IMG_6365 (2)

Profesní vzdělání, absolvované kurzy a výcviky:

2200+ odkoučovaných hodin během 7 let praxe

Koučování jako umění žít – výcvik v psychologickém koučování s mezinárodní certifikací ICF

Somatic Coaching – výcvik v somatickém koučování s mezinárodní certifikací ICF

Konstelace, rituál a drama – výcvik v systemických konstelacích u Jana Bílého

Mindfulness program v Lávce – kurz vědomého pozorování a bdělé pozornosti

Škola Aleše Kaliny – certifikovaný terapeut pro práci s Emočními programy – touto metodou již pracuji pouze na přání klienta

10 let sebezkušenostní práce – s metodami jako Biosyntéza, PBSP, koučování, konstelace, holotropní dýchání a další práce se změněnými stavy vědomí …

Žij své mužství – Vladimír Münz

Meditativní Buto tanec – Biosyntéza

Time management – Michal Holík

Typologie osobnosti – Česká spořitelna

Kurz manažerských dovedností – Česká spořitelna

Kurz obchodních dovedností – Česká spořitelna

The Way Ahead – Tony Robbins

Systemické konstelace – Jan Bílý, Vladimír Münz

Pravidelně přispívám články do deníku Metro a vystupuji v Českém Rozhlasu

 - 02/07/2018
runner-690265_640

Posloucháte svoje tělo?

“Už mě nebaví to, jak mě neposlouchá moje tělo a chci od něj víc a víc od svého života.” Napsal na Facebook kamarád Michal, protože se cítil vyčerpaný a unavený životem. Jako lék si naordinoval plán ujít denně 13 km. Hned sice dodal, že už ho pálí nohy jako čert, ale zítra musí stanovených 13km dát, ať se děje, co se děje.

Geniálně tím vystihl něco, co někdy děláme všichni – přetěžujeme se, překračujeme své hranice, nevnímáme sami sebe a pak se jako blázni divíme, že si tělo dovolilo stávkovat, protože už nemůže dále snášet naše šílené tempo. Máme dojem, že nás tělo přestalo poslouchat, ale ono je to naopak – to my jsme přestali poslouchat vlastní tělo. Jedeme na koni, který si potřebuje oddechnout, jenže my mu to nedovolíme a chceme po něm další a další výkony.

Není divu, že dříve nebo později začne kolabovat. V takových momentech bývá moudré začít naslouchat tomu, co se nám tělo snaží říct. A abychom dobře slyšeli, je nutné udělat přesný opak toho, co jsme dosud dělali. Místo zvýšení tempa zpomalit nebo dokonce zastavit. Když se nám to povede a my se dostatečně ztišíme, najednou začneme chápat, co se nám tělo snaží bolestí, únavou nebo ztrátou chuti a energie říct. Začneme rozumět, kde přesně děláme v životě chybu nebo kde plýtváme vlastní životní energií. Když na čas zpomalíme, dopřejeme sami sobě prostor a čas na sebereflexi a regeneraci. Budeme více uvolnění a méně ve stresu – tedy přesně ve stavu, ve kterém můžeme být dlouhodobě efektivní a výkonní. Pak dostaneme od života víc.

(Článek vyjde v pátek v tištěné verzi deníku Metro)

 - 02/05/2018
16087536844_041122218e_z

Jsme sebevědomí?

Jako každý nový rok, i tento přímo vybízí k nějaké zásadní pozitivní změně. A ruku na srdce – vždy je na čem pracovat. Vždy se dá určitý životní aspekt zkvalitnit a posílit. A jeden z těch nejdůležitějších je naše sebevědomí. Od úrovně sebevědomí se odvíjí vše – kvalita našich vztahů, i zda se cítíme svobodně a uvolněně. Schopnost vydělávat dost peněz, mít smysluplnou práci a vůbec žít spokojený a naplněný život. Bez zdravého sebevědomí se před světem i lidmi jen ustrašeně krčíme v koutě. Co ale to bájné sebevědomí skutečně je? Sebe-vědomí je vědomí sebe sama. Hluboké sebepoznání a sebepřijetí – to, že sami sebe správně vnímáme a jsme si vědomi vlastních schopností, hodnoty a kvalit, ale také svých rezerv a nedostatků. Znamená to vědomí vlastní vnitřní síly, pevnosti a hlavně schopnost být autentický. Přirozený a pravdivý. Jste k sobě pravdiví i vy? Sebevědomý člověk se chová dle svého pravdivého já. Jak na to? Ponořit se za všechny své naučené životní strategie, postoje, společenské programy, za všechny svoje masky. Tam někde hluboko pod vším tím naučeným a společenským nánosem dříme naše pravdivé já. Čím víc ho budeme vnímat a dávat mu hlas, tím silnější bude naše sebevědomí a tím spokojenější budeme. Mám pro vás osvědčenou metodu. Pozorně si všímejte, kde všude se v životě (případně jen v jedné životní oblasti) nechováte autenticky a pravdivě – tedy sebevědomě. Tyto situace si pečlivě zapisujte a zároveň si ke každé situaci vytvářejte ideální scénář a napište si ho – kdybych byl/a sebevědomější, udělal/a bych to a to. Postupně si vybírejte situace, kde půjde změna udělat nejsnadněji a začněte. Buďte trpěliví a důslední. Nebuďte k sobě přehnaně tvrdí a kritičtí. Najděte si parťáka, který vám bude oporou a pomůže. Začněte a výsledky se dostaví.

(Text vyšel jako sloupek v tištěných novinách Metro)

 - 01/11/2018
christmas-bokeh-lights

Vánoce – svátky darů i deprese

Vánoce přicházejí. Doba dárků, laskavosti a pohostinnosti. Doba, kdy se na charitativní účely vybere nejvíc peněz a prostředků. Nastává doba, kdy mnoho z nás tráví nemálo času přemýšlením a plánováním, jak udělat někoho druhého šťastným. Jak ho co nejlépe obdarovat. Jak mu udělat tu největší radost.

Tak moc jsme často zaměstnáni blahem ostatních, až trestuhodně zapomínáme na sebe. Avšak to se netýká pouze Vánoc. Pokud zapomínáme na sebe a upozaďujeme vlastní potřeby a přání na úkor uspokojování svého okolí celoročně, zaděláváme si na velký životní problém. Vlastně tím sami sobě říkáme, že pro sebe nejsme důležití a naše okolí je důležitější než my. Nevážíme si pak sami sebe a nemůžeme tudíž čekat, že si okolí bude vážit nás. Proto to letos změňme.

Obdarujme především sami sebe tím nejdůležitějším na světě – časem a pozorností. Naučme se sami sobě věnovat zdravou míru pozornosti a dopřávejme si čas na své potřeby a přání. Věnujme svou péči hlavně té osobě, která zrovna čte tyto řádky. Když se budeme zanedbávat, řítíme se do deprese a nebudeme nikdy šťastní … ani kdybychom uspokojili všechny blízké okolo nás. Dobrý pocit z vlastního bytí je přímo závislý na dovednosti dávat sám sobě. Začněte otázkou – co chci já? Co opravdu chci? Co bych chtěl dělat, kdybych nemusel brát ohledy na nikoho jiného?

Hledejte odpověď a pak hledejte cestu, jak ji naplnit. Neříkám – kašlete na všechny ostatní a buďte necitliví ke svému okolí. Jen říkám, abyste přestali kašlat sami na sebe. Dejte sebe na první místo a uvidíte, jak moc se váš život promění k lepšímu. A zkvalitní se i vztahy s okolím. Lidé respektují a mají rádi toho, kdo se respektuje a má rád sám sebe.

(Text vyšel jako sloupek v deníku Metro)

 - 12/16/2017
list-saying-quote-text-decor-never-stop-dreaming

Nebezpečí hloupých motivačních citátů

Dneska ráno jsem na webu narazil na citát – “Největším nepřítelem je strach, bojíme se, co si o nás myslí ostatní a tahle hloupá obava nám brání v úspěchu.” Jenže je ta obava fakt hloupá?

Pro mě tedy vůbec ne a jediné hloupé na celém citátu je to, jak hloupě nálepkuje zmíněnou obavu. Hned vám povím proč. Ostatně při osobních konzultacích se s tímto fenoménem setkávám víc než často a z první řady tak mohu sledovat jak velkou ničivou moc na psychiku lidí má. Oč jde? Pokud se ponoříme jen o trochu hlouběji za tato líbivá motivační slova, většinou narazíme na mnohem hlubší a podstatnější problém, který se za hezky znějícími slovy skrývá.

Na povrchu hloupá obava – co si o mě co pomyslí – je ve skutečnosti často velmi silný podvědomý strach, že když nebudu takový a takový (jakého mě chtějí mít/jaký bych měl být), budu odmítnutý a nedostanu něco pro můj život zcela zásadního a veledůležitého – ať už jde o lásku, přijetí, bezpečí, uznání, radost, respekt, uspokojení, dobrý pocit, štěstí atd atd …

A tenhle strach vzniká v drtivé většině v dětství, jenže my si ho uvědomujeme až v pozdní dospělosti. Žije s námi tedy většinu života, většinu života jsme jím řízeni a jsme s ním v každodenním tréninku. Je to tedy velmi hluboká a podstatná část našeho života a nás samotných. Můžeme vůbec říct, že strach, že jako děti nedostaneme od rodičů lásku je jen hloupá obava?

Tady tkví opradvové nebezpečí, kterému já osobně říkám motivační propaganda – složitý a hluboký problém onálepkuje povrchním a líbivým označením, které v lidech přímo vzbuzuje dojem, že jejich problém je vlastně také povrchní a snadný a že tedy jeho vyřešení bude lehké, rychlé a snadné. Přesně takové jaké nám slibuje dnešní doba – instantní.

A tak se lidé s radostí a vidinou rychlého úspěchu pustí do práce ….. a pak narazí na realitu. Narazí na to, že opravdu a trvale změnit určitý model myšlení a chování, ve kterém se trénují třeba 20 let, není žádná prdel a rozhodně to nejde stylem start – cíl za pár meditací nebo afirmací. Často je to mravenčí a dlouhodobá práce. Vím, to ale lidé nechtějí slyšet, to se špatně prodává, na to se špatně chytají lajky. ?

Neříkám, že to nejde změnit. To samozřejmě jde – něco o tom vím sám. Říkám jen, že to není vždycky všechno tak růžové a snadné, jak se nám snaží podobně naivní a povrchní citáty nakukat.

A když tito lidé narazí na realitu, že to nejde tak rychle a snadno, jak si mysleli a věří tomu, že jejich problém je vlastně hloupě snadný – vztáhnou si svůj nezdar na sebe a obviní sami sebe, že s nimi něco není v pořádku, že nejsou ještě dost dobří a schopní, když to nedokážou snadno a rychle sami vyřešit. Vůbec si neuvědomují, že uvěřili propagandě a pokouší se o něco, co třeba ani v krátkém časovém rozmezí nejde.

Nehodnoťme proto svoje obtíže jako hloupé, tím je jen zlehčujeme a vlastně sami sebe odmítáme a ponižujeme a shazujeme se. Buďme k sobě pravdiví a upřímní, dívejme se na sebe i své případné trable s odstupem a v kontextu, připusťme si jejich hloubku a závažnost a přijměme je. Jen tak se s nimi můžeme vypořádat. A dopřejme si na to celé čas a prostor, respektujme svoje tempo a nemějme na sebe přehnané nároky, netlačme na pilu. Akorát se zadřeme. Maraton taky nezačneme sprintem … a už vůbec k němu nebudeme přistupovat jako k podvečerní vycházce …

 - 12/04/2017
0774e90241dc10bbb198ade54aff36fe_mariane-478-c-90

Marianne Mbo Eloi

Dobrý večer, Aleši, moc vám chci poděkovat za vaši pomoc.
Nikdy jsem netušila, že se z osoby, která ležela několik měsíců v posteli bez jakýchkoliv cílů a bez nutkání vstát a žít, stane někdo tak pozitivní.
Od svého okolí teď poslouchám, že jsem jak vyměněná.
Terapie s vámi byla skvělou zkušeností a začátkem (pro mě) nového života.
Začala jsem číst knihy od autorů jako Dale Carnegie a Napoleon Hill, které jsou super motivací. Totálně jsem překopala svůj způsob myšlení… Teď už svoje myšlenky dokážu mnohem lépe ovládat.
Sice to nejsou ani dva týdny od té doby, co jsem se vrátila do Dánska, ale teď se tu cítím jinak. Už ve chvíli, kdy jsem vystoupila z letadla, tak jsem se tu cítila jinak – lépe… Cítila jsem se tak, jak jsem se vždy chtěla cítit (nezávisle na tom, kde jsem).
Chci ještě jen potvrdit, že si svou energií přitahujeme lidi. Mně se to krátce před naším posledním sezením potvrdilo.
Ještě nevím, kdy budu chtít využít těch posledních 2 sezení, ale určitě vám dám vědět.
Moc oceňuji vaši práci a jsem ráda, že jsem narazila právě na vás.
Přeji hezký začátek nového týdne! Děkuji!

Marianne Mbo Eloi

 - 10/29/2017
fire-burn-hell-warm-heat-flame-blaze-radio

Peklo v ráji

Žijeme v ráji. Kdybychom někomu před 500 lety ukázali, jak se dnes máme, okamžitě by takový životní styl chtěl taky – nadbytek potravin, zdravotní péče, neuvěřitelné pohodlí, dlouhověkost, bezpečí, čistá voda atd. Dokonce by možná takový středověký člověk řekl, že tohle všechno mít – byl by konečně opravdu šťastný. My to dnes všechno máme, ale jsme opravdu šťastní? A nemyslím jen dočasný a letmý dobrý pocit. Myslím trvalejší stav vnitřní pohody, vděčnosti a spokojenosti.

Zvedněte hlavu a podívejte se na svoje spolucestující – z kolika z nich opravdu sálá – cítím se fakt dobře? Mimochodem – sálá i z vás? Máme všechno a často se cítíme jako nic. Žijeme v době, která nabízí nejvíc možností, jak být spokojený, tak proč se to většině nedaří? Nehledáme na správném místě. Jsme programováni, že spokojenost leží někde mimo nás. Že si ji musíme nějak odpracovat, zasloužit nebo koupit – až budu mít tohle, až udělám tohle … pak budu konečně šťastný. Mnoho lidí se denně honí za takovou falešnou iluzí.

Jenže to opravdové štěstí leží uvnitř nás, nejde do nás nějak nainstalovat zvenčí. Peníze nám dají klid a bezpečí, ale určitě ne štěstí. To pravé štěstí a pocit naplnění závisí jen a jen na vztahu, který máme sami se sebou. Čím lepší tento základní vztah je, tím lépe se budeme cítit. Je to jednoduchá matematika – pokud se nemáme rádi, nepomůže nám ani všechno zlato světa. Pokud se neumíme ocenit, přijmout se i s chybami, odpustit si a milovat sebe sama – nic na světě nám ke štěstí nepomůže.

Proto se na sebe dívejme a chovejme laskavě, oceňujme se i za maličkosti, všímejme si svých (i malých) úspěchů a všeho toho, co považujeme za samozřejmost. Buďme vděční a užívejme si i ty malé radosti, které nám život nabízí. Ty se nedají koupit.

(Text vyšel jako sloupek v deníku Metro)

 - 10/24/2017
american-flags-moon-walk-flags (1)

Jak jsem našel svoje poslání …

Asi jako každej chlap přes bolest. Od malička jsem silně koktal. Prakticky jsem nedal souvislou větu dohromady. Ve škole, s holkama, s klukama, se všema docela peklo. A tak jsem se musel naučit, jak s lidmi komunikovat jinak, beze slov, bez otázek. Učil jsem se je vnímat, cítit, naslouchat a poznávat je trochu jinak. Hlouběji. Byl jsem skvělý pozorovatel. Léta šla dál a já se pořád zdokonaloval,. Teda moje řeč byla furt stejná. A jednoho dne, to jsem byl zrovna na Novým Zélandu, jsem se rozhodl to změnit. To byl první krok – FAKT se rozhodnout a udělat to. Vrátil jsem se zpátky domů. Našel odbornou pomoc a začal jsem svou cestu k sobě, přes svoje strachy, masky. Cestu sebepřijetí. Jak doba šla, začínal jsem mluvit jako všichni okolo mě. Bylo to super. Začínal mi novej život. Beze strachu a masek. Odhodil jsem svůj mentální vozíček a cítil se fakt svobodnej.

Jednoho dne mi moje terapeutka řekla – vy byste byl lepší psycholog než já. Nebral jsem jí vážně – to říká všem, žejo. A tak jsem nastoupil do korporátu. Živit se pusou? Wau to byl sen. Školil jsem lidi, vedl pohovory, pracoval s lidmi a pořád víc a víc mě to bavilo. Bavilo mě ale hlavně si s nimi povídat a hledat cesty, jak by se mohli cítit líp. Ukazovat jim, že když jsem se v životě zvednul já. Dokážou to taky. Najednou jsem tím byl posedlý. Vášeň. Zápal. Jedno, jak to nazvu. Konečně jsem to byl já. Jenže korporát mě dusil. Meetingy. Papíry. Tabulky. Bullshit. Dal jsem výpověď a řekl si – budu už jen dělat to, co mě baví, co dává smysl mě a lidem okolo. Smysl. Chci pracovat s lidmi. To bylo jasný. Chci jim umožnit udělat v životě to, co jsem dokázal já. Chci jim ukázat cestu z temnoty na světlo. (Hehe zní to biblicky, ale tak to cítím až doteď).

První výcvik., Druhý výcvik. Třetí výcvik. Praxe v koučování i terapii v jedný firmě. Jsem tam nejlepší už po pár měsících. Věřím si. Cítím se jak král. Odcházím na volnou nohu. Vlastní web. Poprvý fakt podnikám. Mám nový klienty. Spokojený. První pochyby – jsem fakt tak dobrej? Nekecám sám sobě? Doba, kdy nacházím víc otázek než odpovědí. Jdu dál. Jsem bojovník. Nevzdávám se. Další klienti. Dělám první skupinový akce. Poprvý pracuju i s párama. Pořád jsem fascinovaný lidskou duší a psychikou. Vrhám se pořád a pořád do nových příběhů. Začínám si psát blog. Lidi ho čtou. První telefonát z novin. Piště i pro nás pane Vavřinče. Poprvý mi někdo platí za můj koníček – psaní. Pak volají z rádia – jste odborník, chceme vás do živýho vysílání. Poprvý se objevuju v televizi. Sami zavolali. Děje se mi hodně poprvý. A tak pořád pracuju s lidma, pořád píšu, pořád říkám svoje “moudra” do éteru a občas před kamerou. Pořád mě to baví. Žiju. Má to smysl. Pořád pokračuju …

 - 10/20/2017

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena