Nevěra se šťastným koncem

Jitka brečela a nemohla slzy zastavit, i když se o to ze všech sil snažila. Silný moment. Nikomu jsem to ještě neříkala … soukala ze sebe slova, když se její oči začaly vysoušet. Svýho manžela miluju, ale Jirkovi jsem nemohla odolat a vlastně ani nevím, proč se mi to stalo. Nechtěla jsem to. Natož abych něco takovýho plánovala. Prostě se to stalo. Pak jsme se do sebe zakoukali a já to teď nemůžu ukončit. Nejde mi to. Nechci přijít o svoje 10 letý manželství, ale něco mě k Jirkovi přitahuje a já se bojím, že nejsem dost silná, abych tomu nepodlehla i někdy v budoucnosti a to už by mě manžel asi zabil, vykouzlí Jitka na tváři nenápadný a trochu lišácký úsměv.

To byl začátek našeho sezení, kde se mi Jitka svěřila, že žila v docela spokojeném manželství s Evženem a malou dcerkou. Tak nějak jim to klapalo a pak se v jejím životě objevil Jirka. O něco starší chlapík, který jí učaroval na první pohled. Nejprve jí bylo v jeho přítomnosti moc příjemně, rozuměli si, smáli se spolu a náramně dobře se bavili. A jednoho dne spolu skončili i v ložnici. Tím to ovšem neskončilo. Celá Jitčina eskapáda ložnicí začala. Dalších pár měsíců se pravidelně scházeli, než na to Evžen shodou “náhod” přišel a celá aféra praskla. Měli doma pár týdnů střídavě tichou domácnost a Itálii, než se byli schopni se o budoucnosti i vztahu začít bavit jako dospělí lidé.

Chtěli spolu být i dál a pokračovat ve vztahu. Aspoň to tedy chtěli zkusit. Nějakou dobu to šlo celkem dobře, jenže Jitka na Jirku nemohla přestat myslet. Vkrádal se do jejích myšlenek i snů, toužila po něm a zároveň nechtěla přijít o dlouholetý vztah. A tak se rozhodla svou situaci vyřešit a ocitla se v křesle v mé pracovně. Začali jsme společně rozplétat zašmodrchané klubíčko tíživých pocitů a myšlenek, se kterým Jitka přišla. Začalo se ukazovat, že její manžel Evžen je dobrej chlap, ale Jitka u něj nemůže najít bezpečí, necítí z něj jakousi mužskou jistotu, že ví, co se svým životem. Necítila, že ji Evžen vnímá a bere jí vážně. Necítila, že o ni dostatečně pečuje a věnuje jí pozornost. A protože přesně tenhle model viděla u svých rodičů, nepřišlo jí to po dlouhá léta vlastně ani nějak divné a nestandardní. Prostě takhle to asi chodí v životě.

Jenže Jirka měl přesně to, co jí Evžen neuměl/nemohl dát. Cítila se vedle něj v bezpečí a mohla se konečně opřít o tu kýženou mužskou sílu. Popisovala, že se s Jirkou cítila jako pod stříškou, která jí chrání před všemi nástrahami světa. Ano Jitka podvědomě tak trochu hledala otce a toho našla v Jirkovi. Hledala všechno to, co nedostala od svého táty a co jí celý život chybělo. Co se marně pokoušela najít i u svého manžela. Jirkova stříška byla mocná. ? Po tomhle zjištění se Jitce náramně ulevilo. Pochopila mnoho věcí i souvislostí a našla si cesty, jak si svoje emoční díry z dětství začít plnit bez další nevěry.

Čím víc byla Jitka v pohodě, tím víc byl i vztah s Evženem v pohodě. Tím více radosti spolu oba zažívali. Jitka začala zářit, protože Evžen pochopil, že i on k nevěře přispěl svým dílem nepozornosti a nečinnosti. Pochopil, že za nevěru (i cokoli dalšího) mohou vždy oba dva. A nejenom pochopil, ale postupně uviděl, kde všude ho tlačí bota a kde všude má rezervy, kde je potřeba na sobě zapracovat, aby se cítil dobře v životě i ve vztahu. Jitka přestala hledat tátu a Evžen se stával z hodnýho kluka chlapem.

Příběh Jitky a Evžena dopadl dobře, oba pochopili, proč se jim nevěra přihodila, oba převzali svůj díl zodpovědnosti a oba byli ochotní a schopní na nápravě pracovat. Jejich příběh nám také ukazuje, jak důležitá je pozornost a péče ve vztahu, jak moc důležité je do vztahu neustále investovat čas, energii i pozornost. Jak moc důležité je o svých pocitech i myšlenkách správně hovořit. Vztah není jakási stabilní věc, ale velmi dynamický proces. Podobně jako zahrada, když se o ni nebudeme starat, zaroste plevelem a postupně se stane zcela neprůchodná. Mnozí se o své zahrady starají lépe než o své vztahy a pak se diví, že zahrada vzkvétá a vztah umírá. A v nefunkčním nebo nenaplněném vztahu neboli v zanedbané zahradě může jeden či druhý hledat pomoc někoho třetího – zahradníka. V našem případě se nabídl zahradník Jirka.

Pokud se ve vašem vztahu chcete vyvarovat návštěvy někoho třetího a nechcete se ve vaší společné zahradě potkávat s cizím zahradníkem nebo zahradnicí, pečujte o svůj vztah a buďte k sobě stále pozorní. Pamatujete si, jak jste se chovali na začátku vztahu? Co všechno jste dělali? Zkuste se do těch dob vrátit a inspirovat se. Naslouchejte si navzájem, buďte ochotní se domlouvat a komunikovat otevřeně a upřímně, mluvte spolu nejen o tom, co vás trápí, ale i co vás baví, oceňujte se a podporujte se navzájem, neberte vztah na lehkou váhu a nezlehčujte emoce ani myšlenky toho druhého. Buďte oporou sami pro sebe i druhého.

Protože čím více budete o vztah pečovat, tím menší šance, že nevěra navštíví i vás …

Další články můžete najít na https://ales-vavrinec.cz/blog/

Životní lekce od chlupaté dámy

Sedím na zahradě a se zájmem sleduji sousedovic kočku. Ladně se převaluje na trávě a hledá pro sebe tu nejpříjemnější pozici. Chvilku jen tak leží, načež zakmitá ušima a zbystří. Její tělíčko se v mžiku aktivizuje a úplně cítím, jak je najednou 100% bdělá a připravená. Taky aby ne. Opodál z pod stromu vylezl na světlo boží malý myšák. Očividně šelmu neregistruje.

Kočka se krčí a s instinkty predátora se vydá za nebohým myšákem. Legračně se chvěje a pak vystartuje. Myšák zapiští a je po něm. Napětí opadá. Kočka dolovila a vítězoslavně odchází k sousedům. Možná se pochlubit a zasloužit si podrbání za ouškem. Na povrchu banální situace, ale pod povrchem to vnímám jako velkou lekci, kterou mi tahle chlupatá dáma ukázala. To malé stvoření umí něco, co možná většina nás moudrých a dospělých lidí už dávno zapomněla.

A to být ve vnitřním klidu a přirozeně uvolnění. Tedy aspekty, které mnoho z nás v životě postrádá. Neustále se za něčím honíme a to ve stavu vnitřního neklidu, stresu a ochromujícího napětí. Tlačíme na sebe s cílem dosažení toho nejlepšího výsledku, jenže jsme přitom v takové vnitřní nepohodě, že je prakticky vyloučeno, aby se nám opravdu dobrý výsledek podařil.

Představte si totálně vystresovanou kočku, jak se pokouší myšáka ulovit – pravděpodobně by ulovila jen natažený sval. V tomhle je moudřejší než my. Snažíme se podávám maximální výkony ve vnitřním rozpoložení, které tomu přímo odporuje a pak se divíme, že to nejde.

Často k úspěchu nevede cesta přes ještě mohutnější snahu a zrychlení, ale naopak přes vnitřní zklidnění, zpomalení a uvolnění. Přes odkládání stresu a vnitřního nátlaku. Naše vnitřní rozpoložení, ze kterého akce vychází je ještě důležitější než akce samotná. Buďme tedy jako kočka na lovu. Nejprve uvolnění, odpočatí a klidní. Pak se pusťme do akce.

(Článek vyšel 25.8 jako sloupek v deníku Metro)

 

10 praktických tipů digitálního detoxu

Kolikrát denně obejmeme někoho blízkého a kolikrát denně prsty obejmeme svůj mobil? Je to drastický nepoměr, že? Začíná být alarmující, jak moc jsme v zajetí sociálních sítí a mobilů. Stali jsme se otroky vlastního vynálezu. Nenápadně jsme vyměnili vřelý dotek lidský za chladný dotek našich elektronických miláčků. Už se více času díváme do plochých obrazovek než do hlubokých očí milované osoby.

Čím více pozornosti ovšem dáváme do světa za obrazovkou, tím méně ji zbývá na vše ostatní. Kriticky nám pak chybí především pro to, co je vskutku důležité – na blízké lidi, na vztahy a na svoje dobré bytí. Pozornost je jako pizza, bohužel není nekonečná. ?A jelikož ji máme jen omezenou kapacitu, musíme být opatrní a zodpovědní v tom, kam ji budeme směřovat. Zdá se, že pod opojným vlivem zářícího displeje, jsme zapomněli, že kvalita života nezávisí na kvalitě našeho připojení, ale na kvalitě našich vztahů.

Dnes už máme nevyvratitelné důkazy, že lidé, kteří tráví mnoho času na sociálních sítích, trpí více depresemi a úzkostmi. Digitální demence klepe na dveře …

Nadměrné užívání sociálních sítí a mobilních přístrojů má prokazatelně negativní vliv na schopnost se soustředit, enormně požírá náš čas a energii, poškozuje neuronové sítě v mozku, snižuje naši výkonnost v osobním i pracovním životě a rozmělňuje a ničí vztahy s blízkými i okolím.

Pokud chcete mít ze sebe i života lepší pocit a hodnotit vlastní bytí jako kvalitnější, plnější a mít mozek v lepší kondici, nezbývá vám nic jiného než učit se odkládat naše miláčky a vracet se zpátky do offline světa. Získáte tím nejen lepší pocit, ale také budete zdravější, budete mít smysluplnější vztahy a více času i energie na sebe i své blízké. To už stojí za to, co říkáte?

Pro ty, kteří se rozhodli svůj život změnit k lepšímu, mám pár tipů, jak se vyhnout digitální demenci:

1. Do ložnice elektronika nepatří. Vytvořte mobilům, tabletům a počítačům jejich vlastní ložnici v jiné části bytu. Udělejte to nejen pro svůj kvalitnější spánek. Digitální sex vyměňte za ten skutečný.

2. Jeden den v týdnu nechte mobil úplně vypnutý. I on si zaslouží odpočinek za svou věrnou službu.

3. Když jste s přáteli / rodinou / partnerem, nechte mobil v tašce nebo kapse. Vypněte všechny zvuky a notifikace a zapněte svou pozornost vůči živému člověku naproti vám.

4. Na prohlížení sociálních sítí si vyhraďte jen jedno zařízení. Bude to mobil nebo notebook? Toť dilema hodné Hamleta 21. století.

5. Jednou za pár týdnů / měsíců si dopřejte týden zcela bez chytrého telefonu. Ano šok. Představte si, že budete nedostupní! Jak návrat do roku 1987. I tak vám věřím, že to zvládnete. Lidé musí zvládnout horší věci. (Třeba vydržet 2 týdny.)

6. Každý den si dopřejte určitý čas, kdy budete úplně offline. Žádná zářící obrazovka. Žádné pípnutí a oznámení o nové zprávě a lajku. I 30 minut se počítá.

7. Stanovte si večer pravidelný čas, po kterém svého digitálního miláčka odložíte a půjdete se věnovat miláčkovi z masa a kostí. Pokud nemáte miláčka z masa a kostí, daný čas můžete využít k jeho nalezení. Nebo kreslení. Nebo spánku. Pozor návštěva ledničky jen na vlastní zodpovědnost.

8. Ve svém mobilu omezte nebo zcela vypněte různorodé upozornění a oznámení. Nechte si jen ta zásadní. Tuším, že přežijete ve zdraví, když se mobil nerozsvítí a nerozezní při každém lajku nebo sdílení vašeho příspěvku.

9. Naučte se na oznámení v mobilu nereagovat hned. Trénujte se v nové dovednosti – automaticky nesahat po mobilu při každém jeho zapípání. Já vím, bude to perných 30 sekund. Osvoboďte se z jeho otroctví. Buďte jako William Wallace.

10. Při cestování nechte telefon v kapse. On to tam bez vás chvilku přežije. Místo toho meditujte. Vnímejte svoje tělo, jak reaguje na měnící se rychlost. Všímejte si zvuků a světa za oknem. Všímejte si lidí kolem … a kdo ví, třeba se s nimi dejte i do řeči.

Pokud ve vás moje tipy vyvolávají nechuť nebo přímo závratě, je nejvyšší čas s nimi začít. Závislost na mobilu a Facebooku je vážná věc. Sama se nás nepustí. My musíme začít první. Ale stojí to za to. Na konci tažení za osobní telefonní nezávislost a svobodu leží království jménem Cítím se líp.

PS: Pokud se článek líbil, další najdete zde – https://ales-vavrinec.cz/blog/

Bankéř nebo bezdomovec – který život má smysl?

Procházím moderním parkem a doslova zírám, jak moc se za pár měsíců dokázal proměnit. Dobrá práce Klatovy! Míjím čistou bílou lavičku a na ní opilého pána bez domova. Dlouhý pohled do očí, ze kterých vnímám obrovskou prázdnotu. Nekonečnou. Tak bolavou, že žádné víno na světě ji nedokáže naplnit. Je mi ho líto. Dávám mu pár kaček a přidám do kroku, abych stihl vlak zpátky domů.

Ty prázdné oči ale vidím pořád. Znám je. Odkud? Sakra nemohu si vzpomenout. Ach už … občas je vídám (nejen) u svých klientů. Jsou prakticky totožné. Beznadějné. Beze smyslu. Prázdné jak zmrzlé sibiřské pláně. Navenek jsou rozdíly samozřejmě patrné. Lidé, se kterými pracuji podnikají nebo mají dobré zaměstnání, často mají rodiny, kamarády, peníze, všichni mají co jíst a kde bydlet. Jen ty oči …

Bankéř i bezdomovec … oba ráno vstávají se stejným tíživým pocitem, který nejde snadno odehnat. Jeden volí laciné víno, druhý sex s prostitutkami, drahou whiskey, porno nebo cestování. Oba se ale snaží uniknout stejně intenzivně, stejně marně.

Oba ráno vstávají a někde uvnitř je začíná hlodat červík – co budeš dneska dělat? Proč to budeš dělat? Proč tady na tom světě do prdele jsi? Sice jsou mezi nimi propastné rozdíly v oblasti sociální a materiální, v jednom jsou jako bratři. Jejich život je vyprázdněný a plochý. Neradostný.

Je to ovšem nutné?

Každý život může a má mít smysl. Všichni jsme sem přišli něco prožít a vykonat. Na velikosti fakt nezáleží. Uspokojení a naplnění zažijeme u věcí titěrných i biblických. Jenže, abychom svůj život mohli žít plně, chutně a radostně, musíme znát a cítit celým tělem, proč tady na světě jsme.

Co je moje poslání? Co mě naplní a dá mému bytí smysl? Proč tu jsem? Pokud si odpovědí nejsem jist nebo jí nedejbože neznám, mám 2 možnosti – utíkat před tím a následně utíkat sám před sebou (fakt si myslíte, že utečete? 😀 ) nebo těmto (nepříjemným) otázkám čelit. Protože jsem v životě vyzkoušel obě varianty, s klidným srdcem mohu doporučit tu druhou možnost.

Ta první vede k depresi a beznaději, ta druhá k radosti a naplnění. Jasně – druhá cesta nemusí být přímočará a možná ani instantní (škoda, co? 😀 ), ale stojí to za to. Možná budete muset vykročit ze své komfortní zóny a udělat něco, co jste do té doby neudělali (už to zní děsivě, že? 😀 ) Možná si budete muset dokonce přiznat holou pravdu, že teď fakt nevíte, proč tu jste a dokonce budete muset tento nepříjemný pocit nějakou dobu vnímat a vydržet ho. A možná budete muset trochu máknout.

Ale získáte tím sami sebe. Získáte zpátky svou hodnotu a důstojnost. Získáte zpátky svou duši. Patetické? Možná. Pravda? Nepochybně. Vím to. Zažil jsem to u sebe. Viděl jsem to u mnoha klientů. Mnoha přátel i dávných kolegů. Jejich oči neumí lhát. Dříve propadlé a smutné se najednou plní a není to laciným vínem ani dalším drahým zájezdem. Plní se svým vlastním bytím. Jejich život dostává konečně tolik vytoužený směr a smysl. Nemění se pouze oči, mění se úplně všechno. Zdraví, vztahy, sebevědomí.

Je to jen a jen váš job.

Pokud to pro sebe neuděláte, váš život nebude stát za mnoho. Prachy, dům, auta, sex, cestování, zážitky, dokonce ani lajky na FB vás nezachrání od vnitřní prázdnoty. Jsou lidé, kteří mají “všechno” a to “všechno” by hned vyměnili za pocit, že “to má smysl”!

Jak na to? Dávno to máte v sobě. Jste originální bytost. Ano i poslední uklízečka je originální bytost, možná o tom jen neví. A protože to máte v sobě, jen to čeká na moment, kdy se rozhodnete sami sebe objevit. K tomu potřebujete především pozornost a čas. Pokud jste pořád v jednom kole a odpočinek a čas pro sebe vám nic neříkají, máte problém. Takhle to nepůjde. První krok je najít si na sebe dostatek času.

Vy jste v tomhle případě nejdůležitější. S vnitřní prázdnotou nemůžete naplnit nikoho/nic jiného. Pamatujte na to, až budete hledat výmluvy, že nemáte čas. 🙂

Až si ho najdete, zaměřte pozornost do svého nitra. Někde to tam je. Věřte tomu. Vím to. Byl jsem tam. Jen je nutné se začít se sebou spojovat. S vlastním tělem. S vlastními pocity. Přirozeně a postupně. Citlivě a jemně. Tady tvrdost a rozkazy nebudou fungovat.

Uvolněte se. Buďte k sobě hodní a velkorysí. Zkuste to jednoduše. Běžte do lesa. Leťte k moři. Jeďte do hor a skal. Buďte aspoň pár chvil sami a v tichu. Zavřete oči a ptejte se – proč tady jsem?

 

Vnitřní kritik – cesta do záhuby a zpět

Ale já jí to musím vysvětlit. Musí to pochopit. Podíval se na mě Luboš poněkud bezradně. Vnímal jsem jeho beznaděj a přitom obrovskou angažovanost a snahu, která mu sršela z očí. Jeho tělo bylo ve stejné místnosti jako já, jeho mysl a emoce nikoli. Luboš byl zdravej, dospělej a chytrej chlap, jeho život kazila jen jedna věc. Neuměl realizovat svoje cíle a přání jak chtěl.

Žil komplikovaně a s velkými pochybami. Spotřeboval většinu své energie na přemýšlení a analyzování. Tuze málo mu jí zbylo na akci samotnou. A přitom skvělými nápady přímo sršel. Kdyby uměl stejně svoje vize a plány naplňovat tak výborně jako analyzovat, dneska by byl už klidný a spokojený milionář. Jenže vždycky se něco pokazilo a to něco byl Lubošův vnitřní kritik, který všechny jeho představy začal velmi rychle srážet a zpochybňovat. A když se do vás kritik pustí ještě před samotným vykročením, nedopadá to dobře.

Luboš v životě bloudil v kruhu a měl dojem, že stojí na místě … marní čas a jeho šance mu proklouzávají mezi prsty. Začali jsme na tom makat a žába na prameni se zanedlouho ukázala v celé své kráse. Luboš dokonale opakoval svůj naučený podvědomý vzorec z dětství. Vyrůstal sice v úplně rodině, jen táta se rodině moc nevěnoval a máma byla na hodně věcí sama. Plná povinností a nároků, které na ní rodina kladla. Byla unavená. Vztahem možná, životem určitě.

A s touhle mámou Luboš vyrůstal. Vzpomínal si, jak za ní jako klučina nespočetně krát přiběhl s parádním nápadem, dobrodružstvím a čekal, že se máma s chutí zapojí. Přece jí chtěl trochu rozveselit a u toho si užít nějakou tu taškařici. Žádné dítě se nechce dívat, jak se rodič trápí. Jenže mamča mu vše nejprve začala pěkně rozebírat – “podívej se synku, je to sice dobrý nápad, ale …” a pak následoval výčet – co vše by se mohlo stát a jak to může být nebezpečné.

Luboš byl ale houževnatý prcek a nechtěl se přání vzdát. Inu začal mámě vše vysvětlovat a přesvědčovat ji. Jenže když má rodič svou hlavu a pravdu, dítě nemá šanci a on nebyl výjimka. Po mnoha a mnoha letech dělal pořád to samé. Jeho máma byla bohužel mrtvá, ale v jeho hlavě byla živá víc než dost. Když dostal jakýkoli důležitý nápad nebo vizi, v jeho hlavě se okamžitě objevila máma a v podobě vnitřního kritika mu jeho přání začala zpochybňovat jako za jeho dětství. Jeho reakce byla jasná – až jí to vše vysvětlí, určitě mu to dovolí.

Respektive až to dostatečně dobře vysvětlí svému kritikovi a přesvědčí ho, pak si konečně dovolí jít do akce. V tomhle mentálním začarovaném kruhu poté trávil celé dny a týdny. Měsíce i roky.

Když pochopil, že se snaží přesvědčit někoho, koho přesvědčit už z logiky věci možné není a celé to vlastně vůbec nemá smysl, byl připraven ze začarovaného kruhu vykročit. Už nemusel plýtvat životní energií a pozorností házením hrachu na kritikovu zeď.

Mohl se konečně naplno a bez rušení soustředit na tvorbu samotnou. Konečně se objevila jeho přirozená část dopovaná novým přílivem osvobozené energie a říkám vám – s tímhle parťákem si Luboš užil mnohem více zábavy než s kritizující mámou. Už nic nebránilo tomu, aby se věci daly do pohybu. Za pár týdnů stačil rozjet to, o čem nekonečně dlouhé měsíce jen marně přemýšlel. Dokonce ho oslovil respektovaný kolega z jeho branže s nabídkou, o které by si mohl Luboš ještě před nedávnem nechat jen zdát.

Čas keců skončil. Doba činů nastala.

PS: Možná jste se i vy v příběhu Luboše našli a možná se i vy potýkáte s vlastním kritikem, který vám nedopřává klidu a oddechu. Nezoufejte, nejste v tom sami. Určitého kritika máme všichni. Sice nejde vymazat jako nevzhledná piha. Můžeme ho ale transformovat ve vnitřního mentora, který nás nebude srážet, ale bude nám hodnotným a podporujícím průvodcem a rádcem.

Samozřejmě někdy i tvrdým a nekompromisním, ale užitečným. Nejprve ovšem musíme svého stávajícího kritika dobře poznat a pochopit.

Kde se v nás vzal? Kdo nám ho pomohl vytvořit a kdo byl jeho věrný předobraz? Jak moc nás ovládá? Co po nás kritik vlastně chce? Umíme si od něj držet odstup?

V příštím článku se právě na tyto a další otázky podrobněji zaměřím. A samozřejmě také na tipy, co s ním udělat.

Jedno pohlazení je více než tisíc lajků

Vytvořili jsme si technologické vymoženosti, aby nám sloužily. Aby nám dělaly život jednodušší a zároveň bohatší. Aby nás osvobodily. Ono se ale něco zvrtlo, není-liž pravda…? Možná jedete v MHD stejně jako já, když nad tímto sloupkem přemýšlím… Zvedněte hlavu a podívejte se kolem sebe, kolik lidí celou cestu zírá do obrazovky. Netuší, kde jsou a s kým tam jsou. Jsme civilizace, která je nejvíc „osvícená“, jen trochu jinak, než zmiňují staré moudré texty. Naše „osvícení“ neosvobozuje, nýbrž zamyká do vězení.

Jsme civilizace posedlá komunikací. Toužíme být ostatním dostupní 24 hodin denně. Podle poslední americké studie 9 % lidí kontroluje svůj chytrý telefon i při milostných hrátkách. Snažíme se být v neustálém kontaktu s celým světem, až pomalu ztrácíme kontakt sami se sebou a s tím nejdůležitějším v životě – s našimi nejbližšími. Jsme tak ponoření do světa virtuálního, že nám uniká to nejpodstatnější – skutečný fyzický kontakt. K čemu je dobré, že si můžeme psát s kolegou z Indie, když se tak málo věnujeme partnerům, rodičům nebo dětem?

Právě děti jsou nejvíce ohroženi povrchními lákadly a naším bezkontaktním světem. Do tohoto prostředí přicházejí jako čisté a „prázdné“ bytosti plné touhy nasát do sebe vše, co jim nabízíme. A že svět tam v „onlinu“ umí nabídnout mnohé kratochvíle. Barevné. Zářící. Akční. Dynamické. Nekonečné.

Divíme se, že děti tráví více a více času se svým mobilem nebo tabletem. Divíme se, že moc nechodí ven a nejvíce času s kamarády netráví na hřišti, ale na Facebooku. Divíme se, že děti dělají to, co umí nejlépe – učí se a přizpůsobují se daným podmínkám. Vytvořili jsme svět, ve kterém jsme odsunuli vztahy na druhou kolej a naší pozorností plýtváme dennodenně zíráním do zářících obrazovek, kde se marně snažíme ukojit naši touhu po blízkosti a hlubším kontaktu.

Nemůžeme být poté udiveni, že nás děti kopírují. Jejich bystré hlavičky lační po neustálém přísunu nových zážitků, zkušeností a informací. Lidské mozky jsou tak nastavené – neustále se rozvíjet a nasávat další a další informace. Je tedy naší povinností tuto potřebu dětem naplnit a pečovat o mozky své i jejich. Nadužívání moderních technologií má na mozky prokazatelně negativní vliv. Epidemie digitální demence klepe na dveře.

Dopřejte si každý den digitální detox

Musíme naše děti ochránit od nadměrného vlivu svítící obrazovky. My jsme ti moudří a zralí dospělí, kteří máme našim dětem nastavit jasné hranice – a s láskou, avšak pevně na nich trvat. Musíme sobě i dětem pravidelně dopřávat digitální detox – tedy období, kdy nebudeme používat žádné mobily, notebooky ani tablety. Kdy budeme jen teď a tady. Plně se věnovat svojí rodině, svým blízkým a hlavně sami sobě.

Prozkoumejte, kolik času trávíte s displejem a kolik pozornosti věnujete důležitému – vztahům, které máte, a sami sobě. Když jste s partnerem, dětmi nebo přáteli, věnujte se jim na 100 %. Vztahy jsou to nejcennější, co máte. Rozbitý mobil vyměníte za pár minut, rozbitý vztah nikoli. Po cestě do práce nechte mobil v kapse a jen buďte. Pozorujte svoje myšlenky. Vnímejte svoje tělo a pocity. Teď a tady

Doporučuji to dělat každý den. Vypněte svoje chytré miláčky a směřujte pozornost tam, kde to má opravdový smysl. Buďte kreativní, zkuste trochu potrápit svoje mozkové závity. Jste šikovnější a schopnější, než si myslíte. Věřím, že si všichni dokážeme vytvořit mnohem lepší zábavu a dobrodružství, než nám nabízí iluzorní svět za obrazovkou.

Buďte aktivní, vezměte děti ven a ukazujte jim svět v jeho plných barvách a chutích. Ukazujte jim knihy, hry a radost z pohybu. Učte je, že dotek je důležitější než tisíc „lajků“. Jděte jim příkladem. Ostatně, co je hodina dopisování proti vášnivému polibku? Co je den strávený s milovanou osobou na Skypu proti láskyplnému objetí a pohlazení? Nic.
Děti jsou nejzvídavější tvorové ve známém vesmíru. Jen potřebují aktivní a zapálené průvodce, kteří jim ukážou, že ten „offline“ svět je v mnoha ohledech lepší než povrchní svět bílé obrazovky.

Tajemství dlouhodobých vztahů

Žijeme ve společnosti, která na všechno hledá nějaké nové a zaručené návody. Něco revolučního a tak bombastického, že to bude fungovat vždy a všude. Ideálně bez našeho velkého úsilí.

Možná spějeme do doby, kdy se za nás i milovat budou stroje. 🙂 A vztahy nejsou výjimkou. I tady neustále hledáme různé nové a bezchybné postupy, které naše vztahy udělají nějak zázračně dokonalými. A samozřejmě u toho sekáme mraky chyb.

Zapomínáme totiž na úplné základy, které je nutné dodržovat, pokud chceme žít dlouhodobě s partnerem v prostředí, které nám bude oběma sytit potřeby i touhy. První důležitý pilíř je Komunikace – přestat spolu otevřeně a beze strachu hovořit je první krok k rozchodu. Pokud se chceme cítit dobře, musíme otevřeně mluvit o tom, jak nám ve vztahu je, co prožíváme, co se nám líbí, ale i co se nám nelíbí a co přesně chceme, nechceme a proč. Musíme jít s vlastní kůží na trh. Plně se otevřít a jasně artikulovat vlastní potřeby a také jasně vymezit svoje hranice – co je pro nás ok a co rozhodně tolerovat nebudeme.

Další pilíř je Pozornost – kde chybí, nemůže být důvěra a bez důvěry nemůže být láska. Pokud se partnerovi nevěnujeme, naše pouto začne pozvolna umírat. Vztah je proces, nikdy není hotový a perfektně funkční. Pořád se o něj musíme ze srdce zajímat a plnit ho vlastní pozorností. Partner nechce mít doma pouze prázdnou fyzickou schránku, která jen přináší peníze nebo pravidelně vynáší koš. On nás potřebuje opravdově cítit. Vnímat, že jsme plně přítomni. Teď a tady. Pro sebe i pro něj.

Péče je další navazující pilíř. Vztah bez láskyplné péče je odsouzený k zániku. Letmé objetí a polibek nic nestojí, a přesto s nimi lidé šetří. Chceme dlouhodobý vztah? Pak se o něj musíme náležitě starat. Pravidelně, vášnivě a bez ustání. Pečovat o něj minimálně tak dobře, jak pečujeme o sebe.

Archivy

Životní koučování a osobní poradenství. Individuální a párové konzultace.

Skupinové semináře i workshopy. Online poradna.

Sledujte mě na

Napište mi

Kontakt

Copyright 2018 Aleš Vavřinec © Všechna práva vyhrazena