fire-burn-hell-warm-heat-flame-blaze-radio

Peklo v ráji

Žijeme v ráji. Kdybychom někomu před 500 lety ukázali, jak se dnes máme, okamžitě by takový životní styl chtěl taky – nadbytek potravin, zdravotní péče, neuvěřitelné pohodlí, dlouhověkost, bezpečí, čistá voda atd. Dokonce by možná takový středověký člověk řekl, že tohle všechno mít – byl by konečně opravdu šťastný. My to dnes všechno máme, ale jsme opravdu šťastní? A nemyslím jen dočasný a letmý dobrý pocit. Myslím trvalejší stav vnitřní pohody, vděčnosti a spokojenosti.

Zvedněte hlavu a podívejte se na svoje spolucestující – z kolika z nich opravdu sálá – cítím se fakt dobře? Mimochodem – sálá i z vás? Máme všechno a často se cítíme jako nic. Žijeme v době, která nabízí nejvíc možností, jak být spokojený, tak proč se to většině nedaří? Nehledáme na správném místě. Jsme programováni, že spokojenost leží někde mimo nás. Že si ji musíme nějak odpracovat, zasloužit nebo koupit – až budu mít tohle, až udělám tohle … pak budu konečně šťastný. Mnoho lidí se denně honí za takovou falešnou iluzí.

Jenže to opravdové štěstí leží uvnitř nás, nejde do nás nějak nainstalovat zvenčí. Peníze nám dají klid a bezpečí, ale určitě ne štěstí. To pravé štěstí a pocit naplnění závisí jen a jen na vztahu, který máme sami se sebou. Čím lepší tento základní vztah je, tím lépe se budeme cítit. Je to jednoduchá matematika – pokud se nemáme rádi, nepomůže nám ani všechno zlato světa. Pokud se neumíme ocenit, přijmout se i s chybami, odpustit si a milovat sebe sama – nic na světě nám ke štěstí nepomůže.

Proto se na sebe dívejme a chovejme laskavě, oceňujme se i za maličkosti, všímejme si svých (i malých) úspěchů a všeho toho, co považujeme za samozřejmost. Buďme vděční a užívejme si i ty malé radosti, které nám život nabízí. Ty se nedají koupit.

(Text vyšel jako sloupek v deníku Metro)

 - 10/24/2017
american-flags-moon-walk-flags (1)

Jak jsem našel svoje poslání …

Asi jako každej chlap přes bolest. Od malička jsem silně koktal. Prakticky jsem nedal souvislou větu dohromady. Ve škole, s holkama, s klukama, se všema docela peklo. A tak jsem se musel naučit, jak s lidmi komunikovat jinak, beze slov, bez otázek. Učil jsem se je vnímat, cítit, naslouchat a poznávat je trochu jinak. Hlouběji. Byl jsem skvělý pozorovatel. Léta šla dál a já se pořád zdokonaloval,. Teda moje řeč byla furt stejná. A jednoho dne, to jsem byl zrovna na Novým Zélandu, jsem se rozhodl to změnit. To byl první krok – FAKT se rozhodnout a udělat to. Vrátil jsem se zpátky domů. Našel odbornou pomoc a začal jsem svou cestu k sobě, přes svoje strachy, masky. Cestu sebepřijetí. Jak doba šla, začínal jsem mluvit jako všichni okolo mě. Bylo to super. Začínal mi novej život. Beze strachu a masek. Odhodil jsem svůj mentální vozíček a cítil se fakt svobodnej.

Jednoho dne mi moje terapeutka řekla – vy byste byl lepší psycholog než já. Nebral jsem jí vážně – to říká všem, žejo. A tak jsem nastoupil do korporátu. Živit se pusou? Wau to byl sen. Školil jsem lidi, vedl pohovory, pracoval s lidmi a pořád víc a víc mě to bavilo. Bavilo mě ale hlavně si s nimi povídat a hledat cesty, jak by se mohli cítit líp. Ukazovat jim, že když jsem se v životě zvednul já. Dokážou to taky. Najednou jsem tím byl posedlý. Vášeň. Zápal. Jedno, jak to nazvu. Konečně jsem to byl já. Jenže korporát mě dusil. Meetingy. Papíry. Tabulky. Bullshit. Dal jsem výpověď a řekl si – budu už jen dělat to, co mě baví, co dává smysl mě a lidem okolo. Smysl. Chci pracovat s lidmi. To bylo jasný. Chci jim umožnit udělat v životě to, co jsem dokázal já. Chci jim ukázat cestu z temnoty na světlo. (Hehe zní to biblicky, ale tak to cítím až doteď).

První výcvik., Druhý výcvik. Třetí výcvik. Praxe v koučování i terapii v jedný firmě. Jsem tam nejlepší už po pár měsících. Věřím si. Cítím se jak král. Odcházím na volnou nohu. Vlastní web. Poprvý fakt podnikám. Mám nový klienty. Spokojený. První pochyby – jsem fakt tak dobrej? Nekecám sám sobě? Doba, kdy nacházím víc otázek než odpovědí. Jdu dál. Jsem bojovník. Nevzdávám se. Další klienti. Dělám první skupinový akce. Poprvý pracuju i s párama. Pořád jsem fascinovaný lidskou duší a psychikou. Vrhám se pořád a pořád do nových příběhů. Začínám si psát blog. Lidi ho čtou. První telefonát z novin. Piště i pro nás pane Vavřinče. Poprvý mi někdo platí za můj koníček – psaní. Pak volají z rádia – jste odborník, chceme vás do živýho vysílání. Poprvý se objevuju v televizi. Sami zavolali. Děje se mi hodně poprvý. A tak pořád pracuju s lidma, pořád píšu, pořád říkám svoje “moudra” do éteru a občas před kamerou. Pořád mě to baví. Žiju. Má to smysl. Pořád pokračuju …

 - 10/20/2017
walking-black-amp-white-child-kid

Setkání s dítětem, které mi změnilo život

Sobota

Ležel jsem na posteli a četl si knihu. Bože jak dlouho jsem to nedělal. Jen si číst. Jen ležet v takovém zvláštním tichu a klidu. Prokousávám se příběhy. Střídavě na mě jde pláč a radost. Ty příběhy moc dobře znám. Jsou jak z mého života. Ležím a přemýšlím. A trochu se vztekám na Terezu. Nemá to ale smysl. Takhle se daleko nedostanu – říkám si.Proč se vztekám? Najednou v sobě cítím díru. Díru někde uvnitř. Neviditelnou, přesto tak živou. Je tam a neumím si ji zaplnit. Chci, aby ji Tereza zaplnila za mě. A když to nejde, vztekám se. Projede mnou pocit hrůzy, jaký program si v sobě nosím. A pak úleva, že to je venku. Ve světle mýho vědomí. Nechci to jen po ní. Vidím celý orloj lidí, po kterých to chci. A moje díra je pořád stejná. Moje díra … Nikdo kromě mě mi ji nezaplní. Tak jo. To zní dobře. To zvládnu. Nějak. Jakkoli. Úleva je pořád větší … Přichází první slzy …

Čtu dál. Příběh o lásce. Když očima míjím pasáž o hlubokém zamilování, jen tak bezděčně zvednu oči a spatřím vedle sebe Terčin vlas. Jsem dojatej. Všechno, co k ní cítím, mnou ve vteřině projede. Je to větší než slova. Něco se změnilo. Vidím jí v jasnějších barvách. Těším se na ní. Na její ďolíčky. Úsměv i oči. Na její dokonalý tělo, ale hlavně na její esenci. Tu miluju nejvíc. Žene mě to ven. Oblékám se a vyrážím do lesa. Když do něj vstupuju, vidím kluka. Je mu tak 5. Vidím sebe. To on má v sobě tu díru. Bolí to. Brečím. Je mi to líto. Jdu dál lesem. Pořád ho v sobě cítím. Celou dobu tady na mě čeká. Přes všechnu tu bolest, je tady pořád. Chci se vrátit v čase a říct mu, že je to ten nejlepší kluk na světě … že chci jenom jeho … že s ním budu napořád. Obejmout ho a chránit. Starat se o něj. Dát mu všechno to, co nedostal. Brečím. Kácím se k zemi jako strom při zemětřesení. Cítím sám sebe jako nikdy předtím. Vstávám a jdu dál. Jsme 2. On a já. Moc jsme spolu nemluvili. Byla mezi námi propast. Kdybych měl takovýho syna, byl bych nejšťastnější táta pod sluncem. Sakra vždyť já ho mám v sobě celý život … tak proč jsem nebyl štastnej?! Beru ho za ruku a jdeme oba. Jsem tady pro něj a on je tady se mnou.

Večer. Chuť na červenou řepu mě motivuje jít ven. Vracím se z obchodu a posadím se na schody pod lampu. Napiju se freshe a vedle mě sedí kluk. Fyzicky ho cítím. Dívá se na mě a tiskne se ke mně. ZA chvíli už pobíhá okolo. Řádí jako malej čertík. Sleduju ho a po chvíli se vydávám za ním. Řádím s ním. Asi budu dobrej táta. Vracíme se domů. Jdu si lehnout. Lezu pod peřinu a k břichu si tisknu polštář. Usínám s ním. Něco z polštáře proudí do mě a něco ze mě proudí do polštáře. Za chvíli polštář doslova hoří. Asi horkokrevnej kluk.

Neděle

Budím se ještě za tmy. Jdu se podívat na hodiny a je ráno. Spal jsem celou noc bez probuzení. V kontrastu dnů minulých nová a příjemná věc. Začíná se rozednívat a já pádím do lesa. Vstupuju do něj a dostávám iracionální strach, že něco nezvládnu. Zklamu. Selžu. Nepostarám se … o sebe, o Terezu, o děti, rodinu, o práci … a najednou tam vidím malýho kluka, jak se hrozně bojí, že se nepostará o svou mámu. Sakra takhle to nemělo být. Oni se měli starat o něj. Vyvalí se stará bolest. Brečím jak na lesy. Vidím prcka, jak se trápí a snaží o něco, co prostě není možný a jak ho to uvnitř žere jako rakovina.

Už tady ten balvan můžeš nechat – říkám mu a slzy tečou proudem. Přicházím na vrchol. Slunce se zrovna vznáší nad špičkami smrků a borovic a hřeje mě na tváři. Sedím na kameni. Pár hodin jen já a les. Občas brečím, jak se vynořujou různý vzpomínky, nový souvislosti a uvědomění. Je to emoční masakr. Šrumec. Objevuju tolik novýho, že to vzápětí všechno zapomínám. Jen ten prožitek někde ve mně zůstáva. A pak ho zase vidím před sebou. Stojí přede mnou malej černej kluk se zářícíma očima. Do mozku se mi derou slova – nejseš pro mě dost dobrej, nejsem s tebou spokojenej, seš jenom dítě – on jen klidně stojí a povídá – ale ty seš pro mě ten nejlepší, miluju tě úplně celýho, takovýho jakej si .. úplně …

Ta čistota jeho slov a nevinnost jeho sdělení, ta velikost jeho srdce okamžitě prorazila můj pancíř … jako vrtačka. Seděl jsem na kameni ohromený i ochromený, když mi skočil do náruče a někde uvnitř se mě dotknul tak silně a hluboce, že jsem nemohl pláč zastavit, i když jsem skoro nemohl dýchat. Ten malej klučina ve mně otevřel hodně starou bránu. Za ní jsem viděl sám sebe, jak se někde v hloubi duše na sebe dívám jako na toho, který pořád ještě není dost a o to víc to chci po druhých – přijměte mě, uznejte mě, oceňte mě. Uff padá ze mě nějaké staré břemeno a cítím se lehčí. Vidím svou letitou touhu stát se tím správným chlapem jako touhu toho malýho kluka, co nejrychleji dospět, co nejrychleji být doma hlava rodiny. Jenže 5 letej kluk se nikdy nemůže stát mužem …

Je na čase si dovolit být zpátky dítětem. Přijmout ho. Vnímat ho. Uznat ho v sobě. Jen tak můžu bejt celej. Celistvej. Mnohé jsem tam na tom kameni prožil, pochopil, pustil i dostal. Tam nahoře na tom kopci jsem se svléknul sám před sebou. Uviděl se bez příkras. Bez masek. A nebyl jsem tam jenom já a malej kluk, ale taky bojovník. Za všemi těmi strachy a bolestí je velkej bojovník, co to nikdy nevzdal a i přes všechny ty šrámy pořád pokračoval dál a dál. Jsem bojovník. Je na čase ho v sobě plně přijmout a uznat ho.

Vracím se a hlavou se mi honí – tak tohle je to slavné sebepřijetí. Tedy další krok sám k sobě. Potkávám lidi. Je to jiný než jindy. Cítím se víc součástí toho, čemu říkáme lidstvo. Usmívám se na ně a oni se usmívají na mě. Zdraví mě. Vypadají přátelsky. Doma se dívám na fotku Terezy, kterou mi poslala z pracovní cesty. Vypadá tam o poznání jinak. Nová žena. Nějak se změnila. Ne … ona je pořád stejná, to ve mně se něco změnilo. Vnímám jí jinak. Projedou mnou slova – vidím v tobě ženu, vidím v sobě muže. Moje tělo pulzuje. I moje srdce. Těším se na ní jako poprvé … Těším se na všechno, co mě tady ještě čeká.

PS: Tenhle příběh jsem zažil tak dávno, že už snad ani nevím, kdy přesně se stal. Jedno vím ale jistě. Změnil mě. Od základů a navždy. Nějaká moje vnitřní struktura, která byla tak trochu nestabilní se zpevnila, uzemnila a zesílila. I vám přeju, ať se setkáte sami sebou. A ať se přijmete bez pochyb a nároků.

 

 - 10/20/2017

Nevěra se šťastným koncem

Jitka brečela a nemohla slzy zastavit, i když se o to ze všech sil snažila. Silný moment. Nikomu jsem to ještě neříkala … soukala ze sebe slova, když se její oči začaly vysoušet. Svýho manžela miluju, ale Jirkovi jsem nemohla odolat a vlastně ani nevím, proč se mi to stalo. Nechtěla jsem to. Natož abych něco takovýho plánovala. Prostě se to stalo. Pak jsme se do sebe zakoukali a já to teď nemůžu ukončit. Nejde mi to. Nechci přijít o svoje 10 letý manželství, ale něco mě k Jirkovi přitahuje a já se bojím, že nejsem dost silná, abych tomu nepodlehla i někdy v budoucnosti a to už by mě manžel asi zabil, vykouzlí Jitka na tváři nenápadný a trochu lišácký úsměv.

To byl začátek našeho sezení, kde se mi Jitka svěřila, že žila v docela spokojeném manželství s Evženem a malou dcerkou. Tak nějak jim to klapalo a pak se v jejím životě objevil Jirka. O něco starší chlapík, který jí učaroval na první pohled. Nejprve jí bylo v jeho přítomnosti moc příjemně, rozuměli si, smáli se spolu a náramně dobře se bavili. A jednoho dne spolu skončili i v ložnici. Tím to ovšem neskončilo. Celá Jitčina eskapáda ložnicí začala. Dalších pár měsíců se pravidelně scházeli, než na to Evžen shodou “náhod” přišel a celá aféra praskla. Měli doma pár týdnů střídavě tichou domácnost a Itálii, než se byli schopni se o budoucnosti i vztahu začít bavit jako dospělí lidé.

Chtěli spolu být i dál a pokračovat ve vztahu. Aspoň to tedy chtěli zkusit. Nějakou dobu to šlo celkem dobře, jenže Jitka na Jirku nemohla přestat myslet. Vkrádal se do jejích myšlenek i snů, toužila po něm a zároveň nechtěla přijít o dlouholetý vztah. A tak se rozhodla svou situaci vyřešit a ocitla se v křesle v mé pracovně. Začali jsme společně rozplétat zašmodrchané klubíčko tíživých pocitů a myšlenek, se kterým Jitka přišla. Začalo se ukazovat, že její manžel Evžen je dobrej chlap, ale Jitka u něj nemůže najít bezpečí, necítí z něj jakousi mužskou jistotu, že ví, co se svým životem. Necítila, že ji Evžen vnímá a bere jí vážně. Necítila, že o ni dostatečně pečuje a věnuje jí pozornost. A protože přesně tenhle model viděla u svých rodičů, nepřišlo jí to po dlouhá léta vlastně ani nějak divné a nestandardní. Prostě takhle to asi chodí v životě.

Jenže Jirka měl přesně to, co jí Evžen neuměl/nemohl dát. Cítila se vedle něj v bezpečí a mohla se konečně opřít o tu kýženou mužskou sílu. Popisovala, že se s Jirkou cítila jako pod stříškou, která jí chrání před všemi nástrahami světa. Ano Jitka podvědomě tak trochu hledala otce a toho našla v Jirkovi. Hledala všechno to, co nedostala od svého táty a co jí celý život chybělo. Co se marně pokoušela najít i u svého manžela. Jirkova stříška byla mocná. ? Po tomhle zjištění se Jitce náramně ulevilo. Pochopila mnoho věcí i souvislostí a našla si cesty, jak si svoje emoční díry z dětství začít plnit bez další nevěry.

Čím víc byla Jitka v pohodě, tím víc byl i vztah s Evženem v pohodě. Tím více radosti spolu oba zažívali. Jitka začala zářit, protože Evžen pochopil, že i on k nevěře přispěl svým dílem nepozornosti a nečinnosti. Pochopil, že za nevěru (i cokoli dalšího) mohou vždy oba dva. A nejenom pochopil, ale postupně uviděl, kde všude ho tlačí bota a kde všude má rezervy, kde je potřeba na sobě zapracovat, aby se cítil dobře v životě i ve vztahu. Jitka přestala hledat tátu a Evžen se stával z hodnýho kluka chlapem.

Příběh Jitky a Evžena dopadl dobře, oba pochopili, proč se jim nevěra přihodila, oba převzali svůj díl zodpovědnosti a oba byli ochotní a schopní na nápravě pracovat. Jejich příběh nám také ukazuje, jak důležitá je pozornost a péče ve vztahu, jak moc důležité je do vztahu neustále investovat čas, energii i pozornost. Jak moc důležité je o svých pocitech i myšlenkách správně hovořit. Vztah není jakási stabilní věc, ale velmi dynamický proces. Podobně jako zahrada, když se o ni nebudeme starat, zaroste plevelem a postupně se stane zcela neprůchodná. Mnozí se o své zahrady starají lépe než o své vztahy a pak se diví, že zahrada vzkvétá a vztah umírá. A v nefunkčním nebo nenaplněném vztahu neboli v zanedbané zahradě může jeden či druhý hledat pomoc někoho třetího – zahradníka. V našem případě se nabídl zahradník Jirka.

Pokud se ve vašem vztahu chcete vyvarovat návštěvy někoho třetího a nechcete se ve vaší společné zahradě potkávat s cizím zahradníkem nebo zahradnicí, pečujte o svůj vztah a buďte k sobě stále pozorní. Pamatujete si, jak jste se chovali na začátku vztahu? Co všechno jste dělali? Zkuste se do těch dob vrátit a inspirovat se. Naslouchejte si navzájem, buďte ochotní se domlouvat a komunikovat otevřeně a upřímně, mluvte spolu nejen o tom, co vás trápí, ale i co vás baví, oceňujte se a podporujte se navzájem, neberte vztah na lehkou váhu a nezlehčujte emoce ani myšlenky toho druhého. Buďte oporou sami pro sebe i druhého.

Protože čím více budete o vztah pečovat, tím menší šance, že nevěra navštíví i vás …

Další články můžete najít na https://ales-vavrinec.cz/blog/

 - 09/04/2017
SplitShire_Aluminium_Mask1-1800x1200 (1)

Hynek

Neumím dostatečně slovy vyjádřit sílu Tvého semináře. To co prožívám po jeho absolvování je pro mě neuvěřitelná jízda. Veliká pozitivní změna pohledu na svět a vnímání svého života. Již první praktické cvičení, které jsem bral jako nutnost a hru pro děti nezbytnou k seznámení a uvolnění napětí mezi účastníky, ve mě spustila vlnu dávno zapomenutých a potlačených emocí a touhy. Nevěřil bych, pokud bych to nezažil. V průběhu semináře toto vše jen rostlo a já nevěřil, co vše je možné odhalit. Od semináře jsem měl velká očekávání a zároveň si myslel, že mě toho již nemůže moc překvapit, protože já přece vím. Realita semináře vše převálcovala. Velkou podporou pak pro mě bylo tvé vedení a vnímání nás všech, díky kterému jsem celý program ustál. Včasné zásahy do průběhu praktických cvičení, oceňuji. A na závěr pro každého z nás účastníků praktický krok do všedního života, tak aby jsme mohli získané zkušenosti uplatnit v praxi.

Hynek

(Hynek si nepřál zveřejnit svou fotografii)

 - 08/30/2017

Životní lekce od chlupaté dámy

Sedím na zahradě a se zájmem sleduji sousedovic kočku. Ladně se převaluje na trávě a hledá pro sebe tu nejpříjemnější pozici. Chvilku jen tak leží, načež zakmitá ušima a zbystří. Její tělíčko se v mžiku aktivizuje a úplně cítím, jak je najednou 100% bdělá a připravená. Taky aby ne. Opodál z pod stromu vylezl na světlo boží malý myšák. Očividně šelmu neregistruje.

Kočka se krčí a s instinkty predátora se vydá za nebohým myšákem. Legračně se chvěje a pak vystartuje. Myšák zapiští a je po něm. Napětí opadá. Kočka dolovila a vítězoslavně odchází k sousedům. Možná se pochlubit a zasloužit si podrbání za ouškem. Na povrchu banální situace, ale pod povrchem to vnímám jako velkou lekci, kterou mi tahle chlupatá dáma ukázala. To malé stvoření umí něco, co možná většina nás moudrých a dospělých lidí už dávno zapomněla.

A to být ve vnitřním klidu a přirozeně uvolnění. Tedy aspekty, které mnoho z nás v životě postrádá. Neustále se za něčím honíme a to ve stavu vnitřního neklidu, stresu a ochromujícího napětí. Tlačíme na sebe s cílem dosažení toho nejlepšího výsledku, jenže jsme přitom v takové vnitřní nepohodě, že je prakticky vyloučeno, aby se nám opravdu dobrý výsledek podařil.

Představte si totálně vystresovanou kočku, jak se pokouší myšáka ulovit – pravděpodobně by ulovila jen natažený sval. V tomhle je moudřejší než my. Snažíme se podávám maximální výkony ve vnitřním rozpoložení, které tomu přímo odporuje a pak se divíme, že to nejde.

Často k úspěchu nevede cesta přes ještě mohutnější snahu a zrychlení, ale naopak přes vnitřní zklidnění, zpomalení a uvolnění. Přes odkládání stresu a vnitřního nátlaku. Naše vnitřní rozpoložení, ze kterého akce vychází je ještě důležitější než akce samotná. Buďme tedy jako kočka na lovu. Nejprve uvolnění, odpočatí a klidní. Pak se pusťme do akce.

(Článek vyšel 25.8 jako sloupek v deníku Metro)

 

 - 08/24/2017

10 praktických tipů digitálního detoxu

Kolikrát denně obejmeme někoho blízkého a kolikrát denně prsty obejmeme svůj mobil? Je to drastický nepoměr, že? Začíná být alarmující, jak moc jsme v zajetí sociálních sítí a mobilů. Stali jsme se otroky vlastního vynálezu. Nenápadně jsme vyměnili vřelý dotek lidský za chladný dotek našich elektronických miláčků. Už se více času díváme do plochých obrazovek než do hlubokých očí milované osoby.

Čím více pozornosti ovšem dáváme do světa za obrazovkou, tím méně ji zbývá na vše ostatní. Kriticky nám pak chybí především pro to, co je vskutku důležité – na blízké lidi, na vztahy a na svoje dobré bytí. Pozornost je jako pizza, bohužel není nekonečná. ?A jelikož ji máme jen omezenou kapacitu, musíme být opatrní a zodpovědní v tom, kam ji budeme směřovat. Zdá se, že pod opojným vlivem zářícího displeje, jsme zapomněli, že kvalita života nezávisí na kvalitě našeho připojení, ale na kvalitě našich vztahů.

Dnes už máme nevyvratitelné důkazy, že lidé, kteří tráví mnoho času na sociálních sítích, trpí více depresemi a úzkostmi. Digitální demence klepe na dveře …

Nadměrné užívání sociálních sítí a mobilních přístrojů má prokazatelně negativní vliv na schopnost se soustředit, enormně požírá náš čas a energii, poškozuje neuronové sítě v mozku, snižuje naši výkonnost v osobním i pracovním životě a rozmělňuje a ničí vztahy s blízkými i okolím.

Pokud chcete mít ze sebe i života lepší pocit a hodnotit vlastní bytí jako kvalitnější, plnější a mít mozek v lepší kondici, nezbývá vám nic jiného než učit se odkládat naše miláčky a vracet se zpátky do offline světa. Získáte tím nejen lepší pocit, ale také budete zdravější, budete mít smysluplnější vztahy a více času i energie na sebe i své blízké. To už stojí za to, co říkáte?

Pro ty, kteří se rozhodli svůj život změnit k lepšímu, mám pár tipů, jak se vyhnout digitální demenci:

1. Do ložnice elektronika nepatří. Vytvořte mobilům, tabletům a počítačům jejich vlastní ložnici v jiné části bytu. Udělejte to nejen pro svůj kvalitnější spánek. Digitální sex vyměňte za ten skutečný.

2. Jeden den v týdnu nechte mobil úplně vypnutý. I on si zaslouží odpočinek za svou věrnou službu.

3. Když jste s přáteli / rodinou / partnerem, nechte mobil v tašce nebo kapse. Vypněte všechny zvuky a notifikace a zapněte svou pozornost vůči živému člověku naproti vám.

4. Na prohlížení sociálních sítí si vyhraďte jen jedno zařízení. Bude to mobil nebo notebook? Toť dilema hodné Hamleta 21. století.

5. Jednou za pár týdnů / měsíců si dopřejte týden zcela bez chytrého telefonu. Ano šok. Představte si, že budete nedostupní! Jak návrat do roku 1987. I tak vám věřím, že to zvládnete. Lidé musí zvládnout horší věci. (Třeba vydržet 2 týdny.)

6. Každý den si dopřejte určitý čas, kdy budete úplně offline. Žádná zářící obrazovka. Žádné pípnutí a oznámení o nové zprávě a lajku. I 30 minut se počítá.

7. Stanovte si večer pravidelný čas, po kterém svého digitálního miláčka odložíte a půjdete se věnovat miláčkovi z masa a kostí. Pokud nemáte miláčka z masa a kostí, daný čas můžete využít k jeho nalezení. Nebo kreslení. Nebo spánku. Pozor návštěva ledničky jen na vlastní zodpovědnost.

8. Ve svém mobilu omezte nebo zcela vypněte různorodé upozornění a oznámení. Nechte si jen ta zásadní. Tuším, že přežijete ve zdraví, když se mobil nerozsvítí a nerozezní při každém lajku nebo sdílení vašeho příspěvku.

9. Naučte se na oznámení v mobilu nereagovat hned. Trénujte se v nové dovednosti – automaticky nesahat po mobilu při každém jeho zapípání. Já vím, bude to perných 30 sekund. Osvoboďte se z jeho otroctví. Buďte jako William Wallace.

10. Při cestování nechte telefon v kapse. On to tam bez vás chvilku přežije. Místo toho meditujte. Vnímejte svoje tělo, jak reaguje na měnící se rychlost. Všímejte si zvuků a světa za oknem. Všímejte si lidí kolem … a kdo ví, třeba se s nimi dejte i do řeči.

Pokud ve vás moje tipy vyvolávají nechuť nebo přímo závratě, je nejvyšší čas s nimi začít. Závislost na mobilu a Facebooku je vážná věc. Sama se nás nepustí. My musíme začít první. Ale stojí to za to. Na konci tažení za osobní telefonní nezávislost a svobodu leží království jménem Cítím se líp.

PS: Pokud se článek líbil, další najdete zde – https://ales-vavrinec.cz/blog/

 - 08/03/2017

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena