15319080_10154194620427104_519634106338618803_n (1)

Helena Maříková

Myslela jsem si, že mám hranice ve vztahu už zmáknuté. Teoreticky jistě, ale to, co jsem zažila, rozuměj prožila, mělo jiný rozměr. Spíše mnoho rozměrů. Že mě pohání nezpracovaný hlad po lásce, kterou si musím zasloužit. Cítím se propojenější, citlivější a pozornèjší k tomu, co se děje. Děkuji

Helena Maříková

 - 08/01/2017

Bankéř nebo bezdomovec – který život má smysl?

Procházím moderním parkem a doslova zírám, jak moc se za pár měsíců dokázal proměnit. Dobrá práce Klatovy! Míjím čistou bílou lavičku a na ní opilého pána bez domova. Dlouhý pohled do očí, ze kterých vnímám obrovskou prázdnotu. Nekonečnou. Tak bolavou, že žádné víno na světě ji nedokáže naplnit. Je mi ho líto. Dávám mu pár kaček a přidám do kroku, abych stihl vlak zpátky domů.

Ty prázdné oči ale vidím pořád. Znám je. Odkud? Sakra nemohu si vzpomenout. Ach už … občas je vídám (nejen) u svých klientů. Jsou prakticky totožné. Beznadějné. Beze smyslu. Prázdné jak zmrzlé sibiřské pláně. Navenek jsou rozdíly samozřejmě patrné. Lidé, se kterými pracuji podnikají nebo mají dobré zaměstnání, často mají rodiny, kamarády, peníze, všichni mají co jíst a kde bydlet. Jen ty oči …

Bankéř i bezdomovec … oba ráno vstávají se stejným tíživým pocitem, který nejde snadno odehnat. Jeden volí laciné víno, druhý sex s prostitutkami, drahou whiskey, porno nebo cestování. Oba se ale snaží uniknout stejně intenzivně, stejně marně.

Oba ráno vstávají a někde uvnitř je začíná hlodat červík – co budeš dneska dělat? Proč to budeš dělat? Proč tady na tom světě do prdele jsi? Sice jsou mezi nimi propastné rozdíly v oblasti sociální a materiální, v jednom jsou jako bratři. Jejich život je vyprázdněný a plochý. Neradostný.

Je to ovšem nutné?

Každý život může a má mít smysl. Všichni jsme sem přišli něco prožít a vykonat. Na velikosti fakt nezáleží. Uspokojení a naplnění zažijeme u věcí titěrných i biblických. Jenže, abychom svůj život mohli žít plně, chutně a radostně, musíme znát a cítit celým tělem, proč tady na světě jsme.

Co je moje poslání? Co mě naplní a dá mému bytí smysl? Proč tu jsem? Pokud si odpovědí nejsem jist nebo jí nedejbože neznám, mám 2 možnosti – utíkat před tím a následně utíkat sám před sebou (fakt si myslíte, že utečete? 😀 ) nebo těmto (nepříjemným) otázkám čelit. Protože jsem v životě vyzkoušel obě varianty, s klidným srdcem mohu doporučit tu druhou možnost.

Ta první vede k depresi a beznaději, ta druhá k radosti a naplnění. Jasně – druhá cesta nemusí být přímočará a možná ani instantní (škoda, co? 😀 ), ale stojí to za to. Možná budete muset vykročit ze své komfortní zóny a udělat něco, co jste do té doby neudělali (už to zní děsivě, že? 😀 ) Možná si budete muset dokonce přiznat holou pravdu, že teď fakt nevíte, proč tu jste a dokonce budete muset tento nepříjemný pocit nějakou dobu vnímat a vydržet ho. A možná budete muset trochu máknout.

Ale získáte tím sami sebe. Získáte zpátky svou hodnotu a důstojnost. Získáte zpátky svou duši. Patetické? Možná. Pravda? Nepochybně. Vím to. Zažil jsem to u sebe. Viděl jsem to u mnoha klientů. Mnoha přátel i dávných kolegů. Jejich oči neumí lhát. Dříve propadlé a smutné se najednou plní a není to laciným vínem ani dalším drahým zájezdem. Plní se svým vlastním bytím. Jejich život dostává konečně tolik vytoužený směr a smysl. Nemění se pouze oči, mění se úplně všechno. Zdraví, vztahy, sebevědomí.

Je to jen a jen váš job.

Pokud to pro sebe neuděláte, váš život nebude stát za mnoho. Prachy, dům, auta, sex, cestování, zážitky, dokonce ani lajky na FB vás nezachrání od vnitřní prázdnoty. Jsou lidé, kteří mají “všechno” a to “všechno” by hned vyměnili za pocit, že “to má smysl”!

Jak na to? Dávno to máte v sobě. Jste originální bytost. Ano i poslední uklízečka je originální bytost, možná o tom jen neví. A protože to máte v sobě, jen to čeká na moment, kdy se rozhodnete sami sebe objevit. K tomu potřebujete především pozornost a čas. Pokud jste pořád v jednom kole a odpočinek a čas pro sebe vám nic neříkají, máte problém. Takhle to nepůjde. První krok je najít si na sebe dostatek času.

Vy jste v tomhle případě nejdůležitější. S vnitřní prázdnotou nemůžete naplnit nikoho/nic jiného. Pamatujte na to, až budete hledat výmluvy, že nemáte čas. 🙂

Až si ho najdete, zaměřte pozornost do svého nitra. Někde to tam je. Věřte tomu. Vím to. Byl jsem tam. Jen je nutné se začít se sebou spojovat. S vlastním tělem. S vlastními pocity. Přirozeně a postupně. Citlivě a jemně. Tady tvrdost a rozkazy nebudou fungovat.

Uvolněte se. Buďte k sobě hodní a velkorysí. Zkuste to jednoduše. Běžte do lesa. Leťte k moři. Jeďte do hor a skal. Buďte aspoň pár chvil sami a v tichu. Zavřete oči a ptejte se – proč tady jsem?

 

 - 07/25/2017

Vnitřní kritik – cesta do záhuby a zpět

Ale já jí to musím vysvětlit. Musí to pochopit. Podíval se na mě Luboš poněkud bezradně. Vnímal jsem jeho beznaděj a přitom obrovskou angažovanost a snahu, která mu sršela z očí. Jeho tělo bylo ve stejné místnosti jako já, jeho mysl a emoce nikoli. Luboš byl zdravej, dospělej a chytrej chlap, jeho život kazila jen jedna věc. Neuměl realizovat svoje cíle a přání jak chtěl.

Žil komplikovaně a s velkými pochybami. Spotřeboval většinu své energie na přemýšlení a analyzování. Tuze málo mu jí zbylo na akci samotnou. A přitom skvělými nápady přímo sršel. Kdyby uměl stejně svoje vize a plány naplňovat tak výborně jako analyzovat, dneska by byl už klidný a spokojený milionář. Jenže vždycky se něco pokazilo a to něco byl Lubošův vnitřní kritik, který všechny jeho představy začal velmi rychle srážet a zpochybňovat. A když se do vás kritik pustí ještě před samotným vykročením, nedopadá to dobře.

Luboš v životě bloudil v kruhu a měl dojem, že stojí na místě … marní čas a jeho šance mu proklouzávají mezi prsty. Začali jsme na tom makat a žába na prameni se zanedlouho ukázala v celé své kráse. Luboš dokonale opakoval svůj naučený podvědomý vzorec z dětství. Vyrůstal sice v úplně rodině, jen táta se rodině moc nevěnoval a máma byla na hodně věcí sama. Plná povinností a nároků, které na ní rodina kladla. Byla unavená. Vztahem možná, životem určitě.

A s touhle mámou Luboš vyrůstal. Vzpomínal si, jak za ní jako klučina nespočetně krát přiběhl s parádním nápadem, dobrodružstvím a čekal, že se máma s chutí zapojí. Přece jí chtěl trochu rozveselit a u toho si užít nějakou tu taškařici. Žádné dítě se nechce dívat, jak se rodič trápí. Jenže mamča mu vše nejprve začala pěkně rozebírat – “podívej se synku, je to sice dobrý nápad, ale …” a pak následoval výčet – co vše by se mohlo stát a jak to může být nebezpečné.

Luboš byl ale houževnatý prcek a nechtěl se přání vzdát. Inu začal mámě vše vysvětlovat a přesvědčovat ji. Jenže když má rodič svou hlavu a pravdu, dítě nemá šanci a on nebyl výjimka. Po mnoha a mnoha letech dělal pořád to samé. Jeho máma byla bohužel mrtvá, ale v jeho hlavě byla živá víc než dost. Když dostal jakýkoli důležitý nápad nebo vizi, v jeho hlavě se okamžitě objevila máma a v podobě vnitřního kritika mu jeho přání začala zpochybňovat jako za jeho dětství. Jeho reakce byla jasná – až jí to vše vysvětlí, určitě mu to dovolí.

Respektive až to dostatečně dobře vysvětlí svému kritikovi a přesvědčí ho, pak si konečně dovolí jít do akce. V tomhle mentálním začarovaném kruhu poté trávil celé dny a týdny. Měsíce i roky.

Když pochopil, že se snaží přesvědčit někoho, koho přesvědčit už z logiky věci možné není a celé to vlastně vůbec nemá smysl, byl připraven ze začarovaného kruhu vykročit. Už nemusel plýtvat životní energií a pozorností házením hrachu na kritikovu zeď.

Mohl se konečně naplno a bez rušení soustředit na tvorbu samotnou. Konečně se objevila jeho přirozená část dopovaná novým přílivem osvobozené energie a říkám vám – s tímhle parťákem si Luboš užil mnohem více zábavy než s kritizující mámou. Už nic nebránilo tomu, aby se věci daly do pohybu. Za pár týdnů stačil rozjet to, o čem nekonečně dlouhé měsíce jen marně přemýšlel. Dokonce ho oslovil respektovaný kolega z jeho branže s nabídkou, o které by si mohl Luboš ještě před nedávnem nechat jen zdát.

Čas keců skončil. Doba činů nastala.

PS: Možná jste se i vy v příběhu Luboše našli a možná se i vy potýkáte s vlastním kritikem, který vám nedopřává klidu a oddechu. Nezoufejte, nejste v tom sami. Určitého kritika máme všichni. Sice nejde vymazat jako nevzhledná piha. Můžeme ho ale transformovat ve vnitřního mentora, který nás nebude srážet, ale bude nám hodnotným a podporujícím průvodcem a rádcem.

Samozřejmě někdy i tvrdým a nekompromisním, ale užitečným. Nejprve ovšem musíme svého stávajícího kritika dobře poznat a pochopit.

Kde se v nás vzal? Kdo nám ho pomohl vytvořit a kdo byl jeho věrný předobraz? Jak moc nás ovládá? Co po nás kritik vlastně chce? Umíme si od něj držet odstup?

V příštím článku se právě na tyto a další otázky podrobněji zaměřím. A samozřejmě také na tipy, co s ním udělat.

 - 07/20/2017

Jedno pohlazení je více než tisíc lajků

Vytvořili jsme si technologické vymoženosti, aby nám sloužily. Aby nám dělaly život jednodušší a zároveň bohatší. Aby nás osvobodily. Ono se ale něco zvrtlo, není-liž pravda…? Možná jedete v MHD stejně jako já, když nad tímto sloupkem přemýšlím… Zvedněte hlavu a podívejte se kolem sebe, kolik lidí celou cestu zírá do obrazovky. Netuší, kde jsou a s kým tam jsou. Jsme civilizace, která je nejvíc „osvícená“, jen trochu jinak, než zmiňují staré moudré texty. Naše „osvícení“ neosvobozuje, nýbrž zamyká do vězení.

Jsme civilizace posedlá komunikací. Toužíme být ostatním dostupní 24 hodin denně. Podle poslední americké studie 9 % lidí kontroluje svůj chytrý telefon i při milostných hrátkách. Snažíme se být v neustálém kontaktu s celým světem, až pomalu ztrácíme kontakt sami se sebou a s tím nejdůležitějším v životě – s našimi nejbližšími. Jsme tak ponoření do světa virtuálního, že nám uniká to nejpodstatnější – skutečný fyzický kontakt. K čemu je dobré, že si můžeme psát s kolegou z Indie, když se tak málo věnujeme partnerům, rodičům nebo dětem?

Právě děti jsou nejvíce ohroženi povrchními lákadly a naším bezkontaktním světem. Do tohoto prostředí přicházejí jako čisté a „prázdné“ bytosti plné touhy nasát do sebe vše, co jim nabízíme. A že svět tam v „onlinu“ umí nabídnout mnohé kratochvíle. Barevné. Zářící. Akční. Dynamické. Nekonečné.

Divíme se, že děti tráví více a více času se svým mobilem nebo tabletem. Divíme se, že moc nechodí ven a nejvíce času s kamarády netráví na hřišti, ale na Facebooku. Divíme se, že děti dělají to, co umí nejlépe – učí se a přizpůsobují se daným podmínkám. Vytvořili jsme svět, ve kterém jsme odsunuli vztahy na druhou kolej a naší pozorností plýtváme dennodenně zíráním do zářících obrazovek, kde se marně snažíme ukojit naši touhu po blízkosti a hlubším kontaktu.

Nemůžeme být poté udiveni, že nás děti kopírují. Jejich bystré hlavičky lační po neustálém přísunu nových zážitků, zkušeností a informací. Lidské mozky jsou tak nastavené – neustále se rozvíjet a nasávat další a další informace. Je tedy naší povinností tuto potřebu dětem naplnit a pečovat o mozky své i jejich. Nadužívání moderních technologií má na mozky prokazatelně negativní vliv. Epidemie digitální demence klepe na dveře.

Dopřejte si každý den digitální detox

Musíme naše děti ochránit od nadměrného vlivu svítící obrazovky. My jsme ti moudří a zralí dospělí, kteří máme našim dětem nastavit jasné hranice – a s láskou, avšak pevně na nich trvat. Musíme sobě i dětem pravidelně dopřávat digitální detox – tedy období, kdy nebudeme používat žádné mobily, notebooky ani tablety. Kdy budeme jen teď a tady. Plně se věnovat svojí rodině, svým blízkým a hlavně sami sobě.

Prozkoumejte, kolik času trávíte s displejem a kolik pozornosti věnujete důležitému – vztahům, které máte, a sami sobě. Když jste s partnerem, dětmi nebo přáteli, věnujte se jim na 100 %. Vztahy jsou to nejcennější, co máte. Rozbitý mobil vyměníte za pár minut, rozbitý vztah nikoli. Po cestě do práce nechte mobil v kapse a jen buďte. Pozorujte svoje myšlenky. Vnímejte svoje tělo a pocity. Teď a tady

Doporučuji to dělat každý den. Vypněte svoje chytré miláčky a směřujte pozornost tam, kde to má opravdový smysl. Buďte kreativní, zkuste trochu potrápit svoje mozkové závity. Jste šikovnější a schopnější, než si myslíte. Věřím, že si všichni dokážeme vytvořit mnohem lepší zábavu a dobrodružství, než nám nabízí iluzorní svět za obrazovkou.

Buďte aktivní, vezměte děti ven a ukazujte jim svět v jeho plných barvách a chutích. Ukazujte jim knihy, hry a radost z pohybu. Učte je, že dotek je důležitější než tisíc „lajků“. Jděte jim příkladem. Ostatně, co je hodina dopisování proti vášnivému polibku? Co je den strávený s milovanou osobou na Skypu proti láskyplnému objetí a pohlazení? Nic.
Děti jsou nejzvídavější tvorové ve známém vesmíru. Jen potřebují aktivní a zapálené průvodce, kteří jim ukážou, že ten „offline“ svět je v mnoha ohledech lepší než povrchní svět bílé obrazovky.

 - 07/18/2017

Tajemství dlouhodobých vztahů

Žijeme ve společnosti, která na všechno hledá nějaké nové a zaručené návody. Něco revolučního a tak bombastického, že to bude fungovat vždy a všude. Ideálně bez našeho velkého úsilí.

Možná spějeme do doby, kdy se za nás i milovat budou stroje. 🙂 A vztahy nejsou výjimkou. I tady neustále hledáme různé nové a bezchybné postupy, které naše vztahy udělají nějak zázračně dokonalými. A samozřejmě u toho sekáme mraky chyb.

Zapomínáme totiž na úplné základy, které je nutné dodržovat, pokud chceme žít dlouhodobě s partnerem v prostředí, které nám bude oběma sytit potřeby i touhy. První důležitý pilíř je Komunikace – přestat spolu otevřeně a beze strachu hovořit je první krok k rozchodu. Pokud se chceme cítit dobře, musíme otevřeně mluvit o tom, jak nám ve vztahu je, co prožíváme, co se nám líbí, ale i co se nám nelíbí a co přesně chceme, nechceme a proč. Musíme jít s vlastní kůží na trh. Plně se otevřít a jasně artikulovat vlastní potřeby a také jasně vymezit svoje hranice – co je pro nás ok a co rozhodně tolerovat nebudeme.

Další pilíř je Pozornost – kde chybí, nemůže být důvěra a bez důvěry nemůže být láska. Pokud se partnerovi nevěnujeme, naše pouto začne pozvolna umírat. Vztah je proces, nikdy není hotový a perfektně funkční. Pořád se o něj musíme ze srdce zajímat a plnit ho vlastní pozorností. Partner nechce mít doma pouze prázdnou fyzickou schránku, která jen přináší peníze nebo pravidelně vynáší koš. On nás potřebuje opravdově cítit. Vnímat, že jsme plně přítomni. Teď a tady. Pro sebe i pro něj.

Péče je další navazující pilíř. Vztah bez láskyplné péče je odsouzený k zániku. Letmé objetí a polibek nic nestojí, a přesto s nimi lidé šetří. Chceme dlouhodobý vztah? Pak se o něj musíme náležitě starat. Pravidelně, vášnivě a bez ustání. Pečovat o něj minimálně tak dobře, jak pečujeme o sebe.

 - 06/27/2017

Vztahy – Láska nebo Závislost?

Po několikahodinové jízdě vlakem se pro mě lavička ve stínu kostela stává příjemným útočištěm. Sedím a nasávám místní atmosféru šumavského městečka. Pozoruji lidi v parku a nechávám se ofukovat chladivým vánkem. Bylo to někde tady, kde jsem se poprvé zamiloval. Byla úžasná, krásná a na svůj věk nezvykle chytrá. Mohl jsem vedle ní sedět hodiny v tichu, a přesto jsem se nenudil. Slavil jsem tehdy čerstvých 16, ale měl jsem pocit, že sedím na pupku světa. Že srdce celého světa bije i v mém nitru.
 
Pak se ale něco nepěkně pokazilo. Neuměl jsem být bez ní. Potřeboval jsem jí, abych se cítil dobře. Musel jsem ji mít. Toužil jsem po ní tak moc, až jsem ji od sebe odehnal. Čím víc se mi vzdalovala, tím víc jsem si jí chtěl přitáhnout. O tak dokonalou dívku jsem přece nemohl přijít. Tenhle scénář moje mysl slepě odmítala. A proto se stal přesný opak. Její žár vychladl, její živé oči se přede mnou zavíraly …. a najednou byla pryč. Fyzicky i duševně. Bolelo to. Cítil jsem se jako tragický hrdina ve hře Williama Shakespeara. Jako Romeo bez své Julie …
 
Vracím se ze vzpomínek ke kostelu, lavičce a parku. Už mi není vedro. Miloval jsem jí nebo jsem na ní byl závislý? Myslím, že od každého dosti. Leč ke konci se má závislost projevila na plné obrátky. Vidím ten hořký konec i období které následovalo. Uzavřel jsem se. Zraněné srdce jsem zabetonoval 5 metrů hluboko. Už jsem to nikdy nechtěl zažít. Láska a bolest se mi začaly spojovat v jeden celek. Nechtěl jsem bolest, musel jsem tedy odmítnout i lásku. Aspoň tak fungoval můj mozek, který se mě snažil ochránit ….a že se mu to povedlo na výbornou. 🙂
 
Po řadu let jsem zažíval velmi ambivalentní pocity i vzorce chování. Na jedné straně jsem měl strach z vážného vztahu (co kdybych skončil jako s Marií) a na druhou stranu, když se někde naskytla – byť i malá – naděje na krásný vztah s krásnou dívkou, něco ve mně zavelelo k frontální ofenzívě.
 
Byl jsem jako narkoman, který se vyhýbá zničující droze, ale čím déle to dělá, tím se jeho chuť násobí. Čím víc jsem se hlubokému vztahu a lásce vyhýbal, tím více jsem po ní toužil a tím více jsem se řítil do destinace Závislý vztah. Čím déle jsem byl “single a nad věcí”, tím více mi naplňující vztah chyběl. Čím víc mi chyběl, tím více jsem po něm podvědomě toužil. Vítej začarovaný kruhu …
 
Jednou ale obručí kruhu muselo prasknout … a taky že to ruplo …. a pořádně …. ve velkém stylu. 🙂
 
Trvalo to nějaký ten pátek, než jsem si naplno uvědomil, že mám hodně velký problém a než jsem přišel na všechny výše popsané věci. V té době jsem si vědomě nepřipouštěl, že se něčemu vyhýbám a že někde uvnitř jsem zraněný, zklamaný a plný bolesti. Navenek jsem se snažil působit hrozně free a nevázaný.
 
“Vztah? Pche. Nechci. Nepotřebuju. Jsem spokojenej single!”
 
Když se dneska otáčím, musím se sám sobě trochu smát, jak jsem si tenkrát šlapal po štěstí s hrdým výrazem vítěze Wimbledonu.
 
Jenže ono ve mně něco prasklo a prasklo to pořádně. Dostal jsem sám sebe do fáze, kdy už jsem si nemohl dále namlouvat, že jsem v pohodě. A zároveň se potajmu dívat na ženy a doma po večerech s nimi žít jen v představách. Pocit osamění se začal drát na povrch stále častěji, stále silněji. A jedna emoce bývá většinou následována další a další. Začal se vynořovat i strach z lásky, strach z další bolesti, obava z dalšího zklamání, zranění a obranná touha být nezranitelný (tedy sám).
 
Inu jakmile se emoce, vzpomínky a vnitřní obrazy začnou vynořovat z podvědomí do vědomí, změní vás to jednou a navždy. Už je nemůžete bezstarostně ignorovat. Utíkat před nimi je najednou o poznání složitější a těžší. Najednou útěk sám před sebou stává se čím dál tím víc bolavým. Každý krok je jako skok do jámy plné hřebíků.
 
A já už nechtěl skákat na hřebíky. Na to jsem měl jsem chodidla příliš zmasakrovaná.
 
Tak jsem místo “hrdinného” nošení masky pana nezranitelného, musel otevřít staré zranění. Čelit všem těm nepříjemným pocitům, které jsem si tak hezky v sobě uzamkl. Zpočátku nekomfortní, leč postupně jsem si v očistném procesu našel jisté zalíbení. A stálo to za to.
 
Konečně jsem se mohl vztahům i lásce otevřít. Už to pro mě nebyl strašák nebo něco čím bych měl “opovrhovat”. Láska mě zase začala zajímat … a ne jen abych jí zkoumal, jak jsem to dělal do té doby, ale abych se do ní mohl opět ponořit. Prožít ji. Žít ji. Nadechovat ji do sebe i vydechovat pro tu nejbližší.
 
Už mě neovládal ublíženej Aleš, kterému je 16. Mohl jsem být konečně dospělej chlap v dospělým vztahu.
 
PS: Tenhle článek píšu vlastně pro sebe, jako určitou rekapitulaci svojí cesty a určitou retrospektivu. Potvrzení, že otevřít své zavřené a potlačené zranění se mi mnohokrát vyplatilo. I v tomhle případě. Ale píšu ho i pro ty, kteří ještě sami sobě mažou med kolem pusy a chlácholí se, že vztah nepotřebují nebo, že jsou šťastnější bez něj. Pro ty, kteří mají strach z blízkosti, lásky a hlubokého vztahu, ale zároveň někde uvnitř po lásce a blízkosti touží.
 
Vím – na single život si snadno zvyká a po jisté době si začneme říkat, že takhle to je vlastně lepší / jednodušší / výhodnější. Nicméně přesně tenhle moment byl pro mě varovný signál a zlomový bod. Nechť je i pro vás tento článek signál a inspirace.
 - 06/23/2017

Být sám sebou …. víte, kdo opravdu jste?

Buď sám sebou. Bud přirozený. Autentický. Tečka. Hotovo a tvůj život bude pecka. To jsou rady, které se zhusta šíří internetem. Zdá se to snadné, že? Stačí být sám sebou a máme vyhráno. Leč na cestě k “být sám sebou” mohou číhat různorodé nástrahy. O ty nejdůležitější se s vámi podělím, i o to, jak se s nimi vypořádat

Víte, kdo skutečně jste?

Bohužel ne každý opravdu ví, kdo a kým skutečně je a jaké je jeho přirozené já. Proč? Když se narodíme, přicházíme na svět s určitou originální sadou vlastností, schopností, možností i potenciálu. Zde leží naše přirozené já. Pokud jsme se narodili do adekvátních podmínek ke zralým rodičům, měli jsme šanci své přirozené já rozvíjet, vyjadřovat a nepotlačovat. Dnes jsme svobodní a spokojení.

Jenže pokud naše podmínky v rodině nebyly ideální, zjistili jsme, že na naší přirozenost není nikdo zvědavý a naučili jsme se ji skrývat a potlačovat. Byli jsme nuceni vytvořit si “adaptované já” – masku sebe sama, která by dobře zapadla a nepůsobila problémy a konflikty. Třeba když malý Luděk zjistil, že maminka ho má tak trochu raději, když se zklidní a je hodný – když potlačí svou živost a dynamickou životní energii.

Z podobného vývoje pramení dvě zásadní nástrahy – pokud jsme svou přirozenost začali maskovat a místo ní se přizpůsobovat do adaptovaného já už jako děti – dnes po 10 nebo 20 letech vůbec nemusíme mít páru, kým tam někde uvnitř reálně jsme. Naše přirozenost může být skrytá pod nánosem naučených přesvědčení a vzorců chování. Adaptované já může velmi úspěšně zakrýt naše přirozené já.

Druhá nástraha – jakmile jsme jako děti zjistily, že naše přirozenost je v rodině na obtíž a málokdo ji přijímá, natož oceňuje, nejenom, že jsme ji začali skrývat, ale také jsme se za ni začali stydět, začali jsme se obviňovat, že takoví jsme (přece kdybychom byli jiní, bylo by doma vše v pohodě). Začali jsme sami sebe odmítat. Být sám sebou by v té době znamenalo především trápení a vnitřní bolest (leckdy i vnější – facky ještě bohužel nejsou přežitek).

A teď si představte, že někdo, kdo úplně přesně neví, kdo je a jaké je jeho přirozené já a navíc tohle své autentické jádro podvědomě odmítá, se bude pokoušet být najednou sám sebou … jak mu to asi půjde? Pravděpodobně moc dobře ne. Bude nejspíš zažívat chaos a podivné pnutí. Chaos z toho, že jeho přirozené aspekty se ztrácí pod tlakem těch naučených, které třeba v životě používá řadu let a pnutí z toho, že jeho podvědomí se bude aktivně bránit tuhle přirozenou část otevřít a ukázat světu.

Tohle jsou mé zkušenosti při práci s lidmi, když jim pomáhám objevit a přijmout své přirozené já, aby ho mohli začít v životě naplno využívat. Většina lidí se usilovně snaží býti sami sebou, ale neví, co hledají a zda to vůbec chtějí najít. Což celý proces “lehce” znesnadňuje. 🙂

Naštěstí i tady existují cesty a způsoby, jak se dostat blíž k sobě a býti sám sebou. Není nutné zoufat, že to nejde. Opak je pravdou! Už jsem ve své praxi mnohokrát zažil, jak se z mnoha pesimistů stali šťastní a spokojení optimisté.

Pokud ovšem čekáte na nějaký jednoduchý návod ve stylu – 3 kroky ke svému opravdovému já, asi vás zklamu. Na takhle důležité životní téma neexistuje nějaký univerzální návod. Mohu vám nabídnout pár tipů, které vám vaši cestu usnadní a akcelerují.

Buďte sami se sebou. Zastavte se. Nemůžete se ponořit hlouběji sami do sebe, když budete pořád vystresovaní a nestíhat mraky věcí. Bohužel to nejde, když se budete bez odpočinku přepínat a nenajdete si sami na sebe pravidelný čas. Abyste takto důležitou životní změnu byli schopní udělat, potřebujete na to dostatek času a ten si za vás nikdo nenajde. To je jen a jen váš úkol. Samota, klidné prostředí, meditace a ticho mohou být vaši noví přátelé a pomocníci.

Netlačte na pilu. Nesnažte se svou autentičnost ze sebe vydolovat sbíječkou. Tvrdý přístup a nátlak tady vůbec nefunguje. Potřebujete, aby se vaše psychika uvolňovala a dostávala do klidu, jinak se neotevře. Čím víc tlaku, tím víc uzavírání a tím větší frustrace z toho, že to nejde …. a tím větší tlak, aby se to už konečně pohnulo správným směrem … vítejte v začarovaném kruhu. Přestaňte tlačit a důvěřujte, že když sami sebe dostanete do uvolněného stavu, vaše přirozené já se začne vynořovat.

Jste si jisti, že přesně víte, jaké životní strategie a vzorce chování jsou vaše a jaké jste se naučili v průběhu života – jako děti nebo dospívající? Začít si v tomto tématu dělat jasno a umět rozlišit mezi těmito 2 tábory bude pro zdárný pokrok naprosto zásadní. Začněte tedy třídit a dělat si v sobě jasno. Klíč leží ve vašem dětství.

Vezměte si papír a napište si na jednu stranu všechno, co jste museli dělat (a jak se chovat a přizpůsobovat), abyste od rodičů dostávali vše, co jste chtěli – lásku, objetí, přijetí, pochvalu, ocenění, respekt, klid, pohlazení atd. Na stranu druhou si napište, co jste naopak dělat nesměli, abyste o všechny ty hezké věci a pocity nepřišli, co jste buď měli zakázané nebo co jste si sami zakázali, co jste radši nedělali. V obou případech buďte nanejvýš pečliví, dopřejte si na to dostatek času, nespěchejte. Buďte hodně podrobní a snažte vzpomenout si na co nejvíce podrobností.

Pokud jste si dali záležet, držíte v ruce papír se všemi možnými vzorci modely chování, které jste se museli naučit. Takto jste se adaptovali na prostředí, do kterého jste přišli. Pravděpodobně už vidíte mezi těmito strategiemi z dětství a vaší přítomnosti mnoho podobného. Ano, co se v dětství naučíme, v dospělosti jako když najdeme …. a stále používáme. 🙂

A teď si představte, kdybyste měli úplně ideální rodiče. 2 ideální bytosti, co by třeba neměli nic společného s vašimi reálnými rodiči. Vše, co byste chtěli a měli dostat, by k vám od nich přicházelo automaticky a přirozeně. Nemuseli byste se kvůli tomu měnit.

Jací byste byli jako děti? Jak byste se chovali? Jací byste byli dneska? Tady leží klíč k vaší přirozenosti. Kdyby vám v ní nic nebránilo dříve, mohli byste si jí plně dovolit i dnes. Věnujte tomu čas i péči a sami uvidíte, co vám to přinese.

Vidíte a už máte určitý výchozí stav a základy vašeho vnitřního mentálního nastavení a zároveň ideální stav. Váš přirozený stav, který si tam někde uvnitř sebe nosíte. Když máte bod A a bod B, můžete si mezi nimi vytyčit cestu. Nemusí to být zrovna precizní přímka, ale cesta vždycky existuje. Vytvořte si akční plán, na jakém důležitém vzorci můžete začít pracovat nejdříve a co všechno vám může pomoci ho změnit a tím udělat krok sami k sobě. Krok k tomu – být sám sebou.

 

 - 06/16/2017
vyber1

Syndrom proklatě opravdového muže

Syndrom proklatě opravdového muže. Tak jsem si sám pro sebe pojmenoval chorobu, kterou trpí, aspoň mám ten pocit, čím dál víc chlapů. Není se čemu divit. Nejsou to jen ženy, které jsou masírované šílenými a nereálnými vzory a ideály – jak by měly vypadat, jak by měly myslet a samozřejmě jak by se měly chovat. Znáte to – dokonalá milenka, dokonalá hospodyňka, dokonalá pečovatelka … prostě dokonalá žena, která i po 5 dětech má postavu 17 leté modelky.

My se všem těm ženským magazínům spíše z dálky smějeme a ťukáme si na čelo a naivně si myslíme, že tohle se nám rozhodně nestane. Jenže nemůžeme být dál od pravdy. Vyrojilo se tolik různých článků, seznamů a knih, jak přesně by měl ten pravý opravdový muž vypadat, jak by se měl chovat, jak by měl myslet, jak by se měl cítit. Pamatuji si dobře na sympatického klienta, který přišel na úvodní sezení s tím, že by se chtěl cítit víc jako chlap, silněji, pevněji a sebevědoměji. Inu dal jsem mu do další schůzky za úkol sepsat, jak přesně jeho představa vypadá.

Příště přinesl vytištěný článek z webu ve stylu “20 aspektů opravdového muže”. Začal číst a někdy u 13. bodu jsem začal mít podezření, že takovýhle chlap by musel být Kristus zkřížený s Rockym. Na konci jsem si byl zcela jistý, že až se takový muž narodí, celé lidstvo k němu bude vzhlížet jako k pánovi tvorstva. 🙂

Což o to … pracovat na sobě a stávat se postupně mužem, který zná své poslání a místo, ví, kdo je a nestydí se za to + je si vědomý svých slabin i kvalit a umí je náležitě využít … to je záslužná snaha a každého muže bych v ní moc rád podpořil … leč i tady je dobré netoužit stát se panem dokonalým, jak leckdy podobný diktát velí.

A společenský diktát často nabádá k tomu stát se po všech stránkách perfektním a dokonalým mužem – ideálně bez jediné chybičky. A tak jsme i my pod velkým tlakem a i my musíme čelit nereálným nárokům – jací bychom měli být.

Vždycky se u čtení podobných seznamů dokonalých mužů ptám – a kde je sakra nějaký prostor pro autenticitu a pro originalitu? To se fakt všichni muži rodí jako alfasamci na steroidech s mozkem Einsteina? 🙂

Tohle vše nás pak odvádí od toho podstatného – od toho jací jsme opravdu uvnitř sami sebe. Tam, kam mnohdy nikoho nepouštíme, někdy ani sami sebe. Odvádí nás to od vlastního nitra, které se až příliš často snažíme schovat před světem, ženami i sami před sebou. Schovat do té nejtemnější místnosti a zamknout na padesát západů.

Moc dobře víme, že tam uvnitř jsme někdy slabí, zranitelní i zranění, smutní, bez nápadů a chuti jít aktivně vstříc životním výzvám apod. Což je ovšem přesný opak pana dokonalého, který je vždy silný, schopný, nebojácný, nu vždy ideální … vždycky přesně ví, co udělat.

A tak pod tlakem společenské propagandy ještě více schováváme svou opravdovou tvář a bláznivě se toužíme stát panem vítězným. Jenže ono to nějak nejde. Jsme lidé, ne bozi. A když to nejde, tak se ještě dost nesnažíme, žejo. Ještě nejsme dost dobří, je třeba zabrat ještě víc a ještě víc … až do naprostého padnutí! 🙂 A kruh se uzavírá.

Možná už je na čase se na všechny podobné nesmyslné ideální představy a seznamy vykašlat. Možná právě teď nadešel čas na to více se spojovat sami sebou, se svým nitrem, se svou opravdovou tváří. Možná zrovna teď a tady je důležité trávit víc času sami se sebou. Jen tak se můžeme naplno dotknout naší síly.

Ta mužská síla leží hluboko uvnitř nás a každej jí máme trochu jinou, trochu jinak voní i chutná. Něčí síla je rychlejší, něčí pomalejší, ale o to hlubší.

Neexistuje jeden jediný správný model a vzor opravdového muže. Nevěřte tomu. Tam někde uvnitř vás dříme síla, která je větší, než si myslíte a až se jí dotknete, možná budete sami překvapeni. Najděte si na její objevování a zkoumání čas a odpojte se od celého světa, abyste se mohli připojit sami na sebe.

Sedněte si každý den na pár (desítek) minut do ticha a klidu a pro začátek jen v tomto klidu zůstávejte a ptejte se sami sebe – co je moje síla, jak vypadá, kde leží? Odpovědi máte v sobě …

 - 06/01/2017

Temná strana jako cesta ke spáse

Být sám se sebou. V tichu. V klidu. Ve vnitřní tmě. Pasivně. Bez pohybu. Bez podnětů. Jak si užíváte tenhle vnitřní prostor? Prázdnota plná nekonečna. Jak si užíváte sebe, když jste jenom sami? Mobil v režimu letadlo. Počítač vypnutý. Televize ztlumená. Facebook offline. Jaké to je? Jen sedíte / ležíte sami se sebou. Sami v sobě. Sami před sebou nazí. Díváte se na svou nahotu s potěšením a chutí? Nalézáte v ní zalíbení nebo se vnitřního prostoru bojíte a vyhýbáte se mu jako upír česneku?

Někdy to chce notnou dávku odvahy podívat se sám sobě do očí. Čelit tomu nekonečnému vnitřnímu tichu, které přerušuje jen nádech a výdech. Čelit všem těm myšlenkám, které se nám nelíbí a které nás i obtěžují. Bolí.

Řeknu vám, že já jsem dlouhá léta bláhově unikal sám před sebou a vlastním tichem. Ono to popravdě ani ticho nebylo, spíš to byla vnitřní bouře plná pocitů, obrazů a myšlenek. Bouře, které jsem unikal. Hudba. Rádio. Televize. Nebo jen stokrát zopakované zábavné pořady na YouTube. To všechno byly moje únikové cesty.

Hlavně nebýt jen s Alešem. Natož v tichu! To bych se musel face to face setkat se svými démony, svou slabostí, dávnými i čerstvými bolístkami, s nezahojenými zraněními, se všemi svými maskami, které v životě střídám a používám, se všemi svými aspekty, se kterými nejsem spokojený a které tak trochu odmítám. Musel bych se setkat se svým stínem.

Mno a to jsem rozhodně neměl v plánu. Můj plán byl jasný – vzít před svým stínem roha. Přechytračit sám sebe. Vyhnout se mu. Nevidět ho. Nevnímat ho. Necítit. Vymazat ho. Řeknu vám stálo mě to mnoho sil, energie i promarněného času. A výsledek? Chabý, mlhavý, neuspokojivý.

Však si to zkuste za slunečného dne utéct před vlastním stínem. 🙂 Moc to nejde, žejo.

Jenže jednoho dne už jsem před sebou prostě dál utíkat nemohl, už mě bylo z vlastního života tak blbě, že jsem byl krok nad propastí. Ještě krok a měl jsem pocit, že se propadnu do pekla. Buď peklo nebo čelit sám sobě. Tož vybral jsem si to druhé. Až krize mě donutila. Ostatně na tom není nic zvláštního, muži se většinou razantně mění až při krizi … až když jsou na pokraji sil.

Byl to boj. Tvrdej. Těžkej a kolikrát jsem měl pocit, že tohle prostě nemůžu vyhrát. Jako bych jel v nablýskaném brnění vstříc temným hordám na jistou smrt. První momenty jen s Alešem, tichem, samotou a prázdnotou byly drsné. Za zavřenýma očima jsem viděl film, na kterej jsem se vskutku netěšil. Přehrávaly se mi všechny negativní emoce, které jsem v sobě potlačoval, všechny myšlenky o sobě (žádná hitparáda), všechen vztek, zlost, nenávist i sebeobviňování. Byl to filmový festival pro otrlého diváka. 🙂 Panoptikum temné strany síly. A ačkoli to bylo po všech stránkách náročné, něco ve mně mi říkalo, že to je dobrý krok, nutný k určitému očištění. Začal jsem postupně cítit takovou prazvláštní úlevu. Najednou se mi lépe dýchalo. Mohl jsem se symbolicky i zcela fyzicky silněji, pevněji a hlouběji nadechnout do života.

I můj postoj těla se začal měnit. Napřimoval jsem se. Přestával jsem se tak hrbit. Odcházela ze mě letitá tíže a napětí. Uvolňoval jsem se. Když jsem dokázal být i se svou temnotou, najednou se začalo blýskat na lepší časy. Vidět svět v jiných barvách. V barevnějších. Sytějších a plnějších. Bavil jsem se. Až když jsem začal přijímat i svůj stín, mohl jsem začít přijímat i svou sílu a světlejší stránky. Svoje schopnosti, úspěchy i dovednosti.

Stával jsem se celistvějším Alešem. I moje vztahy se měnily. Přistupoval jsem k lidem s více otevřeným srdcem, pochopením a respektem. A klidem. Už mě vytočilo mnohem méně věcí. Jo z vnitřní bouře, kterou jsem zmínil na začátku se stával postupně větřík na klidném moři. Jaká proměna!

Když se teď na tenhle proces zpětně ohlížím, mám z něj obrovskou radost. Jasně bolelo to fest a rozhodně to nebyla procházka růžovou zahradou. Spíš slzavým údolím, ale stálo to za to. Sám v sobě se cítím o poznání lépe a především sám sebe cítím. Už netrávím celý život jen ve svojí hlavě nekonečným přemýšlením a útěkem. Jo a i sex jsem pak dokázal prožívat mnohem intenzivněji … ale to byla jen taková třešnička na dortu. 🙂

Pokud i vy před sebou utíkáte, jen čekáte na fázi, do které jsem se dostal já. A to na moment kroku před propastí. Tomu se vyhnete jedině tím, že přestanete utíkat. Já vím, máte strach být jen sami se sebou. Dívat se na vlastní nahotu. Dívat se do svého vnitřního zrcadla. Možná si o sobě nemyslíte nic moc hezkého a možná se nemáte rádi, tak jako jsem se neměl rád. Vím, jak je zpočátku může být nelehké to začít měnit. Byl jsem tam taky, prošel jsem si tím a pořád na té cestě jsem.

Nicméně vás chci podpořit – jděte do toho. Obraťte se k sobě. Zastavte se. Stejně neutečete. Začnete pozvolna. Nikam nemusíte spěchat. Začněte sami se sebou trávit třeba jen pár minut denně a pozorujte, co se objevuje za pocity, myšlenky nebo vnitřní obrazy. Ano mohou se vynořovat i aspekty nepříjemné, ale to je přirozené a nutné k osobnímu rozkvětu a osvobození se. Bez toho to nepůjde. Nebojte, nebude to trvat věčně a v důsledku to není tak hrozné, jak se zdá na začátku. A především ta odměna je snad nejsladší, jakou můžete dostat. Budete pak sami se sebou v míru a spokojení. Já jsem ani v těch nejdivočejších představách nesnil o tom, že můj život by se tak zásadně mohl proměnit k lepšímu.

Pokud se i tak ve vaší mysli objevují obavy a je pro vás nadmíru náročné se těmito tématy zabývat, najděte si nějakého parťáka, který vás v tom bude podporovat. S kým budete moci svoje zážitky sdílet. Někoho u koho najdete pochopení i sílu do dalších dnů.

Věřím, že to zvládnete. Přeji vám osvobozující cestu!

 - 05/09/2017

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena