img_0013.jpg

[Rozhovor pro_novymuz.sk] Jak tvořit dospělé vztahy

V dnešnom vysielaní sa dozvieš:

  • Čo nám bráni ísť do skutočnej hlbokej intimity vo vzťahoch?
  • Prečo dnes majú muži problém dospieť?
  • Kde vzniká syndróm dobrého chlapca a čo sa s tým dá robiť?
  • Čo pomáha ženám prevziať zodpovednosť za svoje emócie?
  • Kedy je čas vzťah ukončiť a ísť do nového vzťahu?
  • A mnoho mnoho ďalšieho…
sarkamartinu-82

[Video_Na cestě s Alešem] Strach z žen

Byl jsem v Zoo a viděl zvířata chovat se jako zvířata. Lidi chovat se jako lidi. A pak jsem viděl jednu mámu a jednoho syna.

A taky jsem dostal jasnou odpověď, proč se muži bojí žen. Proto jsem natočil tohle video. Proč se muži bojí žen a co s tím udělat?

Dozvíte se ve videu.

35554579-0993-4AF3-B0B0-B11DD8B598F6

Když žena říká: muži můj … musíš mě ustát

Čas od času na mne na Facebooku vykoukne text apelující na muže, aby se sebou něco udělali a přestali utíkat od bouřlivých emocí své drahé ženy. Aby jí uměli a dokázali vždycky přijmout a ustát. 

Podobnými větami většinou ženy pisatelky nabádají muže.

“Zůstaň uprostřed mé emocionální bouře vždycky v klidu. Přijímající, čekající, nereagující, objímající, uvolněný a s láskou.”

Chtějí, aby dospěli a neutíkali od své síly a ze svého středu. Aby byli v plné pozornosti všeho, co k němu od ní zrovna proudí. 

Prostě aby se už konečně stali těmi “opravdovými muži”.

Většinou takové texty mají stovky sdílení, plno lajků a obdivných srdíčkových komentářů. Také především od žen. 

Pro mě osobně je to zajímavý fenomén a chci se na něj dneska podívat z trochu jiného úhlu, protože se s tím setkávám i při svojí práci – buď na seminářích nebo osobních setkáních.

Podobné články by si měl přečíst každý muž jako takovou připomínku toho, co po něm pravděpodobně chce jeho žena. 🙂 

Jsem moc rád, že se toto téma vynořuje a veřejně se o něm mluví, protože jen tak se může začít transformovat ke vzájemné spokojenosti.

Je moc dobře, že si čím dál tím víc mužů uvědomuje, že život na povrchu nestojí za nic. Že utíkat před sebou nefunguje, že utíkat před emocemi svými i své ženy je cesta do propasti.

Jen aby bylo jasno. 

I mě dává smysl, když umí muž přijímat emoce svojí ženy a neprchá před nimi zcela automaticky a nevědomým způsobem. 

I mě dává smysl, když muž pracuje se svou vnitřní silou a napojuje se na svou podstatu a dotýká se svého pravého a pravdivého já. Když v sobě kultivuje kvality mužské dospělosti.

Když vnitřně pracuje tak, aby do hloubky poznával sám sebe i svoje emoce a aby odkrýval svoje strachy a čelil jim. Aby dokázal vnímat a stát čelem i emocím své ženy a neuhýbal před ní.

Ale také aby za ní nepřebíral její zodpovědnost. Aby za ní nedělal něco, co ona nechce nebo věří, že neumí.

A právě tady je dle mých zkušeností velká past podobných článků. Ač se s nimi v mnohém shodnu a zcela jistě jsou psané s tím nejlepším záměrem.

Ta spočívá v podprahovém sdělení, že žena je v pořádku a muž ne. Ona na sobě nepotřebuje pracovat. On by měl. 

Je to dost nebezpečná myšlenka, protože v tomto kontextu pak žena (která se vnímá jako ta silná) vidí muže (který je dle ní často slabý) jako zdroj svých problémů. 

“Vždyť jen, kdyby mě ustál … všechno by bylo dobré.”

U sebe rezervy nevidí. U něj ano. Tím se vůči němu staví do role oběti a jeho vnímá jako viníka. 

No a to je vztahová konstelace, ve které se moc velká paráda neudělá. O nějaké harmonii, přijetí a společném vnitřním naladění nemůže být ani řeč.

Druhá rovina pasti je, že velice často je to pro ženy jakési potvrzení, že nejsou za svoje emoce vlastně zodpovědné. 

“Prostě se to ve mně samovolně bouří. Taková už jsem já. Ustoj mě!”

Že ony se s nimi nemusí učit pracovat. To by měl muž.

Že ony se nemusí vydávat na bolavou cestu k jejich podstatě – tedy k tomu, proč zrovna teď a tady cítím zrovna toto a vyjadřuji to právě tímhle způsobem. 

Ne. Muž by měl ustát vždycky všechno.

Není úplnou výjimkou, že žena, ze které zcela nevědomým způsobem lítají všemožné emoce, chce po svém muži, aby s tím uměl vždy vědomě naložit.

Tedy aby za její emoce přebral zodpovědnost a dělal něco, co ona “neumí”.

Pozor nenabádám tady ženy, aby svoje emoce potlačovaly a nebyly autentické a přirozené. Naopak. 

Milé ženy buďte prosím samy sebou. Buďte divoké a přirozené. Ale také vědomé. 

Místo adorace článků “Muži ustoj mě”, se učte raději se svými emoci pracovat minimálně stejně tak dobře, jako to chcete po svém muži.

Tím se dostávám ke třetí rovině pasti. K iluzi dokonalosti. Řada podobných článků (pod)vědomě v ženách i mužích vytváří dojem, že existuje jakýsi jediný správný ideál. Jenže je to nedostižný ideál dokonalosti.

Bohužel pod tlakem zmíněných textů pak řada žen soudí a hodnotí svoje muže jako nedostatečné a slabé. Nevědomé, kterých si nelze vážit a důvěřovat jim.

“To půjde, až mě “ustojí”.

Ne náhodou jsem ve svém článku opakovaně použil slovo “vždy” jako memento toho, v jakém duchu jsou tyto texty psány. 

V dnešní době tak náchylné k hledání instantních a všespásných řešení, je to sice pro mnoho lidí idea přitažlivá, ale je nejen nebezpečná, ale především nesoucí velkou porci emoční bolesti.

Nikdo není dokonalý. I ten nejvědomější a nejsilnější muž není dokonalá bytost, která vždycky všechno s osvíceným klidem ustojí. I on někdy nebude chtít být v kontaktu s emocemi své ženy.

Vždycky když si podobné články čtu, mám chuť zařvat – “lidi neblázněte, vždyť jsme jenom lidi!” 🙂 

Čím dříve začneme tyto vytoužené dokonalé ideály “jak by to mělo správně být”, tím dříve budeme moct začít jeden druhého opravdu vnímat jako originální lidskou bytost, která má celou řadu darů, ale také mezer a rezerv.

Tím dříve se k sobě budeme moci chovat s větší porcí vlídnosti, pochopení a akaceptace.

Zbavme se “vždycky”, bude se nám “hned” líp dýchat.

Vlastně chápu, proč jsou podobné články mezi ženami tak oblíbené. 

Když se na to pokouším naladit, představím si “generickou” ženu, která má doma “generického” muže, který tedy rozhodně není ideální, který před ní tu a tam (nebo i často) utíká, není vždy přítomen a nevnímá jí. 

A ona si zrovna čte, jaké by to bylo, kdyby měla po svém boku, který to vždycky ustojí. Jak krásné by to bylo … kdyby se konečně nemusela starat o něj a o to, jak on její bouření zvládne … 

Vše samozřejmě zabaleno do vznešených slov a myšlenek. Je to krásná představa, jenže pak si uvědomí, že doma má pořád svého Pepu …. a že Pepa by měl umět to samé, co se píše v článku. Nejlépe hned. 

Přesně tady pak dotyčná žena velice často zahoří touhou změnit svého partnera. 

To nikam nevede, jen to přináší velké nepochopení, nedůvěru, oboustranný odpor a nerespekt. 

Ještě jednou. 🙂 

Nenabádám tady ženy, aby se potlačovaly, ale aby nejprve pracovaly samy se sebou.

Nenabádám tady muže, aby si můj text vzali jako alibi, že oni makat nemusí v duchu … “ale ty ženy by se nad sebou měly zamyslet a ne po mně furt něco chtít!” Naopak.

Každý za sebe, každý v sobě, společně spolu … 

Každý člověk je ve vztahu primárně zodpovědný sám za sebe. Je zodpovědný tedy i za svoje emoce. Každý nechť nejprve pracuje sám se sebou a nenárokuje to u druhé strany.

Každý může změnit primárně jen sám sebe a vždycky platí pravidlo zlaté vztahové pravidlo:

Jsi nespokojená/ý s partnerem/partnerkou? 

Tak začni u sebe.

Ptej se sám sebe, proč jsi si ke společnému vztahu vybral/a zrovna takového člověka? 

Co ta volba říká o tobě? Jaké to má příčiny? Co tě k tomu vedlo?

Pokud ve vztahu žena často zažívá, že její muž neumí ustát její emoce a utíká od ní, je důležité, aby obrátila svou pozornost nejprve do sebe:

Proč vedle sebe nemám muže, který umí být s mými pocity v kontaktu a umí být ve své síle? (Věřte, že takoví muži jsou. 🙂)

Na čem v sobě potřebuji popracovat, abych to umožnila? Jsem já jako žena ve své ženské síle? Jsem sama se sebou plně v kontaktu? Neuhýbám také před nečím?

Protože druhé zlaté vztahové pravidlo říká:

Proměň nejprve sebe, protože jen tím můžeš ovlivnit i proměnu svého protějšku.

Nárokovat si změnu po druhém bez hlubší vnitřní transformace, je slepá cesta plná bolesti.

3E1DC83E-1706-44AB-AE67-48CB7E40C4C9

Příběh sebe-potlačování ve vztahu: příčiny, průběh a jak mu dát sbohem

Před dvěma týdny mi od jedné čtenářky přišel do mojí internetové poradny velice zajímavý dotaz. S jejím souhlasem jsem se jeho podstatu rozhodl sdílet veřejně, protože myslím, že je to téma, které je aktuální pro všechny z nás.

Její dotaz zněl asi takto:

Jsem úplně vyčerpaná a všichni mě štvou, moje tchyně se mi pořád montuje do života i do vztahu, můj partner mne dokáže vytočit úplně výborně, neplní dohody a je nezodpovědný a poslední dobou mi lezou na nervy i moje dvě dcery, jsou neposlušné a není s nimi normální řeč. Pane Vavřinče, co mám dělat?

Vyměnil jsem si s Janou (jméno upraveno) několik emailů a začalo být zřejmé, kde je zakopaný pes. Ačkoli si Jana myslela, že problém je v manželovi, dětech a tchýni, ukázalo se, že více než 5 let manželovi neustále ustupovala, aby mezi nimi byl klid, aby doma nevznikaly dohady a negativní atmosféra.

V situacích, kdy chtěla a měla říct jasné NE, řekla ANO. Třeba souhlasila s odstěhováním z Prahy, aby ušetřili, i když Prahu miluje, děti zde mají všechny kamarády a měla zde i pro ně hlídání. 

Péče o děti tak ležela vlastně jen na ní, protože manžel byl buď v práci nebo s přáteli a do výchovy se zapojovat moc nehodlal. To se Janě samozřejmě nelíbilo, ale i tady ustoupila a aby byl klid, dětem se věnovala na 110%. 

Nakonec z ní vypadlo, že už pár let neměla jeden jediný celý den pro sebe. Neustálý zápřah z ní vysál i poslední zbytky energie a dohnal jí i k myšlenkám na rozvod. Už toho na ní prostě bylo moc. 

Z toho pramenila i veliká angažovanost její tchyně, která pravděpodobně podvědomě cítila, že ve vztahu něco nefungovalo a máma jejich vnuček se “hroutí” a proto měla tendenci zasahovat a zachraňovat a přitom jí dávala sežrat, že není dobrá máma. 

To Janě samozřejmě moc nepřidalo a cítila se ještě hůře. Jana byla ve svém příběhu natolik ponořená, že si ani neuvědomovala, že celou svou neutěšující životní situaci si vlastně sama vytvořila tím, že šla sama proti sobě a ostatním dovolovala, aby se k ní chovali, tak jak se chovali.

I za cenu sebepotlačení se podřídila a ustoupila s iluzorním záměrem, že tím tak vyřeší blaho své i rodiny. Respektive spíše rodinné, protože po pár emailech se ukázalo, že rodina je pro ni svatá a vnímá jí jako důležitější než sebe, svůj čas a svou pohodu a klid. 

Proto pro ní nebyl až tak velký problém se obětovat. Když jsme si psali a ona hledala nějaké východisko, dostala se do mentální pasti – čas pro sebe by si ráda udělala, ale nejde to, prý tady nic hlídání nesežene a manžel to dělat nebude a když odejde, vezme jim tátu a to nemůže udělat. 

Obava ze změny vždycky generuje mentální odpor a je jen na nás, zda mu podlehneme a ze změny nic nebude nebo se mu postavíme.

Napsal jsem jí, že dětem vůbec nemusí brát tátu. Co ale může udělat je, dát svým dcerkám takovou mámu, na kterou nikdy nezapomenou.

Tím, že začne pečovat i o sebe, tím že bude pravdivá a autentická, tím, že se nebude tak potlačovat, tím, že bude odpočívat atd. Tím, že pro ně bude vzorem, který ony budou chtít následovat.

Včera mi od ní přišla odpověď, že moc děkuje, že už se změnami začala a že každý týden jezdí na jogu a přihlásila se na kurz malování, kam vždycky chtěla. K mailu přiložila fotografii z kavárny, kde si užívala své oblíbené cappuccino – sama a v klidu.

Samozřejmě i tady se to neobešlo bez nepříjemné atmosféry a konfliktu. Bez tiché domácnosti a naštvaných obličejů. Přeci jen manžel zprvu nechtěl přijmout, že po 5 letech najednou jeho žena přestává být služka a přestává vše dělat sama … a tedy on se bude muset začít starat také.

(Jen rychlý komentář. Ono to možná svádí k tomu povrchnímu odsouzení – ona chudák a oběť, on – blbec a viník. Jenže tak to není, oba jsou za stávající stav spoluzodpovědni stejnou měrou. Pokud Jana chtěla, aby se k ní muž choval hezky a zapojoval se do chodu rodiny, nemohla toho dosáhnout, dokud se nezbavila své vztahové role podřízené služky.)

Mám obrovskou radost. Tohle je přesně to, co může odstartovat úplně zásadní změnu a proměnu života a vztahu. A je v tom i veliké poselství pro nás všechny. 

Takové memento, kam vede sebepotlačení, i když na první pohled vypadá jako vznešené nebo dokonce žádoucí. 

Musel bych být slepý, abych za roky mojí praxe nevypozoroval, že sebepotlačení ve vztahu a život motivovaný strachem (ze ztráty, opuštění, konfliktu atd) nikdy nevede k ničemu jinému, než k tomu, co zažívala Jana.

K vyčerpání, emočnímu odpojení, rostoucímu vzteku vůči sobě i okolí a myšlenkám na útěk a rozchod.

A stejně to všem těm, kteří se stejně jako Jana, potlačují, nebrání v tom pokračovat … až na samou hranou sebe-destrukce.

Proč? Protože všichni se kdysi dávno v dětství od těch nejbližších naučili, že potlačit sám sebe je žádoucí, hodnotné, nutné a dobré a když to udělají, budou přijatí jako ti hodní, dobří, správní, slušní a poslušní. 

Budou za to milováni, oceňování a ještě je to ochrání před případnými konflikty a kritikou. Navíc každé dítě chce být pro své nejbližší to nejlepší dítě na světě, chce být milováno, chce se zavděčit a získat si jejich přízeň … i kdyby ho to mělo stát život.

Proto bývá v dospělosti tak snadné jít po dávno vyšlapaných stopách sebepotlačení a ustupování. Vždyť jsme v tom byli roky a roky trénovaní a za to oceňovaní. 

Pro Janu to znamenalo 5 letou životní lekci, než si toto všechno uvědomila. Proč se podřizovala a ustupovala, kde to vzniklo a z jakých důvodů a k čemu jí tato životní strategie měla dovézt a k čemu jí vedla skutečně.

Každému z nás dává příběh Jany příležitost a šanci se podívat na svůj život a na to, kde všude se potlačujeme a jak velkou cenu za to platíme … a také všichni někde uvnitř sebe moc odbře víme, co musíme změnit a jaké změny je nutné udělat.

Tak pojďme na to!

38DD7A91-8F4E-4688-B68A-5CA377859626

Pitva jednoho podvědomého mentálního programu: analýza, průběh a řešení

Když mi bylo asi 13, jeden můj dobrý kamarád mi ve škole řekl, že se zrovna díval na nějaký seriál a hrozně moc by rád viděl pitvu. Dokonce si to bude přát od rodičů k Vánocům. 

V té době mi to přišlo dost šílené. Kdo by chtěl dobrovolně vidět rozřezané mrtvé tělo?!

Jenže nikdy neříkej nikdy a dnes jsem to já, který vás zve k pitvě. Ne sice lidské bytosti, ale k pitvě, analýze a řešení jednoho vztahového a životního problému. 

Věřím, že to bude minimálně stejně tak zajímavé a přínosné.

Tak jdeme na to. Budeme se dívat do nitra Honzy (jméno se souhlasem klienta změněno). 

Už nějakou dobu spolupracujeme a Honza udělal obrovský kus práce, i proto jsem si vybral právě jeho příběh, jelikož ho dobře a důvěrně znám.

Honza za mnou přišel s tím, že by chtěl pomoci s tím, jak vytvářet a budovat naplňující vztah. Uměl se se ženou seznámit, v tom nebyl žádný problém, dokonce bych řekl, že v tom byl dost dobrý. 

Kde to ale začalo skřípat bylo, když už se vztah rozeběhl a nějakou dobu trval a fungoval.

Najednou se do Honzovy hlavy začaly vkrádat myšlenky na rozchod a čím dál tím více byl se svou dívkou i celým vztahem nespokojený. Viděl na ni pořád víc a víc chyb. Necítil se vedle ní vůbec dobře a ve finále mu už její pouhá přítomnost lezla na nervy.

Rozchod byl pro něj v této fázi vždy vysvobození a velká úleva. Vše bylo od té doby zalité sluncem. Než samozřejmě někde ve městě nenarazil na další – a tentokrát už samozřejmě úplně jinou – úžasnou ženu, do které se zbláznil. 

No a netrvalo moc dlouho a opět byl v neřešitelné před-rozchodové situaci.

Přišel za mnou v době, kdy už podobných koleček měl za sebou nepočítaně a začala se u něj objevovat nepříjemná myšlenka, že možná nebude chyba jen v ženách … a možná řešení není v tom si najít tentokrát tu perfektní.

Začal si uvědomovat, že to jediné smysluplné a správné řešení leží někde uvnitř něj. Jenže kde? A jak ho objevit?

Inu pustili jsme se do práce a byla to dost dobrá jízda. Nebudu vás tady zdržovat celým přepisem několika měsíční práce a pokusím se uvést přepis jeho jednotlivých mentálních programů, které způsobovaly jeho utrpení. V závorce je uvedený vždy můj krátký komentář.

Jsem nedostatečný. (Pro své rodiče)

Jako nedostatečný nemohu dostat lásku, ale jen ublížení a ponížení. Zasloužím si to. (Když pro ně nejsem ten nejlepší, trestají mne shazováním a ironickou kritikou.)

Být nedostatečný mi přináší vždy jen bolest a odmítnutí. (Takže radost, přijetí a láska je podmíněná být vždy bezchybný/dokonalý.)

Mám chyby = jsem nedostatečný. (Jen jediná chyba je důkaz, že ještě nejsem dokonalý a vše je stále špatně.)

Až nebudu mít chyby = řešení všeho = získám lásku. (Z dokonalosti se v mysli stává brána ke všemu pozitivnímu. V realitě to je ovšem cesta do neštěstí.)

Až budu dokonalý (bezchybný) = ochráním se před bolestí a odmítnutím. (Až budu bezchybný, nemohou mi ublížít, kde není chyba, není důvod ke kritice.)

Musím být dokonalý. (Za každou cenu. Ale hlavně – věřím, že to je reálné!)

Musím na sobě hledat chyby a odstraňovat je. (To je ta správná cesta k dokonalosti.)

Ženy chtějí jen dokonalé muže. (Stejně jako Honzu chtěla máma dokonalého.)

Moje žena musí být dokonalá. (Dokonalá žena mu nebude ubližovat, bude ho přijímat a chovat se hezky. Vlastně Honza pořád hledal dokonale milující a akceptující mámu.)

Musím na ní hledat chyby. (Aby zjistil, zda je skutečně dokonalá – tedy ta pravá.)

Až najdu dokonalou ženu = znamená to, že i já jsem už dokonalý. (Vnější důkaz, že už je Honza v cíli.)

Nikdy se mi nedaří uspět. (Program, který vznikl jako reakce na neplnění nároků rodičů. Dnes prožívaný skrze neúspěch stát se bezchybným.)

Nejsem dokonalý. (Hořké konstatování, které ho vždy srazilo na kolena.)

Nedokážu si najít dokonalou ženu ani vztah. (Poslední krok před zhroucením jeho touhy po dokonalosti.)

Jsem nedostatečný. (Začarovaný kruh se uzavírá, aby mohl zanedlouho začít nanovo a naplno znovu. Protože Honza nemůže připustit, že je nedostatečný, on musí být dokonalý.)

A pitva pokračuje.

Všechno to začalo u Honzových rodičů. Mámy, která mu neustále opakovala, že musí být lepší a lepší ve škole, ve sportu, mezi kamarády atd.  Všude. Honza neměl moc příležitostí, kde by mohl zažít – tak jak jsem, jsem dobrý a v pořádku.

Pořád ho srovnávala s ostatními a téměř vždy z toho nevyšel v dobrém světle. Jeho táta na něj aplikoval to samé. Chtěl jsem z něj vychovat pořádného a úspěšného muže jako byl on. 

Proto mu neustále ukazoval, kde všude se musí zlepšit a kde všude mu to ještě nejde. Jeho nezdarům se poté posmíval a ironizoval je. Jeho úspěchy bral jako samozřejmost.

Z toho všeho si Honza už jako malý kluk vyvodil následující. 

Pro své rodiče nejsem nikdy dostačující – proto mě nemají rádi – proto jsem terčem posměchu a porovnávání. 

Ostatní jsou vždycky lepší než já – kdybych byl lepší a nedělal chyby – rodiče by se mnou byli spokojení – měli by mě pořád rádi – místo kritiky a ponížení bych zažíval lásku, přijetí a respekt. 

Všechno tohle nastavení si poté Honza v sobě nesl až do dospělosti a zcela zásadně to ovlivňovalo nejen jeho práci (kde dokázal vybudovat stabilně rostoucí podnikání, ale pořád s ním byl velice nespokojený), tak hlavně v jeho vztazích k ženám.

Nejenomže chtěl být sám dokonalý a hledal na sobě pořád chyby, které by mohl odstraňovat, ale to samé logicky dělal i svým přítelkyním. 

Vždycky když se s nějakou novou seznamoval, úplně si jí zidealizoval a v první fázi ji vnímal jako tu vysněnou a dokonalou. 

Bohužel pro něj, tahle fáze vždy poměrně brzy skončila a on narazil na tvrdou realitu – ona má chyby. Mraky chyb, není vůbec dokonalá!

Tam se jeho postoj k ní začal lámat a ochlazovat. Už ji nevnímal jako vysněnou krásku a řešení jeho života, ale jako zdroj jeho problémů. Nebyla dokonalá. Měla chyby. 

A samozřejmě její chyby mu velice silně zrcadlily jeho vlastní nedostatky a bolavé vědomí toho, že ani on ještě není dokonalý. Což ho mimochodem vedlo k ještě usilovnějšímu zaměření se na chyby partnerky, jen aby nemusel vnímat ty svoje.

Proto se vedle ní začal cítit hůř a hůř a ze vztahu odcházel. Velice často za sebou nechával ženu, která vůbec netušila, proč vztah skončil.

Po rozchodu se rychle oklepal a hurá znovu najít konečně tu pravou. Jenže to bylo stejně už od začátku odsouzeno k nezdaru, protože hluboko v jeho útrobách operoval řídící program – jsem nedostatečný – který všechno v jeho životě ovlivňoval. 

Tím to vše začínalo a po určité době přesně s tímto pocitem a myšlenkou i neslavně končilo.

Podvědomý program (natož řídící) nelze totiž smazat nebo přepsat určitou snahou, pokud mu člověk stále věří. Stejně jako pogram “nejsem dostatečný” nejde smazat snahou “musím být dokonalý”.

Jediná cesta (dle mého) je přestat starému programu věřit, začít ho zpochybňovat a instalovat program nový.

Takže místo snahy výše popsané programy smazat nebo odstranit, která nikam nevede a jen mnoho lidí uvrhá do frustrace, jsme s Honzou pracovali na přijetí stávajících programů. 

Na tom, aby s nimi přestal bojovat a odmítat je, ale aby je v sobě uznal a přijal, uzavřel s nimi (i sám sebou) mír. A tím od nich začal získávat odstup. Protože s větším odstupem se od jejich moci mohl lépe osvobodit.

Pracovali jsme na pochopení celé jeho situace, proč a jak vznikla. Na hlubokém pochopení, jak jeho osobní podvědomé programy vznikaly a s jakým záměrem vznikaly. 

Jak přesně se v jeho životě projevují a jakými všemi nefunkčními strategiemi se je snažil odstranit a nevnímat. 

A samozřejmě jsme se také bavili, jakým způsobem si do svého vědomí instalovat program nový. Že to pravděpodobně nepůjde přes noc, že staré programy jsou velmi silné a brání se jakékoli změně a vytváří vůči instalaci nového programu odpor … ale že to jde, že to půjde a že se nám to podaří. 

Jako nový si Honza zvolil program – jsem v pořádku.

Ten Honzu vedl k pochopení sebe sama a k přijetí sebe sama tady a teď bez nároků na výkon, výsledky a neustále zdokonalování a mazání domnělých chyb.

Touha po dokonalosti tak mohla postupně slábnout a odcházet, hyperaktivní snaha najít všechny chyby na světě a odstranit je také.

Místo toho si začal být čím dál tím více vědomý své pravé hodnoty. Té která se nedá měřit, spočítat ani poměřit s okolím. Té jediné opravdové.

Toho že s ním jako s dítětem nebylo nic v nepořádku, že byl a je skutečně OK. Že nároky a chování jeho rodičů ho nedefinují (tedy nemusí) a neurčují jeho hodnotu ani životní směřování. 

To má v rukou jen on. Mohl tak postupně odpustit rodičům a být v míru se sebou i s nimi.

Tohle sebe-přijetí a vnitřní zklidnění (celá jeho osobní proměna) mělo poté zcela zásadní a pozitivní vliv na celý jeho život i na jeho vztahy se ženami. Zrovna před časem s přítelkyní oslavili výročí a pro Honzu to je jeho nejdelší a nejlepší vztah.

A ačkoli jsme se dostali na konec článku, Honzův příběh tím nekončí. Pořád na sobě vědomě pracuje. Každý den svůj život žije opravdověji a pravdivěji.

young-couple-holding-hands-with-tatoos-on-fingers

Vztahová hra na viníka a oběť: přebírání a předávání zodpovědnosti. Jak vzniká, funguje a jak z toho ven?

Stál jsem na tramvajové zastávce a čekal na svou tehdejší přítelkyni. Měla už 20 minut zpoždění a já se mohl doslova vzteknout.

Vnitřně jsem zuřil. Jak si to mohla dovolit? To je jí úplně jedno, že tady čekám? Kdy už přijde? Cítil jsem se hrozně. Zmítaný někde mezi bezmocí a vztekem.

Upínal jsem se k jejímu příchodu jako jediné možné úlevě.

Když přišla, vybouřil jsem se, ulevilo se mi a zase jsem se cítil dobře.

Nesnášel jsem čekání. Všude jsem chodil o pár minut dřív a to samé jsem čekal i od druhých. A také jsem od druhých (pod)vědomě vyžadoval, že by se měli chovat tak, abych se já cítil dobře.

V tomhle případě jsem svou přítelkyni nabádal k tomu, aby si příště hlídala čas, abych tam nemusel čekat a prožívat tam frustrující chvilky. Třeba aby si v mobilu nastavila upomínku, kdy má vyrazit.

“Přece stačí udělat tak málo, lásko …”

Ano. Býval jsem blázen, který věřil tomu, že se bude cítit dobře, když opraví svět k obrazu svému. Přece kdyby se ona jen trochu změnila, všechno by bylo v pohodě …

Jsem Aleš a jsem závislý.

Ano. Musím se k tomu přiznat. Byl jsem závislý na své partnerce. Respektive to, jak jsem se já cítil, bylo závislé na jejím chování.

Když se chovala tak, jak mi to vyhovovalo, cítil jsem se dobře. Když moje očekávání neplnila, cítil jsem se nedobře a samozřejmě jsem toužil, aby ona své “nedobré” chování změnila. Aby s tímhle přestala a s něčím jiným začala.

Snažil jsem se jí svým způsobem kontrolovat. Usměrňovat její chování. Jako bych jí říkal: “Jak se já cítím, to je tvoje zodpovědnost, má milá. Tak se snaž.”

Ale nebojte. Nebyl jsem úplný padouch. Na oplátku jsem se já cítil zodpovědný za to, jak se jí daří. Hodně jsem se snažil, aby se ona cítila dobře a vnímal jsem to jako svůj úkol. Za její nálady, emoční stav a naladění jsem přebíral zodpovědnost.

On je to vlastně téměř normální společenský vztahový model. A při párových (ale hojně i individuálních) konzultacích se s tím velice často setkávám. Nemůže být lepší čas než teď s ním přestat …

Ta chuť, touha a vášeň změnit toho druhého, abych se cítil/a dobře a naopak změnit sám sebe, aby se se mnou ten druhý/ta druhá cítil/a dobře, je pevně usazená v mnoha vztazích tak silně, až to lidem ani nepřijde podezřelé a “nemocné”.

A vlastně se ani nemůžeme moc divit. Jen se schválně vraťte do svého dětství a dospívání. Vraťte se ke všem těm vzpomínkám a situacím, kde jste zažívali, že “maminka je kvůli vám smutná”, že “tatínek je kvůli vám naštvaný”. Ale i naopak – “ty mi ale děláš radost!”. A mnoho a mnoho dalších podobných vět.

Jinými slovy – ti nejbližší se “kvůli vám” trápí všemi možnými způsoby. Nebo jim “děláte” radost.

Co jste se tedy učili?

Vy jste příčinou jejich negativních i pozitivních emocí. Takže jste se učili nejen to, že jste vlastně zodpovědní za emoční stav svého okolí, ale také jste se od rodičů a okolí nevědomky kopírováním chování učili, že za to, jak se cítíte, vlastně zodpovědní nejste – to je někdo jiný.

Ostatně jak se může dítě naučit plnou odpovědnost za svoje emoce, když vyrůstá s emočně nezodpovědnými rodiči?

Také jste do sebe otiskli víru, že když se budete pečlivě starat o emoční stav svých nejbližších, budou vás mít rádi. Získáte lásku, pozitivní pozornost, uznání, klid a “klidnou atmosféru” doma. Nebudete opuštěni atd.

Naučili jste se, že tohle je ta správná životní strategie, jak získat, budovat i udržet dobrý vztah. Jen jste u toho zapomněli starat se o sebe …

Bohužel jste do sebe otiskli i opačnou víru strachu. Když se o druhé takto starat nebudete, nebudou vás mít rádi, budou na vás naštvaní, vzniknou konflikty, přijdete o ocenění i tak příjemnou pozornost.

A také jste se naučili perfektně podvědomě manipulovat skrze svoje emoce a pocit viny. Vyvolat v druhém pocit viny – “podívej jak si mi ublížil a jak špatně se kvůli tobě cítím” – a tím ho “namotivovat”, aby se zastyděl a polepšil.

Ale zpátky do přítomnosti. Ačkoli je model předávání a přebírání odpovědnosti velmi rozšířený, k harmonickému soužití a dobrým pocitům rozhodně nevede.

K čemu vede?

Ať se nám to líbí nebo ne, tak nás to vede k určité emoční nestabilitě a slabosti. Sám jsem si to při své transformaci uvědomoval, jak moc snadno je moje nálada a emoční pohoda ovlivnitelná.

Uvědomoval jsem si, co všechno mě dokázalo vyhodit z mého středu. Na co všechno jsem nějak emočně reagoval. Co všechno mne dokázalo pohltit a vyhodit z vnitřního klidu.

Navíc to vede k přesně stejným pocitům, které jsem si “užíval” tehdá i já na tramvajové zastávce linky číslo 17. Frustrace, vztek, lítost a bezmoc.

A právě bezmoc je zde klíčová. Pokud věřím tomu, že kdokoli druhý může za to, jak se já cítím – je zdrojem/příčinou mých pocitů – tak jsem se právě postavil do role oběti a jeho jsem postavil do role viníka.

Bezmoc pak pramení z toho, že já jako oběť přece nejsem zodpovědný za to, co se mi děje – za to je zodpovědný viník. To on za to může, on to způsobil.

Já jako oběť nemám moc a kontrolu nad tím, co se mi děje, v tomto případě, jak se cítím – to vše má viník. To znamená, že nemám ani možnost, jak svou náladu ovlivnit nebo zlepšit. To má opět jen viník, po kterém nápravu požaduji.

Také vidíte, jak tenhle přístup a postoj vede do vztahové pasti?

Jak se tam sami dobrovolně odsuzujeme, když se zbavujeme vlastní zodpovědnosti a moci za to, jak se cítíme? Jak blbě se v tom žije?

Teď si představte tohle … takový nový svět …

Za to, co se mi děje a jak a co cítím nebudu už nikoho jiného obviňovat, ale převezmu za to plnou zodpovědnost. Nebudu nikomu odevzdávat svou vlastní osobní moc, ale ponechám si jí. Nechám si moc nad tím, jak a co cítím. Mám moc cítit se dobře nezávisle na svém okolí.

Moje pocity jsou moje. Nikdo jiný není jejich zdrojem ani příčinou. Zdroj mých emocí a nálad leží uvnitř mě, nikoli kdekoli venku. Moje drahá polovička není příčinou toho, jak se cítím. Ani můj šéf, kolegové, kamarádi, děti, politici, sousedi.

Jen ty slova vnímejte a nechte je působit. Vnímejte kolik je v nich osobní síly, pevnosti a svobody. Najednou už nejste oběť. Jste zodpovědný mocný tvůrce vlastního prožívání i života.

Pokud přijmete zodpovědnost sami za sebe, stáváte se automaticky silnějším i nezávislejším člověkem, který je více ve svém středu.

Pevnější sám v sobě, odolnější, ale také láskyplnější. A hlavně se jaksi nenápadně sám se sebou začíná cítit lépe a radostněji. Už se nemusí cyklit ve spirále negativních myšlenek a pocitů. Umí jí ukončit.

Uvědomte si, když jste v roli oběti, vaše pozornost automaticky směřuje mimo vás – většinou k viníkovi a vlastní sebelítosti. Tedy přesně tam, kam to nemá pražádný smysl a ani užitek.

Když ovšem přestanete obviňovat své okolí a převezmete za svoje emoce plnou odpovědnost, získáte tím také moc nad svou pozorností a můžete ji začít smysluplně využívat pro svoje vlastní dobro. Třeba ke zlepšení toho, jak se cítíte.

Když vás ve vztahu přepadne negativní pocit “kvůli partnerovi/partnerce”, zkuste si položit několik podobných otázek.

Co přesně cítím?
Přesně jakou emoci teď zrovna cítím nejvíc?

Proč jí cítím?
Z jakého důvodu jí cítím zrovna teď v takové intenzitě?

Co je skutečnou příčinou?
Co přesně ve vás právě tuhle emoci vyvolalo? Odkud ji ze svého života znáte? Kdy jste jí cítili poprvé?

Co se vám touhle situací snaží život ukázat?
Nic se nám neděje náhodou. Dá se říci, že všechny zkušenosti si v životě vytváříme. Vědomě či nevědomě. Na co a kam zrovna tahle zkušenost ve vašem životě ukazují?

Pozornost správně směrovaná vám může pomoci odhalit, co se ve skutečnosti děje a proč se to děje. Od toho je jen krůček k tomu objevit dobré východisko a opět se cítit dobře.

Když se takto vrátím na úplný začátek k mému čekání na přítelkyni, mohl bych postupovat třeba takto.

Co přesně cítím? Vztek a bezmoc. Proč a z čeho vlastně tu bezmoc cítím? Z toho, že nemám tu moc a sílu prostě zařídit, aby přišla včas. Děje se mi něco, co nechci a já to nemohu/neumím změnit k lepšímu.

Co je příčinou? Odkud tenhle emoční stav znám? Na co tahle zkušenost ukazuje?

Přesně takhle jsem čekal na mámu, když jsem byl hodně malej. Studovala náročnou VŠ a já na ní musel často čekat. A samozřejmě jsem u toho cítil úplně stejnou frustraci a zmar a posléze i vztek. Neměl jsem žádnou možnost, jak to změnit.

Aha … když jdu ještě dál, objevuji tam strach, že mě nemá ráda, když se mnou nechce být, nechává mne čekat a je radši ve škole. Strach, že je se mnou něco ve velkém nepořádku, strach, že jsem k ničemu. Strach, že mne jednou třeba opustí úplně nebo nepřijde vůbec.

A jsme doma.

Tady je krásně vidět, že se to vlastně vůbec netýkalo mojí přítelkyně. Ta jen sloužila jako jakési projekční plátno, na kterém jsem si starý a bolavý emoční film přehrál.

A plátno nikdy nemůže přinést happy end. Jen režisér a scénárista ano. A tím jste vy. Tím jsme ve svých životech my všichni.

Taková vnitřní práce vede k většímu pochopení i přijetí. K úlevě i vyřešení situace.

Mimochodem zde můžete vidět, proč je v lidech tolik odporu převzít zodpovědnost a moc za svoje emoční prožívání i život – je s tím spojená určitá práce a námaha.

Znamená to potkat se se svými 13. komnatami a otevřít je. Čelit svým strachům a bolístkám. Vzpomínat a uvědomovat si to, co jsem chtěl raději zapomenout. Měnit svoje vnitřní nastavení a mentální vzorce.

Takže hodit zodpovědnost za svoje pocity na kohokoli jiného se zdá mnohem pohodlnější a lehčí … a “naštěstí” vždycky se najde někdo, kdo to na sebe hodit nechá …

Jenže oběť se nikdy nebude cítit dobře, vždycky bude plná nespokojenosti, obav a strachu. Pocitů bezmoci a frustrace. Nikdy nebude žít takový život, jaký vlastně chce.

To je největší prokletí toho, když předáváme a přebíráme zodpovědnost za ostatní lidi. Okrádáme se o dobrý pocit.

Sami se odsuzujeme k ne-štěstí.

A takhle to je se vším.

Vždycky když mě přepadne pocit, že se teď a tady cítím špatně kvůli někomu jinému a že on/ona to způsobil/a, zastavím se, začnu dýchat a znovu si zopakuji, že moje emoce jsou v mé odpovědnosti a mé moci. Začnu s nimi pracovat.

Podle mě je tohle cesta k opravdové vnitřní stabilitě, pevnosti, síle a svobodě. Cesta k tomu skutečně se cítit dobře.

Od té doby, kdy jsem se o svoje pocity a vůbec vnitřní naladění začal starat primárně sám, můj život se od základů změnil. Už jen to uvědomění, že já mám moc nad svými pocity, byla obrovsky úlevná a transformační.

Jen si představte, že nejste zodpovědní za to, jak se kdokoli kolem vás cítí. Jaká úleva! A také nikdo není zodpovědný za to, jak se cítíte vy. Z toho pramení velká vnitřní síla. Cítíte jí?

A představte si, že můžete svoje emoční nastavení a nálady zcela zásadně ovlivňovat, ovládat a měnit.

Převzít za svoje emoce zodpovědnost neznamená stát se zcela imunní vůči negativním pocitům. Neznamená to, že už vás nikdo nikdy nerozhodí, nezraní nebo nenaštve.

Znamená to, že se budete umět se všemi pocity, které vám “život přinese”, mnohem lépe vypořádat. Budete s nimi umět stále lépe a lépe pracovat. Místo odporu a odmítání je budete umět mnohem lépe přijmout i nechat odejít.

Spousta věcí, které se mne dřív dotýkaly a pak ve mně dlouho zůstávaly a já na ně jednoduše neuměl nemyslet, zmizela. Spousta věcí, které se mne dotýkají i dnes, umím mnohem lépe přijmout a propustit a nechat je zase odejít a … cítit se zase dobře.

Už nemám obavu ze samoty nebo z prázdnoty. Umím jí naplnit sám sebou nebo jí jen tak pozorovat. Už se svých emocí a pocitů nebojím. Vítám je. Rád vyhledávám ticho a tmu.

Moje vztahy se od základů proměnily. Cítím se tam lépe a i ti druzí se tam se mnou cítí lépe, protože vnímají, že po nich nechci, aby se kvůli mně měnili a starali se o mě.

I na mojí práci to mělo veskrze pozitivní vliv. Vlastně když nad tím do hloubky přemýšlím, není v mém životě oblast, kterou by to nějak zásadně pozitivně neovlivnilo.

A to už za to stojí, ne?

StockSnap_KD8QDZU762-2

Právě teď jste manipulováni … a ne tím, kým si myslíte.

Právě teď a tady existuje ve vašem životě velký manipulátor. Tak mocný a tajemný, že o něm ani nevíte a přesto ho posloucháte na slovo. Chcete vědět, kdo to je? Běžte k nejbližšímu zrcadlu a podívejte se. To je on.

Velký Manipulátor vašeho života. Tak schopný, že vás umí celý život přesvědčovat, že nejste dost dobří. Že vám pořád něco chybí k tomu, abyste mohli být milovaní, úspěšní nebo šťastní.

Že se musíte ještě hodně snažit, aby vás měli lidé rádi a přijali vás. Že se musíte ještě hodně snažit, abyste se na sebe mohli s klidným svědomím podívat a říct si – jsem fakt úžasný a skvělý člověk.

Abyste se sebou mohli být spokojení, protože přece přes všechny vaše nedostatky to není možné! Jak vidíte, nepotřebujete nepřítele, zvládáte si ubližovat sami.

Manipulujete sebou svými negativními, kritickými a odsuzujícími myšlenkami, kterým věříte, že jsou pravda. Dobrovolně se ve svých hlavách ponižujete a podkopáváte vlastní sebevědomí.

Dobrovolně sami sebe srážíte na kolena tím, jak o sobě přemýšlíte a jak se k sobě chováte. Manipulujete sami sebou všemi těmi mentálními programy typu “ještě nejsem dost …”, které vás posléze řídí i omezují. Které si dokolečka opakujete jako mantru. Nemám pravdu?

A přes to všechno … co kdybych vám řekl, že jste úplně OK? Že jste vlastně svým způsobem perfektní? Jste. Jste OK. Jste úplně v pořádku. Už teď jste dost. Nikdy jste nebyli málo. A nikdy nebudete.

Tak to prostě na světě chodí. Stačí to jen přijmout. Pak skončí manipulace. Pak začne svoboda. Pak začne Život.

(Text vyšel jako sloupek v tištěné verzi deníku Metro.)

img_0034.jpg

Strach č.1, kterým si, my muži, ničíme vztahy i život

Nazdar pánové, dnešní krátké zamyšlení píšu jen pro Vás. Ženy, nechť mi prosím prominou. Díky.

Chlapi, mám pro vás jednu možná šokující pravdu, ale vašim ženám nevadí to, že čas od času máte strach, cítíte obavy a pochyby nebo jste někdy dokonce fakt dost vyděšení. S tím jsou OK.

Co jim ale fakt hrozně moc vadí (i když to neříkají a snaží se to v sobě “dusit”) je, když před nimi svoje strachy a obavy (a další emoce a vnitřní stavy) skrýváte.

Když je před nimi schováváte a hrajete si na to, že je nemáte. Že neexistujou.

Nejsou s tím OK a bolí je to dívat se na vás, jak moc se bojíte být sami sebou, jak moc se bojíte být pravdiví a autentičtí. Bolí je se na vás dívat a sledovat, jak se odmítáte a dobrovolně připravujete o svou sílu tím, že se potlačujete.

A teď si představte, jak moc si tím ubližujete vy sami. Jak velkou bolest si působíte, když sami sebe odmítáte přijmout. Hluboce a opravdově.

Já úplně chápu, že věříte tomu, že takhle by to měl správnej chlap mít. Nebát se. Nemít strach. Nepochybovat. Mít vždycky jasno a blablabla …

Měl jsem to stejně. Chtěl jsem bejt úplnej superman. A ani dneska pro mě není vždycky úplně snadný jít před svou ženou s kůží na trh. Ukázat zranitelnost, hluboké city nebo slzy. Někdy to je pěkná výzva i fuška.

Věříte těmhle kravinám, který vás akorát ničí. Věříte, že tohle je jediná správná cesta k úspěchu u žen. Věříte tý šílený blbosti, že když vaše žena jen zahlídne to, že máte strach, přestane si vás vážit.

Přestane vás obdivovat, akceptovat, respektovat, milovat, uznávat, chtít … a budete jí pro smích. No prostě všechno špatně.

A teď se zastavte. Ještě jednou. Vaše žena je s vašimi strachy OK. S čím není OK? Když je před ní schováváte.

Prosím uvědomte si ale, že to zas až tak moc není o Vaší ženě, nýbrž hlavně o vás. O vašem niterném postoji k sobě – tedy i ke strachu a obavám.

Přiznejte si, jak moc hluboce a intenzivně svoje strachy a obavy odmítáte a potlačujete. Jak moc se je snažíte schovat sami před sebou. Jak moc se je snažíte nevidět a nevnímat. Jak moc a hluboce odmítáte sami sebe a toužíte být “lepší”.

Jak moc se bojíte si je naplno přiznat, protože jste vyděšení z toho, že byste tím přiznali, že nesplňujete očekávání a ideál “pravého” muže.

Že nejste OK.

Že byste si pak přestali vážit sami sebe a počali se vnímat jako slaboši, ti horší a porouchaní.

Tohle vás ničí. Tohle nás ničí.

Tahle šílená představa o “pravém” a “silném” muži, který by něco jako strach rozhodně mít neměl. A pokud ano, je to chyba, kterou je nutné odstranit. Vytvořili jsme si jakýsi prototyp ideálního muže, ke kterému se upínáme, kterým se chceme stát a se kterým se neustále porovnáváme.

Nutno dodat, že tenhle negativní, kritický a odmítavý postoj na nás jen tak z čista jasna nepadl z nebes. Tenhle postoj je “pouze” důsledek našich těžkých zkušeností (z dětství, dospívání).

Kdysi dávno nám někdo nám převelice blízký dával pod-vědomě najevo, že přesně takoví jací jsme – nejsme OK. Že se mu tak úplně nelíbí, kdo jsme a kým jsme. Dokonce nás vedl a motivoval cukrem nebo bičem k tomu, jací bychom měli být … a jací musíme být, pokud s ním chceme být za dobře.

Zcela jasně jsme tak cítili, že něco v nás -je špatně. Tedy i my jsme v jádru špatní. Že nejsme OK. V našem případě, že mít strach je špatné. Zbabělé. Nechlapské. Zženštilé.

Co jiného nám zbývalo, než s tím souhlasit. Začali jsme od té doby sami sebe vnímat jako rozbité a nedostatečné. Převzali jsme cizí názor a najednou se z něj stala naše svatá pravda.

Možná byste se divili, kolik lidí se se mnou pře o to, že jsou opravdu ti špatní. Tak moc tomu věří, že se mne o tom při konzultacích snaží přesvědčit. 🙂

Jenže to nebyl konec. Když jsme uvěřili tomu, že naše nitro – naše přirozené já – se kterým jsme se narodili, nestačí a není v pořádku, obalili jsme jej jakousi společenskou maskou, kterou se snažíme konečně získat to, co nám celý život chybí – lásku, pozornost, blízkost atd atd atd … ale především hluboké přijetí toho, kdo jsme.

Problém je, že se tohle přijetí snažíme získat od našeho okolí a ne od sebe. A tahle touha po akceptaci od okolí nás podvědomě nutí se tomu okolí zavděčit, zalíbit, ukázat mu, jak moc dobří, správní a čistí jsme. Jak dokonalí a ideální jsme. Jací super muži jsme.

Není divu, že se tak často cítíme zklamaní (sami sebou) a nedostateční. Plní pocitu selhání a viny. Je na čase zbourat falešnou modlu pana dokonalého.

Pokud téhle představě věříme, sami sebe tím oslabujeme, protože se blokujeme a omezujeme. Nejsme autentičtí. Nejsme ve své síle. Nejsme odvážní, ale krčíme se v rohu.

Chce to odvahu vynést svoje strachy na světlo. Chce to odvahu se popasovat s vnitřním našeptávačem, který nám neúprosně říká – až si své strachy přiznáš a ukážeš jí je, tak si u ní skončil, chlapečku.

Chce to odvahu být odvážný.

Chce to odvahu být před ní sám sebou … i kdyby to mělo znamenat se jí dlouze podívat do očí a říct jí – teď se, lásko moje, bojím, mám strach …

A tady nás pak čeká další výzva – nepřenášet na svou drahou ženu zodpovědnost za náš vlastní strach. Tedy nechtít po ní (vědomě i podvědomě), aby ho vyřešila. Neklást na ní tenhle nesplnitelný nárok.

Jen se otevřít.

Ukázat jí – i tohle jsem já, i tohle cítím a je to v pořádku. Chci, abys to viděla. Nic víc. Já se o to (o sebe) postarám. Zvládnu to.

Tohle je klíč k tomu slavnému a všude omílanému sebepřijetí. Znamená to, přijmout na sobě a v sobě “všechno”. Především to, co se mi na sobě nelíbí a co rozhodně nechci. Jen tak můžeme být skutečně sebe-vědomí.

Říct sám sobě JSEM OK, I KDYŽ MÁM STRACH. I TAK JSEM OK. POŘÁD.

Čeká nás ještě hodně práce, než to dokážeme. Než dokážeme být a žít opravdověji, do větší hloubky a pravdivěji. Kdo se na tuhle odvážnou cestu k sobě vydá, ten vyhrál …

kid-cute-smile-child-happy-joy-toddler-2

Chuť žít

Čas od času když jedu metrem do práce, snažím se podívat co nejvíce lidem do očí. A poněkud déle než je běžné. Navázat o trochu hlubší kontakt než se v ranním přeplněném metru očekává.

Hledám jednu jedinou věc. Chuť žít. Hledám ty (ne)nápadné jiskřičky v očích, které jistojistě značí, že dotyčný je na světě fakt rád. Že má chuť žít. Žít naplno. Většinou ale jiskřičky nevidím. Nevidím chuť žít.

Vidím chuť přežít. Přežít další den. Další týden a měsíc. Další rok. Místo jiskry v oku vyhaslý popel. Vždycky přemýšlím, kde a proč to ti lidé ztratili. Věřím totiž, že když jsme přišli na tento podivuhodně krásný a magický svět, neměli jsme v očích jen jiskry … ale mohutné žhnoucí hvězdy.

Měli jsme tolik životní energie a takovou chuť žít, že nás všechno zajímalo a fascinovalo. Jako malé děti jsme se těšili na každé nové ráno. Každý den jsme si toužili užít a ono se nám to do určité doby dařilo.

Leč pak se to někde z nějakého důvodu zvrtlo (nechť každý důkladně zapátrá ve vlastní rodinné a osobní historii) a chuť žít byla tatam, nastoupila chuť to všechno hlavně přežít a vydržet.

Jak jsme rostli a dospívali, uvěřili jsme společenské propagandě, že to nejdůležitější v životě je plnit nikdy nekončící povinnosti a narůstající nároky ostatních.

Plnit očekávání toho, co se po nás chce doma, ve škole a práci bez ohledu na sebe. I za cenu potlačení sebe sama. I za cenu vyhasnutí. Hrozně moc si v ranním metru přeju místo popela vídat víc a víc svítících očí.

Proto začínám u sebe a jdu se ještě více a hlouběji dívat do vlastních očí a do vlastní duše. Jdu zažehnout vnitřní oheň a křesat jiskry, protože bez opravdové chuti žít se nedá … žít.

(Text vyšel v pátek jako sloupek v tištěném deníku Metro.)

img_0138-1.jpg

Dokud se za sebe nepostavíš … nic nebude(š)

Dnes to bude stručné, jasné, výstižné. Jeden příběh z Itálie. Jeden konec. A jeden happyend.

Příběh bude o mojí klientce Martině. Pracujeme spolu už nějaký ten pátek, takže mohu sledovat její obdivuhodný pokrok a cestu životem.

Poslední schůzku zmínila, že ji štve, že za ní její manžel, když by si to přála, nepostaví. V určitých kritických momentech, když by měl mluvit, mlčí a když by měl mlčet, mluví.

Prostě ho za svými zády necítila. Když tam nestojí on, tak kdo tam stojí? Nikdo. Martina při našem rozhovoru zjistila, že ani ona za sebou plně nestojí. Že ustupuje i tam, kde by chtěla a měla pevně stát a hájit svou pozici. Svůj postoj.

Čím méně si za sebou stála, tím více to vyžadovala po svém choti. No a ten to samozřejmě neplnil. Ale zpátky k Martině. Její uvědomění, že sama za sebou nestojí jí okamžitě vedlo k myšlence, že by to tedy měla dělat.

Měla bych přece stát sama za sebou. Pevně. Jasně a s láskou. Jaké by to bylo?

Cítila v tom příliv nové energie i sílu. Jenže se také vynořil strach – když to udělá a vymezí se, zaujme jasné stanovisko, řekne sobě ano a okolí ne a postaví se za sebe … tak … může skončit sama.

Lidi, se kterými chce mít dobré vztahy, ji opustí. Tenhle strach jsme pojmenovali a zarámovali do její historie – kde se vzal, z jakých zkušeností se vyvinul a s jakými lidmi souvisí (ano Freud by měl radost – máma a táta tam hráli hlavní role). A řekli, co Martina může příště udělat jinak – lépe a radostněji.

Za pár dnů mi od Martiny přišly krátce po sobě dva emaily.

První byl takový rozmrzelý – tak jsem se vymezila své tchýni, ona se naštvala a teď to vypadá, že mi nebude pomáhat s hlídáním dcerky. Takže budu mít méně času pro sebe. To to tedy dopadlo přesně, jak jsem čekala – blbě.

V její zprávě byla cítit lítost a naštvání, ale také jakési potvrzení jejího vzorce – vymezím se = budu sama.

Byl to krásný příklad toho, jak si naše podvědomí za každou cenu chce potrvdit, že má pravdu … i kdyby nás to mělo zničit. A jak se my můžeme mýlit, pokud mu bezmezně věříme …

Protože za pár hodin přišla druhá zpráva. Tchyně volala svému synovi (jejímu muži) a ten – světe div se – se poprvé v životě za Martinu postavil.

Dokázal své mámě říct ne a svojí ženě ano. Uvědomil jsem si, že přesně takhle to funguje. Dokud se za sebe nepostavím já, nemůžu čekat a chtít, že si tam stoupne někdo jiný a pokud ano, je dobré se ptát – proč to dělá a co za to čeká.

A naopak, pokud se za sebe umím postavit, bude tam stát i můj partner a okolí. Prostě dokud se za sebe nepostavíš … nic nebude(š).

PS: A to hlídání nakonec taky dobře dopadlo.

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena