39600573934_fef2f4957f_z (1)

Zlaté chyby

Viděli jste zlatou jízdu Ester Ledecké? Pokud ne, podívejte se a během 2 minut uvidíte naši mentalitu v plné její kráse. Ve zkratce to bylo nějak takhle – Ester vyrazila a komentátoři spustili – chyba, chyba, menší chyba, větší chyba, další chyba … a ejhle zlato. Za celou dobu nezmínili, že Ester má už v průběhu závodu medailový čas, ani nereflektovali to, co se jí podařilo. Celou jízdu jen komentovali její chyby a opomíjeli úspěchy. Vypadá to, že nikdo není tak velký expert na hledání chyb jako jsme my. A je to obrovská škoda, protože, když se zaměříme primárně na chyby, nezbude nám dostatečný prostor na naše úspěchy. Nebudeme mít dost času ani energie zaměřit se na to, co se nám podařilo a na naše silné stránky.

Neříkám ignorujte chyby nebo slabiny, ale nezaměřujte se pouze na ně, jak to ukázali komentátoři. Schválně si udělejte osobní průzkum vlastního myšlení – kolik času věnujete svým silným stránkám, kvalitám, úspěchům a tomu, co se daří … a kolik času se zaměřujete na nedostatky, chyby a na to, co se nedaří? Pokud převažuje to druhé, změňte to. Kdyby se děti zaměřovaly hlavně na svoje chyby, nikdy by se nenaučily chodit nebo mluvit, protože by svou snahu za chvíli vzdaly. Věnovat většinu pozornosti chybám vám bere životní energii, chuť růst a rozvíjet se, snižuje vám sebevědomí i sebedůvěru a bez toho nebudete nikdy schopni žít spokojený a naplněný život, ačkoli toho všichni schopní přirozeně jsme. Pojďme to změnit. Každý den se cíleně zaměřujte na to, co se vám povedlo a za co jste vděční. Založte si na to speciální sešit a každý večer si tam aspoň 3-5 takových (i malých) úspěchů zapište. Dělejte to každý den a po čase sami ucítíte, že je vám na světe o dost lépe.

(Text vyšel jako sloupek v tištěném deníku Metro)

 - 03/07/2018
4703768293_c4bf1b353b_z (1)

Proč ženy útočí na muže, které milují …

Na nedávné konzultaci jsme se s klientem Martinem dotkli velmi aktuálního a zajímavého tématu, se kterým se dnes a denně potýká mnoho mužů a možná jste i vy jedním z nich a následující článek je právě pro vás. Tím tématem je mužská zranitelnost a pravdivost. Autenticita v té nejcitlivější formě.

Martin řeší vztah se ženami. Ostatně jaký chlap ne, že? A jeho ústředním a opakujícím se tématem je, že na něj konstantě útočí a doráží, nedají mu chvilku oddych. Cítí se jako pod palbou nepřátelské artilerie. Zavalený v zákopu vlastním strachem a paralyzovaný přesilou v ženském rohu pomyslného ringu.

Čím víc ženy – a především jeho nynější partnerka útočí – tím se více uzavírá ve vlastním brnění, které ho má před ochránit před jedovatými šípy. Jenže marná snaha, jeho ženy nějak záhadně přesně ví, kdy a kam zacílit, dokáží s chirurgickou přesností najít skulinku v jeho zbroji a přesně ho zasáhnout. Když přišel byl už zoufalý a na pokraji rezignace – jak se mám sakra ještě víc ochránit, co ještě udělat, abych už nebyl tak snadno zranitelný?

Znáte tuhle otázku – jak vyzrát na život a stát se nezranitelným? Jak si dokonale naleštit vnitřní zbroj, aby se od ní všechny ostré hroty odrážely a my mohli konečně kráčet životem s lehkostí a bez bázně a hany?

Pokud máte podobné ambice, musím vás zklamat (nebo potěšit?), snažíte se o něco nemožného a váš život bude plný inkasovaných ran a pocitu zklamání a selhání, že se vám to ještě nepodařilo. Ono to totiž není možné a právě ženy vám v tomhle dělají obrovskou službu a dávají vám obrovský dar, který se tak ovšem jako dar na první pohled vůbec nemusí jevit.

Stejně tomu bylo i u zmíněného klienta. Aby se mohl stát tím bájným nezranitelným rytířem, musel sám sebe obrnit tlustým brněním. Musel si nasadit masku nezranitelného, ale hlavně musel za chladnou ocelovou zbroj schovat svoje srdce, emoce a svoje pravdivé a autentické jádro – musel za brnění schovat sám sebe.

A buďte si jisti, že tohle ženy dokáží svým geniálním radarem velmi rychle zachytit. Ony cítí, když se muž schovává. Když před nimi a světem i sám před sebou skrývá to nejcennější co má – svou podstatu, svoje dary a svoje koule. A žena nechce vedle sebe mít chlapa, co tohle všechno skrývá, i kdyby měl tu nejkrásnější zbroj a meč na celém světě. Žena chce vedle sebe muže, který se naopak nebojí být autentický, který má svoje srdce otevřené, který se nebojí svoje koule ukázat světu a používat je. Tohle jsou totiž aspekty dospělého a silného muže. A takového žena vedle sebe chce mít – o něj se může opřít, jemu může věřit, jeho může následovat a po jeho boku může stát.

Žena podvědomě vnímá potenciál muže, který se za brněním skrývá a správně mužovo brnění nevnímá jako ochranu, ale jako jeho vězení a jako zeď mezi ním a jí. Mezi mužem a jeho vnitřní silou a opravdovostí. A proto se nemilosrdně pokouší jeho brnění zničit, narušit, nahlédnout za něj, dostat se za něj, aby viděla, koho přesně tam její milý obrněnec schovává a hlavně, aby sám sebe uviděl i muž.

To, co chlap vnímá jako útok, dá se říct, je od ženy pouhá snaha odkrýt pravou podstatu a nitro. Je to vlastně takový nepochopený dar a naše mužské nastavení nám v první chvíli velí se od ženy odvrátit a začít jí vnímat jako zdroj bolesti a zranění, máme pak tendenci se obrnit ještě víc nebo hůř – začít útočit zpátky. Úplně přitom ignorujeme vlastní zranění a vlastní bolest, kterou se snažíme za maskou a brněním skrýt – před ženou, světem i sami před sebou. Když – stejně jako Martin – pochopíme, co se máme od ženy, která útočí – naučit a jak s její zprávou máme naložit, pak se můžeme začít uzdravovat a zacelovat. Pak můžeme spatřit vlastní zranění, můžeme ho uvidět, vnímat, odžít, přijmout a zacelit.

Pak už nepotřebujeme tuhé brnění/vězení. Můžeme přijmout vlastní zranitelnost jako nedílnou součást naší přirozenosti, ale také jako obrovský zdroj naší síly a vitality.

Moc dobře si pamatuju, když jsem si úplně poprvé dovolil zcela vědomě před ženou plakat a nechat pláč, ať se plně rozvine. Jak úlevné, osvobozující a světě div se – i má tehdejší partnerka byla k mému překvapení nadšená, protože to bylo poprvé, kdy jsem jí ukázal tu část, kterou jsem před ní do té doby maskoval. Troufám si říct, že ženy nechtějí dokonalé supermany bez špetky lidskosti a všeho toho, co dělá z mužů lidské bytosti – tedy bez zranitelnosti nebo slz. Ženy chtějí muže celistvého, který svoje zranění neschovává za brnění, ale umí je otevřít a zacelit. Muže, který se sám před sebou neskrývá, ale dokáže se ukázat v celé své šíři, hloubce i síle. Muže ve své ryzí síle a pravdivosti …

 - 03/02/2018
IMG_6365 (2)

Profesní vzdělání, absolvované kurzy a výcviky:

2200+ odkoučovaných hodin během 7 let praxe

Koučování jako umění žít – výcvik v psychologickém koučování s mezinárodní certifikací ICF

Somatic Coaching – výcvik v somatickém koučování s mezinárodní certifikací ICF

Konstelace, rituál a drama – výcvik v systemických konstelacích u Jana Bílého

Mindfulness program v Lávce – kurz vědomého pozorování a bdělé pozornosti

Škola Aleše Kaliny – certifikovaný terapeut pro práci s Emočními programy – touto metodou již pracuji pouze na přání klienta

10 let sebezkušenostní práce – s metodami jako Biosyntéza, PBSP, koučování, konstelace, holotropní dýchání a další práce se změněnými stavy vědomí …

Žij své mužství – Vladimír Münz

Meditativní Buto tanec – Biosyntéza

Time management – Michal Holík

Typologie osobnosti – Česká spořitelna

Kurz manažerských dovedností – Česká spořitelna

Kurz obchodních dovedností – Česká spořitelna

The Way Ahead – Tony Robbins

Systemické konstelace – Jan Bílý, Vladimír Münz

Pravidelně přispívám články do deníku Metro a vystupuji v Českém Rozhlasu

 - 02/07/2018
runner-690265_640

Posloucháte svoje tělo?

“Už mě nebaví to, jak mě neposlouchá moje tělo a chci od něj víc a víc od svého života.” Napsal na Facebook kamarád Michal, protože se cítil vyčerpaný a unavený životem. Jako lék si naordinoval plán ujít denně 13 km. Hned sice dodal, že už ho pálí nohy jako čert, ale zítra musí stanovených 13km dát, ať se děje, co se děje.

Geniálně tím vystihl něco, co někdy děláme všichni – přetěžujeme se, překračujeme své hranice, nevnímáme sami sebe a pak se jako blázni divíme, že si tělo dovolilo stávkovat, protože už nemůže dále snášet naše šílené tempo. Máme dojem, že nás tělo přestalo poslouchat, ale ono je to naopak – to my jsme přestali poslouchat vlastní tělo. Jedeme na koni, který si potřebuje oddechnout, jenže my mu to nedovolíme a chceme po něm další a další výkony.

Není divu, že dříve nebo později začne kolabovat. V takových momentech bývá moudré začít naslouchat tomu, co se nám tělo snaží říct. A abychom dobře slyšeli, je nutné udělat přesný opak toho, co jsme dosud dělali. Místo zvýšení tempa zpomalit nebo dokonce zastavit. Když se nám to povede a my se dostatečně ztišíme, najednou začneme chápat, co se nám tělo snaží bolestí, únavou nebo ztrátou chuti a energie říct. Začneme rozumět, kde přesně děláme v životě chybu nebo kde plýtváme vlastní životní energií. Když na čas zpomalíme, dopřejeme sami sobě prostor a čas na sebereflexi a regeneraci. Budeme více uvolnění a méně ve stresu – tedy přesně ve stavu, ve kterém můžeme být dlouhodobě efektivní a výkonní. Pak dostaneme od života víc.

(Článek vyjde v pátek v tištěné verzi deníku Metro)

 - 02/05/2018
16087536844_041122218e_z

Jsme sebevědomí?

Jako každý nový rok, i tento přímo vybízí k nějaké zásadní pozitivní změně. A ruku na srdce – vždy je na čem pracovat. Vždy se dá určitý životní aspekt zkvalitnit a posílit. A jeden z těch nejdůležitějších je naše sebevědomí. Od úrovně sebevědomí se odvíjí vše – kvalita našich vztahů, i zda se cítíme svobodně a uvolněně. Schopnost vydělávat dost peněz, mít smysluplnou práci a vůbec žít spokojený a naplněný život. Bez zdravého sebevědomí se před světem i lidmi jen ustrašeně krčíme v koutě. Co ale to bájné sebevědomí skutečně je? Sebe-vědomí je vědomí sebe sama. Hluboké sebepoznání a sebepřijetí – to, že sami sebe správně vnímáme a jsme si vědomi vlastních schopností, hodnoty a kvalit, ale také svých rezerv a nedostatků. Znamená to vědomí vlastní vnitřní síly, pevnosti a hlavně schopnost být autentický. Přirozený a pravdivý. Jste k sobě pravdiví i vy? Sebevědomý člověk se chová dle svého pravdivého já. Jak na to? Ponořit se za všechny své naučené životní strategie, postoje, společenské programy, za všechny svoje masky. Tam někde hluboko pod vším tím naučeným a společenským nánosem dříme naše pravdivé já. Čím víc ho budeme vnímat a dávat mu hlas, tím silnější bude naše sebevědomí a tím spokojenější budeme. Mám pro vás osvědčenou metodu. Pozorně si všímejte, kde všude se v životě (případně jen v jedné životní oblasti) nechováte autenticky a pravdivě – tedy sebevědomě. Tyto situace si pečlivě zapisujte a zároveň si ke každé situaci vytvářejte ideální scénář a napište si ho – kdybych byl/a sebevědomější, udělal/a bych to a to. Postupně si vybírejte situace, kde půjde změna udělat nejsnadněji a začněte. Buďte trpěliví a důslední. Nebuďte k sobě přehnaně tvrdí a kritičtí. Najděte si parťáka, který vám bude oporou a pomůže. Začněte a výsledky se dostaví.

(Text vyšel jako sloupek v tištěných novinách Metro)

 - 01/11/2018
christmas-bokeh-lights

Vánoce – svátky darů i deprese

Vánoce přicházejí. Doba dárků, laskavosti a pohostinnosti. Doba, kdy se na charitativní účely vybere nejvíc peněz a prostředků. Nastává doba, kdy mnoho z nás tráví nemálo času přemýšlením a plánováním, jak udělat někoho druhého šťastným. Jak ho co nejlépe obdarovat. Jak mu udělat tu největší radost.

Tak moc jsme často zaměstnáni blahem ostatních, až trestuhodně zapomínáme na sebe. Avšak to se netýká pouze Vánoc. Pokud zapomínáme na sebe a upozaďujeme vlastní potřeby a přání na úkor uspokojování svého okolí celoročně, zaděláváme si na velký životní problém. Vlastně tím sami sobě říkáme, že pro sebe nejsme důležití a naše okolí je důležitější než my. Nevážíme si pak sami sebe a nemůžeme tudíž čekat, že si okolí bude vážit nás. Proto to letos změňme.

Obdarujme především sami sebe tím nejdůležitějším na světě – časem a pozorností. Naučme se sami sobě věnovat zdravou míru pozornosti a dopřávejme si čas na své potřeby a přání. Věnujme svou péči hlavně té osobě, která zrovna čte tyto řádky. Když se budeme zanedbávat, řítíme se do deprese a nebudeme nikdy šťastní … ani kdybychom uspokojili všechny blízké okolo nás. Dobrý pocit z vlastního bytí je přímo závislý na dovednosti dávat sám sobě. Začněte otázkou – co chci já? Co opravdu chci? Co bych chtěl dělat, kdybych nemusel brát ohledy na nikoho jiného?

Hledejte odpověď a pak hledejte cestu, jak ji naplnit. Neříkám – kašlete na všechny ostatní a buďte necitliví ke svému okolí. Jen říkám, abyste přestali kašlat sami na sebe. Dejte sebe na první místo a uvidíte, jak moc se váš život promění k lepšímu. A zkvalitní se i vztahy s okolím. Lidé respektují a mají rádi toho, kdo se respektuje a má rád sám sebe.

(Text vyšel jako sloupek v deníku Metro)

 - 12/16/2017
list-saying-quote-text-decor-never-stop-dreaming

Nebezpečí hloupých motivačních citátů

Dneska ráno jsem na webu narazil na citát – “Největším nepřítelem je strach, bojíme se, co si o nás myslí ostatní a tahle hloupá obava nám brání v úspěchu.” Jenže je ta obava fakt hloupá?

Pro mě tedy vůbec ne a jediné hloupé na celém citátu je to, jak hloupě nálepkuje zmíněnou obavu. Hned vám povím proč. Ostatně při osobních konzultacích se s tímto fenoménem setkávám víc než často a z první řady tak mohu sledovat jak velkou ničivou moc na psychiku lidí má. Oč jde? Pokud se ponoříme jen o trochu hlouběji za tato líbivá motivační slova, většinou narazíme na mnohem hlubší a podstatnější problém, který se za hezky znějícími slovy skrývá.

Na povrchu hloupá obava – co si o mě co pomyslí – je ve skutečnosti často velmi silný podvědomý strach, že když nebudu takový a takový (jakého mě chtějí mít/jaký bych měl být), budu odmítnutý a nedostanu něco pro můj život zcela zásadního a veledůležitého – ať už jde o lásku, přijetí, bezpečí, uznání, radost, respekt, uspokojení, dobrý pocit, štěstí atd atd …

A tenhle strach vzniká v drtivé většině v dětství, jenže my si ho uvědomujeme až v pozdní dospělosti. Žije s námi tedy většinu života, většinu života jsme jím řízeni a jsme s ním v každodenním tréninku. Je to tedy velmi hluboká a podstatná část našeho života a nás samotných. Můžeme vůbec říct, že strach, že jako děti nedostaneme od rodičů lásku je jen hloupá obava?

Tady tkví opradvové nebezpečí, kterému já osobně říkám motivační propaganda – složitý a hluboký problém onálepkuje povrchním a líbivým označením, které v lidech přímo vzbuzuje dojem, že jejich problém je vlastně také povrchní a snadný a že tedy jeho vyřešení bude lehké, rychlé a snadné. Přesně takové jaké nám slibuje dnešní doba – instantní.

A tak se lidé s radostí a vidinou rychlého úspěchu pustí do práce ….. a pak narazí na realitu. Narazí na to, že opravdu a trvale změnit určitý model myšlení a chování, ve kterém se trénují třeba 20 let, není žádná prdel a rozhodně to nejde stylem start – cíl za pár meditací nebo afirmací. Často je to mravenčí a dlouhodobá práce. Vím, to ale lidé nechtějí slyšet, to se špatně prodává, na to se špatně chytají lajky. ?

Neříkám, že to nejde změnit. To samozřejmě jde – něco o tom vím sám. Říkám jen, že to není vždycky všechno tak růžové a snadné, jak se nám snaží podobně naivní a povrchní citáty nakukat.

A když tito lidé narazí na realitu, že to nejde tak rychle a snadno, jak si mysleli a věří tomu, že jejich problém je vlastně hloupě snadný – vztáhnou si svůj nezdar na sebe a obviní sami sebe, že s nimi něco není v pořádku, že nejsou ještě dost dobří a schopní, když to nedokážou snadno a rychle sami vyřešit. Vůbec si neuvědomují, že uvěřili propagandě a pokouší se o něco, co třeba ani v krátkém časovém rozmezí nejde.

Nehodnoťme proto svoje obtíže jako hloupé, tím je jen zlehčujeme a vlastně sami sebe odmítáme a ponižujeme a shazujeme se. Buďme k sobě pravdiví a upřímní, dívejme se na sebe i své případné trable s odstupem a v kontextu, připusťme si jejich hloubku a závažnost a přijměme je. Jen tak se s nimi můžeme vypořádat. A dopřejme si na to celé čas a prostor, respektujme svoje tempo a nemějme na sebe přehnané nároky, netlačme na pilu. Akorát se zadřeme. Maraton taky nezačneme sprintem … a už vůbec k němu nebudeme přistupovat jako k podvečerní vycházce …

 - 12/04/2017
0774e90241dc10bbb198ade54aff36fe_mariane-478-c-90

Marianne Mbo Eloi

Dobrý večer, Aleši, moc vám chci poděkovat za vaši pomoc.
Nikdy jsem netušila, že se z osoby, která ležela několik měsíců v posteli bez jakýchkoliv cílů a bez nutkání vstát a žít, stane někdo tak pozitivní.
Od svého okolí teď poslouchám, že jsem jak vyměněná.
Terapie s vámi byla skvělou zkušeností a začátkem (pro mě) nového života.
Začala jsem číst knihy od autorů jako Dale Carnegie a Napoleon Hill, které jsou super motivací. Totálně jsem překopala svůj způsob myšlení… Teď už svoje myšlenky dokážu mnohem lépe ovládat.
Sice to nejsou ani dva týdny od té doby, co jsem se vrátila do Dánska, ale teď se tu cítím jinak. Už ve chvíli, kdy jsem vystoupila z letadla, tak jsem se tu cítila jinak – lépe… Cítila jsem se tak, jak jsem se vždy chtěla cítit (nezávisle na tom, kde jsem).
Chci ještě jen potvrdit, že si svou energií přitahujeme lidi. Mně se to krátce před naším posledním sezením potvrdilo.
Ještě nevím, kdy budu chtít využít těch posledních 2 sezení, ale určitě vám dám vědět.
Moc oceňuji vaši práci a jsem ráda, že jsem narazila právě na vás.
Přeji hezký začátek nového týdne! Děkuji!

Marianne Mbo Eloi

 - 10/29/2017

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena