívaná. Rok se s rokem sešel a já rozčarovaně zjistil, že z těch několika desítek lidí jsem snad jediný, který to opravdu rozjel ve velkém a který to fakt dělá každý den. Živí se tím. Bylo to zvláštní … ti stejní lidé opakovali stále ty stejné věty, ačkoli už měli zase o kousek víc natrénováno a další kurz a další seminář za sebou …. ještě pořád nebyli “dost” …

V čem jsem jinej, že mně se to podařilo a jim ne, začal jsem se ptát? Mám víc odvahy nebo jsem nějak magicky dosáhl vysněné mety “už jsem dost” … ne neřekl bych, i já jsem měl občas strach, co když mi to nepůjde, co když selžu, zklamu, nebude se mi dařit … ale i přesto jsem to nevzdal a šel jsem svým strachům vstříc. Cítil jsem je, ale nenechal se jimi znehybnit, ani jsem nepodlehl falešné představě – začnu, až ty strachy zpracuju. To bych nezačal nikdy, protože moje schopnosti, zkušenosti, dovednosti rostly s každým dalším dnem praxe a s každým týdnem a měsícem slábly i strachy ….

Jak jsem se dostal tam, kde jsem dneska?

Začnu tím, o čem jsem skálopevně přesvědčený – vůbec nezáleží, kde zrovna v životě jste. I tak se můžete dostat tam, kde zatím nejste, leč chcete být. Kdysi mi jeden zajímavý chlapík řekl – nezáleží, jaký karty ti život rozdá, ale jak to s nima zahraješ.

Vrátím se na úplný začátek svojí cesty. Byl další krásnej večer na Novém Zélandu, kam jsem sám před sebou utekl. Jenže já si ten krásnej večer vůbec neužíval, spíš jsem byl úplně zlomenej a bezmocnej. Odletěl jsem 20 000 km z domova, aby se můj život změnil, ale ono se nic moc nestalo. Jasně … dokázal jsem si tady najít zajímavou práci, nové přátele, ženy, cestoval jsem, poznal jsem kus světa, ale někde uvnitř jsem byl prázdnej jako vyfouklá duše.

Byl jsem ztracenej ve světě i sám v sobě a asi úplně poprvý mi došlo, že nic v tom velkým vnějším světě mě nedokáže naplnit, pokud to nejdřív nedokážu udělat někde nějak uvnitř sebe. Jo a taky jsem trpěl vadou řeči – silně jsem zadrhával a to byl jeden z důvodů, proč jsem se cítil mizerně. Nevěřil si, hodně se držel zpátky, do ničeho jsem se radši nepouštěl, protože, co kdybych tam někde něco někomu musel říkat. Ach bože … co kdybych musel někde mluvit? To byla moje největší noční můra.

Představa, že se po pár letech budu živit prakticky jen ústy a hlavou, by mi v té době přišla jako to největší sci-fi. No prostě jsem tam seděl na verandě a pozoroval svůj život v troskách a najednou mnou projela myšlenka – takhle NE. Už jsem nemohl tu vnitřní bolest snášet dál, zas tak velkej silák jsem nebyl. Za pár týdnů jsem si zabalil svých pět švestek a odletěl zpátky do ČR.

Na cestě …

A tady jsem udělal dvě věci, které jsem do té doby nikdy neudělal – přestal jsem si nalhávat, že všechno v životě zvládnu sám a řekl jsem si zcela vědomě o pomoc. Našel jsem si terapeutku, se kterou jsem svou vadu řeči začal řešit. Někde hodně hluboko uvnitř mě se občas objevovaly obrazy, že bych možná jednou třeba mohl pracovat s lidmi, protože mě to tam táhlo, ale v téhle době jsem podobné myšlenky zahnal jako nemožný nesmysl a od pondělí do pátku jezdil do jedné distribuční firmy dělat kancelářského poskoka.

Teď pár let přetočím. Odchod ze zaměstnání a první zkušenosti s prací na živnosťák. První úspěchy i první tísnivé strachy z nejistoty – budu mít příští měsíc na činži? Žádná jistota. Jen svoboda a zodpovědnost. Tehdá jsem ještě neměl úplně jasno v tom, co chci dělat tam venku. Moje mysl byla neustále soustředěná na odstranění vady řeči. To pro mě v té době byla jediná možná životní vize – Aleš, co mluví úplně normálně, stejně jako vy všichni, kdo tyhle řádky čtete. Byl jsem ochotný pro to udělat všechno, dojížděl jsem každý týden na terapii cca 300km, přestěhoval jsem se, abych to měl blíž, makal jsem na sobě a připadal si jako Rocky před finálním zápasem.

A ono to šlo. Hrdlo povolovalo a s ním i různé omezení, které jsem si v sobě nosil. Nový Aleš se probouzel. Jako bych byl na nějaké duchovní transfúzi a v mých žilách začala kolovat nová krev. Viděl jsem sám sebe v jiném světle i ten svět kolem mě se dost rozzářil. Otevřel se a začal mi nabízet možnosti, o kterých se mi ani nesnilo. Začal jsem mluvit. Řvát. Komunikovat. Ještě dnes, když to píšu se mi derou slzy z očí. Bylo to jedno z nejsilnějších životních období.

A za proudem slov se začal rýsovat sen, který byl dlouhé nekonečné roky pohřbený pod všemi mými pochybnostmi, skepsí a nedůvěrou. Sen pracovat s lidmi. Tak, jak s nimi pracuji teď. Zahořel jsem touhou ukázat lidem, že i velká životní změna je možná … že často je blízko … na dosah, stačí se po ní natáhnout.

Měnil jsem práce a chodil do různých kanceláří v různých barvách. Jedna ale převládala. Černé boty. Černé sako. Černá kožená brašna plná papírů, tabulek a plánů. Nejenže jsem měl sen, ale objevoval jsem v sobě i velký talent a schopnosti pracovat s lidmi. Objevil jsem svůj největší dar. Za tím největším hendikepem leží tvůj největší dar … ještě nedávno to nedávalo smysl, ale najednou to na mě doléhalo stále silněji a silněji. Když mi jednoho krásného dne jeden známý český terapeut řekl – kdybys chtěl, tak to budeš umět líp než já, začala se do mě tahle představa zavrtávat čím dál víc.

Peklo jako nejlepší odrazový můstek …

V té době jsem pracoval v bance. Nebudu vám lhát, bylo to peklo. Jenže tam bylo tak nějak teploučko. Měl jsme za úkol vybudovat nový tým a vyškolit ho. Vést a motivovat k pořád vyšším a vyšším a vyšším výsledkům. Plán střídal plán. Kdo nesplnil, byl ostudou měsíce. A já moc neplnil, mnohem víc mě totiž zajímalo školení, trénování a hlavně osobní konzultace. Sednout s člověkem do zasedačky a dívat se, proč mu v životě nejde tohle a tamto a pak společně hledat řešení a východisko.

Kéž bych tohle mohl dělat pořád, začal jsem snít, když jsem se k smrti nudil na pondělních poradách. Čím déle jsem tam seděl, tím menší smysl mi to všechno dávalo. A pak se to stalo. Něco ve mně se rozhodlo k velkému NE. Odešel jsem. Nevěděl jsem, co přesně budu dělat, ale tady jsem už nechtěl a nemohl být ani minutu. Ale ne kecám, věděl jsem, že chci být terapeut, kouč nebo osobní poradce na plný úvazek, ale měl jsem velký strachy a obavy to naplno vytroubit do světa.

Nejlepší propocené triko mého života …

Jenže síla myšlenky je nekonečná a za pár týdnů jsem “náhodou” narazil na jedné akci na chlapíka, který zrovna otevíral koučovací/terapeutický výcvik a přijal mě do něj. Sen se stal skutečností. Ponořil jsem se do nového světa a byl jsem jak ryba ve vodě. První výcvik za mnou. První klient a první propocené triko, když si přede mne sedl. První euforie, když to proběhlo naprosto skvěle. Stvořil jsem sněhovou kouli, na kterou se nabaloval další a další sníh ve formě zkušeností, klientů a možností. Konečně jsem byl doma. Hluboko uvnitř sebe jsem cítil, že pro tohle jsem se narodil. Pro tohle jsem přišel na svět. Vize, poslání, osobní záměr … všechno bylo jasné.

A pak další propocené triko při prvním živém vystoupení v rádiu. A další před prvním vystoupení v TV. Čím dále a déle jsem na cestě, tím větší a zábavnější výzvy mě čekají.

A tak jsem na své cestě hrdě kráčel dál, rozvíjel ji, rostl na ní, smál se i se někdy trápil. Prostě žil. Stejně tak můžete žít i vy. Mezi námi není žádný rozdíl. Možná znáte svoje poslání a máte vizi, která vás láká a jen nevíte, jak ji zrealizovat, vám mohu říct jediné – odhalte bloky, které vám v tom brání, stejně jako jsem to udělal já a mnozí další. Jen tyhle vnitřní omezení jsou skutečné překážky. Všechny ty mentální programy a vzorce, kterým věříte a které nejsou pravda. Jste lepší, než si myslíte. Nepodceňujte se, věřte si a dovolte si vnímat svou vlastní velikost. Jste větší, než si myslíte!

A taky možná zatím nevíte, proč tady jste, co je vaše poslání, jaká je vaše vize … i tak není nutné propadat panice nebo zoufalství. Byl jsem přesně stejně zaseklý jako vy. Uklidněte se. Relaxujte. Nejprve se musíte spojit s tou vlastní vnitřní částí, od které jste odpojení. Musíte se znovu napojit na svou přirozenou pravdu – vaši autentickou podstatu. To ona má všechny odpovědi i vize. Vaše poslání a smysl je uložený zde, ne ve vaší hlavě. Staňte se detektivy vlastního života a pátrejte, kdy a proč jste sami sebe začali potlačovat a omezovat a jak s tím konečně skoncovat.

Tak to je pro dnešek všechno. Každou vteřinu svého života děláme nějaká rozhodnutí. Teď. Teď. I teď. Já se rozhodl přestat si stěžovat na karty, které mi život rozdal … rozhodl jsem se s nimi zahrát tu nejlepší hru, kterou dokážu.

A co vy?

Pokud s vámi článek rezonuje a i vy chcete svůj život konečně zásadně proměnit k lepšímu, napište mi nebo zavolejte. Domluvíme se na konzultaci a uděláme z vašeho života jednu velkou jízdu! 🙂

 - 04/24/2018
girl-woman-long-haired(1)

4 hříchy, kterými si dobrovolně ničíte sebevědomí

Sebevědomí je jako sůl z pohádky. Je nad zlato. Bez zdravého sebevědomí stojí život za houby. To vám řekne každý, koho nízké sebevědomí trápí. A přesto si ho dobrovolně ničíme. Sami sobě šlapeme po štěstí, protože bez zdravého sebevědomí nebudeme nikdy štastní a opravdu spokojení. Chcete i vy svoje sebevědomí spíše podporovat a kultivovat než ničit a omezovat?

Pojďme se tedy na ty 4 hříchy sebevědomí podívat:

 

  1. SEBEPOZNÁNÍ  Ještě jste se nepoznali. Nepotkali jste sami sebe. Vlastně skoro vůbec nevíte, kdo tam uvnitř vás žije. Za všemi těmi maskami pro ní/něj prostě není místo. Možná si myslíte, že se dobře znáte a že dobře víte, kdo a kým jste. Jenže pokud vaše sebevědomí není v plné síle, troufám si tvrdit, že vás tady ještě čeká nějaká práce – začít se nořit za všechny životní role a masky, co nosíte … až tam někde uvnitř sebe sama narazíte za staré zaprášené zrcadlo. Sfoukněte usazený prach a pohlédněte do něj. Garantuji vám, že budete příjemně překvapeni, koho tam uvidíte. Na tuhle sebepoznávací akci si musíte najít čas a pozornost. Buďte sami se sebou, ptejte se sami sebe, kdo jsem. Ticho a samota budou vaši nejlepší přátelé.

  2. SEBEPŘIJETÍ  Umíte přijímat účty, ale ne sami sebe. Bez sebepřijetí bude sebevědomí jen prázdné slovo na konci slovníku. Proč se nepřijímáte? Co jsou ty hrozné vlastnosti nebo aspekty, které vám to brání? Chcete být jiní a nejde vám to. Vím, znám to, taky jsem tam byl a občas pořád i jsem. Chcete být někým jiným, lepším, kvalitnějším, schopnějším, silnějším a nejde vám to. Mám pro vás dobrou zprávu, ono to nikdy nepůjde. Snažíte se být totiž někým jiným, než uvnitř jste. Z kočky psa neuděláte. Cesta není v tom se ještě usilovněji snažit změnit (tedy odmítat svoje přirozené já), ale zamilovat se do toho, kdo jste. Obejmout ho. Teď a tady. Jasně … možná k sobě cítíte nenávist, zlost, vztek nebo další škálu pocitů. Prima. Tak je v sobě neduste. Čelte jim v plné nahotě. Dejte jim průchod. Vypusťte je konečně ze sebe.

  3. RESPEKT  Říká se, že ve vztahu je nejdůležitější komunikace. Já říkám, že to je respekt. Bez respektu dobrý vztah nikdy nikdo nevybudoval, i kdyby to byl nejlepší rétor. A pevné sebevědomí je zrcadlo vztahu, který máte k sobě a bez respektu to také nepůjde. Respektujete se? Svoje přání? Pocity, emoce, myšlenky? Vlastní potřeby? Máte v úctě sami sebe a svou cestu? Svoje způsoby? Vím, vím moc otázek najednou. Ale zamyslete se nad nimi. Abyste sobě mohli říct zdravé ANO, musíte nejdřív někomu/něčemu v životě říci zdravé NE. Sami dobře víte, kde si necháte překračovat hranice nebo, kde je kvůli okolí překračujete vy. Přestaňte na sebe kašlat. Vymezte si kolem sebe tlustou čáru respektu. Vykolíkujte si svoje království a mějte k vladaři respekt.

  4. AUTENTICITA  Dělám si, co chci! Kdo z nás to může s plným vědomím a pravdivostí říct? Jsme tak zvyklí a naučení, trénovaní v tom být tu tak moc pro druhé a tak málo pro sebe, že už nám to často ani nepřijde divné. Jsme tak v zajetí cizích mravů a cizích cest, že se k té vlastní musíme pracně vracet. Nejsme zvyklí být sami sebou a projevovat se autenticky. Přirozeně. Pravdivě k sobě i okolí. Neukazujeme se v plné síle a kráse. Blokujeme sami sebe, aby … se něco náhodou nestalo. Jenže pak se nám dějou samé nepříjemné věci. Vztahy nám nefungují, zdraví hapruje, peníze k nám neplynou. Jsme k pláči i pro smích. A dost. Říkám už dost přetvářky a sebe omezování! Zaměřte se, kde všude v životě nejste sami sebou, kde všude nasazujete masku. Kde všude ustupujete a omezujete se. Kupte si malý blok na velké věci a každý den si tam zapisujte situace, kdy a kde jste nebyli autentičtí a proč. A pod to si vytvořte scénář, jak byste se chovali, kdybyste byli plně ve své síle a přirozenosti. Co chcete vy? Nejprve to dejte na papír a pak začněte měnit svoje chování od těch menších až po ty zásadní. Chovejte se podle nového scénáře. Ne podle strachu. Máte na to!

 

Tak to bychom měli. Ano všichni jsme někdy byli nebo pořád jsme sebevědomí hříšníci … ale vždycky existuje cesta, jak se od hříchu očistit a probudit v sobě nové já. To zdravé a sebevědomé. Pojďme do toho společně. Dnes. Ne zítra.

 - 04/12/2018
navy-sailors-in-yellow-t-shirts(1)

Proč muži neumí být sami sebou?

Minulý čtvrtek jsem spustil pravidelné večerní setkání pro muže a hned na první přišel plný počet účastníků, což nám umožnilo se dotknout řady témat, které se nás mužů niterně dotýkají a zásadně ovlivňují náš život. Jedno takové stěžejní téma byla – mužská autenticita v životě i ve vztazích. Proč je pro nás někdy těžké být sami sebou, být pravdiví k sobě, ženě i okolí a co nám vlastně brání v tom být autentičtí a opravdoví?

Podívali jsme se na mnoho různých příčin, proč nejsme autentičtí – máme strach, že kdybychom byli sami sebou, tak bychom přišli o lásku, přijetí, pozornost, péči, bezpečí, zábavu, zájem nebo uspokojení vlastních potřeb … dnes s vámi chci ale sdílet jednu – z mého pohledu – mnohem hlubší a zcela zásadní příčinu, proč nechceme své vlastní opravdové já ukázat.

Nenávist. Těší mě …

Někde hluboko uvnitř sebe se nenávidíme. Právě za to, jací jsme. Jednoduše se nenávidíme. Většinou to začínalo docela nevinně. Byli jsme malí kluci (pro dívky to samozřejmě platí také) a chtěli jsme všechno to, na co jsme měli svaté právo – lásku od rodičů, jejich náruč i vlídná slova, jejich čistou pozornost, péči a zájem, jejich emoce i myšlenky, chtěli jsme bezpečí i dobrodružství, toužili jsme po přijetí, uznání a ocenění.

Jenže když jsme to nedostali, co jiného nám zbývalo, než ten nedostatek lásky nebo přijetí vnímat jako vlastní chybu, selhání a nedostatečnost. Obvinili jsme sami sebe, že my jsme ti špatní. Ti, kteří si lásku nebo cokoli dalšího nezaslouží. Nabyli jsme dojmu, že toho hezkého nejsme hodni.

Nevěděli jsme, že nás se to vlastně netýká. Takže jak jsme si tehdejší realitu interpretovali? No přece, že zdroj toho, že se mi něčeho nedostává leží uvnitř mě. Že je to právě moje přirozenost, moje pravdivé já, které rodiče odmítají nebo, kterému se nechtějí věnovat. Začali jsme sami sebe vnímat jako ty špatné a rozbité. Začali jsme svůj zdroj síly, vitality a autenticity vnímat jako příčinu našeho životního trápení. Přece kdybych byl jiný – takový jakého mě rodiče chtějí – určitě by mě ocenili, milovali, byli se mnou spokojení atd.

Čas nasadit masku …

A tak jsme začali svoje já potlačovat. Začali jsme ho skrývat za různé masky a modely chování. Začali jsme ztrácet sami sebe. To nám mnohdy vydrží klidně i celý život … a zdaleka to není všechno.

Nejenže se pak snažíme svou pravou podstatu skrýt. My se ji snažíme ze sebe zcela vypudit. Hlavně ji nevidět. Nevnímat. Necítit. Vždyť je to právě ona, která může za naše trápení – kdybychom jí neměli, náš život by určitě vypadal o mnoho lépe. Jenže ona nejde zcela nevidět, nejde jí úplně přestat vnímat. Naše autentické já se pořád hlásí o slovo, neustále se snaží projevit nebo vyjádřit. Nejde tak snadno umlčet. Tak co teď? Co uděláte s něčím, s čím vůbec nechcete být v kontaktu a zároveň od toho nelze efektivně utéct? Pokusíte se to zničit …

Začnete to nenávidět a budete se to pokoušet eliminovat a vyhladit. Když ani to nepůjde, zbyde čistá nenávist. A přesně takové programy a modely se po docela krátké době začaly u mužů vynořovat. Díky bohu! Už jen jejich objevení a sdílení je velmi léčivé a transformační. První krok k sebepřijetí a sebelásce je si vůbec přiznat, že se (třeba i hluboce) nenávidím.

Ono to krásně ukázalo i to, proč se mnohým lidem nedaří projevovat se autenticky a přirozeně, ačkoli na sobě pracují a velmi se o to snaží. Bylo to krásně vidět i u přítomných mužů. Sice se vědomě snažili, aby dokázali ukázat své pravé já a aby se uměli autenticky projevit. Jenže podvědomě to samé pravé já, které tak moc touží ukazovat, nenávidí … a jen blázen by světu ukazoval tu svou část, kterou nenávidí (a ze všech sil se jí snaží potlačit).

Čas zahodit vodítko …

Proto v takových případech je nutné nejprve začít měnit vztah, který máme sami k sobě. Nejprve musíme začít měnit to, jak sami sebe vnímáme a až poté nám tato vnitřní změna vůbec dovolí začít se autenticky projevovat. A na to si musíme dopřát prostor a čas. Tedy přesně to, co je pro nás muže tak těžké. Chceme přece změny hned. Tady a teď. Už včera bylo pozdě. A nevnímáme, že přesně tenhle vnitřní stres a tlak, který na sebe vyvíjíme, je jen součástí oné podvědomé sebenenávisti a velkého nerespektu k sobě samým. Odpověď na nenávist nikdy nemůže být další vrstva nenávisti, ale jen a pouze láska.

Jaká cesta tedy vede k autenticitě a k vlastnímu pravdivému já? Nebudu začínat otřepaným klišé – musíte začít milovat sami sebe. To všichni víme. Abychom se do sebe vůbec mohli zamilovat, musíme poznat, koho chceme milovat. Proto cesta k autenticitě vede přes hluboké sebepoznání – kdo vlastně jsem? Vím to? Jsem s touhle niternou částí sebe sama v kontaktu? A jaký k ní mám vztah? Miluju jí? Nenávidím? Stydím se za ní a skrývám jí? Dovoluji si ji vůbec vidět? Dovoluji si ji ukázat a kdy ji umím ukázat a kdy ne? Proč? Z čeho mám strach, když bych jí začal víc pouštět z vodítka? Nebo ji dokonce osvobodil?

Toto jsou otázky, se kterými je dobré začít … Pokládejte si je, věnujte jim pozornost, piště si svoje objevy, sdílejte je s přáteli nebo někde v podporujícím kruhu ostatních mužů. A samozřejmě, pokud byste rádi znali můj názor, neváhejte se ozvat …

 - 04/09/2018
cpu-processor-computer-chip-pc-hardware-circuit

Umíte programovat svůj mozek?

Představte si, že máte doma superpočítač, který vám dokáže splnit každé přání. A představte si, že ho nemáte doma, ale přímo ve své hlavě. Váš mozek je váš superpočítač, který vám v životě splní jakoukoli vaši objednávku. Stačí ho jen správně naprogramovat. A ten nejlepší způsob je pomocí vaší pozornosti. Právě to na co pravidelně myslíte, je jakýsi objednávkový formulář pro váš mozek. Kam směřujete vlastní pozornost a čemu věříte, to se váš superpočítač snaží splnit.

Myslíte na zklamání? Budete zklamaní. Myslíte na úspěch. Budete úspěšní. Stejně jako váš počítač na stole, ani mozek nezkoumá, jaké instrukce má plnit a zda vám to život zkvalitní nebo ne. On vám splní cokoli, o co ho požádáte a proto buďte obezřetní, jaká data do svého superpočítače zadáváte a jaké informace do něj pouštíte zvenku. (Doporučuji přestat sledovat negativní TV zprávy.)

Dobrý kompas k úspěšnému nastavení je otázka – co chcete ve svém životě? Chcete tam úspěch, zdraví a příjemné zážitky? Pak je na čase začít svému mozku nabízet představy, které vás k vytouženému cíli dovedou. Vytvořte si svou vlastní osobní vizi a představu života, který chcete žít. Směřujte svou pozornost primárně na to, co v životě chcete. Na to dobré a pozitivní. Přehrávejte si ve své mysli takové mentální filmy a scénáře, které s touto vizi korespondují.

Pokud se chcete mít dobře, musíte mít nejdřív dobré myšlenky. Ještě jsem nepotkal skeptika nebo pesimistu, kterému by se dlouhodobě dařilo a byl šťastný. Pokud budete den za dnem myslet na to, že se věci podaří, pak se budou dařit. Uvědomte si, že každou vteřinu svého života máte na výběr, jak se svou pozorností naložíte a jak bude váš život vypadat. Vy máte tu moc. Využijte ji!

(Text vyšel jako sloupek v deníku Metro.)

 - 04/05/2018
StockSnap_H8HWM6CSI9 (1)

Muž bez vize = vztahový parazit

Muž bez vize je průšvih. Pro svou ženu, pro svoje děti, kamarády i kolegy … ale především sám pro sebe. Bez vize je chlap v životě ztracenej, plnej pochyb a nejistot. Jeho život řídí obavy a strachy. Jeho koule jsou pěkně utažený ve svěráku. Jeho srdce lapený v temným kriminále jeho mysli.

Co to vlastně vize je a jak souvisí s partnerským vztahem?

Vize je to, co dává životu chlapa smysl. To co ho bytostně naplňuje a “nutí” ho ráno vyskočit z postele a jít si tuhle představu plnit. Jít plnit sám sebe. Vize je to, co muž vidí, když se pravdivě podívá do svého nitra. Když se se skutečně setká sám se sebou a se svým autentickým já.

Vize mu ukazuje, kam má dojít a hlavně proč tam má dojít. Když vidí, co chce a proč to chce, pak to dokáže i udělat. Důležité je, aby životní vize či záměr vycházel z nitra a ze srdce, aby to nebyl jen plochý kalkul mysli, která nás umí tak mazaně obelhávat.

Kde v tom celém hrají roli vztahy a žena?

Chlap se potřebuje někde realizovat. Kdekoli. A když mu chybí jeho vlastní životní záměr, cítí se prázdný a slabý. Jeho bytí někde hluboce uvnitř pozbývá smyslu. Život se smrskává na plnění (nesmyslných) úkolů, podávání výkonů (hlavně pro ostatní) a plnění představ a vizí těch druhých. A především se z života vytrácí radost a vášeň. Prostě chlap pomalu zevnitř umírá a chřadne. Je v útlumu.

Jenže mozek je však chytrý a tak začne hledat prostor pro sebe realizaci všude okolo (když to nejde uvnitř). A partnerský vztah je jedním z míst, kde se tomu velmi často děje. Když se muž neumí naplnit sám a jeho život postrádá smysluplnou a pravdivou vizi, začne být jeho životním záměrem ideální vztah. Na první pohled to možná vypadá dobře … kdo by nechtěl ideální vztah, jenže v tomhle případě se z toho stává vztahové vězení.

Vztah jako vězení …

Protože ze vztahu se stává něco, co takového muže musí naplnit. On do vztahu nevstupuje nebo v primárně něm není, aby sdílel se ženou svoje dary, svou radost a cestu životem, ale aby od ní (vztahu) získal něco, co si sám dát neumí. Klade tak nesplnitelný nárok na ženu/vztah – naplň mě, dej smysl mému životu, dělej mi jen dobře, bav mě, udělej mne šťastným a naplněným. Chce, aby mu vztah zaplnil jeho vlastní životní díru. A to jednoduše nelze.

Takový muž bude vztah vnímat jako hlavní zdroj energie a to není dobré. Má to být právě vize, která dává muži obrovskou energii do života. A když to není vize, tak to je žena (vztah). A proto se z muže stává vztahový parazit. Energeticky se na vztahu přiživuje.

Samozřejmě není jen pasivní. Naopak. Někdy vyvíjí ohromnou aktivitu, aby vztah byl podle jeho představ. Přeci ze vztahu se stal jeho životní projekt, který musí budovat. Je to vlastně paradoxní – od ženy čerpá energii, aby pro ní mohl budovat ideální vztah.

A aby jí uspokojil, je ochoten udělat mnohé. Někdy cokoli. Snaží se jí zavděčit a přinést jí modré z nebe i za cenu nerespektování svých potřeb, přání a hranic. Kvůli tomu všemu je ochotný popřít sám sebe a překračovat vlastní hranice. Kvůli výsledku – ideální vztah – je schopný ničit sám sebe. Tak mu velí jeho mozek – až se ti povede vytvořit ideální vztah, pak tvůj život bude naplněný, to je tvůj smysl života a zdroj tvojí energie.

Takový muž pak není svobodný a co je nejdůležitější – není plně ve své síle. Obětoval svou svobodu i sílu vztahu. Jeho podvědomí je plně fokusované na vztah a to dlouhodobě nepřináší mnoho dobrého. Žena totiž perfektně vycítí, když se pro ní muž obětuje a neumí naplnit sám sebe a svůj život smyslem a radostí.

Pak si ho (pod)vědomě nemůže vážit a také neváží. Nerespektuje ho. Nevnímá ho jako silného dospělého muže … protože ruku na srdce, on jím vlastně (zatím) není.

Je čas stát se znovu velkým …

Potkal jsem už stovky chlapů, kteří se snažili zlepšit svoje partnerské vztahy a pořád se jim to nedařilo, i když se makali na 110%. A hlavní důvod byl, že se pořád maximálně soustředili na vztah a pramálo na vlastní život a vlastní životní záměr a směřování. A zrovna tady bylo jediné funkční východisko.

Až když se naplno zaměřili sami na sebe a na svoje pravdivé já a začali pátrat po svojí osobní vizi, až tehdy začali sílit. Až pak dokázali sami sebe naplnit smyslem i radostí. Začali být sami pro sebe zdrojem. Zdrojem vnitřní síly, životní energie i respektu. Pak se dokázali osvobodit z vlastního omezujícího vězení.

Když sami v sobě začali vnímat velikého muže, pak v nich velikého muže začaly vidět i jejich ženy a mohly je s láskou respektovat. Vztahový parazit zmizel. Objevil se dospělý muž. Vím, o čem píšu, sám jsem to zažil. Roky jsem byl ztracený, než jsem se sebou začal pracovat. Objevovat sám sebe i svoje poslání.

Jak vizi objevit?

Začnu nejběžnější chybou, kterou chlapi dělají, když začnou pátrat po svém poslání a vizi – začnou se se vší urputností dívat do světa, dívat se ven – kde že se to ta jejich vize schovává. Jenže nejdůležitější je dostat se do těsného kontaktu sám se sebou. Dívat se nejprve dovnitř.

Prokopat se k vlastnímu pravdivému já – k přirozené podstatě. Právě ona velmi jasně ví, jaká je naše vize. S tím už se rodíme. Nelze to do nás zvenku nějak nalít. Máme to už všichni dávno v sobě. Jen to bývá vlivem výchovy a společenského tlaku potlačeno. Nyní je na čase to uvolnit.

Naši předci, když se k tomuto zdravému jádru sebe sama chtěli dostat a napojit se na něj a tím se i spojit se svou vizí, odebírali se na několik dnů do ticha a samoty. Někam daleko mimo lidi a ruch společnosti. Mohli se vnitřně ztišit a dopřát sami sobě prostor i čas, aby vůbec mohli svou duši uslyšet a ucítit.

Udělejte to samé …

Buďte pravidelně sami se sebou. Ideálně někde v přírodě. Choďte tam se záměrem dotknout se své vnitřní podstaty. Prostě jen buďte. Udělejte si z toho rituál. Klidně každý den. Každý týden. Čistěte svou hlavu a vytvářejte v ní nový prostor pro nové myšlenky a záměry. Tyhle nové myšlenky pak dávejte na papír. Zapisujte si je.

Dávejte jim volný průchod a dále s nimi pracujte. Mluvte o tom všem s někým, komu věříte a kdo pro vás může být oporou i inspirací. Najděte si ve svém okolí někoho, kdo svou vizi má, kdo už jí v sobě dokázal objevit a kdo jí dnes a denně žije.

Přeji vám hodně zdaru na vaší cestě k sobě i dál do světa …

Další inspirativní články a videa najdete na mém blogu.

Pokud s vámi článek rezonuje a i vy chcete žít svou sílu, vizi i naplněný vztah, napište mi nebo zavolejte. Domluvíme se na konzultaci. Společně to zvládneme. 

 - 03/13/2018
39600573934_fef2f4957f_z (1)

Zlaté chyby

Viděli jste zlatou jízdu Ester Ledecké? Pokud ne, podívejte se a během 2 minut uvidíte naši mentalitu v plné její kráse. Ve zkratce to bylo nějak takhle – Ester vyrazila a komentátoři spustili – chyba, chyba, menší chyba, větší chyba, další chyba … a ejhle zlato. Za celou dobu nezmínili, že Ester má už v průběhu závodu medailový čas, ani nereflektovali to, co se jí podařilo. Celou jízdu jen komentovali její chyby a opomíjeli úspěchy. Vypadá to, že nikdo není tak velký expert na hledání chyb jako jsme my. A je to obrovská škoda, protože, když se zaměříme primárně na chyby, nezbude nám dostatečný prostor na naše úspěchy. Nebudeme mít dost času ani energie zaměřit se na to, co se nám podařilo a na naše silné stránky.

Neříkám ignorujte chyby nebo slabiny, ale nezaměřujte se pouze na ně, jak to ukázali komentátoři. Schválně si udělejte osobní průzkum vlastního myšlení – kolik času věnujete svým silným stránkám, kvalitám, úspěchům a tomu, co se daří … a kolik času se zaměřujete na nedostatky, chyby a na to, co se nedaří? Pokud převažuje to druhé, změňte to. Kdyby se děti zaměřovaly hlavně na svoje chyby, nikdy by se nenaučily chodit nebo mluvit, protože by svou snahu za chvíli vzdaly. Věnovat většinu pozornosti chybám vám bere životní energii, chuť růst a rozvíjet se, snižuje vám sebevědomí i sebedůvěru a bez toho nebudete nikdy schopni žít spokojený a naplněný život, ačkoli toho všichni schopní přirozeně jsme. Pojďme to změnit. Každý den se cíleně zaměřujte na to, co se vám povedlo a za co jste vděční. Založte si na to speciální sešit a každý večer si tam aspoň 3-5 takových (i malých) úspěchů zapište. Dělejte to každý den a po čase sami ucítíte, že je vám na světe o dost lépe.

(Text vyšel jako sloupek v tištěném deníku Metro)

 - 03/07/2018
4703768293_c4bf1b353b_z (1)

Proč ženy útočí na muže, které milují …

Na nedávné konzultaci jsme se s klientem Martinem dotkli velmi aktuálního a zajímavého tématu, se kterým se dnes a denně potýká mnoho mužů a možná jste i vy jedním z nich a následující článek je právě pro vás. Tím tématem je mužská zranitelnost a pravdivost. Autenticita v té nejcitlivější formě.

Martin řeší vztah se ženami. Ostatně jaký chlap ne, že? A jeho ústředním a opakujícím se tématem je, že na něj konstantě útočí a doráží, nedají mu chvilku oddych. Cítí se jako pod palbou nepřátelské artilerie. Zavalený v zákopu vlastním strachem a paralyzovaný přesilou v ženském rohu pomyslného ringu.

Čím víc ženy – a především jeho nynější partnerka útočí – tím se více uzavírá ve vlastním brnění, které ho má před ochránit před jedovatými šípy. Jenže marná snaha, jeho ženy nějak záhadně přesně ví, kdy a kam zacílit, dokáží s chirurgickou přesností najít skulinku v jeho zbroji a přesně ho zasáhnout. Když přišel byl už zoufalý a na pokraji rezignace – jak se mám sakra ještě víc ochránit, co ještě udělat, abych už nebyl tak snadno zranitelný?

Znáte tuhle otázku – jak vyzrát na život a stát se nezranitelným? Jak si dokonale naleštit vnitřní zbroj, aby se od ní všechny ostré hroty odrážely a my mohli konečně kráčet životem s lehkostí a bez bázně a hany?

Pokud máte podobné ambice, musím vás zklamat (nebo potěšit?), snažíte se o něco nemožného a váš život bude plný inkasovaných ran a pocitu zklamání a selhání, že se vám to ještě nepodařilo. Ono to totiž není možné a právě ženy vám v tomhle dělají obrovskou službu a dávají vám obrovský dar, který se tak ovšem jako dar na první pohled vůbec nemusí jevit.

Stejně tomu bylo i u zmíněného klienta. Aby se mohl stát tím bájným nezranitelným rytířem, musel sám sebe obrnit tlustým brněním. Musel si nasadit masku nezranitelného, ale hlavně musel za chladnou ocelovou zbroj schovat svoje srdce, emoce a svoje pravdivé a autentické jádro – musel za brnění schovat sám sebe.

A buďte si jisti, že tohle ženy dokáží svým geniálním radarem velmi rychle zachytit. Ony cítí, když se muž schovává. Když před nimi a světem i sám před sebou skrývá to nejcennější co má – svou podstatu, svoje dary a svoje koule. A žena nechce vedle sebe mít chlapa, co tohle všechno skrývá, i kdyby měl tu nejkrásnější zbroj a meč na celém světě. Žena chce vedle sebe muže, který se naopak nebojí být autentický, který má svoje srdce otevřené, který se nebojí svoje koule ukázat světu a používat je. Tohle jsou totiž aspekty dospělého a silného muže. A takového žena vedle sebe chce mít – o něj se může opřít, jemu může věřit, jeho může následovat a po jeho boku může stát.

Žena podvědomě vnímá potenciál muže, který se za brněním skrývá a správně mužovo brnění nevnímá jako ochranu, ale jako jeho vězení a jako zeď mezi ním a jí. Mezi mužem a jeho vnitřní silou a opravdovostí. A proto se nemilosrdně pokouší jeho brnění zničit, narušit, nahlédnout za něj, dostat se za něj, aby viděla, koho přesně tam její milý obrněnec schovává a hlavně, aby sám sebe uviděl i muž.

To, co chlap vnímá jako útok, dá se říct, je od ženy pouhá snaha odkrýt pravou podstatu a nitro. Je to vlastně takový nepochopený dar a naše mužské nastavení nám v první chvíli velí se od ženy odvrátit a začít jí vnímat jako zdroj bolesti a zranění, máme pak tendenci se obrnit ještě víc nebo hůř – začít útočit zpátky. Úplně přitom ignorujeme vlastní zranění a vlastní bolest, kterou se snažíme za maskou a brněním skrýt – před ženou, světem i sami před sebou. Když – stejně jako Martin – pochopíme, co se máme od ženy, která útočí – naučit a jak s její zprávou máme naložit, pak se můžeme začít uzdravovat a zacelovat. Pak můžeme spatřit vlastní zranění, můžeme ho uvidět, vnímat, odžít, přijmout a zacelit.

Pak už nepotřebujeme tuhé brnění/vězení. Můžeme přijmout vlastní zranitelnost jako nedílnou součást naší přirozenosti, ale také jako obrovský zdroj naší síly a vitality.

Moc dobře si pamatuju, když jsem si úplně poprvé dovolil zcela vědomě před ženou plakat a nechat pláč, ať se plně rozvine. Jak úlevné, osvobozující a světě div se – i má tehdejší partnerka byla k mému překvapení nadšená, protože to bylo poprvé, kdy jsem jí ukázal tu část, kterou jsem před ní do té doby maskoval. Troufám si říct, že ženy nechtějí dokonalé supermany bez špetky lidskosti a všeho toho, co dělá z mužů lidské bytosti – tedy bez zranitelnosti nebo slz. Ženy chtějí muže celistvého, který svoje zranění neschovává za brnění, ale umí je otevřít a zacelit. Muže, který se sám před sebou neskrývá, ale dokáže se ukázat v celé své šíři, hloubce i síle. Muže ve své ryzí síle a pravdivosti …

 - 03/02/2018

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena